Klára Nademlýnská - přední česká módní návrhářka | foto: Michal Šula, MF DNES

Klára Nademlýnská: I politika ovlivňuje, jak se oblékáte

  • 44
Když se po deseti letech vrátila Klára Nademlýnská z Paříže, otevřela si v Praze vlastní butik se značkou nesoucí její jméno. Připouští, že být návrhářkou je v Česku nejen boj o přežití, ale také fascinující zážitek ze sledování toho, jak hledáme i v oblékání svoji národní identitu.

Proč u nás nefunguje trh s módou tak jako v zahraničí?

Náš trh je strašně malý. Značkové obchody si radši otevřou pobočku ve větší zemi. Nevyplatí se jim tady obchod otevřít, a pokud to udělají, jsou tady jejich věci dražší, protože mají velké náklady. Navíc hodně lidí, kteří se o módu zajímají, nakupuje v zahraničí.

Takže je to začarovaný kruh?

Lidé tady neutrácejí tolik peněz za oblečení, proto se sem značkám nevyplatí vozit tolik kusů a tolik druhů. Lidé, co se chtějí dobře oblékat, pak musí jezdit za větším výběrem ven. Nechcete riskovat, že v tom samém potkáte ještě několik dalších lidí.

Je ve značkových obchodech u nás a v zahraničí už stejné zboží?

V některých případech pořád není. Třeba já jsem si teď nedávno po dlouhé době koupila v Paříži džíny od jiné značky, než je ta moje - od Levi’s. Když si kamarádka chtěla pořídit v Praze tytéž, nepochodila. Vůbec je sem totiž nedovážejí.

Pro někoho jsme pořád Východ

Dělí trh na východní a západní?

Určitě. Setkala jsem se s tím několikrát. Jednou jsme chtěli spolupracovat s německou firmou na galanterii. Na stánku na veletrhu jsem se jim představila jako návrhářka z Prahy a oni řekli: „Jo, jo, Praha, to je východní Evropa!“ a začali vytahovat příšerné knoflíky se zlatými lemy, něco hrozného. Úplně jsme se lekli: „Vždyť ve vitrínkách máte úplně jiné knoflíky, daleko hezčí a vkusnější,“ dožadovali jsme se. „Tyhle jsou ale pro východní trh. Prodáváme je do Ruska, do Polska, do Maďarska,“ vysvětlovali nám. Až když jsme trvali na tom, že takové nechceme a že to myslíme vážně, ukázali nám regulérní kolekci, kterou nabízejí ostatním, nevýchodním zemím.

Máme nějaký konkrétní styl? Poznáte Italku, Francouzku, Rusku - a Češku?

Zatím jsme si ho ještě nenašly. Dosud nás nepřešla ta potřeba obléknout se od hlavy až k patě od luxusních designérů, protože máme pocit, že tím neuděláme chybu. Když je žena celá v Diorovi, každý před ní smekne. Když si oblékne něco neznámého, třeba jen proto, že se jí to líbí, tak už se tím vystavuje pochybnostem.

Proč jsme tak konzervativní?

Pořád trpíme těmi čtyřiceti lety komunismu. Tehdy se nesmělo vyčnívat, odlišovat se. Musíme si projít přirozenými etapami vývoje, nedají se přeskočit. Ve Francii, kde jsem žila, je móda součástí každodenního života. Tam muži i ženy nějak vypadají, mají identitu. U nás se lidé nesměli projevovat sami za sebe a najednou to po nich chceme. Bude to nějakou dobu trvat.

A vyvíjíme se?

Určitě. Pomalu, ale pro stále víc lidí je důležité, jak vypadají, a chtějí vypadat dobře.

Jak se díváte na pořady typu Vypadáš skvěle?

Z těch pár dílů, které jsem viděla, můžu říct, že aspoň dodají lidem kuráž něco se sebou udělat. Přišla tam třeba žena, která byla mladší než já, ale svým oblečením, make-upem a neupravenými vlasy vypadala nejméně o deset let starší. I když jsem nebyla úplně spokojená s tím, co z ní potom udělali, musím říct, že prokoukla.

Co pro vás znamená móda?

Hraní. Oblékat se pro mě znamená hrát si. Kombinovat. Něco si koupím v secondhandu, něco ve značkovém obchodě, něco si vezmu z vlastní kolekce. Dám to dohromady a ukážu to všem.

Vy nakupujete v secondhandu?

V Paříži. Tam jsou úžasné sekáče. Dokážu tam strávit klidně i půl dne. Mají tam takové poklady, to si ani neumíte představit. Vedou je totiž lidé, kteří jsou nadšeni módou. U nás jsou secondhandy úplně jiné. Oprané, onošené zboží bez tvaru a fantazie.

Máte chuť se radovat a rozlétnout se?

A jsme zase u toho. V zahraničí je to lepší než u nás. Já se třeba i jinak oblékám, když jsem venku. Přijedu do Paříže a mám okamžitě potřebu se převléknout. Vzít si na sebe něco odvážnějšího, výjimečnějšího, odlišnějšího. Tady mě to rychle přejde.

Já si pokaždé v Londýně koupím nějaké extravagantní boty, které pak v Praze vůbec nenosím.

Jako kdyby to tady byla nějaká psychóza. Možná to mají Češi v povaze. Radši míň než víc. Aby se nesekli. Aby to nepřepískli. Oceňuje se uměřenost. Nemáte být odvážná a odlišná, co by tomu řekli v práci nebo v tramvaji.

Proč ale to, co máme na sobě, určují lidé, kteří styl nemají?

Já tomu taky nerozumím, ale cítím to tak. Na to, abyste se oblékala po svém, musíte mít nějaké vnitřní sebevědomí. Jak ho však tady máte mít, když vás všechno kolem vás sráží? Podívejte se jenom na současnou politiku. Vy máte chuť se radovat a rozlétnout se? Máte pocit, že kolem nás je inspirující prostředí plné impulzů a nových věcí, které vás posouvají někam dál? Mně spíš připadá, že máme sklonit hlavu, zařadit se a jenom poslouchat. Jako kdybychom se v tom vývoji vraceli zpátky.

Proč jste se vůbec z Paříže vrátila?

Já se sem vždycky ráda vracela a pro mě doma je doma. A doma je tady. Někdy si říkám, jestli to nebyla chyba, ale já tady hrozně chtěla být od začátku, neprošvihnout nic a sledovat ten vývoj. Nenastupovat do rozjetého vlaku, ale sedět v něm od první stanice.

Bojuju o přežití

Jaký je to rozdíl proti tomu, když jste začínala?

Na začátku to bylo velké riziko, jestli tady vůbec taková věc jako samostatný návrhářský obchod může fungovat. Když se ukázalo, že může, vyvstal další úkol - jak ho udržet. A dneska už jsem se smířila s tím, že návrhářstvím tady člověk nijak závratně nezbohatne. Je to pořád hlavně boj o přežití.

Mohla byste být Klárou Nademlýnskou v Paříži?

Určitě ano, ale musela bych začít zase od začátku. Seznamovat se s lidmi, hledat kontakty, dostávat se do povědomí. Prostory a pronájmy by asi taky byly daleko dražší.

Ale do zahraničí jste se dostala. Vloni jste prodávala svoje modely v Monaku.

Do jednoho butiku si objednali naši značku a všechno prodali. Dostali jsme se tam díky Tereze Maxové, která je naší tváří. Strašně nám pomáhá. Nosí naše věci, a tím nám dělá v zahraničí reklamu. Vždycky přijede a říká: Tamhle zavolejte, líbilo se jim moje oblečení!

Takže nakonec je globalizace dobrá věc pro módní trh?

Vůbec. Tím, jak lidé chtěli mít všechno všude přístupné, tak to dopadlo tak, že máme všichni všechno stejné. Všechny Zary, Manga, H&M jsou fajn pro mladé lidi, ale zároveň nás zahlcují jedním a tím samým. Tyhle obchody úplně rozhodily klasický rytmus barev a materiálů, celé to kolo, jak móda fungovala.

Jak?

Barvy a materiály se prezentují nejméně rok před kolekcemi na veletrzích látek, například na Premiere Visions v Paříži. Tam všichni návrháři nebo jejich asistenti chodí, tam vlastně vznikají konkrétní úvahy o dalších kolekcích, protože všechno, co vymyslíte, závisí na látce. Na Premiere Visions jsou prezentované látky z celého světa. Zatímco opravdovým designérům trvá rok, než se zboží dostane na pulty butiků, levné obchodní řetězce je použijí okamžitě a střihy oblečení jenom okopírují od značek.

Můžete mi dát příklad?

Já si třeba vymyslím, že příští rok chci mít jako hlavní barvu zelenou, a oni ji budou mít už v lednu. Tím jsem vlastně já, která to skutečně tvořím, pozadu oproti těm, co jenom kopírují.

Nemůže to módní trh úplně zabít?

Naštěstí ne. Má to totiž i svoje výhody. Zatímco dřív se návrháři ve svých nových kolekcích často v jednotlivých prvcích shodovali s ostatními, teď už daleko víc mezi nimi vyniká individualita. Každý si o to víc jede svoji parketu - třeba Dolce & Gabbana je v napoleonské době, jiná značka v 60. letech, další v punku a tak. Každý víc trvá na svém rukopisu, aby se odlišil. Hlavně od těch masových obchodů, které je kopírují tak rychle, že se tomu nedá bránit.

Většina lidí si značkové věci nemůže dovolit. Nevděčíme řetězcům aspoň za to, že díky nim může mít hodně lidí trendy v době, kdy jsou aktuální?

To ano. Díky nim jsou trendy dostupné masám. Já ale vím, co je za jedním modelem šílené práce a co všechno obnáší vytvoření jedné kolekce. Pak přijde nadnárodní firma a bez mrknutí oka vykrade vaše nápady. Lidé pak chodí a říkají si: proč mám mít tohle úžasné tričko od Diora za pět tisíc, když mají skoro stejné v Zaře za tři stovky? Jenže Galliano (návrhář Diora - pozn. red.) ho vymyslel, rozumíte mi? Bez něj by ho ani ta Zara neměla.

Proč si mám koupit tričko od Galliana za pět tisíc, když ho příští sezonu už stejně nebudu chtít nosit, protože bude pasé?

To je záležitost psychiky. Já si dřív taky kupovala levnější věci. Ale čím jsem starší a čím víc vím, kolik je za tím práce, tím míň si můžu koupit něco, co není originál. Radši si koupím jeden drahý svetr než pět levných. Je to věc pocitu - já vím, že mám ten jeden kvalitní svetr, který se mi úplně jinak nosí a jinak se k němu chovám než k těm pěti levným.

I když na první pohled není poznat rozdíl?

Kvalita je vždycky vidět. Poznáte to. Ta látka má jinou gramáž, jinou strukturu, jinak se nese a jinak se chová. Polyester nikdy nebude stejný jako hedvábí.

Jak podle vás vznikne módní trend?

Do velké míry jej určují módní novináři a novinářky. Zhlédnou kolekce všech návrhářů, vypíchnou z nich společné prvky a označí to za trend. Pak jsou velké konfekční společnosti, které si najímají externí firmy, a ty se zabývají výhradně zpracováváním trendů. Jsou to týmy lidí, kteří sledují, co se děje ve světě, kterým směrem se veškerý vývoj hýbe a kam půjde, pozorují, v jakých se vyvíjí barvách, tvarech a siluetách. To pak dají dohromady do speciální zprávy a vyhodnotí, podle toho se pak řetězce řídí při výrobě velkých sérií.

Poznám návrháře od kopírovače

Vy se z takové zprávy taky inspirujete?

Ne. Já se snažím držet sama sebe. Nějakou představu mám už předtím, než jdu na Premiere Vision, tam si ji buď potvrdím, nebo ji odvedu jinam. Pro mě je kolikrát inspirací sednout si někam v Paříži do kavárny a pozorovat proudy lidí v jejich odlišnostech.

Na Premiere Vision se potkáváte i s ostatními návrháři?

Ano, viděla jsem tam třeba Jill Sander nebo Kenza. Ale od těch největších jmen tam chodí nejspíš jejich asistenti a vyzobou jim to potřebné. Je tam strašně přísná kontrola - nesmí se tam třeba ani fotit, ani střihat. Díky tomu rozeznáte kopírovače a návrháře. Zatímco návrháři na sebe nechávají látky působit a přemýšlejí o nich, kopírovači je tam horlivě zkoumají, prohmatávají a snaží si je zapamatovat, aby je mohli napodobit.

Dá se v módě vymyslet ještě něco nového?

Asi moc ne. Moje máma vždycky říkala, že móda je jako sud. Ten se plní a vrství, až se naplní, a pak se musí obrátit, vysypat a jede se zase od začátku. Můj největší strach je, abych se nezasekla v určitém bodě toho sudu. Abych třeba nezjistila, že jsem přesvědčená, že vymýšlím něco nového, a přitom už třetí rok vytvářím padesátou variaci na jeden motiv. V Česku se člověk strašně snadno zastaví a zkostnatí. Jakmile chvíli nevyjedu ven, a limit je tak dva měsíce, tak si zvyknu na to vakuum, ve kterém tady žijeme a ve kterém si všichni říkáme, jak děláme věci skvěle. Pak vyjedete ven a zjistíte, že jste se točili za vlastním ocasem a svět je dávno daleko dál.

,