Vždycky jsem byla dobrodruh
Gabriela Novotná (30) se živí jako lektorka francouzštiny a angličtiny, známá je však spíš jako motorkářka. Na první pohled je to křehká žena, kterou byste si s žádným drsným sportem nespojili. Jenže zdání klame. Nejenže se prohání vysokou rychlostí po velmi náročných terénech, ale když je třeba, dokáže pořádně zatnout zuby a snášet bolest.
„Přiznávám, že už odmalička jsem radši lezla po stromech, než abych si hrála s panenkami. A také jsem jako dítě škemrala o svezení kohokoliv, kdo přijel na motorce. Sama jsem se na ni posadila ve 21 letech, kdy jsem si udělala řidičák a pořídila první stroj. Zpočátku jsem jezdila bez nějakých ambicí, jen tak od kafíčka ke kafíčku,“ vypráví s úsměvem mladá závodnice.
„První zlom nastal v momentě, kdy jsem si vyzkoušela jízdu v terénu. To mě moc chytlo. Druhý, a zcela zásadní přišel, když jsem si poprvé zkusila amatérskou rallye. Kombinace navigování a jízdy mě naprosto nadchla a objevila jsem v ní novou vášeň,“ říká.
Zpočátku se nesetkala s nadšením svého okolí. „Rodiče doufali, že mě to přejde. Vždycky jsem byla dobrodruh a nikdy jsem se nezabývala úplně bezpečnými sporty. Ale motorky a Dakar jim přišly přece jen extrémní. Přáli si, abych se přesunula k něčemu jinému a neriskovala,“ vzpomíná Gabriela.
První Dakar skončil zraněním
Cesta na vytoužený nejtěžší závod na světě, který se tehdy konal v Jižní Americe, byla hodně složitá. „Začala jsem pozdě a z ničeho – neměla jsem vůbec žádnou závodní historii. Prvního trenéra jsem si našla sama na internetu. K mému překvapení do toho se mnou šel. Od chvíle rozhodnutí až ke startu následovaly tři roky tvrdého tréninku. Myslím, že objektivně by si na to na začátku nikdo nevsadil. Dotáhla jsem to hlavně vůlí.“
Kvůli svému životnímu snu si Gabriela musela vzít hypotéku. „Brala jsem to jako investici, že když dokážu, že tam patřím, na další Dakar se peníze seženou spíš. Což tak i bylo,“ vzpomíná.
Při závodě podávala na nováčka skvělé výkony. Bohužel desátou etapu dokončila se zraněním. Se zlomenou klíční kostí urazila v těžkém terénu neuvěřitelných devadesát kilometrů.
Ale nevzdala to a na start Rallye Dakar se postavila loni znovu a tentokrát dojela až do cíle. „Je to neopakovatelná zkušenost a jsem za ni moc ráda. Beru to jako dovršení mého dlouholetého snažení,“ přiznává závodnice, která neměla nouzi o nejrůznější šrámy a zranění. „Když to má člověk rád, nepřestane jenom kvůli tomu, že se zraní. Přehodnotila jsem ale svůj přístup.“
Být ženou má i svoje výhody
To, že se věnuje typicky mužskému sportu, nijak neřeší. „Ano, moc holek nejezdí, a tak se trénuje a závodí s kluky. Ale třeba spojení navigace a jízdy nutně vyžaduje spoustu činností naráz, a to je zase ženská doména,“ směje se Gabriela.
„Větší problém je rizikovost. Kdyby se nám dařilo sehnat bez potíží peníze, tak si člověk řekne: Mám holt extrémně rizikovou práci, ale zase mě těší a naplňuje. Jenže ono to tak není. Stejně do toho dáváte všechny peníze, které máte – i ty, které nemáte – a k tomu se vystavujete velkému riziku. I proto jsem teď od větších závodů zčásti upustila.“
Přestože Gabriela svůj koníček miluje, umí si představit, že se bude věnovat i něčemu jinému. „Víc lézt, jezdit na kajaku, cestovat. Finančně se postavit na vlastní nohy a hlavně se cítit šťastná. Závodění jako takové ale na hřebík zatím pověsit nechci.“
