Pojďme na samý začátek, do roku 2013. Co vám proběhlo hlavou, když vám gynekoložka oznamovala, že možná máte zhoubný nádor?
Byl to šok, protože ve dvaadvaceti se cítíte neporazitelná a najednou vám někdo říká, že by to tak být nemuselo. U mě se ta nemoc odhalila naštěstí v opravdu brzkém stadiu. Pár dnů poté jsem podstoupila operaci, kdy mi lékaři odebrali jeden vaječník, a i když se potvrdila diagnóza, nádor byl zhoubný, nemusela jsem podstupovat několikaměsíční onkologickou léčbu.
Chodila jste pravidelně na preventivní prohlídky, než se to stalo?
Dokonce jsem na ní byla asi tři měsíce předtím, než jsem na gynekologii přišla znovu, že se něco s mým tělem děje. Byla jsem unavená, měla jsem nepravidelnou menstruaci. Když jsem to vyprávěla kamarádkám, byly zaskočené a přiznaly, že žádná by to neřešila. Přikládaly by to stresu, hormonálním změnám…
Jak to, že vy jste to nepodcenila?
Vliv určitě mělo, že jsem studovala medicínu. Byla jsem ve čtvrtém ročníku, takže jsem věděla, že nepravidelná menstruace může signalizovat nemoc. Já jsem to i po následné diagnóze brala trochu s profesní deformací. Zajímala jsem se třeba, jaké má můj nádor receptory. Byla jsem hodně zvídavá aktivní pacientka, ptala jsem se na všechno, čemu jsem nerozuměla. Musím říct, že moje zkušenost s lékaři byla skvělá. Nikdy jsem nezažila, že bych je svými otázkami obtěžovala nebo zdržovala. A ptám se dodnes. Se svými onkology řeším, jestli mohu mít děti, jestli nejsem ohrožená tím, že mám jen jeden vaječník. Toto se také snažíme předávat na našich přednáškách, že se máte jako pacienti ptát a nikdy neodcházet z ordinace, dokud vám není vše jasné a srozumitelné.
Kateřina Vacková (27)
|
Bojíte se od té doby o sebe víc?
Pro mě je to něco, co bylo kdysi dávno, skoro si na to nevzpomenu. Připomíná mi to jen kontrola po každých třech až šesti měsících, kterou musím podstupovat. A ta naštěstí vychází dobře. Lékařskou zprávu pokaždé ofotím, pošlu rodičům, oni mi pošlou zpátky ikonu palce nahoru a je to zase na čas vyřešené. V dobrém se mi pak vzpomínky vrací pokaždé, když se mi někdo ozve, že díky naší činnosti odhalil onemocnění v časném stadiu. To jsou chvíle, kdy si říkám, že ta má nemoc měla svůj smysl.
Už jsem se naučila spoléhat na ostatní
Vaše nemoc vás přivedla k založení neziskové organizace, která se snaží lidi přesvědčit, aby nepodceňovali prevenci. Jaké byly začátky?
Původně jsem chtěla pomáhat ženám s rakovinou vaječníků, ale zjistila jsem, že většině z nich je sedmdesát a ty pomoc u neziskových organizací moc nevyhledávají. Pak mi došlo, že bude lepší věnovat se prevenci, protože v osvětě byl pořád prostor pro zlepšení. Volba padla na rakovinu prsu a varlat. Nejdřív jsem na to byla sama, ale naštěstí jsem rychle nadchla další lidi, kteří mi s Loono pomáhali. To, kam se Loono dostalo, je zásluha všech lidí, kteří touto organizací prošli. Bez nich bych nic z toho nedokázala.
Co jste se za ty roky naučila?
Spoustu věcí. Od psaní grantů a komunikace s partnery přes psaní textů pro letáčky a vymýšlení kampaní až po stavění festivalového stanu a řízení dodávky. Dlouho jsem měla pocit, že musím všechno zvládnout sama. Ale postupně jsem se naučila spoléhat na lidi a dát jim volnost. Přicházejí pak s věcmi, které by mě samotnou nenapadly. Cesta k tomu, abyste měli skvělý tým, je ukázat respekt a dát každému členovi pocit výjimečnosti. Hodně mě naučilo i přijímání nových lidí a jejich vedení. U pohovorů už tolik neřešíme životopisy uchazečů, víc nás zajímá, jestli mají selský rozum, jsou samostatní, upřímní a pokorní a také jestli chtějí něco dokázat a pomáhat druhým.
Jen čtvrtina lidí chodí na preventivní prohlídky
Je pravda, že rakovina nebolí, a proto se mnoho lidí dostane k lékaři pozdě?
To se nedá paušalizovat. Když roste nádor a tlačí na nějaký orgán nebo nerv, tak bolí. Když vám bují rakovina v krvi, koluje tělem, dlouho vás nic bolet nemusí. Záleží na lokalizaci, na agresivitě rakoviny, o jaký typ nádoru jde. Navíc každý z nás vnímá své tělo jinak. Já byla nedávno překvapená, že jen dvacet pět procent lidí chodí na pravidelné preventivní kontroly ke svému praktickému lékaři. A jen padesát procent žen chodí na každoroční prevenci na gynekologii. Když ženy porodí, mají pocit, že tam nemusí chodit. Ještě horší je to s ženami po menopauze, ty mají pocit, že se jich gynekologické problémy netýkají. Ale i moje babička v sedmdesáti chodí na gynekologii.
Kateřinu Vackovou jste zvolili ženou měsíce října |
Je to paradox, že rakoviny se většinou bojíme, ale zároveň nevyužíváme preventivních prohlídek. Proč tomu tak je?
Jsou paní, které vám řeknou, že nechodí na mamograf, protože kdyby náhodou rakovinu měly, nechtějí to vědět. Další skupina lidí vám bude říkat, že na něco umřít musí, a pak jsou tu ti, kteří mají pocit, že jim se to stát nemůže. Důležité také je, jaké vzory si neseme do života ze své rodiny. Když vyrostete v rodině, kde zdravý životní styl byl sprosté slovo, rodiče na prevenci nechodili, tak s vysokou pravděpodobností zodpovědný přístup ke svému zdraví nebudete mít ani vy.
Když se budeme držet rakoviny prsu a varlat, jak často by se měl člověk vyšetřovat?
Optimální je to jednou měsíčně, ne častěji, protože hledáte nějakou změnu v čase. Kdybyste si vyšetřovala prsa každý den, tak ji nezpozorujete. Prsa si ženy vyšetřují po menstruaci, muži varlata kdykoliv. Jakmile objevíte něco, čím si nejste jistí, neplašte se, nehledejte si informace na internetu, ale volejte svého gynekologa, muži pak praktického lékaře nebo urologa.
Přiznávám se, že právě obava, že „něco“ najdu, mě od pravidelného samovyšetřování odrazuje.
Ten strach je přirozený, ale musíte ho překonat. Chcete přece případnou nemoc podchytit včas. Pak je tu ještě druhý extrém, kdy ti lidé vědí, že v prsu či ve varleti „něco“ mají, a přesto k doktorovi nejdou. To je velký průšvih hlavně u mužů, protože u rakoviny varlat se hraje opravdu o čas. Případná operace se provádí hned ten den nebo následující. Takže my na seminářích apelujeme i na partnerky, aby o tom se svými muži mluvily, aby je hlídaly, protože většinou jsou to právě ony, kdo muže k lékaři „dokopou“.
Samovyšetření varlat krok za krokem |
Není nespravedlivé, že některé druhy rakoviny jsou v rámci propagace vidět víc, zatímco o jiných se skoro neví?
Vnímáme, že ohromně popularizovaná je rakovina čípku kvůli možnosti jejího očkování, stejně tak rakovina prsu, rakovina varlat, zatímco o rakovině tlustého střeva se tolik nemluví. Ani o leukémii a jejích příznacích nemá veřejnost moc tušení. Pro nás je to impulz, že je pořád co lidem předávat. Proto teď s mladými lidmi mluvíme o Hodgkinově lymfomu, což je rakovina, která postihuje právě je. A nedržíme se pouze u rakoviny. Loňská kampaň byla zaměřená na srdce a kardiovaskulární nemoci, do budoucna bychom se chtěli zaměřit na sexuálně přenosná onemocnění, duševní zdraví, máme v plánu věnovat se drogové prevenci. Nemyslím na závislé na heroinu, ale na rekreační uživatele extází, kokainu, jejichž počet narůstá už i v menších městech.
Měla kampaň týkající se nemocí srdce takový dopad jako ta odkazující na rakovinu?
Na přednáškách se ukázalo, že s tím lidé mají ze svých rodin častější zkušenost než s rakovinou. I mě překvapilo, kolik informací vědí, kolik lidí zná příznaky infarktu. Zaražená jsem ale byla z toho, že pořád neumíme poskytovat první pomoc a že musíme připomínat, že v případě infarktu se nevolá dispečink 112, ale rovnou záchranka přes 155. Často si nás zvou s přednáškou firmy, kde je to velké téma. Mladí manažeři, kterým je kolem třicítky a už infarkt prodělali nebo mají vysoký krevní tlak. Není divu, pracují pod velkým stresem, nemají čas se kvalitně najíst, u počítače ukusují bagety, chodí na kouřovou.
Pořád se učím něco nového
V jednom z vašich dřívějších rozhovorů jsem se dočetla, že po své nemoci jste se rozhodla žít každý den naplno a nebýt nešťastná. To se vám opravdu daří?
Musím mít pocit, že žiju na tisíc procent. Občas jsem unavená, protože mám hodně práce, k tomu hodně cestuju. Ale zároveň je to pro mě důkaz, že žiju naplno. Pořád hledám možnosti, jak a kde se naučit něco nového a jak si rozšířit obzory. Když jsem zakládala Loono, netušila jsem, že potřebuje tvořit, budovat, rozjíždět, ale horší je to už s udržováním věcí. I to je důvod, že teď řeším, do čeho nového bych se s Loono mohla vrhnout.
Samovyšetření prsůZkontrolujte si svoje prsy. Jak na to? Poradíme ve videonávodu krok za krokem.  |
Dokáže s vámi vaše okolí držet tempo?
Lidé mne často nazývají workholičkou a radí mi, že bych měla odpočívat. Ale odpočívám sportem nebo tím, že si jdu sednout do kavárny a hledám si na internetu grantové možnosti v Americe. Pracuju i na dovolené. Stejně tak ale respektuju, že lidé jsou různí a každý to máme jinak. Někdo se cítí šťastně jako zaměstnanec, někdo nechce být digitální nomád pracující z kteréhokoliv místa na světě, protože chce mít rodinu, stálou práci. Každý z nás si musí najít to svoje.
Máte někdy o sobě pochybnosti?
Já si na začátku vůbec nevěřila. Měla jsem pocit, že jsem nic, a proč by někoho měl zajímat můj projekt a ještě k tomu mi s ním pomáhat. A dneska zase nesmím myslet na to, že mám zodpovědnost za pět lidí, kteří musí dostat každý měsíc peníze, aby měli na nájem. To bych se jinak zbláznila. Jednou jsem se našim rozbrečela, že takovouhle zodpovědnost nevydržím. „Co si myslíš, že dělají majitelé firem, které mají tři sta zaměstnanců? Nebo co dělá Bill Gates?“ ptali se mě. Moji rodiče jsou učitelé, a ač mě moc podporují, tak některé problémy nemohou pochopit. Dřív jsem se cítila ukřivděná, že mi nikdo nerozumí, ale pak jsem si přečetla knihu od Bena Horowitze, který píše: Nobody cares – nikoho to nezajímá. Ani tvojí mámu, ani tvého přítele, ani tvé zaměstnance. A mají na to svaté právo, protože ty sis vybrala tuto cestu, tak ty se s tím poper sama.
Lákalo mě porodnictví
Loni jste dokončila studia medicíny. Do praxe jste ale nenastoupila. Proč?
Kdyby nevzniklo Loono, tak jsem praktikující lékařkou. Ale teď cítím, že je mě víc potřeba tady. Ve specializaci lékaře musíte jít hodně do hloubky, zabývat se detaily. To já bych se svou hlavou v oblacích asi tolik nedokázala. S velkým respektem ke svým kolegům vidím, že každý si může v medicíně najít své místo. Já si ho našla ve vzdělávání veřejnosti. A když tak zavzpomínám na studium medicíny, taky jsem tak úplně nezapadala. Kromě školy jsem chodila i do práce, řídila jsem svůj vlastní tým v jedné firmě. Na zkoušky jsem se ale i tak dokázala naučit, jen jsem byla víc rozlítaná. Navíc když jsem se školou před rokem končila, nebylo Loono zralé na předání.
S jakým oborem jste během studia nejvíc koketovala?
Chodila jsem stážovat na gynekologii, lákalo mě porodnictví. Je to pozitivní obor, staráte se o maminku, pak o dítě. Odrodila jsem kolem deseti dětí a jsou to moc hezké pocity. Kdybych se ale do zdravotnictví vracela teď, šla bych do preventivní péče. Přidala bych se k těm progresivním mladým praktikům a usilovala bych o zlepšení systému péče.
Během studia jste zvládla tři zahraniční stáže. Vnímáte dnes vycestovat ven už jako povinnost?
V rámci Erasmu jsem byla ve Vídni a v Portugalsku, další stáž jsem získala na Harvardu. Pro mě to mělo jenom pozitiva. Naučí vás to samostatnosti, hospodaření s penězi, respektu k lidem, dá vám to nové zážitky. Ve Vídni jsem byla, když tady vrcholila uprchlická krize. Léčila jsem pacienty různých náboženství a ras, zatímco v Česku jeden člověk s tmavou pletí dokázal vyvolat paniku z uprchlíků. Styděla jsem se, co děláme za haló. Nemáme respekt k jiným kulturám a právě díky Erasmu ho můžeme získat.
Nelákalo vás zůstat v zahraničí delší dobu?
To je pořád aktuální téma. Ráda cestuju, myslím, že jak s tím začnete, už nemůžete přestat. Řeším, že jsem delší dobu nežila v Asii nebo na západním pobřeží Ameriky, nebyla jsem nikdy ani v Austrálii. Velmi vážně uvažuju, že na rok dva tři, možná i delší dobu odjedu, jen na to pomalu musím začít připravovat rodiče.
