Před časem jsme s kamarádkami řešily Lenku. Přiběhla do kavárny, a ještě než jí donesli menu, tak spustila. Už má ve čtyřiceti toho single života plný zuby a co si myslíme o seznamkách.
Prý nemá chlapa kde potkat a rozhodně nehodlá sedět v koutě, tam ji tak akorát někdo najde - to určitě!! Děti má skoro z baráku, její ex je znovu ženatý, takže je akorát na čase vzít život pevně do rukou a spříst pavučinu, aby se do ní ta muška zlatá konečně chytla.
V principu ani jedna z nás závažnou námitku proti seznamkám neměla (kromě Evy, která varovala před srazy naslepo v opuštěných parcích), a tak Lenka radostně slupla medovník a odšupajdila domů, kde má rychlé připojení za korunu.
Korunu tomu nasadila za měsíc, kdy na babinec přišla celá zelená a po dovyprávění několika fuj zážitků s nápadníky z internetu povídá: "Holky, já normálního chlapa snad fakt nenajdu. Už nevím, kde mám hledat a jak."
A tak jsme zapřemýšlely, kde a jak se hledají chlapi. To máte těžký - můžou se vyskytovat kdekoli a kdykoli, jenže na první pohled nepoznáte, co jsou zač a jestli stojí za to si s nimi začít. A zda jsou vůbec volní.
Nato Radka prohlásila, že jí jsou tedy chlapi naprosto volní, jenže ona je vdaná, té se to mluví. Radka má bezva muže, máme ho rády. Ale nenašla ho na seznamce.
Potkali se náhodou před lety na volejbale, který oba milují. Já svého přítele taky nemám přes internet. Poznala jsem ho při realizaci jednoho mého pracovního nápadu. Naše setkání byla zprvu jen profesionální, všechno vypuklo za pár týdnů, kdy nám naše vzájemné sympatie přerostly přes hlavu, protože toho máme dost společného.
Jenže co má ženská společného s pánem ze seznamky kromě toho, že oběma na čele bliká nápis Samota bolí? Kde je ta styčná plocha s chlápkem v baru, kterého zachytil její hledáček jen proto, že nemá na ruce prstýnek? "Pokaždé zjistím, že fakt nic," odpověděla nám odevzdaně Lenka.
Takže nás napadlo, že když ženská hledá chlapa, je to asi špatně. Něco možná najde, ale dost těžko jí to přinese radost. Ve fázi hledání se totiž přestává projevovat normálně a místo toho se mění na lovkyni. Může se chovat jakkoli, ale neskryje, o co jí jde. Mluví za ni každý upřený pohled, křečovitě nenucený pohyb, způsob, jak na sebe narvala to, v čem se vůbec necítí pohodlně, ale má nejistý pocit, že je to hrozně svůdné.
Jenže svůdnost zřejmě podle chlapů vypadá jinak. Radky manžel jednou mluvil o tom, že tenkrát hráli v opačných týmech a ona se mu pokaždé přes síť hrozně líbila, protože jediná nenadávala spoluhráčkám, když zkazily podání, a uměla nádherně smečovat. "Vždycky u toho vypadala legračně a měla takovou sexy jiskru v oku."
Aha, tak tohle je důvod, proč se zamilovat! Eva zase přidala k dobru, že si i dnes ráda poslechne, jak se do ní Tomáš zbláznil v parku, kde se potkávali se psy. Měl tehdy starého oříška z útulku, který hrozně smrděl. Eva mu vždycky dala z kapsy žvýkací proužek, co děsně voní po chemickém uheráku, a hlavně ho dlouho drbala na páchnoucích zádech (toho ratlíka samozřejmě). Za to jí Tom později odpustil i nezvládnutý úlet s kolegou -tak silně a dlouho s ním ty emoce mávaly.
Z toho plyne, že situace, kdy se do nás mužský opravdu zamiluje, vypadají o dost jinak, než bychom předpokládaly. Žádná extra romantika, dokonalý make-up a oduševnělé filmové dialogy. Ty okamžiky bývají dost prozaické a hlavně neplánované, protože nám o seznámení vůbec nejde. V tu chvíli nejsme na lovu, jsme to jen my - praštěné, pracovně zapálené, legrační ve výskoku nebo drbající smradlavého ratlíka - prostě nic nepředstírající.
Pracujte, relaxujte, sportujte, dělejte chyby a normálně žijte. Ale s tím hledáním to radši moc nepřehánějte. Ona při něm totiž ta jiskra často z oka vypadne.
|
|
Autorka Lucie Röslerová už několik let přispívá svými fejetony a články do nejprodávanějších českých magazínů pro ženy. Pracuje v oblasti PR a pečuje o své miminko. Sama sebe považuje za pozitivního fatalistu - pro věc udělá to nejlepší a ponechá to osudu. Není ale mystický fanatik, ke kartářkám nechodí. Na nastalé situace reaguje spontánně.
