Obecně víme, že člověk nemá psychicky a fyzicky strádat, má se cítit dobře v kontaktu s druhými a má se umět postarat o své potřeby. Ale kde je ta hranice, kdy se to děje jinak a potřebujeme psychologickou pomoc, si určuje každý sám. Rozhodnutí řešit svou životní situaci psychoterapeutickou pomocí je individuální proces.
Samotný obor psychoterapie vznikl kvůli subjektivním obtížím lidí, na které obecné psychologické poradenství nestačilo. Každý totiž vnímá životní situace v souladu se svými potřebami a zájmy. A ty jsou u každého člověka jiné. Proto hraje naše vlastní vnímání zásadní roli i při rozhodování, zda situaci zvládneme sami, nebo je nejvyšší čas na psychoterapii.
„Čas na psychoterapii je, když se už delší dobu probouzíte s pocitem marnosti, nespokojenosti. Čas na psychoterapii je, když přemýšlíte, proč vám váš vztah opět nevyšel. Když máte vztek, smutek, prázdnotu, strach, nespokojenost - různé stavy, které vás obtěžují a pro které nemáte vysvětlení. Když vám doktor řekne: ,Heleďte, už jsme udělali všechna vyšetření a z našeho medicínského pohledu jste úplně v pořádku‘, ale vás stále něco bolí, břicho, hlava, záda, srdce. Čas na psychoterapii je, když máte jakékoliv trápení a už jste zkusili běhat, povídat si o tom s přáteli, nechat to chvíli plavat a ono to stále nepřechází,“ dodává na toto téma klinický psycholog, psychoterapeut a předseda České asociace pro psychoterapii Jiří Drahota.
Běž se někam poradit
Pokud máme osobní problémy, často se nevyhneme ani radám a doporučením okolí typu: „dělej s tím něco“, „běž se někam poradit“, „zajdi si za psychologem“ apod. Ať je to kolega v práci, kamarádka, partner, či partnerka, kdo nás do vyhledání psychologické pomoci postrkují, máme možnost dát na ně. Zda může být takové pošťouchnutí nápomocné nebo spíše na škodu, záleží opět na nás. Naši blízcí jsou pozorovatelé a účastníci našich životů.
V situaci, kdy řešíme osobní potíže, nám chtějí být nápomocni. Tato služba je často doprovázená radami vycházejícími z jejich vlastních zkušeností, které se staly jindy a jinak a mají společný pouze název problému, např. psychické vyčerpání, časté pocity smutku apod.
Je velmi důležité, jak toto doporučení od svých blízkých a známých slyšíme, zda jako laskavou pobídku k novému kroku, nebo jako projev soudu, který nám v podtextu sděluje, že nejsme normální. V psychoterapii je klíčová motivace samotného klienta, která vychází z naděje ve změnu a ze vztahové důvěry, která se mezi klientem a terapeutem vytváří.
Takováto půda pak plodí dovednosti ke zvládání své životní situace (a to, jestli přijde sám od sebe nebo na doporučení, je pak druhotné).
Psycholog, nebo psychoterapeut?
Psychiatr, kouč, terapeut? Na koho se obrátit, když už nemůžete dál |
Naše představa o tom, co se bude v průběhu psychoterapie dít, je často založená na tom, co jsme si o ní zjistili, přečetli nebo slyšeli od druhých. Tím pádem nemusíme mít jasno ani v tom, zda potřebujeme pomoc psychologa, nebo psychoterapeuta. Základní rozdíl je v tom, že psycholog spíše určí diagnózu a na základě toho pak doporučuje další kroky. Je to dobré místo pro konzultaci a radu.
Psycholog obvykle pracuje v kratších horizontech. V psychoterapii je sice také zapotřebí vyhodnocovat situaci, ale děje se to prostřednictvím dialogu a terapeut si je vědom relativity vlastního pozorování a podporuje klienta, aby odpověď na své otázky nacházel v sobě. Dalo by se říci, že psychoterapeut je expert na to, aby nebyl expert. Posiluje u klienta samostatnost.
Jak si vybrat psychoterapeuta?
V České republice existují dvě odborné společnosti garantující kvalifikaci, dohled a kontinuální vzdělávání psychoterapeutů. Jsou to Česká asociace pro psychoterapii (ČAP) a Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně ( ČLS JEP). Pokud hledáme psychoterapeuta, je dobré si zjistit, zda je veden v tomto systému. V dnešní internetové době není těžké si tyto informace vyhledat.
Neméně důležité je pak také sledovat, jak nám spolupráce s daným terapeutem sedne a zda je pro nás podpůrná. Můžeme si třeba domluvit pět až šest sezení a přesvědčit se, zda nám zvolená terapie něco přináší, či nikoliv, zda je toto naše cesta, nebo bude lepší zkusit něco jiného.
Když potřebují pomoct děti i jejich rodiče
Úzkosti z očekávání ve škole, pocity odmítnutí, konfliktní vztahy s vrstevníky a v rodině, problémy se zvládáním stresu, obavy, zda podají dostatečný výkon. To je jen několik problémů, které mohou trápit dětskou duši a se kterými se jejich rodiče obracejí na psychoterapeuty. Sami si s nimi totiž nevědí rady.
„Poslední dobou se často potkávám s rodiči, kteří jsou ve své roli velmi znejistěni. Vzhledem k dlouhodobé krizi autority a rodiny není divu. Jsou postaveni do nelehké pozice, ze které není jasné, jak mají uplatňovat rodičovské povinnosti. Následkem toho vzniká v rodinách napětí a frustrace. To, na co v praxi často narážím, je, že se buď zapomíná na potřeby dětí a rodiče prosazují své zájmy hlava nehlava, anebo naopak děti rozhodují a rodiče se nedokážou vymezit. Naštěstí existují možnosti, jak rodičovské sebevědomí posílit a podporovat komunikační dovednosti mezi rodiči a dětmi se zřetelem na potřeby jak rodičů, tak jejich dětí,“ říká psycholožka Alžběta Michalová.
Terapie hrou
Jednou z možných terapií, které mohou dětem v dnešní době pomoci, je terapie hrou. Představte si, že máte dítě, které se často bojí, má potíže s vrstevníky a myslí si o sobě, že je k ničemu, a vy jako milující rodič mu pomáháte, jak můžete, všechno vyzkoušíte, ale nikam to nevede.
Tak se rozhodnete, že půjdete za terapeutem, který s dětmi pracuje. Přivedete k němu své dítě a místo toho, aby si sedlo na židli a začalo posté popisovat někomu cizímu to, za co se stydí a vlastně ani nechce, aby to někdo další věděl, se rozhlédne po místnosti, která je plná zajímavých věcí od pískoviště, her, boxovacího pytle po modelíny, hlíny, výtvarné pomůcky, maňásky apod. Je obklopeno předměty, které nelákají k trápení, ale ke zkoumání a tvoření.
I takto dnes může vypadat psychoterapie pro děti - jako dobrodružná cesta hry a dialogu v bezpečném terapeutickém prostředí vedoucí dítě k pocitu, že jeho život je bohatý i přesto, že se pořád neraduje, že někdy brečí, vzteká se a vzdoruje.
Terapie hrou rozvíjí s dětmi a dospívajícími flexibilitu a odolnost. To jim pak následně umožňuje objevovat sebe jako hodnotnou bytost, která má příjemné i nepříjemné pocity, silné i slabé stránky, možnosti i limity a dokáže si v klidu říct: „Jsem takový, jaký jsem, a mám sílu žít.“
