Nejhorší bylo, když kolem mě proletěl mrtvý kolega, vzpomíná horolezkyně

Jako první rodilá Češka Klára Kolouchová zdolala Mount Everest, loni si stejné prvenství připsala za výstupy na dvě osmitisícovky, posvátnou třetí nejvyšší horu světa Kančendžengu a následně i obávanou K2. Na tu se dostala na třetí pokus. O několikaletém projektu vznikl dokument, který jde právě do kin.
Horolezkyně Klára Kolouchová

Horolezkyně Klára Kolouchová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

Může ženu, která vylezla na nejtěžší vrchol na světě, něco srazit na kolena?
Věřím, že mě jen tak něco nesestřelí. Mé zážitky a zkušenosti z vysokých hor mě posilují a dodávají určitý životní nadhled. Je to velmi jednoduchý a čistý způsob, jak si v sobě urovnat základní životní hodnoty a získat vnitřní pohodu. 

OnaDnes

Dokážete za všech okolností zůstat nad věcí?
Pokaždé, když se vrátím z hor, mám pocit, že pluji na nadýchaném růžovém obláčku. Jako bych sem ani nepatřila. Časem se ale vždy spolehlivě vrátím na zem a začnou mě rozčilovat stejné banální věci jako všechny ostatní. A když toho začne být moc i na mne, vždycky si připomenu slova mojí babičky, která říkala: „Kláry, když nejde o život, jde o…“

Vám však v horách o život jde, zvlášť loni na extrémně těžké a nebezpečné K2, nebo ne?
Podle statistik se každý pátý horolezec z vrcholu K2 domů nevrátí, riziko je tedy opravdu vysoké, ale takhle se na to nesmím dívat. Každý den více či méně riskujeme, jezdím autem, v garáži mám motorku. Otázka přijatelné míry rizika je relativní. Důležité je naše aktivity zasadit do kontextu, pokud bych se bez předchozích zkušeností teď posadila do formule 1, pravděpodobnost, že se vysekám, je téměř stoprocentní. 

Ve vysokých horách se ale pohybuji téměř dvacet let, znám své tělo a věřím, že i své limity. Vím, jak se perfektně připravit, a nebezpečí, do kterého jdu, jsem si vědoma. Díky němu jsem pak obezřetnější a soustředěná. Na druhou stranu mě strach nesmí převálcovat. Hory jsou a mají být krásný zážitek, to je ten důvod, proč tohle všechno dělám.

Klára Kolouchová (41), horolezkyně

  • Narodila se v Praze, vystudovala obchodní management na Anglo-American College. Pracovala na pozici PR manažerky pro zahraniční firmy, v Londýně čtyři roky v oblasti HR, v Česku jako konzultantka.
  • V roce 2005 vystoupala na jihoamerickou Aconcaguu, o rok později jako druhá Češka zdolala osmitisícovou himálajskou Cho Oyu, v roce 2007 jako první rodilá Češka vystoupila na Mount Everest.
  • Na K2 se vydala poprvé v roce 2016, lavina vše ukončila, další pokus se o dva roky později nevydařil kvůli zdravotním potížím. Vrchol zdolala loni 25. 7. Krátce předtím jako první Češka stanula i na vrcholu třetí nejvyšší hory Kančendžengy.
  • Její cestu na K2 sledovala dokumentaristka Jana Počtová a vznikl o tom film „K2 vlastní cestou“, který jde do kin 30. července.
  • Je vdaná, má dceru Emmu (12) a syna Cyrila (6).

Když míříte k vrcholu, nebo se vracíte dolů, nikdy strach nemáte?
Jasně že mám, ale spíš než strach bych řekla, že je to hluboký respekt. A také cítím osobní odpovědnost vůči rodině. V momentě, kdy se mi narodily děti, jsem přestala být zodpovědná jen sama za sebe a začala jsem myslet na to, co doma způsobím, když se něco nepovede. Nemám strach o sebe, ale z vědomí, jaké následky by to mělo.

Byla jste v horách někdy paralyzovaná tak, že jste nedokázala nic dělat?
Ne. Až zpětně si uvědomím, že tentokrát to možná bylo o fous, ale hory mě naučily nepanikařit. Tam nastupuje autopilot, který všechno řeší tak, abych se z problému dostala rychle pryč. Až pak řeším, co se vlastně stalo. Asi nejhorší, co jsem zažila a asi i cítila chvilkovou paralýzu, byl okamžik, kdy kolem mě předloni na K2 proletěl mrtvý kolega. Zřítil se. 

Setkání se smrtí tváří v tvář je něco, na co vás nikdo nepřipraví. Tehdy jsem to chvíli rozdýchávala, ale vzápětí pokračovala dál do prvního bezpečného bodu. Tam pak můžete analyzovat, co a proč se stalo. Pro jeho tým tehdy expedice skončila, nás ostatní ta událost nakopla k ještě větší ostražitosti.

Když odjíždíte, jste srovnaná s tím, že se nemusíte vrátit?
S tím asi nemohu být nikdy srovnaná, ale uvědomuji si to. Zajímavé je, že tyhle myšlenky mi neběží v hlavě v době odjezdu, ale už několik měsíců předem. Dopředu si to odbudu, tedy spíše odbrečím, pak to uzavřu. Nemá smysl se něčím takovým vnitřně ubíjet, přece se nejezdím do hor trápit.

Sedíme teď spolu v kavárně v polovině června, co jste dělala loni touto dobou?
Odlétala jsem do Himálaje. Tehdy jsem o tom nemluvila, ale před K2 jsem lezla na osmitisícovku Kančendžengu. Na dva týdny jsem se vrátila domů, abych si přebalila věci, trochu si odpočinula, a vyrážela jsem na dva měsíce do Pákistánu na K2.

Proč jste si odjela vylézt tuhle osmitisícovku?
Byla takový můj osobní test, prověrka, jak moje tělo reaguje v zátěži na vysokou nadmořskou výšku, a také to byla finální „tréninková“ fáze na K2. Sice jsem intenzivně trénovala a byla fyzicky velmi dobře připravená, ale všechno probíhalo na úrovni Vltavy. Navíc nikdo kromě rodiny nevěděl, kam jedu. Cílem byla aklimatizace, ne vrchol. Měla jsem tam úžasný klid, bez mediálních tlaků, se skvělou partou… a povedl se vrchol. 

To mi dodalo sebevědomí a vnitřní klid. Spadl ze mě stres a tlak, že musím někomu něco dokázat. Protože ať chcete, nebo ne, spousta lidí mi sice fandí, ale je tu také velmi hlasitá skupina těch, kteří moje počínání pozorují s jistou škodolibostí. Můj třetí pokus o K2 sledovali s tím, jestli si znovu naběhnu.

Vy jste zkoušela K2 už potřetí, protože první výstup v roce 2016 ukončila lavina, pak zdravotní potíže. Napadlo vás, že byste tam už nešla, že se o výstup znovu nepokusíte?
Ne, absolutně ne. Než se z hor vrátíte do civilizace, jdete dlouhých 140 kilometrů a už tam jsem měla jasno. To vnitřní pnutí bylo velmi silné. Nemohla jsem to nechat nedokončené, bylo jasné, že se vrátím.

Odjížděla jste loni s tím, že tentokrát to vyjde, nebo že jde o další pokus?
Myslím, že každý sportovec nastupuje do zápasu s tím, že si jde pro vítězství. Já vyrážela s tím, že udělám všechno pro to, abych se dostala na vrchol. Jsem připravená ze sebe vydat maximum i s tím, že budu muset jít malinko za hranu. Ale samozřejmě na velkou debatu je to, kde je ta hranice, za kterou už jít nesmím, odkud není cesta zpět.

Což byl nakonec i váš případ. První pokus v rámci loňské expedice vám nevyšel a vy jste dlouze debatovali, jestli zůstanete, nebo ne.
Když jsme po finální aklimatizaci vyrazili na vrchol, tři sta výškových metrů pod ním jsme se kvůli sněhu a počasí stejně jako všechny další expedice otáčeli a šli zpět do základního tábora. Ve filmu je tahle pasáž krásně zachycená – všichni se balí a jdou domů, my řešíme, jestli to ještě zkusit. Jsem přesvědčená, že kdybych neměla za sebou ty předchozí neúspěšné výstupy, taky bych domů odešla.

Ve filmu je vidět, že jste se rozhodla vrátit domů, ale nakonec jste to neudělala. Proč?
Tam je krásně vidět, jak moc je důležité mít vedle sebe správného parťáka. Někoho, kdo vás v kritickém bodě postrčí tím správným směrem. Kdo vás podpoří a řekne, že na to máte. Já tehdy vnímala jen balík negativní energie, kdy mi všichni říkali, že jdeme hlavou proti zdi. Málem jsem tomu podlehla, říkala jsem si, neblázni, vrať se domů, tohle je už přes čáru. A pak jeden, ale naprosto zásadní hlas řekl to, co jsem celou tu dobu chtěla a potřebovala slyšet – že to znovu jdeme zkusit, a já šla.

Klára Kolouchová hrdě reprezentuje Českou republiku a na své expedice si...

Co vám na vrcholu K2 běželo hlavou?
Nahoře moc na pocity není čas, protože jste pořád jen v půlce utkání, nemůžete slavit, musíte se taky dostat dolů, to mi pokaždé běží hlavou. Vlastně jsem se tam musela přinutit zastavit a říct si: Teď si to užij a zkus to vstřebat, je to pohled, který tě stál čtyři roky života a už se sem znovu nepodíváš. Zároveň je to všechno zastřeno oparem, přece jen jste v zóně smrti a vnímání reality je lehce zamlžené.

Kolik času jste tam strávila?
Docela dlouho, asi čtyřicet minut. Byli jsme úžasně nastartovaní, postupovali velmi rychle a už ve čtyři ráno jsme stáli na vrcholu, když ještě byla naprostá tma. Přes vysílačku jsme dali zprávu do základního tábora a chtěli se vrátit, naštěstí náš expediční vůdce zastavil, řekl, ať tam ještě chvíli zůstaneme.

Slavná horolezkyně má domov a rodinu v pražském Podolí

Proč?
Abychom počkali na východ slunce. Když tohle řekl, vyslechl si ode mě vodopád peprných slov, byla tam šílená zima, mrzly mi prsty na rukou, moje jediné myšlenky byly okamžitě zahájit sestup. Ale v tu chvíli to byla ta nejlepší rada, kterou mi mohl dát. Když se na obzoru objevila žlutá linka a za chvíli se začalo proklubávat slunce, zažili jsme neuvěřitelné divadlo. Desítky minut jsme zůstali v němém úžasu z toho, co vidíme, pořídili nádherné fotky. Skoro čtyřicet minut jsme navíc měli vrchol jen sami pro sebe, než začali dolézat ostatní horolezci.

Na co jste se nejvíc těšila, když jste měla všechno za sebou a byla v bezpečí?
To asi nemůžu říct, nebude to korektní.

Zvládla jste K2, tak můžete.
V horách je pro mě pokaždé hnacím motorem to, co v tu chvíli nemám, v mém případě domov, rodina, zdánlivě jednoduchý život, komfort, jako postel, sklenička vína s výhledem na řeku. Když pak ale dosáhnu cíle, zažiji něco intenzivního, svým způsobem výjimečného a v momentě, kdy držím v ruce zpáteční letenku s datem návratu, měla bych se těšit domů. Jenže ono nic. 

Najednou přicházejí zcela jiné pocity – chci si to všechno do poslední chvíle udržet, nechci se toho pustit a vrátit se do normálního světa. A kdyby byla nějaká možnost, zůstala bych nejraději tam a lezla další kopec. Vlastně bych udělala cokoliv, abych se nemusela vrátit domů. Teď to zní jako rouhání, ale já to tak těsně po návratu z K2 cítila.

Tomu rozumím, protože něco takového spousta z nás prožívá při návratu z „obyčejné“ dovolené. Chceme zůstat v tom místě, v jiném prostředí, nevracet se a co nejvíce odložit každodenní rutinu.
Já to tak prostě mám, sice nejsem na krásné dovolené, ale je to podobné.

Stýská se vám pak doma po tom, že už všechno skončilo?
Ne, jsem ráda, že jsem doma. Vystřízlivění je velmi rychlé, sednu do letadla, vystoupím na letišti, vidím děti a všechny ty kacířské myšlenky jsou pryč.

Co pro vás lezení po horách vlastně je, když to není dovolená?
Vášeň, láska a splněný sen, který mohu nejen snít, ale i žít. K2 byla hodně intenzivní, byly to čtyři roky života, kdy veškeré moje úsilí šlo jedním směrem a spousta věcí zase šla stranou. Ale když vím, kam jdu, k čemu to snažení směřuje, baví mě to a je to pro mě hnací motor.

Váš tatínek v dokumentu mluví o tom, jak lidé negativně reagují na to, že svůj sen plníte, protože je to nebezpečné a máte doma děti. Změnilo se na tom něco, když jste jako první Češka zdolala tak náročnou horu?
Myslím, že ne. Ale tohle je něco, na co už jsem si zvykla a neřeším to. Je to určitě nefér vůči rodině, která tomu někdy čelí a musí odpovídat na osobní dotazy, které nejsou příjemné, ale mě už se to nedotýká.

Bylo období, kdy vám to vadilo?
Samozřejmě, nerodíme se s hroší kůží, ale postupně jsem si ji vytvořila. Dokud jsem nebyla mediálně známá, nemusela jsem tohle řešit. Ale jak přibývaly vrcholy, začalo se o mně mluvit, najednou jsem vyčnívala z řady. A to se neodpouští. Ale zároveň s tím se posiloval i můj nadhled, čímž se posunuly i hranice toho, co se mě dotýká. 

Díky horám jsem se naučila to, co je vlastně v názvu filmu – jít vlastní cestou. Jenom já si rozhoduji, kam půjdu, a je jen malá skupina lidí, kterým jsem ochotná naslouchat a případně podle nich svoji cestu korigovat. Negativní komentáře zvenčí se mě dnes už nedotýkají.

Čelila jste jim i předtím, než se vám narodily děti?
Tehdy to byly spíš poznámky na téma „žena ve světě mužů“. Proč jako ženská vůbec lezu na hory, proč vstupuji do něčeho, co bylo považováno za mužské teritorium, slyšela jsem kritiku svého stylu lezení. Vlastně jsem si říkala, proč má někdo potřebu se vůči mně vymezovat. A došla jsem k tomu, že asi něco dělám dobře, když to někomu za to stojí. Baví mě posouvat hranice toho, co si jako žena můžu dovolit, a trochu provokovat.

Slyší někdy muž horolezec, že je táta od rodiny, neměl by tedy blbnout a neměl by lézt třeba právě na K2?
Tu odpověď znáte. Paradox je, že jsou to hlavně ženy, které řeší, jak je možné, že něco takového dělám, když mám děti. Ale ptají se jinak, s upřímnou zvědavostí. A jsem ráda, že je můj příběh třeba i pozitivně motivuje. Když mám besedy a přednášky, chodí za mnou ženy, které mi vyprávějí, že mají své sny, ale z nejrůznějších důvodů je odložily na vedlejší kolej. Pokud může být moje cesta inspirací a impulzem k tomu, aby se i ony rozhodly jít svou cestou, má to smysl. 

Zažila jsem na přednášce jednu slečnu, která milovala Japonsko, chtěla studovat japanologii, ale neměla podporu z domova, extrémně ji odrazovali. Po přednášce za mnou přišla a řekla, že si tu přihlášku podá. Později mi psala, že ji přijali, že jsem jí dodala odvahu. To mluví za vše.

Od manžela jste někdy slyšela, že jste „blázen“?
Slyšela, ale s něžným úsměvem a hrdostí. Poznali jsme se už v relativně zralém věku, v době, kdy jsme oba měli za sebou rozchody a jiná partnerství, on věděl, koho si bere a co může čekat. My se krásně doplňujeme. On má pro mě pochopení, respektuje, co dělám, hory ho také baví. Naši kamarádi vždycky říkají, že je malý zázrak, že jsme se našli, protože nikdo druhý by tohle s každým z nás nedal.

Lezete někdy spolu?
Naše předsvatební cesta byla na Elbrus, byl to ale náš první a taky poslední větší společný výstup.

Proč?
Protože teď už máme společnou rodinu. Není možné, aby se oba rodiče sbalili a nechali doma na dva měsíce dvě děti. A taky je potřeba diverzifikovat riziko, které v případě velkých expedic vždycky je, proto jeden vždycky zůstává doma. A nejde to ani z praktického důvodu, ověřila jsem si, že dva partneři na jedné expedici nedělají dobrotu, nefunguje to a je to svazující.

V jakém směru?
Když odjíždím, rodinu a své blízké chci mentálně nechat doma, vědět, že jsou v pohodě, nepřemýšlet, co se tu děje. Když jsou děti s manželem, vím, že je všechno v pořádku. A nebylo by to fér ani vůči ostatním členům týmu, protože v páru funguje jiná dynamika a svým způsobem je to i nebezpečné. V tu chvíli naskočí klasické stereotypní chování muž–žena. Vnímám, že manžel je ten větší a silnější, takže když bude zle, pomůže mi a postará se o mě. Ale to na expedici neplatí a může to být i nebezpečné. Já se musím spoléhat sama na sebe.

Kam teď půjdete dál vlastní cestou?
Těším se na letošní léto, které bude po dlouhé době nelezecké. Poslední roky jsme byla vždycky na expedici a vracela se až v druhé polovině srpna. Docela jsem si protáhla rodičovskou, na které jsem si vysnila svou K2. Teď je čas vložit energii do mého nového pracovního projektu, o kterém ale ještě nechci mluvit. 

Dokument o vaší cestě na K2 měl jít původně do kin na jaře, ale všechno se změnilo kvůli pandemii a karanténě. Bylo toto období něčím srovnatelné s výstupem na horu?
To jsou dvě naprosto odlišné životní výzvy. Zažívat extrém, který si nikdo z nás nevybral v rámci běžného života. Najednou se svět výrazně zpomalil, ale paradoxně to bylo krásné, protože jsme byli spolu. Děti se zpočátku ujišťovaly, že opravdu nikdo nikam nejde, že jsme všichni doma a nikdo je nebude hlídat, že budou jen s mámou a tátou. Já bych si tohle období vlastně i protáhla.

Autor:
  • Nejčtenější

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Žena si vysnila plastiku prsou v Turecku, život se jí změnil v horor

25. března 2024  7:59

Třiatřicetiletá Stephanie Briggsová z Velké Británie roky šetřila na operaci, po které měla mít...

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...