Klaudia Dudová
|
Jdete prý rovnou z kurzu italštiny.
Budu teď natáčet film, v němž moje postava žila nějakou dobu v Itálii, takže musím zvládnout základy italštiny. Proto mi produkce našla kurz. Po Italštině se chci hned pustit do angličtiny.
Kam jste si dala sošku Českého lva?
Mám ji doma v obýváku na poličce.
Cítíte se teď víc jako herečka, nebo prodavačka?
Teď jsem na mateřské s tříletou dcerou, ale plánuju se zase vrátit zpátky do práce do prodejny, kde jsem prodávala před narozením dítěte.
Chcete dál hrát?
Kdyby byly nabídky, určitě bych neodmítla. V práci jsem domluvená, že by mě na natáčení kdykoliv uvolnili a vždycky se zase můžu vrátit. Práce je jistota, natáčení mám pro radost.
Budete herectví studovat?
Ne. začala jsem jako neherečka, obyčejná holka ze sídliště, a tak mi to vyhovuje.
Co když nevystačíte s talentem, protože nabídek na role, v nichž hrajete sama sebe, bude málo?
Kdybych dostala nabídku a řekli mi, že musím kvůli roli na nějaký kurz, a já viděla, že je to pro moje dobro, že si tím pomůžu, tak bych neměla problém se učit něco nového.
Rozhovor s Klaudií Dudovou najdete 23. 3. i v tištěné Ona Dnes, která vychází jako příloha MF DNES. Natáčeli jsme, jak se pro magazín fotila.
Natočila jste dva filmy. Čtete filmové kritiky a koukáte teď víc na filmy?
Nečtu a nekoukám. Užívám si jen gratulace od lidí, kteří mi úspěch přejí. Na filmy moc času nemám. Doma v televizi běží kvůli dceři hlavně pohádky a večer, když spí, tak jsem spíš na Facebooku a na mobilu. Pokud je čas na film, koukám nejraději na kriminálky.
Jak se vám v uplynulých letech změnil život?
Bydlela jsem tři roky u mámy s tátou, kam jsem odešla od přítele i s dcerou půl roku po porodu. Teď mám nedaleko rodičů v Ústí na sídlišti pronajatý vlastní třípokojový byt, který si postupně zařizuji. Za největší úspěch považuju, že se mi povedlo se postavit na vlastní nohy.
Co ještě jste si mohla dopřát?
Poznala jsem spoustu nových lidí. Vidím, jak jiní žijí, podívala jsem se do Paříže, do Cannes a další místa, kde jsem dřív nikdy nebyla.
Máte přítele a plánujete další dítě?
Přítele nemám a ani ho nehledám. Krátce bydlím sama a užívám si té svobody, že jsme si s dcerou samy dvě pro sebe. Určitě o dalším dítěti alespoň nějakých čtyři pět let nechci ani slyšet.
Měla jste někdy jiného partnera než Roma?
Neměla, nějak to ještě nepřišlo, ale nedělám rozdíly, i když kvůli tradicím dávám v partnerství přednost Romovi. Ten ví, jak se má chovat, když žije s Romkou. Netvrdím, že Čech neví, ale už mu musíte vysvětlovat, jak to u nás chodí. Romákovi nic říkat nemusíte.
Anebo byste se musela přizpůsobit vy. Uměla byste to?
Jsem dost svéhlavá a svůj život si ráda řídím sama. Nejdůležitější je pro mě moje dcera a za její dětství a výchovu si chci zodpovídat sama, ne aby se starali moji rodiče, nebo nějaký můj přítel. Partnerství se nebojím, ale nechci, aby mi do života někdo kecal. Když potřebuju, máma mi holku vždycky pohlídá a nemusím se s ní dohadovat, jako bych musela s přítelem. Většina Romáků je totiž takových, že by mi ani netolerovali, že točím filmy. Prostě by řekli: Tak počkej, my spolu žijeme, tak ty budeš doma, vařit, uklízet a starat se o děti. Kvůli někomu bych měla teď zahodit šanci, která mě může posunout trošku dál a ještě tím pomůžu dceři? Takže být sama je pro mě lepší.
Byl by teď problém vrátit se ke způsobu života před prvním natáčením?
Ne, vůbec. Kdyby mi řekli: Zítra začínáš od osmi u pokladny a budeš mít měsíc na střídačku ranní a odpolední, nemám s tím problém. Už vím, jak to tam chodí, ta práce mě baví a mám ráda i tu partu, se kterou v naší sídlištní prodejně dělám od sedmnácti let. Někteří z nich mi už i chybí, takže bych se dokonce těšila.
Kdybyste se probudila za deset let, jak by měl váš život vypadat?
Filmování mě baví, takže kdybych točila, byla bych určitě ráda, ale kdybych měla ráno vstát, odvést dceru do školy, jít do práce, nakoupit, uklidit, uvařit, udělat s ní úkoly, jít spát a zase nanovo, vůbec by mi to nevadilo. Nechtěla bych se ale probudit a přemýšlet co teď. Pro mě je důležitá jistota, že ať je to, jak chce, dcera je zajištěná a že všechno, co dělám, je dobré hlavně pro ni.
A až bude dcera velká?
Budu si užívat, koukat na filmy… Nee, chci jí být nablízku, pomáhat a hlídat vnoučata, když bude chtít jít třeba na zábavu. Nemá tátu, o to víc jí musím být oporou za oba rodiče zároveň.
Režisér Petr Václav vás pro svůj film našel na romské zábavě. Chodíte na ně často?
Zábavy mám ráda, kdykoliv se u nás v Ústí někde poblíž nějaká konala, tak jsem šla. Ta, kde jsme se s Peťou potkali, byla romská. Bílí chlapi na ně obvykle nechodí. Najednou se tam dva zjevili a prý: Hele, my budeme natáčet film, vy byste se nám tam hodila. Tak jsem jenom koukala. Že vás někdo na zábavě balí, je běžné, takže jsem jim nevěřila. Myslela jsem si, že ten člověk, co si říká režisér, se asi zbláznil. Ten večer jsem ho ani nevnímala. Ale pak jsme se ještě víckrát během měsíce v klidu sešli. Vyprávěl mi o tom, jaká je Žaneta, hlavní hrdinka filmu, a postupně jsem mu začala věřit i díky tomu, že věděl hodně o životě a problémech Romů. Tím a také svou otevřeností si mě získal nejvíc. Doteď spolu máme velmi upřímný vztah a není mi blbý za ním přijít a nechat si poradit. Vím, že mi kdykoliv pomůže.
Jak ho máte dneska uloženého v mobilu?
Táta, beru ho jako svýho taťku. A vlastní táta, to je dědeček.
Máte přísné rodiče?
Dá se říct, že jo. Na první zábavu jsem směla až v sedmnácti, a to ještě s rodiči, nebo se staršími bratranci. Poslouchat musím doteď. I když už jsem starší a mám dítě, stejně musí máma vědět, kde jsem, a říká mi, v kolik mám být doma.
Dostávala jste jako malá na zadek?
Hodněkrát, kdyby jenom na zadek! Máma byla vždycky pedant. Táta mávl rukou a neřešil, ale máma byla rázná. Když střískala mě, schytal to i brácha a naopak. Říkala: Tak ty se směješ, že brácha brečí, tak budeš brečet s ním.
Jak vzpomínáte na dětství?
Nic mi nechybělo, hraček jsme měly tolik, že až máma říkala, že to dobrý není, že jsme rozmazlený. Hrály jsme si pořád venku.
Věděla jste jako malá, čím chcete být?
Modelka! Jenže jsem moc nevyrostla. Máma říká, že od mala jsem byla fiflena. Nosila jsem její vysoké boty, kabelky, podprsenku jsem na sebe navlíkla a třeba jen v kalhotkách a na vysokých podpatcích jsem prý kolikrát vyrazila mezi lidi. Později se ze snu o modelingu stalo už jen přání být hodně hubená. Každé kilo navíc jsem hned chtěla shodit. Jenže jím všechno a hodně ráda. Diety jsem nikdy nedržela. Máma říká, že přiberu po třicítce, ale já doufám, že ne, že mi štíhlá postava vydrží.
Jezdívali jste na rodinné dovolené?
Prázdniny jsme jako děti trávily na Slovensku u báby a dědy, kteří bydlí na sídlišti v Levicích. Jezdili jsme všichni k jezeru, k tetě na zahradu, na koupaliště, pořád jsme něco podnikali.
Nemrzelo vás, když jiné děti po prázdninách vyprávěly o moři?
Ne, vůbec, my děti se za prarodiči, bratranci a sestřenicemi těšily. Naopak jsme brečely, když jsme se měly vrátit domů.
Jak vám to šlo ve škole?
Po pravdě jsem ji flákala. Doma jsem hodila tašku do kouta a rychle za holkama ven. Učitel mi říkal, že když chci, nejsem hloupá, ale že jen nechci.
Učila jste se pak na prodavačku, ale školu nedokončila. Proč?
Nastoupila jsem na praxi ještě při škole, protože rychle potřebovali prodavačku a na školu jsem se vykašlala. Chtěla jsem být nezávislá, vydělávat už si svoje peníze a nečekat pořád jen, až mi nějaké máma dá. Doma mi to rozmlouvali, ale já byla tvrdohlavá.
Kdy jste zjistila, že žijete v jedné zemi i s lidmi, kteří Romy nemají příliš v lásce?
Bylo mi tak šest let a umřela nám teta. Jeli jsme všichni na pohřeb do Brna a na nádraží nás obklíčili skini. Začali nám nadávat do cigánů, že napřed se postarají o ženský, pak o děti a nakonec že půjdou chlapi. Do vlaku nám nakonec pomohli policajti. Jako děti jsme vůbec nevěděly, co se to děje, proč nám nadávají. Tehdy jsem poprvé viděla, že i máma a táta mají strach.
Jak vám tu situaci rodiče vysvětlili?
Nikdy předtím nás nevarovali, ani nám neříkali, že někteří bílí nás nemají rádi. Až teprve po téhle události nám vysvětlili, že jsme Romové a tmavší a že Češi jsou bělejší a někteří z nich nás nemají rádi. Chtěla jsem vědět víc, ale máma mi řekla, ať se na to vykašlu, že to byli zlí lidi a že sama uvidím, až budu jednou velká. Měla pravdu, viděla jsem tu koncentrovanou nenávist a agresi pak v Ústí při protiromských pochodech. Ale nijak se tím nezabývám, neřeším to.
Jakou jste měla pubertu?
Moc jsem neposlouchala. Ze všech sourozenců se mnou měla máma asi největší problémy a taky jsem nejvíc dostávala. Cigarety jsem poprvé zkusila ve dvanácti a to mě máma dotřískala. Pak jsem začala tajně kouřit v patnácti a před rodičema až v osmnácti. Když jsem měla přijít domů v deset, přišla jsem třeba až ve dvanáct. Dostala jsem a navíc ještě zaracha. Vždycky mi říkala: Ty víš, že dostaneš a stejně to uděláš. Stálo ti to aspoň za to? A já na to: Jo, stálo.
Jaký jste měla největší průšvih?
Asi že jsem pařila dva dny a nepřišla vůbec domů.
Co maminka, nezavolala mezitím policii?
Ne, ona mě znala, už tehdy jsme spolu měly kamarádskej vztah. I když jsem ještě nebyla plnoletá, máma věděla, že když bude problém, přijdu za ní a svěřím se. A taky, že nejsem hloupá a že vím, co dělám. Tenkrát nade mnou jen mezi dveřma mávla rukou s tím, že ani nemá cenu mě mlátit a poslala mě spát.
Ukázka z filmu Cesta ven režiséra Petra Václava v hlavní roli s Klaudií Dudovou.
9. května 2014 |
Myslíte, že je vaše rodina svým bezúhonným životem mezi Romy ojedinělá - stejně jako je výjimkou Žaneta, hlavní hrdinka vašeho prvního filmu Cesta ven - anebo je takových rodin víc?
Hodně záleží na rodičích. Jací jsou oni, takové jsou pak i jejich děti. Když vyrůstáte v rodině, kde vládne pevná ruka a pravidla, máte je v sobě na celý život a budete tak vychovávat i své děti. Myslím, že poctivých, co se snaží, chodí do práce, je dneska víc než dřív. Hlavně se to týká právě takových holek, jako je filmová Žaneta, které porodí dítě a kvůli němu si přejí žít normálně, i když kvůli tomu třeba musí opustit partnery a otce svých dětí.
Mladé romské maminky jsou tedy podle vás nadějí pro celou romskou komunitu?
Když jste rodina, řešíte peníze společně s partnerem. Ve chvíli, kdy on začne zmatkovat, kličkovat a zláká ho snadná cesta k penězům, většinou to je ženská, která nechce riskovat a nepřeje si, aby její dítě mělo tátu v kriminále. Když už si s přítelem neví rady a přestane mu důvěřovat, co jiného jí zbývá? Rozhodne se zůstat s dítětem sama. Ostatně stejně jsem na tom byla i já.
Rodiče vám odchod od přítele nerozmlouvali?
Některé starší generace trvají na tradici udržet rodinu za každou cenu, a když se narodí dítě, nedovolí mladým se rozejít. Mně ale máma nikdy neřekla, že s přítelem musím zůstat. „Vychovali jsme tě a teď je to tvůj život. Pokud s ním nechceš žít, necítíš se s ním dobře, nefunguje to, odejdi,“ řekla mi.
Očima autorkyPřišla s kamarádkou, dala si jen vodu a zapálila si cigaretu. Klaudia není zrovna vyprávěcí typ. Ne že by o sobě nechtěla mluvit. Jen si nemyslí, že je něčím zajímavá a že má co říct. Mluví upřímně, střídmě a věcně. Názory vám nenaservíruje v ucelené životní filozofii. Je třeba si je vyčíst mezi řádky, vyptat se na životní příběh a postoje v konkrétních situacích. Instinktivně ji jako vnitřní kompas řídí neotřesitelná životní motivace, kterou v sobě mnozí z nás třeba ani nikdy neobjeví. „Vím, že vše co dělám, je dobré pro dceru,“ říká. |
Co se tehdy vlastně stalo?
Hodně žárlil a nedokázal se kontrolovat. Křičel na mě, podezíral, byl na mě hrubej, zatímco dítě se mi strachy klepalo v postýlce. Kolikrát na mě i vztáhnul ruku. Nechtěla jsem, aby dcera vyrůstala v tak agresivním prostředí, kde táta řve na mámu a mlátí ji. U nás nikdy táta na mámu ani na děti nevztáhl ruku a já si nepřála, aby něco takového musela dcera snášet. Bylo jí pět měsíců, když jsem se sebrala a odešla k rodičům.
Platí na dceru alimenty a vídá se s ní?
Platí jak kdy. A vídat ji nechce a já jsem ráda. On má novou rodinu, další dítě a já nechci, aby si ji půjčoval a kupoval hračkami.
Co jí řeknete, až se vás zeptá, kde má tátu?
Že ji táta nemá rád, že je zlej, že ji nechce. Ona ale teď říká táta mýmu bráchovi. Pro ni je táta on. Ten její vlastní kolikrát projde na sídlišti kolem nás a holka neví, kdo to je.
Co byste ve výchově Patricie považovala za úspěch?
Protože sama jsem dodělala jenom základku, budu chtít, aby měla nějaký výučák. Chtěla bych, aby byla taková, jaká jsem já, aby nedělala rozdíly mezi lidmi, nezabývala se nenávistí, aby měla svůj názor.
Co když bude po vás svéhlavá a třeba nepřijde dva dny domů?
No, dostane ode mě!
