Po celém dni vláčení se s kočárkem s mladší dcerou po městě jsem konečně vyzvedla ze školky dceru starší a zrovna jsem s velkým funěním zdolávala prudký kopec u nás v parku, když jsem koutkem oka zaregistrovala u lavičky sedící sojčí mládě. Bylo už docela velké, opeřené, evidentně čerstvě vypadlé z hnízda. V duchu jsem si řekla, že si ho určitě všimne také někdo jiný a zavolá na příslušná místa pro záchranu, ale že já se radši v tom kopci zastavovat nebudu, nebo už kočárek v životě neroztlačím. Jenže okolo chodily spousty lidí a spousty psů... a nikdo nic. Takže jsem se přece jen zastavila, kočárek zapřela o lavičku a ještě chvíli doufala, že mě se to přece nemůže týkat, že tomu zvířeti určitě pomůže někdo jiný, kdo jde parkem sám a s volnýma rukama... a po chvíli mi došlo, že tak to v reálném světě bohužel nefunguje.
A tak jsem zavolala kamarádce z nadace na ochranu zvířat, která mi dala číslo na záchrannou stanici volně žijících živočichů.
Podle telefonické instrukce "vezměte ji domů, my si přijedeme" jsem milou sojku zabalila do luxusního šátku z Paříže (nic lepšího jsem po ruce neměla), povolala svoji máti (sama se sojkou a kočárkem bych z parku nedokázala ani odjet) a ptáka jsem za velkého zájmu našich dvou koček ubytovala doma v krabici a nakrmila ho. Ve tři čtvrtě na jedenáct v noci si sojku vyzvedla zvířecí sanitka. Sice jsem měla odpoledne a večer převrácené naruby, ale jeden ptačí život byl zachráněn.
Holt když už se člověk k něčemu nachomýtne, musí to řešit sám. Čekat, že věc vyřeší kdosi jiný, nelze; žádný "kdosi" totiž za rohem nečeká. Sojka mi připomněla řadu problémů různých lidí, se kterými jsem se kdy v životě setkala a kteří na zázračného "kohosi" stále čekali.
Někteří třeba píší až samotnému prezidentovi, aby zachránil jejich manželství. Také na ministerstvo práce a sociálních věcí nám chodily spousty zajímavých dopisů. Řada byla od pisatelů, pro které je ministerstvo skutečně nejvyšší instancí, pokud mají nějakou stížnost a na nižších úrovních se nevyřešila. V řadě případů se ale jednalo o problémy, kdy nepomůže ani samotný ministr. Třeba stížnosti rodičů, že pro své dítě nemají školku - buď je u nich ve městě zrušená, nebo je příliš malá, případně má naprosto nesmyslné otvírací hodiny. Tohle si totiž musíte vyřídit vy s vašimi obecními zastupiteli. Jak? Prostě se proměňte v uvědomělou občanku a aktivistku a za svoji školku bojujte. Možná vám nakonec nezbyde nic jiného než sebrat pár kamarádek a kamarádů a v příštích volbách sestavit svoji vlastní kandidátku.
Připadá vám taková představa absurdní? Já vím - tlačíte ze všech sil kočárek do prudkého kopce a pomyšlení, že byste měla ještě v zubech nést obrovskou tašku s nákupem, vás děsí. Jenže když nezačnete bojovat právě vy a právě teď, školka nebude.
To samé ostatně platí ve všech oblastech života. Všechno, co nás pálí, bychom měly zkusit řešit samy, ať už to zpočátku vypadá sebesložitěji. Jste zamilovaná do amerických radarů a moc byste si přála mít jeden u nás v Čechách? Potom jděte a podepište petici pro radar. Nebo vám z té představy naopak naskakuje husí kůže? Pak podepište petici proti němu. Plánuje se ve vaší čtvrti parkoviště tam, kde by se vám a vašim kamarádkám líbilo dosud neexistující dětské hřiště? Sama petici sepište, sežeňte podpisy a doneste ji svým zastupitelům.
A vždy mějte na paměti: dobré věci se nedělají samy ani za nimi nestojí tajemný "kdosi", ale vždycky někdo konkrétní, třeba udýchaná máma s kočárkem...
 Autorka Michaela Marksová-Tominová se dlouhodobě zabývá postavením žen a mužů ve společnosti, otázkami ženských práv a rodinnou politikou. Na tato témata přednáší, publikuje články, vystupuje v médiích. Nyní je na rodičovské s druhou dcerou. |
