Pletla jste si někdy svého muže s jeho bratrem-dvojčetem?
Nespletla. Ale poslední dobou, s přibývajícím věkem, se mi při třídění dětských fotografií stává, že si nejsem Cyril a kdo jeho bratr Josef. Dřív mi to bylo vždycky jasné.
Čím to?
Nevím. Možná tím, že na začátku vztahu se díváte na toho druhého jinak. Když s ním žijete dlouho, vnímáte ho komplexně a už ne tolik zvnějšku.
U vlastních synů, z nichž dva jsou rovněž dvojčata, se vám to také stává?
To ne. A ty poznám skutečně spolehlivě – podle hlasu i pouhého pohybu, navíc každý je jiný a dřív to platilo ještě víc než dnes. Jiná věc je, že svým dětem říkám všemi možnými jmény, než se strefím do toho správného.
To znám dobře, i bez dvojčat. Manžel si své syny někdy spletl?
Tak že by věděl, kolikátá jsou zrovna třída a jaká, kolik jim je roků... to trochu střílel od boku, to je pravda.
Jsou si všechna ta dvojčata ve vaší rodině něčím podobná?
Snažila jsem se vztah dvojčat prozkoumat a dozvěděla se, že tvoří jednu osobnost. Co dělá jedno, toho dělá druhé opak a vzájemně se doplňují. Platí to jak pro mé syny, tak pro Cyrila a jeho bratra i pro tchyni s Cyrilovou tetou. To jsou tři generace dvojčat, které jsem zažila. Ještě Cyrilův dědeček byl z dvojčat.
Vizitka- Věnceslava Svobodová (52) se narodila - Vystudovala lékařskou fakultu UK. Nastoupila na dětskou chirurgii pardubické nemocnice, po svatbě se přestěhovala do Prahy. - Po osmi letech mateřské dovolené pracovala 16 let na neurologické klinice Thomayerovy nemocnice. - Dnes má soukromou ordinaci s rehabilitací KlinNeuro s.r.o. - Je 26 let vdaná, s manželem mají čtyři syny: dvojčata Vojtěcha a Radima (26), Václava (23) a Norberta (21). |
V čem je manžel opakem svého bratra?
Manžel je na fotografiích vždy vzorně učesaný s pěšinkou, švagr vždy trochu rozcuchaný s neuspořádanou pěšinkou. A odpovídá to i jejich charakteru. Vše, co můj muž dělá, je vždy přesně utříděné a má to předem daný plán, on sám nejraději používá slovo pilíře...
Moment, i doma?
Ne, doma nepilířujeme. Ale když Cyril dělá svoji práci, musí to mít koncepci a směr. S mým švagrem si krásně popovídám, pobavím se, ale není v tom ta uspořádanost.
Předpokládám, že váš muž je z těch dvojčat samozřejmě ten hezčí.
Je ostřeji řezaných rysů (smích).
Všimla jste si u dvojčat nějaké silné citové vazby? Bývají na sobě prý velmi závislá.
Vazba tchyně s Cyrilovou tetou byla velmi silná, sestra jí zemřela před čtyřmi lety a ona se s tím doteď nesmířila, přestože je jí devadesát a o spoustu blízkých už přišla. Telefonovaly si každý den. U Cyrila zase vidím, že je vůdčí typ a Josef ho potřebuje. A naše dvojčata měla někdy kolem 15 let období, kdy spolu kluci nedokázali jet v tramvaji, jak se nesnášeli, což měl mimochodem i Cyril s bratrem. Teď spolu sice nemusí pořád být, ale potřebují se. Jsou i víc vůdčí osobnosti: ať šli do školky nebo do školy, vždy byli na všechno dva a to v nich zůstalo. A opět: jeden je rozený intelektuál, druhý rozený optimista, i v tom největším průšvihu. U zbylých dvou synů to máme rozdělené podobně.
A mezi vámi a manželem, usuzuji, taky. On intelektuál, vy přes ten humor a ta praktická.
Ano, jsme pravé opaky, takže spolu můžeme – abych tak řekla – soužít.
Manžel kdesi řekl, že má váš smysl pro humor rád. Co vy ten jeho?
Tak bez humoru by bylo manželství dost suchopárné...
To jistě, přiznám se, že to ode mne byla trochu zlomyslná otázka, protože nedávno se Miroslav Kalousek opřel do vašeho muže právě s ironickou poznámkou, že jeho smysl pro humor je "pověstně známý". Prostě chtěl říci, že váš muž je suchopár.
Myslím, že je to taková bojová zbraň pana Kalouska. Můj muž má jiný, určitě méně vulgární, takový promyšlenější humor.
Vážně?
Ale ano, jeho humor je takový rychlý, stručný...
Suchý.
Ano, to je možná to přesné slovo. Neumím ho reprodukovat. Musí mít své posluchače. Jistě jím nebude pan Kalousek, stejně jako my nebudeme jeho.
Žádá muž se smyslem pro humor omluvu za slovo černoprdelník?
Manžel ji od pana Schwarzenberga nežádá pro sebe, ale pro členy strany. Tomuto humoru navíc nerozumím. Není inteligentní, hezký ani vstřícný. Co to vlastně je za slovo? Nechápu, co to znamená.
Vzniklo kvůli barvě oděvu katolických kněží.
Ano, ale černé kalhoty mám já, můj manžel – a co? Není to zkrátka humor, i když věřím, že s tím má pan Schwarzenberg úspěch.
To neumím posoudit, ale není lepší a třeba i vtipnější to přejít než se v tom rýpat?
Můj muž si na tom rozhodně nehoní žádné body. Hájí ty, kterých se to dotklo.
Když se váš muž potká s Mirkem Kalouskem, někdejším kolegou a dnes politickým rivalem, řekne mu prý Čau Mirku. Co si řeknete vy s paní Kalouskovou?
Viděla jsem ji před hodně dávnými lety, vím, že má švagra, který zemřel násilnou smrtí, a víc o ní nevím. Vedle pana Kalouska jsem párkrát seděla, normálně s ním komunikuji, ale asi bych nepřijala nabídku vlídného gesta.
Co tím myslíte?
Jednou, když strašně pršelo, mi nabízel kabát, aby mi nebyla zima. To on dělá, aby se zalíbil, ale nerada si od někoho něco beru, když s ním nesouhlasím.
Takhle to máte?
Takhle. Držím se svých zásad.
O vašem muži je teď hodně slyšet, s primátorem Bémem si předhazují různé hříchy. Má nějaké?
Všichni je přece máme. Denně se každý prohřešuje proti jednomu z přikázání. Hned to první zní: V jednoho Boha věřiti budeš, ovšem český člověk se předvádí tím, že neuznává autority, jen sebe, a ještě to považuje za ctnost. Je to trochu zkáza tohoto národa.
Ale když se vrátím k těm hříchům vašeho muže. Pavel Bém mu vytkl pýchu, hněv, lenost, nestřídmost...
Lenost? Na některé činnosti asi ano, domácí kutil Cyril rozhodně není a chtít po něm, aby vytapetoval, to by asi skončilo průšvihem. Ale dělá práci, která ho baví, a tam je velmi činorodý. A nestřídmost... Nestřídmý může být člověk v čemkoli, když si nedokáže něco odříct. Proto se o tu střídmost alespoň jeden den v týdnu snažíme. Vytrénuje to do života.
Co si odříkáte?
Já to mám jednoduché: čokoládu a maso. Vybrala jsem si pátek. Zkoušela jste to někdy?
Obávám se, že bych na to neměla dost pevnou vůli. Váš manžel má taky pátky bez masa?
Ano. Ne že bychom to nenarušili, když jdeme třeba na společenskou akci.
Jedním z hříchů je i smilstvo. To, pravda, pan Bém vašemu muži nevyčítá, ale zajímá mě něco jiného: kdysi jste řekla o svém muži, že doufáte, že občas žárlí, zatímco on nezávisle na vás odpověděl, že si je vámi jistý.
Tak to mě strašně rozčílilo a už jsem mu říkala, že si přeju, aby na mě žárlil. Myslím, že jsou to jen řeči. Že žárlí a nedokáže si to přiznat. Tedy možná dřív zažárlil, teď po 25 letech manželství už asi ne.
Proč ne? Třeba když vám pan Kalousek nabídne kabát.
Tak to určitě ne!
Máte neobvyklé jméno Věnceslava. Nevyčítala jste ho rodičům?
Jako malá jsem záviděla Aničkám, Blankám a Irenkám, dnes jsem spíš pyšná, že to jméno není tak běžné. Doma mi říkali Vendulo, jedna paní dokonce Venco.
A manžel?
Manžel mi říká Ženo. To má být jako můj nejvyšší titul, kterého se mi podařilo dosáhnout ve chvíli, kdy si mě vzal. Do esemesek mi píše Milá ženo.
Co děti?
Ty říkají matko. Jsem zvyklá, mé tchyni říkají bábo a taky je zvyklá. Když jsou vztahy v rodině dobré, tak je to v pořádku. Oslovení mami by jim asi přišlo divné, nemají rádi zdrobněliny. Dřív mi tak samozřejmě říkali, ale jednoho dne to přestalo, stejně jako kolem devíti let přestali všichni ze dne na den chodit do naší postele. Tváří se, že mě nepotřebují, tak je nabádám, aby aspoň vždycky zavolali. Jinak i my sami jsme děti oslovovali tak, jak jsme je pojmenovali. Bydleli jsme kdysi v podnájmu u paní Marie Sovinové, říkali jí Mimi a ještě když jí bylo osmdesát, chodily jí dopisy na Mimi. Tak že my zásadně říkáme Radim, Vojtěch, Václav, Norbert. Vojtěcha mám v telefonu jako Adalberta, aby byl první, je nejstarší a první z dvojčat. Prý se to tak nemá rozlišovat, že je to nespravedlivé a dvojčata ztrácí rovnocennost, ale jednou je prvorozený, narodil se o pět minut dřív a jako nejstarší se skutečně chová.
Jaké jsou vůbec povinnosti manželky politika?
Myslím, že hodně záleží na manželce, co na sebe nechá přesunout. Určitě může vyslat manžela na téměř všechny společenské akce samotného. Na všechny nechodím, ráda jdu na 28. října na Pražský hrad, na koncert či do divadla. Něco jiného bylo, když byl manžel ministrem zahraničních věcí, to jsme museli často vítat hosty oba.
Ovládáte small talk?
Prosím?
Umění malé konverzace, takové to nutné společenské tlachání o ničem.
Ale jo, to není problém. Zeptáte se na počasí, což by zrovna teď bylo výborné, pak na něco málo z rodiny a nakonec si většinou stejně začnete povídat, co ten a co onen.
Slyšela jsem, jak jste se jednou pohotově pochlubila, že máte tři služebné, protože jste si nemohla dovolit přiznat, že nemáte žádnou.
Ano, myslím, že to byla manželka ministra z Uruguaye, říkala mi, že má sedm služebných. Tam nemít někoho v domácnosti je faux pas. Teď už mám doma paní na výpomoc, hlavně na žehlení, ale tehdy jsem neměla. Tak jsem si vymyslela, že mám tři.
To jste věděla, že by to jinak bylo faux pas?
To vycítíte.
Je to sice klišé, ale ve vašem případě se musím zeptat: Jak jste dokázala zvládnout práci lékařky v nemocnici, manžela politika a k tomu čtyři kluky?
Matky více dětí jsou dobré manažerky. To taky říkám Cyrilovi – až budeš hledat manažerku, tak čím více dětí, tím lépe. Taková žena si musí umět hodně dobře uspořádat čas. V mém případě to znamenalo sladit kroužky tak, abych každé dítě stihla odvést, a služby v nemocnicích tak, aby byl doma zrovna manžel. Vždycky jsem se u něj v práci ptala: Dejte mi vědět, který víkend nemůže.
To šlo v nemocnici zařídit?
Různými výměnami ano, navíc jsem dlouho dělala na kratší úvazek. Nejmladší Norbert pak chodíval po škole k mé mámě, která bydlí nedaleko, já šla domů na čtvrtou, zařídila večeři, manžel se na šestou vrátil, a já šla třeba zase do práce. Když byli kluci úplně malí, stavěli jsme družstevní byt, manžel se snažil vydělat peníze a plánoval, že by si mohl přivydělávat tlumočením do nějakého neobvyklého jazyka jako jeden jeho známý. Tak jsem tehdy jela do jazykové školy a zeptala se, co vyučují v úterý odpoledne, protože to jediné se hodilo. Řekli, že švédštinu.
Aha, tak proto váš manžel umí švédsky.
Přesněji uměl, dnes už ne. Když pak šel v 90. roce dělat poradce do vlády, měli jsme akorát nejmladšího Norberta, narodil se tři týdny před revolucí. Do toho pořád všichni volali a chtěli mého muže, aby jim s něčím poradil, já to postupně začala ovládat taky, takže večer to u nás často vypadalo tak, že jsem naházela děti do vany, tedy Norberta ne, protože ten by se utopil, mezitím jsem coby Cyrilova sekretářka vyřizovala telefony, děti úspěšně koupelnu vytopily, pak rychle číst pohádku, ale každému něco jiného, aby neztratily pocit individuality... No, byly to doby, kdy jsme do přerodu společnosti investovali celkem hodně, i když rodinu to zasáhlo. Na druhé straně kluci se vzájemně ohlídali, pohráli si, sem tam na sebe něco donesli, což je fajn, protože se dozvíte, co dělají, když u toho nejste. Myslím, že je snazší vychovávat čtyři děti než jedno. To si vlastně ani neumím představit.
Zocelila vás nějak smrt tatínka a později i sestry?
Když mi zemřel tatínek, bylo mi osm let, měl infarkt. Vše převzala moje máma. Nikdy mi to nedala pocítit.
Možná si to jen nepamatujete.
Pamatuju, vím také, že učitelé říkali mé matce: "Umřel jí tatínek a ona se výborně bavila s kamarádkami!" Já měla tatínka opravdu hodně ráda, ale malé dítě to tolik nevnímá. S nemocí sestry to bylo hodně náročné a nečekané. Staraly jsme se o naši mámu, bylo jí sedmdesát a my si myslely, že potřebuje velkou péči, nakonec onemocněla sestra a tři roky na tom byla tak, že jsem v noci nespala. Věděla jsem, jak to s ní vypadá, a musela si nastudovat literaturu, abych věděla, jak jí být oporou a jak jí dávat naději, ačkoliv jsem věděla, že je to beznadějné. Zemřela týden poté, co jí odmaturovala dcera. V jedenapadesáti, samoživitelka. Je to za mnou, ale nosím to v sobě. Byly jsme dvě. Jsou chvíle, kdy mi fakt schází.
Někdy v té době měl vážnou autohavárii váš manžel.
Ano, v roce 2004, v té době už byla sestra nemocná. Sešlo se to všechno najednou, v tom roce 2005 nám zemřelo tolik blízkých lidí. Zrovna teď jsem pro vás hledala fotky a našla fotografii chlapečka, který měl nastoupit s naším synem na víceleté gymnázium, jeho maminka řídila, vzadu seděly tři děti, napálil to do nich tirák a jen to nejmladší přežilo... No nic. Snad si to osud vybral na nějaký čas všechno najednou.
Nebyla vám při havárii manžela profese lékařky přítěží, když víte, jak to může skončit?
Ne. Věděla jsem, kam se obrátit a jak to řešit. V létě měl nehodu jeden syn a další ležel s těžkým zápalem mozkových blan na Bulovce. Všechno to bylo z neurologické branže, jen sestra byla z jiné a mně cizí – ale možná to tak vlastně bylo lepší.
Žije žena mezi pěti muži v permanentním strachu?
Neprospaných nocí bylo strašně moc, často jsem se vzbudila a přemýšlela, kde je zrovna tenhle syn a co dělá ten druhý, třetí, čtvrtý, ale už jsou velcí, tak jsem si řekla, že to není moje starost.
Takhle jste si to poručila? Jako ty pátky bez masa? To jde?
Samozřejmě se to úplně nedaří, ale snažím se. Nerada bych byla jejich ochránkyní na celý život, protože by je to mohlo zničit. Dva jsou teď v cizině, ale oficiálně s námi všichni synové bydlí, vrací se domů, uvaří si, mají plnou lednici, občas si vyperou a občas jim vyperu já, nic jim neschází a je to tak v pořádku, protože zatím studují. Ale nerada bych, aby se stali mazánky.
Jeden italský ministr se teď s mazánky rozhodl zatočit a navrhl zákon, podle nějž by se děti v osmnácti musely povinně vystěhovat z rodného domu.
Takový zákon je sice dost hrozný, ale rodiče skutečně bývají někdy zneužíváni a nemají se vlastně jak bránit. Znám z nemocnice případy, kdy děti rozprodávají majetek svých rodičů a oni nevědí, jak to řešit, protože se za ně stále cítí být zodpovědní.
Výchovné karamboly se vám vyhnuly?
Bez průšvihů se nedospěje, naštěstí to, co kluci provedli, nikdy nebylo nenapravitelné. Tedy žádné nezaplatitelné dluhy a různé závislosti, které vidím u nás na neurologii. Toho jsem se samozřejmě hrozně bála. Diskotékám se kluci úplně vyhnuli, tu činnost vůbec nechápou. Zase milují freeride mezi skalami na lyžích.
Ti čtyři chlapci jsou výsledkem touhy po děvčeti?
Ne, neplánovali jsme. Je pravda, že u posledního dítěte jsem si říkala, jak by bylo fajn, kdyby mělo na křtiny bílé krajkové šatičky, i se mi o tom myslím zdálo.
Říká se, že dcery se k mámě vrací spíš než synové.
Ano a přijde doba, kdy odejdou, nejspíš rychle za sebou, a já zůstanu opuštěná. Vím to a smiřuju se s tím, jako matka synů vím i to, že je to bude táhnout spíš do rodin nevěst. Musím doufat, že budu mít nevěsty, které mě budou mít rády.
