Biti deti - jsem proti, i kdyz v jistych situacich zvlast u nekterych deti muze byt  placnuti pres zadek na miste.

"Teoriim" o rozvijeni osobnosti ditete, nechvaleni, delani jen toho co ho bavi se usmivam. Neni nahodou lepsi proste pouzivat zdravy selsky rozum, chovat se ke svemu diteti s laskou, vysvetlit mu proc po nem nektere veci chci a nektere ne. Kdyz mam z neceho radost dat to najevo - pochvalit. Kdyz se zlobim, dat to najevo a rict proc, aniz bych si v hlave predtim probirala, zda se ho tim nahodou nedotknu. Pripravit ho na zivot, ve kterem proste mantinely a pravidla jsou a nedelame jen to co nas bavi. 

Lidstvo se ma asi moc dobre tak se zabyva "piplanim" neomezovanych sobeckych mazanku.

Jak jen mohla evoluce probíhat čtyři miliardy let bez přispění našich tyriroriček a děťomysloznalkyň? Vždyť bez nich jsme jen bloudili v temnotách - není divu, že předchozí generace nic nedokázaly, zatímco dnes v zemích, kde naše děťozpytné mudrokoumalky tyriroziují, úroveň kultury a mezilidských vztahů raketově roste..!

Netrestat, nechválit - to je blbost. Motivace je pro rozvoj dítěte potřeba, jestli z něj má být něco víc než jen zvířátko.

Žádný výchovný experiment ani metoda nejsou ideální pro všechny děti stejně, neexistuje univerzální způsob, jak děti vychovávat. Každý rodič má ty svoje vést podle nejlepšího vědomí a svědomí. Tyto novátorské věci (byť nejsou tak úplně nové) způsobily už i dost škody. Stačí jedna třída v mateřské škole a člověk hned vidí, který rodič to vede dobře. Z některých vyrůstají obtížní a nepřizpůsobiví spratkové, kteří neví, že dělají něco dělají špatně, protože jim to doma nikdo nevysvětlí.

Problém je ten, že jestli to rodiče vedou dobře nebo ne se pozná nejdřív za 30 let. Bohužel to není tak, že tzv. hodné dítě je později úspěšné v životě, často je naopak  neúspěšné a nešťastné.  Naučí se poslouchat druhé, a ne svůj vlastní rozum. Pak píše podobné věci do diskusí jako většina přispěvatelů tady. Tato teorie jak vychovávat děti (viz článek) se nám zdá poněkud přehnaná, a mnozí tady píšou věci jako moji rodiče to tak dělali, tak proč bych to tak nedělal já...no ale všechno se vyvíjí. Myslím, že není špatné se nad tím zamyslet, a třeba jen proto, abysme zjistili, co nás na tom nejvíc popuzuje. Mě se napřed hodně nezdálo to nechválit. Pak jsem si ale vzpomněla na synovce. Když byl malý, a udělal něco, co se dospělým líbilo, hrozně ho chválili. On to pak opakoval donekonečna, bylo na něm vidět, jak o tu pochvalu stojí, doslova závislák. Dovedu si představit, že kvůli pochvale bude dělat věci, které nemá rád, a to je právě ten smysl toho nechválit. Ten dobrý pocit má přijít z té samotné činnosti, a ne z pochvaly, protože pochválit vás druzí můžou a nemusí. Odvozovat vlastní hodnotu z toho, jak mě vidí a co si myslí druzí taky není moc fajn, je to vlastně nesmysl. Takže to nechválit má třeba hodně do sebe, nehledě na to že často chválíme ne proto , že dítě v něčem vyniká, ale ze snahy ho nějak zmanipulovat, aby dělalo co chceme. To samé se týká zastrašování a facek. Otázkou jen je, co chceme z dítěte vychovat. Pokud nám stačí manipulovatelný závislý poslušný vystrašený človíček, pak je to lepší postaru. Ale pokud nám nestačí jak to vypadá zvenku a jde nám i o pocity dítě (vnitřek) pak může být tato kniha inspirativní.

generace americkych deti byly poskozeny "bezmeznou" rodicovskou laskou , ktera z nich vychovala sobecke sigry. Nekteri se z toho nevzpamatovali ani v dospelosti a nejaka Americanka bude vykladat rozumy o bezmezne lasce bez pochvaly a trestu!

Dite potrebuje pochvalu stejne jako ji potrebuje dospely clovek. Potrebujeme vedet, ze co delame je spravne, ze se to nekomu libi, ze ho to potesilo.

Fyzicke tresty jsme doma u deti pouzivali, ac u nas nevladla placacka na mouchy jako v nasich vlastnich detstvich, ale rucni placnuti po zadku a s prilezitostmi, kdy se to resilo placnutim, se to rozhodne neprehanelo.

Deti jsme NIKDY nevahali pochvalit kdyz si to zaslouzili. Uz moje babicka rikala "Chval deti, kdyz neco udelaji dobre. Ani nevis, jak uprimna pochvala hreje a jak to naopak boli, kdyz jsou lide -a zvlast rodice- nevsimavi a ni skoupi".

zaslouzilY

Kontaktní rodičovství....to asi nebude kickbox, co?

Bude, ale ze strany pozdějšího 15letého nevychovaného spratka :-D

Nejsem zastánce výchovy tělesnými tresty a svoje děti v podstatě vůbec nebiju a nikdy jsem to nedělala (že má někdy člověk chuť toho spratka vzít a pořádně s ním zatřást, to nepočítám ). Na druhou stranu ovšem neuznávám názor prezentovaný rovněž částečně Aldortovou, že je třeba přistupovat k dítěti zásadně jen pozitivně, a běda jak by jeho křehká psýché byla narušena třeba tím, že bych ho za něco pokárala! Mám pocit, že se v naší kultuře s těmi dětmi strašlivě se...me. Hlavně aby měly "dětství", neměly stres, abychom je nepoznamenávali... blablabla.

Já to vidím tak, že mým úkolem jako rodiče je vychovat z dětí socializované jedince schopné efektivně fungovat ve společnosti. To ovšem znamená, že je budu učit nejen kooperaci a sebeprosazování, ale také dodržování pravidel, vědomí následků svých činů. Proto u nás doma máme tresty, ale vždycky pokud možno ve formě přímých důsledků konkrétního jednání. Rovněž nechápu démonizaci pochval a pokárání - jako ať se na mě Aldortová nezlobí, ale jak asi funguje dospělá společnost? Ano, na základě pozitivní a negativní motivace. Udělám-li něco špatně, nikdo to u mě jako u dospělé osoby nebude taktně přehlížet. Naopak správné jednání má benefity. Připadá mi normální, aby děti fungovaly úplně stejně.

Krom toho mi na podobných výchovných teoriích vadí, že pracuje s dětmi jako s jednolitou masou, předpokládá, že všechny děti jsou stejné a budou na určité jednání reagovat stejně. Mám doma dva exempláře stejného původu a každý je totálně jiný a reaguje úplně jinak, co na jednoho platí, se u druhého úplně míjí účinkem. První je vstřícný, účinlivý a pro výchovu dle Aldortové v podstatě ideální materiál; druhý prakticky od narození jede v modu <if>matka něco řekne --> <then> udělej okamžitě pravý opak, ať je to cokoliv >. U něj bych aldortovskou metodou maximálně tak vychovala totálního spratka a sociopata.

Formulace "kontaktní rodičovství" zní šíleně! Za mého dětství byl běžným výchovným argumentem pohlavek, facka, výprask...na nějaké psychologické rozebírání a diskutování s dětma se nehrálo. Děti prostě měly povinnost poslouchat rodiče,  učitele a pokud se nechovaly tak, jak si za něj zodpovědní dospělí představovali, následoval trest. Učitel napsal poznámku do žákajdy, rodiče doma výchovně zasáhli. Nikdo se z toho nehroutil, vyrostla tak celá generace dnešních 40-50iletých. Z diskusí o prohřešku mají děcka akorát psinu a příště řádí pokud možno ještě víc! Lepanec ve správnou chvíli je výchovnější než miliony slov.

Vše podstatné a logické už bylo řečeno. Mám tezi, že 90% denního času malého dítěte je v jeho režiii. Zbylých 10% se musí učit respektovat pravidla (denní režim, tj. jídlo, hygiena, atd...). S rostoucím věkem se tento poměr postupně mění. Žádné výchovné lepance jsem za 1,5 roku věku dítěte nepoužil, zatím. Někdy je to fakt náročné, ale snažím se ovládnout a dítě pochopit. Často taky najdu rezervu u sebe, např. spěchám, jsem unavený a podrážděný z práce - v dnešní době je člověk v neustálém presu. Odpovědný výchovný proces je opravdu náročný. Jo a nechválit je hloupost. Velkou měrou přispívá k ploché osobnosti.

bez těch plastických osobností bychom ani tu hvězdnou pěchotu v Superstar do kupy nedali

Výborně. Zajímavé je, že co se šíří podobné nesmysly, tak je také spousty nevychovaných parchantů, o dětských vrazích a násilnících nemluvě.