Jsme evolučně předurčeni žít v monogamii?
Rozhodně je zvláštní, že nás evoluce vybavila schopností velmi pevně se připoutat k jednomu člověku, který je pro nás původně zcela cizí, a celkem dlouhou dobu s ním vydržet. Formování dlouhodobých partnerských dvojic je v živočišné říši poměrně ojedinělé, proto pro nás a živočichy, u nichž se objevuje, musí mít nějaké evoluční výhody. Z evolučního pohledu se jako nejvýhodnější strategie jeví takzvaná „seriální monogamie“, což znamená, že se v průběhu života postupně zamilujeme do několika partnerů, se kterými nějakou dobu setrváme.
Týdeník TÉMAV aktuálním vydání najdete zdravotní mapu Česka: co nám zkracuje život a na co umíráme nejčastěji?  Rozhovor s Kateřinou Klapilovou vyšel v týdeníku TÉMA 13.10. 2017 |
Jak dlouhá ta doba je?
Doba intenzivní zamilovanosti trvá kolem dvou až čtyř let. To, jak dlouho ale s partnerem jednotliví lidé nakonec vydrží, je různé. Někdo si opravdu najde partnera na celý život, přilne k němu natolik, že bez něj nechce a nedokáže žít. Někdo zase nenajde partnera, který by mu vyhovoval, a proto jej za nějakou dobu opustí a hledá dál. Jiní zase potřebují ze své biologické podstaty větší sexuální pestrost, takže si za svůj život najdou partnerů víc, nebo mají více partnerů najednou. Nejsme zkrátka absolutně monogamní jako třeba hraboš prériový, který je opravdu věrný až za hrob a po smrti partnera si už jiného nenajde. Mezi primáty ale k těm nejvíce monogamním patříme. Proto jsme obecně, alespoň ve fázi zamilovanosti, věrní.
Co se s tělem v době zamilovanosti děje?
Tělo „odměňuje“ naši interakci s vybraným partnerem vylučováním látek, jako jsou dopaminy a oxytocin, které nám působí příjemné pocity, upevňují naši vazbu k němu, barví nám vzpomínky na něj narůžovo a zintenzivňují naše požitky z orgasmů. V době zamilovanosti se nám doslova mění mozek a partner se nám pevně zabudovává do naší osobnosti a stává se člověkem tak blízkým, jako jsou lidé nám příbuzní. Máme pocit, jako bychom byli zfetovaní láskou, což vlastně těmi „vnitřními drogami“ taky jsme.
Proč nás naše tělo ve fázi zamilovanosti vlastně takhle odměňuje?
Zřejmě proto, abychom s vybraným člověkem zvládli vychovat alespoň jednoho potomka do takové fáze, aby byl schopný samostatné existence. Bavíme-li se o evoluci, mluvíme o vývoji v rámci tisíců a více generací. Řada adaptací, které si v psychice neseme dodnes, se u nás vyvinula již v období pleistocénu (doba ledová, pozn. red.), tedy řádově před miliony až desítkami tisíc let, kdy naši předci žili v poměrně malých lovecko-sběračských skupinách. Ve společnostech tohoto typu jsou meziporodní intervaly mezi dvěma potomky právě tak dlouhé jako období zamilovanosti. Po této době je dítě víceméně schopné fungovat, což je i v souladu s psychologickými teoriemi, které tvrdí, že kolem tří a půl až čtyř let je osobnost dítěte v hrubých obrysech vytvořená. Dítě už má povědomí o vlastním já a své funkci ve společnosti, a ačkoliv pořád ještě spoustu věcí neumí, už má schopnosti a dovednosti nutné pro přežití.
Monogamie je tedy strategie přežití?
Spíše strategie rozmnožení, v evoluci nejde pouze o přežití, ale také zplození potomstva. Můžete zemřít poměrně brzy, ale i přesto být z hlediska evoluce úspěšný. Aby to bylo ještě složitější, nejde pouze o to, aby se rozmnožil jedinec, ale také jeho potomci.
Mgr. Kateřina Klapilová (35), Ph. D.
|
Je monogamie výhodnější pro muže, nebo ženy?
Alespoň dočasná monogamie je, a hlavně byla, výhodná pro jedince našeho druhu různého pohlaví i životního stadia. Ženy se mohly podělit o starost s výživou a péčí o potomka. Sběračka samoživitelka by toho s dítětem v ruce nenasbírala dost ani pro sebe, natož pak pro dítě. Z hlediska dítěte byla monogamie výhodná především kvůli dostatku potravy. Navíc mělo více učitelů, více ochránců a čas vstřebávat vzory chování obou pohlaví ve společnosti. Monogamie je ale výhodná i pro většinu mužů. Pokud by totiž dominantní párovací strategií bylo mnohoženství, znamenalo by to, že by největší část ženské populace získali nejkrásnější, nejsilnější a nejvýše postavení jedinci. Velká část populace mužů by zůstala na ocet a nerozmnožila by se vůbec. Když už muž jednou svou partnerku sbalí a dokáže si ji udržet, nemusí ji dobývat další rok znovu nebo se složitě snažit o nějakou další. Stabilní partnerka znamená také pravidelný přístup k sexu a uspokojení z něj v podstatě bez práce.
Pravidelný sex je tedy důležitou zbraní pro udržení monogamního vztahu?
Asi ano. Vždyť my vlastně neustále souložíme nebo na sex alespoň myslíme. Z výzkumů vyplývá, že spolu stabilní partnerské dvojice souloží dvakrát až třikrát týdně. U většiny lidí se myšlenky na sex objevují každý den, někdy i několikrát denně. V živočišné říši je přitom sex něco vzácného. Většinou se provozuje pouze za účelem zplození potomstva, protože je to vlastně nebezpečná a vysilující záležitost. V přírodě hrozí, že aktéry pohlavního styku během soulože něco sežere nebo mu předchází dlouhá doba dvoření, která spotřebovává strašně moc energie. U žen má sexuální aspekt partnerství asi o něco menší důležitost než u mužů. Jsou pro ně důležité především vlastnosti partnera, které souvisí s jeho vůlí investovat do partnerky a dětí, ochraňovat je a poskytovat jim oporu. Ale ukazuje se, že například pravidelný orgasmus ženy partnerství velmi posiluje a zvyšuje i ženinu celkovou spokojenost v něm. Proto se předpokládá, že ženský orgasmus se vznikem monogamie nejspíše úzce souvisí.
Jak?
Jako by byl ženský orgasmus dalším biologickým nástrojem pro udržování ženy v dlouhodobém vztahu, odměna, kterou má žena k dispozici. Dlouho se totiž spekulovalo o tom, proč jej ženy vlastně mají, když ho, na rozdíl od mužova orgasmu, k reprodukci nepotřebují. Zdá se, že existuje proto, aby ženu motivoval k pravidelnému sexu s partnerem, který se jí osvědčil. Dostatečný přísun sexu pak posiluje také spokojenost muže.
Jak ženy udržují zájem mužů v období šestinedělí, kdy s nimi sexuálně nežijí?
Zaprvé se jedná o velmi krátkou dobu a také nevím, do jaké míry se sexu v těhotenství nebo šestinedělí vyhýbali naši předci. Tady se totiž bavíme o současných medicínských doporučeních, a ne o něčem, co by bylo biologicky nemyslitelné. Za druhé se o to, aby v tomto období došlo ke snížení sexuálního zájmu i u mužů, tak trochu postarala evoluce. Přestože muž nemá tak silné hormonální výkyvy jako žena v očekávání, v průběhu partnerčina těhotenství a s narozením dítěte u něj dojde například k poklesu testosteronu, tudíž klesá i jeho zájem o sex a jiné ženy.
Na jak dlouho?
To je individuální a taky hodně záleží na tom, jak často s dítětem skutečně je. Obecně ale platí, že se hodnota testosteronu u mužů poprvé snižuje již v době, když si najdou stálou partnerku, k dalšímu poklesu pak dochází po narození dítěte. Takže jsou vlastně biologicky nastaveni pro to, aby se vztah udržel. Další věc, která pak u nich v souvislosti s jejich potomkem funguje, je rozpoznávání jejich vlastních rysů ve svém dítěti. V tom jsou muži opravdu dobří.
Ze sexu nás už hlava nebolí. Častěji se vymlouvají muži |
Jak se to u nich projevuje?
K potomkům, kteří jsou jim podobní, jsou mnohem laskavější. Na toto téma se dělala řada zajímavých výzkumů. Vědci před muže například položili fotky dětí a do některých z nich vmorfovali rysy jejich vlastních obličejů. Pak se jich dotazovali, jak by které dítě trestali nebo odměňovali, a vyšlo najevo, že více nadržují právě těm, kteří s nimi mají společné obličejové rysy. V reálu se to může projevit i tak, že jsou doma zcela podvědomě o něco laskavější k dětem, které se jim podobají více.
Funguje to také u žen?
Asi ne. Tato schopnost mužů totiž souvisí s možností, že by dítě nemuselo být jejich, což u žen nehrozí. Každopádně je zajímavé, že se po porodu snaží partnerky podvědomě rozptýlit možnou mužovu pochybnost tím, že hodně upozorňují na podobnost otce a dítěte. Ze studií také vyplývá, že stejnou strategii používají prarodiče z matčiny strany. Když se přijdou na vnouče podívat, často upozorňují na to, že je dítě „celý tatínek“.
Opravdu se muži tolik bojí, že dítě nemusí být jejich?
Samozřejmě. Z biologického hlediska evoluce je jejich cílem rozmnožení se a předání genů. Proč by měli investovat prostředky a energii do genů někoho cizího? Z některých výzkumů vyplývá, že mají až dvě procenta dětí ve skutečnosti jiného otce, než který je matkou jako otec uváděn. Proto se není čemu divit, že se stále více lidí uchyluje k testům otcovství, které jsou v posledních letech i finančně dostupnější. Ony ale mohou být i funkční obranou proti partnerově žárlivosti a podezřívavosti, vysoce žárlivé muže mohou testy DNA uklidnit.
Když nás tedy evoluce vybavila takovými prostředky k zachování monogamie, proč jsou si lidé nevěrní?
Ze spousty důvodů a je nesmysl nevěru stavět do kontrastu s tvrzením, že je monogamie přirozeným partnerským uspořádáním. Je neskutečné množství druhů a důvodů nevěr. Často se odehrává ve vztahu, kde něco nefunguje, nebo u lidí, kteří k lpění na jednom partnerovi nemají takové genetické dispozice. Může k ní dojít i ze msty. S větší pravděpodobností se nevěra objevuje u lidí, kteří s ní mají zkušenosti z dřívějška – ať už jim samým byl někdo v minulosti nevěrný, nebo to viděli u rodičů či přátel. Také se ohromně liší, kdo a co za nevěru považuje.
Jsou ve vnímání nevěry rozdíly mezi mužem a ženou?
V průměru mají ženy hranici nevěry více posunutou. Když se jich zeptáte, většina z nich by za nevěru ve vztahu považovala už líbání, a to jak u sebe, tak u partnera, zatímco muži považují za nevěru líbání u partnerky, ale u sebe až sex. Hranice nevěry se také liší v jednotlivých partnerstvích. V některých vztazích třeba sex nehraje žádnou roli a za nevěru mohou partneři považovat návštěvu divadla s jinou osobou, zatímco náhodný sex je vůbec nevyvede z míry.
Muži chtějí ženu krásnou, úspěšnou a sobeckou, tvrdí sexuoložka |
Takže je pro nás přirozená monogamie i nevěra?
Vlastně ano, je nám přirozená věrnost i nevěra, kterou zkrátka v našem repertoáru sexuálního chování také máme, na rozdíl od již zmíněných hrabošů. Zároveň ale máme dost biologických přizpůsobení pro to, abychom byli správnému partnerovi nějakou dobu věrní a uspokojovalo nás to. Někdo ke svému partnerovi přilne natolik, že ho nepodvede nikdy. To ale neznamená, že není schopný postupem času partnera vyměnit. Každý je v tom jinak nastaven. Někdo potřebuje větší sexuální pestrost a je promiskuitnější nebo není schopný vytvářet tak pevné vztahy, což může být do jisté míry i geneticky podmíněno. Je to ale zároveň ovlivněno tím, s čím se kdo v životě setká, v jaké kultuře a rodině žije.
Tito lidé pak za své nevěrné chování nemohou?
Člověk je, opět díky evoluci, vybaven schopností nadhledu nad svým chováním a možností volby, takže to, zda bude nebo nebude nevěrný, je pouze na něm.
Ale některé typy lidí k nevěře náchylnější jsou.
Ne k nevěře, ale například k potřebě větší sexuální pestrosti. Souvisí to s tím, že potřebují více vzruchů v sexuální oblasti, ale to jde řešit i jinak než nevěrou. Pak jsou tu lidé, jejichž tendence k nevěře byly ovlivněny prostředím, ve kterém vyrůstali, což ovšem zase přímo nesouvisí s jejich biologickým nastavením. Například lidé, kteří už nevěrní byli a zjistili, že nevěra jejich partnerství nijak nezasáhla, nemají takový problém zahýbat znovu. Ale pozor. Je to sice časté, avšak ne pravidlo. U někoho totiž jedna nevěra zafunguje naprosto opačně.
Zjistí, že to byla chyba, kterou už nebudou chtít opakovat?
Přesně tak. Pro některé lidi je nevěra tak nepříjemný zážitek, že se z něj poučí a už k ní nikdy nedojde. Výčitky svědomí jsou totiž velice častou reakcí na nevěru. Ve chvíli, kdy člověku na druhém záleží, po nevěře pocítí tak silný strach, že by ho mohl ztratit, že to bude mít úplně opačný efekt a celý vztah zase nastartuje.
Za tyto výčitky svědomí může taky evoluce?
Ano, ale samozřejmě záleží na tom, jak moc jste do druhého zamilovaní a jestli o partnerství stojíte. Pokud je člověk nevěrný pouze kvůli momentální krizi, velmi často se stává, že ho tyto výčitky vrátí k partnerovi, protože se ozve alarm, který křičí „Pozor! Hrozí ztráta partnera!“ Rozchod s blízkým člověkem je velice nepříjemný stav, na který tělo nějakým způsobem reaguje a v krajním případě může způsobit i depresivní reakce. V evoluční psychologii je však i depresivní stav považován za jedno z přizpůsobení, obrannou reakci na ztrátu pozice ve společnosti. Člověk se na nějakou dobu jakoby zakonzervuje v nečinném stavu, kdy pouze přemýšlí a nekoná. Tím vlastně získává čas, aby se s danou situací vypořádal, šetřil energii a investoval ji správným směrem, až bude schopen jít dál.
Žárlivostí nás vybavila také evoluce?
Ano, žárlivost je další evoluční adaptace, která nás drží u blízkých osob. Stejně jako výčitky svědomí nás totiž alarmuje, abychom druhou osobu neztratili.
Žárlivost se přitom považuje spíše za negativní vlastnost. Stydět se za ni tedy nemusíme?
Proč bychom se za ni měli stydět? Žárlivost není jedna emoce, ale celý jejich komplex, který se objevuje ve chvílích, kdy má člověk pocit, že je jeho partnerství nějak ohroženo. Může v sobě ukrývat bezmoc, hněv, strach nebo třeba lítost. Podle toho, která emoce v člověku převládá, se pak také chová. Někdo je natolik paralyzován, že nedělá vůbec nic, a partner si toho, že na něj druhý žárlí, ani nevšimne. Někoho naopak žárlivost vyburcuje a začne na záchraně vztahu pracovat. Ono negativní vnímání souvisí spíš s reakcemi patologických žárlivců, jejichž chování je druhým i jim samým vlastně nepříjemné. Z pohledu evoluční psychologie je ale žárlivost emoce, která je přirozenou obranou vztahu, ve kterém chceme setrvat.
Někteří lidé ale žárlí úplně bezdůvodně.
Ano, jedná se o takzvaný falešný alarm, který se objevuje i u jiných adaptací. Když má někdo například strach z hadů, reaguje strachem i na pohyb zahradní hadice. Ve většině případů je tento strach přehnaný, ale jednou se může vyplatit. Stejně tak to platí i u žárlivosti. Ale opět zdůrazňuji, že nesmí být přehnaná.
Existují pohlavní rozdíly i v žárlení?
Samozřejmě. A opět za to může evoluce. Ženám jde při utváření partnerství zejména o to, aby měly někoho, kdo je bude provádět životem, kdežto muži chtějí hlavně sexuální partnerku, s níž zplodí dítě. Logicky si tedy potřebují pohlídat, aby jim nebyla nevěrná a nezplodila dítě s někým jiným. Z toho tedy vyplývá, že muži žárlí mnohem více na sexuální avantýry, nebo když se žena opakovaně pochvalně vyjadřuje o jiném muži, kdežto ženy více žárlí na nějakou romantickou představu. Existuje spousta výzkumů, kde si měly ženy představovat svého muže při romantické večeři s jinou ženou a poté také sex svého muže s jinou ženou. Po celou dobu jim byla snímána srdeční reakce a kožní vodivost. Vždy pro ně byla více rozčilující romantická představa než ta sexuální. I proto nejčastější otázka žen při provalené nevěře zní: „Miluješ ji?“ Ženy si také všímají úplně jiných vodítek k nevěře než muži. Mnohem více zpozorní, když se partner pochvalně vyjadřuje o domácnosti jiné ženy, než když o ní řekne, že má třeba pěkné nohy.
Když je žárlivost alarm důležitý pro zachování vztahu, jehož hlavním účelem je plození potomstva, proč žárlí i homosexuálové?
To je zajímavé téma. Z evolučního pohledu tady opravdu přímo o plození potomstva nejde. Přesto se u nich žárlivost vyskytuje úplně stejně. Jen jsou zde posunuty ony pohlavní rozdíly v typu žárlení, homosexuálové jsou citliví na romantické zamilování partnera, lesby více než heterosexuální ženy žárlí na sex. Homosexuální komunita je navíc trochu odlišná, co se týče postojů k nevěře a promiskuitě – homosexuálové mívají v průměru více sexuálních partnerů a nevěra je u nich více tolerovaná. To ale neznamená, že se méně zamilovávají nebo že jejich dlouhodobé partnerské dvojice nemohou být stejně stabilní jako u heterosexuálů. Řekla bych, že se u nich míra žárlivosti určuje hlavně vývojem jedince.
Takže s výchovou souvisí i míra žárlivosti?
Ano, míru žárlivosti, ale i to, jaké budeme mít v budoucnu vztahy, ovlivňuje jednak naše genetické předurčení, jednak i to, co zažijeme v raném vývoji v primární rodině. Vztahy s rodiči ovlivňují do velké míry to, jak budeme na někom lpět a důvěřovat lidem nebo jaká bude naše schopnost zamilovat se. Proto nerada říkám, že je něco geneticky dané. Lidé si pak totiž myslí, že za to, co má v genech, člověk nemůže a že je to neměnné, ale ono to tak úplně není. Genetické nastavení nás jenom předurčí k tomu, že bychom mohli mít k přehnané žárlivosti nebo promiskuitě větší sklony, ale ty jsou s dalším vývojem modifikovatelné. U žárlivosti třeba záleží i na tom, jako kolikátý se člověk jako sourozenec narodí a jak dlouhou dobu si užíval absolutní rodičovskou péči.
Jakým způsobem ho to ovlivní?
Výzkumy jsou v tomhle dosti nejednoznačné, ale v zásadě záleží na tom, jak dlouhá je doba, po kterou se prvorozený nemusí o rodičovskou lásku dělit. Prvorození by podle některých teorií měli žárlit na své partnery méně než další sourozenci v pořadí, protože zažili po dlouhou dobu exkluzivní lásku ze strany rodičů a cítí se v ní jistí. Většinou se to ale týká těch s větším časovým odstupem. Druhorození a vícerození se musejí dělit o rodičovskou lásku od začátku a jsou zvyklí reagovat na výkyvy v ní žárlivostí, která se může přenést i do žárlivosti partnerské. Podle této logiky by nejméně měli žárlit jedináčci. Ale jak říkám, není to tak jednoduché, data tuto teorii spolehlivě nepodpořila.
Zkušenosti z dospívání v tom už žádnou roli nehrají?
Samozřejmě že hrají. Jednak záleží na tom, jak vypadají vaše první sexuální a partnerské zážitky, a pak také na tom, co jste viděli v primární rodině v pubertě. Zda se v tom kritickém období rodiče hádali, podváděli a žárlili na sebe. Jak moc budou lidé stabilní a do jaké míry budou žárlit, se vlastně učí v průběhu celého života, ale tato dvě období jsou taková nejkritičtější a nejvíce rozhodující.
Může nás dnešní doba, kdy více fungujeme jako individualisté, nějak geneticky proměnit?
Tak, aby nám něco výrazně v psychice „přepsala“ v naší DNA, ne. To totiž trvá statisíce i miliony let. Doba, v níž žijeme a na niž se ptáte, je z evolučního pohledu velice krátké období a velmi brzy se zase, co se třeba postojů k partnerství a zvyklostí ve společnosti, promění. Prostředí, ve kterém žijeme, naše chování ale samozřejmě ovlivňuje, a pokud žijeme v době, kdy se nevěra nijak výrazně netrestá a jsme vůči ní víceméně benevolentní, naše chování modifikujeme tak, jak je pro nás výhodné v současném prostředí. Budou-li ale naše děti žít v prostředí jiném, budou se chovat zase trochu jinak, ale vždy v rámci mantinelů, které nám dovoluje naše biologické nastavení.
