Gwyneth Paltrowová a její manžel, frontman kapely Coldplay, v březnu oznámili, že jejich desetileté manželství skončilo. V prohlášení však nenajdete slova jako rozvod nebo rozchod. Paltrowová stvrdila domněnku, že není ledasjaká bytost z masa a kostí, což dlouhodobě dokazuje už svým fanatickým zdravým životním stylem. Hollywoodská herečka se proto i ‚obyčejně‘ nerozvádí, ale se svým mužem se tzv. vědomě rozpárovali (v originále conscious uncoupling).
Za nicneříkajícím spojením se ukrývá novátorský přístup, se kterým přišla psychoterapeutka Katherine Woodwardová Thomasová. Během pětitýdenního semináře, který můžete absolvovat i po internetu za pár stovek dolarů, se naučíte ovládnout své emoce, naštvanost a ukončíte své manželství láskyplně. Rozvod je časem, který máte brát jako možnost na sobě zapracovat, posunout se dál. Chyby má člověk hledat u sebe a ne u druhého, čímž se vyhnete nepřátelskému obviňování. Rozejdete se jako přátelé. Zní to jako romantická harlekýnka, ale kurz absolvovaly tisíce lidí. A hned poté nejspíš dosáhly buddhistické nirvány.
Sériová monogamie
Gwyneth Paltrowová s rozpárováním pomáhali její rádci, lékařský pár Habib Sadeghi a Sherry Sami, kteří se netají názorem, že díky prodlužující se délce života je potřeba předefinovat konstrukt celoživotního manželství. Ten je podle nich nereálný. "Naše biologie a psychologie nejsou nastaveny na to, abychom vydrželi s jednou osobou po čtyři, pět nebo šest desetiletí," tvrdí Sadeghi. "Celoživotní věrnost by již neměla být měřítkem, které definuje úspěšný intimní vztah."
V tom je jádro teorie o vědomém rozpárování: máme brát jako fakt, že manželství může skončit, a když tento okamžik partneři rozpoznají, je třeba to přijmout a vyhnout se dramatům spojeným s rozvodem. Naši partneři jsou lidé, kteří nás něčemu naučili, my naučili něco je, za to máme být vděční, a i nadále můžeme zůstat přáteli. Což obnáší i to, že do budoucna se naše původní rodina rozšíří o další, které utvoříme s novými partnery.
Mnoho odborníků na lidské vztahy se přiklání k názoru, že během našeho dlouhého života zažijeme dva tři dlouhodobé vážné vztahy, což označují termínem sériová monogamie. Ač nejste přelétavá duše, můžete se v osmadvaceti vdát, ve čtyřiceti rozvést, potkat nového muže, se kterým strávíte desítky let, a ve stáří se možná objeví ještě třetí partner.
Petr Šmolka, který je partnerským poradcem přes čtyřicet let, však s tímto náhledem na partnerství nesouzní. "Má zastánce nejčastěji mezi těmi, kdo by si sériovou monogamii rádi vyzkoušeli obětavě i na vlastní kůži. Za její popularitu nemůže ani tak prodlužující se věk dožití, jako spíš společenská atmosféra. Manželství už dávno není hodnotou samo o sobě. Hodnotíme je pragmatičtěji podle bilance pomyslných nákladů a zisků. I v jiných oblastech jsme si navykli to, co je byť jen zdánlivě rozbité, spíše vyměňovat než opravovat."
Vdavky jako poslání
Je vidět, že ani lidé zabývající se vztahy profesionálně nedokážou jednohlasně říct, jestli je člověk nastaven k tomu, aby prožil celý život v jednom svazku, či ne. Na jednu stranu si přiznejme, že málokdo má kolem sebe kamarády, kteří by ho provázeli celým životem. Většinou se nám v jednotlivých etapách přirozeně obměňují. Přitom na rozdíl od manžela/manželky s nimi nesdílíme jednu domácnost, netrávíme s nimi den co den, takže letitá kamarádka by nám měla vydržet spíš než manžel. Navíc lidé se mění a se stoupajícím věkem některé vlastnosti zintenzivní – nad čím jste v pětadvaceti letech mávli rukou, vám v pětačtyřiceti způsobuje náběh na infarkt a tolerance se propadá k nulové hodnotě souběžně, jak děti odrůstají.
Na druhou stranu existují i romantické důkazy lásky na celý život jako ten z nedávné doby: Američané Don a Maxine Simpsonovi se seznámili v padesátých letech minulého století na bowlingu a prožili spolu dvaašedesát let. Před pár týdny zemřeli – jen čtyři hodiny po sobě. V posledních dnech měli lůžka vedle sebe a drželi se za ruce.
Nepochybujme, že tyhle dva spojovala opravdová láska a úcta, vždyť jejich vnučka o nich hovoří jako o nerozlučném páru. Dlouholetá manželství však této a starším generacím vydržela navzdory problémům, nudě a různým povahám také díky tomu, že rozvod dříve znamenal hanbu. Teď to není žádné stigma, rozejít se je poměrně snadné.
Změnila se i situace manželek. Naše prababičky bývaly na manželích finančně závislé. Vdát se bývalo pro ženy takřka životním posláním a vyvrcholením, zůstat na ocet je společensky degradovalo. Dlouhá staletí se dívky vychovávaly s jediným cílem – aby z nich bylo dobré zboží pro vdavky.
Role v rodině byly jasně dané, žena se měla starat o rozptýlení manžela po návratu z práce, on měl hlavní slovo, protože zajišťoval jediný příjem. To emancipovaná žena 21. století se o sebe dokáže postarat sama (když vynecháme kategorii zvanou zlatokopky), mívá vcelku jasnou představu o potenciálním partnerovi a manželství bere jako rovnocenný vztah. Než brát cokoli, řada z nich zůstane raději single, a i mnohé, které partnera mají, nepotřebují ke stvrzení vztahu úřední posvěcení a klidně žijí na hromádce.
Ženám vzrostlo sebevědomí a mají vyšší požadavky. Od muže chtějí, aby byl parťák, empatický, dobrý milenec, sdílející rodič, romantik, ale zároveň by zase neměl být hodný až moc a občas ukázat, že je chlap. Kalifornská psycholožka Randi Gunther tvrdí, že muži se k ženským přáním postavili čelem – role manželů se proměnila, mnoho z nich se snaží pomáhat s výchovou a domácností. Naše matky a babičky by za takového manžela daly bůhvíco, a přesto některé ženy po čase z těchto vztahů odcházejí. Vědí, že jejich manželé jsou báječní, ale chtějí prý něco víc. Možná jsme se dostali do doby, kdy vlastně nevíme, co chceme, a hledáme něco, co ani neexistuje.
Svoboda po padesátce
Dnešní kultura je vybudována na touze po intenzivních zážitcích, obyčejné věci nám zavání nudou a ve vztazích se nedržíme zuby nehty. Žijeme jen jednou a chceme si život užít, ne přežít. V průzkumu Sex, romantika a vztahy americké neziskové organizace, který byl prováděn mezi lidmi nad pětačtyřicet let, se ukázalo, že dlouhodobé vztahy se nerozpadají ani tak kvůli nevěře, ale protože ztratí šťávu. Dřív si ženy v padesáti řekly, že to se svým mužem nějak doklepou, dnes vědí, že mají před sebou spoustu let, a chtějí je prožít jinak. Když k tomu mají podmínky, odejdou.
"V tomhle věku se opravdu rozvádějí především ženy, které zatouží po svobodě a následně si vytvářejí volnější vztahy. Nechtějí pečovat o dalšího muže a nastěhovat si ho domů, aby po čase prožívaly stejný stereotyp jako v posledních letech manželství," říká psycholožka Jitka Douchová. U mužů zase hraje roli tolik zprofanovaná krize středního věku – žení se po třicítce, rozvádějí kolem čtyřicítky. "Kromě krize přispěje ke konci manželství také to, že se kolem nich začnou točit slečny po třicítce, které touží po dítěti," vysvětluje psycholožka.
Ale narození levobočka vždycky nemusí znamenat rozpad manželství. Podle odbornice na partnerství jsou dnes muži mnohem víc fixovaní na své děti. Nechtějí od nich odcházet, a pokud vztah neprochází totální manželskou krizí a manželka mužův vztah ‚překousne‘, není výjimkou, že muž pendluje mezi dvěma rodinami.
Přibývá také tzv. volných manželství – oba partneři si najdou nové partnery, žijí v nových rodinách, ale nerozvádějí se.
Kdo odchází, bere si děti
Vzali se a žili spolu šťastně až do smrti – tak to slýcháme odmala v pohádkách a na obláčku zamilovanosti tomu hodláme uvěřit i v reálném životě. Bohužel, představa, že se země zachvěje pokaždé, když vaše polovička otočí klíči v zámku, je z kategorie laciného romantického filmu. Mimochodem předpoklad, že na začátku manželství musí stát velká láska, je vymoženost stará jen nějakých 200 let. I předtím se lidé do sebe bláznivě zamilovávali, ale rozhodně to nebyl důvod se brát. Manželství se uzavírala z rozumu, například kvůli majetku, a když se v nich později láska objevila, brala se jako příjemný bonus.
Teď je pro nás láska zásadní. Ale věčně zamilovaní nebudete. Romantické city, stejně jako vášeň, a to je vědecky podložené, netrvají věčně. Takže ano, manželství se stane stereotypem, vzrušení vyprchá a ten druhý vám občas poleze na nervy. Budou období, kdy šťastní nebudete. A je to normální. Přesto někteří lidé odcházejí z manželství s argumentem, že už nejsou zamilovaní, vytratila se vášeň a vztah je stereotyp. "Mívají to tak mladí manželé bez dětí. Jsou spolu dva tři roky a spálí mosty. Ti, co mají děti a majetky, přemýšlejí jinak," říká Jitka Douchová.
Mladší lidé se prý ženou do manželství s tím, že vše překonají, pak je překvapí právě stereotyp, starosti kolem dětí, přechod na provozní režim a partnerská krize je na světě. "Roli v tom, zda manželství vydrží, hraje i to, zda žijete na vsi, nebo ve městě. Na vesnici nemáte tolik možností, kam odcházet, lidé spolu tráví hodně času doma, povídají si. I shánění nového partnera je tam komplikovanější. Ve městě je mnohem víc podnětů a lákadel," uvádí psycholožka Jitka Douchová.
Její americká kolegyně Catherine A. Sandersonová razí teorii, že muže dělá manželství šťastnými v podstatě bez ohledu na to, komu řeknou ano. Ženatí muži žijí déle, mají méně psychických problémů než ti svobodní. U žen velmi záleží na tom, jak jsou v manželství spokojené. Když ne, jejich celková spokojenost s životem klesá až pod úroveň žen bez partnera. Psycholožka je sama vdaná dvacet let a prozrazuje originální recept na dlouhotrvající vztah: "Máme tři děti a psa. Před lety jsme se dohodli, že ten, kdo opustí toho druhého, si bude muset vzít všechny tři děti a druhému přenechá psa."
U manželství je fajn uchovat si realistický pohled a nemít přehnaná očekávání. Udržet vztah na celý život jde, ale bez snahy obou partnerů to není možné. Platí stokrát opakovaná poučka, že na vztahu se musí pracovat, ač to zní už jako klišé.
A Jitka Douchová přidává ještě jeden důležitý tip: neproměnit se v ‚my‘. "V páru žijí vedle sebe dvě osobnosti, každá má svůj vnitřní svět, své kamarády, své zájmy a potom sdílíme společné partnerství. Ale to by nemělo být v podobě intenzivního propnutí, kdy od svatby jsme už jen my, vše děláme spolu, odevzdáme se a podřídíme druhému. To je kontraproduktivní pro hezký život. Závislost na druhém je průšvih a u takového vztahu stoupá riziko zániku."
Svatební statistika
Jestli je vám kolem třiceti, můžete propadnout iluzi, že manželství zažívá renesanci. Je to optický klam, jen jste ve věku, kdy vaši kamarádi do toho (poprvé) ‚praští‘. Obecně svateb stále ubývá.
- Ještě v roce 1950 se uskutečnilo přes 90 tisíc svateb, podobný stav se držel i v roce 1989 (81 262 sňatků) a pak začalo docházet ke každoročnímu poklesu až na předloňských 45 206. Svateb ubývá a naopak narůstá věk ženichů a nevěst: pánům v případě první ženitby bývá dvaatřicet, ženám devětadvacet. Na počátku devadesátých let to bylo pětadvacet versus třiadvacet.
- Skoro deset procent sňatků je mezi Češkou/ Čechem a cizincem/cizinkou, nejčastěji si berou Slováky a Slovenky. Ve volbě dalších národů se však pohlaví liší, muži volí východ: Ukrajinky a Rusky, ženy jsou prozápadní a vdávají se za Němce a Brity. Co se týká ročního období, v nemilosti již dlouho není květen navzdory všem mýtům, ale leden. Nejvíc svateb se koná v červnu a v září.
- Rozvody se nejčastěji konají po dvaceti a víceletém manželství (v roce 1992 jen 13 %, v roce 2012 už 29 %), další kritické období je po dvou až pěti letech manželství. Průměrná délka manželství je 12,8 roku a žádost o rozvod zhruba ve dvou třetinách případů podávají ženy. Mezi nejčastější důvody rozvodu patří skoro univerzální kategorie ‚rozdílnost povah, názorů a zájmů a ostatní‘. Z konkrétnějších důvodů byla nejčastěji uváděna nevěra, poté alkoholismus muže a nezájem o rodinu ze strany ženy. Po rozvodu se znovu ožení 36 % mužů a pětatřicet procent žen, průměrná délka mezi rozvodem a dalším manželstvím je osm let.
S použitím dat Českého statistického úřadu
