Domácí násilí se vyskytuje v rodinách všech příjmových kategorií. Přesné statistiky neexistují, mimo jiné proto, že oběti se často stydí útoky vůči své osobě přiznat.
"Odhaduje se, že někdy za život zažije domácí násilí 20 až 30 procent žen," říká Marie Vavroňová z Nadace Rosa. Ta radí bitým ženám a zároveň provozuje azylové byty s utajenou adresou pro ty, které kvůli násilí odešly z domova.
Děti už neuvidíš!
"Příběhy, s nimiž ženy chodí, jsou stále brutálnější: je to možná i proto, že přicházejí i ty, které se dosud bály o svém trápení mluvit," říká Petra Švecová, koordinátorka právě probíhající kampaně Stop násilí.
A ještě jedna věc se změnila - stále častěji jsou do násilné hry mezi partnery zatahovány děti. "Tím, jak se často mluví o právech otců, se bohužel stále více agresivních mužů snaží své ženy vydírat prostřednictvím dětí. Vyhrožují jim třeba, že o ně přijdou, že už je nikdy neuvidí a podobně," dodává Švecová.
Ano, stále je řeč jen o ženách, protože právě ony jsou v naprosté většině případů oběťmi domácího násilí. "Nejde jen o bití, ale třeba o to, že násilník nenechá ženu spát, nedává jí peníze a podobně," doplňuje Vavroňová.
Trpících mužů je podstatně méně, ani ne desetina ve srovnání se ženami. Většinou jsou vystaveni psychickému nátlaku, ženy se jimi snaží manipulovat.
Ale někdy je mimořádně těžké rozlišit, co bylo dřív - protože ženská snaha o manipulací je podle Vavroňové mnohdy důsledkem toho, že žena je ve vztahu dlouhodobě nespokojená.
"Jindy zase muži vnímají jako násilí i běžné manželské konflikty, když žena po nich chce, aby něco vyřídili," popisuje pracovnice Rosy.
Ozvěte se co nejdřív
Čím dříve se ponižovaná oběť násilí ozve, tím lépe. Jistě, jedna facka, která padne v afektu, ještě nemusí svědčit o domácím násilí. Ale jakmile se situace opakuje, je třeba bít na poplach.
"Jenže partnerky často cítí k násilníkovi lásku, protože se dokáže chovat i hezky. On totiž mívá dvě tváře - jednu laskavou a druhou násilnickou, tu pečlivě schovává před okolím," popisuje nelehkou situaci obětí policejní psycholožka Ludmila Čírtková.
Podle ní ženy často žijí smylnou nadějí, že se partner změní. Žijí léta ve strachu, že se výhrůžky zabitím stanou skutečností, jestliže ho opustí. "Většinou se však násilí stupňuje," varuje.
Když si lékaři nevědí rady
Navíc z údajů Bílého kruhu bezpečí, který se zabývá pomocí obětem domácího násilí, je jasné jedno: tři čtvrtiny žen přiznaly, že se jejich partner většinou jinak chová na veřejnosti a jinak doma.
"Je pravda, že se ženy bojí, že jim nikdo neuvěří, protože násilníci umějí přesvědčivě lhát. Jeden násilník si poté, co zbil svoji ženu, roztrhal tričko, a když přišla police, ona byla uplakaná, nepřesvědčivá. On, naopak klidný, ukazoval policistům, aby se na ni podívali, že je duševně chorá a co mu vyvedla," popisuje psycholožka.
Ani profesionálové někdy nemohou uvěřit, že by se ten tichý, příjemný a vzdělaný muž mohl dopouštět takových věcí. Zvlášť když neexistuje žádné svědectví. "Proto by se ženy měly naučit, jak reagovat u soudu, na policii. Právě proto, že jsou vystresované, vypadají kolikrát nevěrohodně, zmateně, nedokážou přesně popsat situaci, kdežto útočník uvažuje s jasnou hlavou a klidně," radí psycholožka Čírtková.
Jenže je tady další problém - ani lidé, kteří by měli obětem pomáhat, si nevědí rady. Jde zejména o lékaře, policisty nebo také pracovníky odboru péče o dítě obecních úřadů. Ti například nutí matky včetně těch žijících v utajení k tomu, aby otci půjčovaly děti.
Situaci navíc ztěžují chybějící zákony, které by například podobně jako v Rakousku umožnily vykázat násilníka z bytu. Jak podotýká psycholožka Čírtková, tady z něj většinou musí utéci oběť.
Kdy je lepší odejít
Domácí násilí je seriál na pokračování. "Nejdříve jde o důstojnost, potom o facky, zdraví a nakonec o život," shrnuje psycholožka Čírtková.
Na ambulanci chirurgie bylo večer živo. Pobodaní opilci, lidé čekající na rentgen. Mezi nimi seděla i Monika. Zakrvavenou halenku schovávala šálou a na ústech si držela kapesník. "Upadla jsem na schodech," tvrdila.
Chirurg mrkl na škrábance na její ruce a rozbitý ret. "Kdo vám to udělal?" nenechal se ošálit. Mladá žena neodpověděla. Mlčela i po jeho výzvě, aby vše nahlásila na policii. Monika by bývala ráda s někým mluvila, ale bála se.
"Manžel je právník, má peníze a konexe. Nikdo by mi nevěřil, nevypadá jako grobián. Vyhrožuje, že mi sebere děti, že mě zabije, když odejdu," rychle tehdy řekla a se studem vyšla ze dveří ordinace.
Teprve když jí za pár let šlo o život a při scénách trpěly i děti, zavolala policii, navštívila psychologa a podala trestní oznámení. Od manžela odešla. "Jsem šťastná, že jsem to dokázala. Děti žijí v klidu," říká žena, která nechtěla uvést celé své jméno.
Těžká obrana
Moničin případ je typický. Bránit se blízkému člověku je někdy mnohem těžší než v případě náhodného útočníka třeba někde v parku.
"Proti blízkému člověku je daleko těžší použít například chvat, který bychom použili na cizího útočníka. Také platí, že čím vyšší inteligence, tím jsou útoky rafinovanější. Řada právníků a lékařů užívá metody, kterým by nikdo z jejich okolí nevěřil, protože navenek jsou to spořádaní lidé. Například lékař ví, kam má uhodit, aby nezůstaly stopy," říká Čírtková.
Kde se vlastně násilí bere? Výzkumy ukázaly, že v naprosté většině případů za ně může povaha útočníka, až za touto příčinou se objevil alkohol, psychická porucha nebo domácí neshody.
Bohužel, agresivní rysy povahy často vyplují na povrch až po mnohaletém soužití, například v době nějaké krize. "Takže třeba otázka, proč si napadená žena agresora brala, je úplně nesmyslná," uzavírá Zdena Prokopová z nadace ROSA.
|
PROČ JE DOMÁCÍ NÁSILÍ STÁLE PROBLÉMEM? • Olga Sommerová, režisérka dokumentů • Josef Klíma, novinář • Rut Kolínská, zakladatelka sítě mateřských center |
