Píše se rok 2020 a prezidentka České republiky Kateřina Jacques uděluje Řád TGM. Tak vás vidí někteří novináři ve svých "vizionářských" článcích.
To mě skutečně nikdy nenapadlo. Do toho se asi projektuje vize, že by jednou mohla na Hradě spočinout žena a politicky aktivních žen není tolik. A těch, které budou mít věk, který by odpovídal věku prezidentky, také ne. Je trochu návodné se ke mně dobrat, aniž by to reflektovalo nějaké mé kvality. Natož ambice. Je to spíš úsměvné.
A dovedete si to představit?
Vůbec ne. S takovými ambicemi nepracuju, dokonce ani nevím, jestli budu v roce 2020 politicky aktivní. Politiku vnímám jako epizodu v mém životě. Politika je běh − já bych se ale svým životem zase jednou chtěla procházet, ne běžet upocená. Pokud jste v politice ve frontové linii, nikoliv v zadní lavici, kde vás nikdo nevidí, je to obrovský sprint a obrovská práce. Nedovedu si ji představit celoživotně. Takže spíš přemýšlím nad okamžikem, kdy budu odcházet, abych odcházela s pocitem, že jsem něco dobrého udělala, k něčemu přispěla.
Sotva jste vstoupila, už byste mizela?
Můj vstup do vysoké politiky byl trošku překotný. Skočila jsem do toho rovnýma nohama. Tak jak třeba zjistíte, že jste těhotná, a najednou je z vás máma. Ale pak zase přijde čas dělat něco jiného.
Co? Vystudovala jste politologii a tlumočnictví, tak něco z toho?
Já budu mít spíš problém si vybrat. Trpím trápením z rozhodování. Je tolik zajímavých věcí. Je to jako s jídlem. Do patnácti nebyl problém. Když se mě někdo zeptal, co mám nejraději, řekla jsem svíčkovou. Ale pak jsem objevila pestrost, i když v jídle už bez masa.
Co se vám v týdnech kolem prezidentských voleb zdálo?
Já mám takový spánkový deficit, že upadám do bezvědomí a do stavu beztíže. Zdají se mi útržky příběhů, které nedávají valný smysl. Spím čtyři hodiny denně. Psychický i fyzický tlak je velký. Ulehnu a cítím, jak se propadám do polštáře... a pak zase začne za tmy drnčet budík.
Zvlášť první volba prezidenta byla pro řadu lidí nedůstojná fraška. Jak to budete vysvětlovat svým voličům?
Demokracie má svá úskalí, že může být zdlouhavá. Ale všechny ty tahanice a temnoty, které kolem volby byly, se tím omluvit nedají, to není nutné zlo. Přímá volba by byla čistší. Miliony lidí neuplatíš.
Co vás samotnou během dvou voleb nejvíc zklamalo?
Byla jsem zaražená z reakce některých lidí, kteří s námi do té doby normálně komunikovali. V té křeči na Hradě se začali najednou chovat extrémně nepřátelsky. Nejjemnější formou toho nepřátelství bylo nezdravení. Nejsem přecitlivělá, ale zvlášť od některých lidí mě šokovalo, jak dokážou být nepřátelští a vulgární.
Útoky mířily i na vás osobně?
Velmi. Myslím, že pro ten druhý tábor jsem černá na terči. Dalo se to očekávat. Ale já se o tom nechci už dál šířit. Věřím tomu, že existuje cesta zpátky.
Ve spolupráci s ODS?
Ano.
Jana Švejnara nominovali zelení, vy sama jste s ním jezdila po republice. Co pro vás znamená jeho prohra?
Jan Švejnar se nestal prezidentem, ale úžasný výsledek, kterého dosáhl, nikdo nepředpokládal. Jeho prohra v parlamentu byla těsná a já jsem přesvědčená, že kdyby volili občané a občanky, na Hradě by byl on. Jsem ráda, že jsem měla možnost s ním spolupracovat. Získal podporu a sympatie veřejnosti, ukázal jiný, slušný politický styl, a to všechno jsou přínosy, kterých si vážím.
Pojďme z Hradu třeba do přírody. Vy jste prý Zlatá žába, paní Kateřino.
Jo, paní Kateřina a pan Jiří. To je vtipná historka z Otázek Václava Moravce.
Zlatou žábu jste dostala jako cenu od profeministického hnutí Žába na prameni za pohotovou reakci. Zatímco se v diskusních pořadech politici běžně titulují funkcemi, šéf ČSSD vás neúnavně oslovoval: paní Kateřino.
A mně to připomnělo paní Kateřinu ze Saturnina. A hlavou mi táhlo, že to nemá úroveň. U debaty je sice důležitá věcnost, ale najednou jsem ucítila, že forma je špatně. Tak jsem spontánně zareagovala a řekla mu: pane Jiří. A pak na mě na ulici lidé volali: "Paní Kateřino, co dělá pan Jiří?" Mělo to obrovský ohlas. A dostala jsem za to žabičku. Přišlo mi to jako dobrá sranda a já mám přirozeně tendenci dělat fóry.
A co na to pan Jiří?
Ten z toho byl pěkně vynervovaný. Doslechla jsem se, že mu v Lidovém domě pak začali taky říkat pan Jiří. Ale doufám, že to pro něj byla i zajímavá lekce, možná si nebyl vědom, že takhle mě oslovovat není úplně vhodné.
A teď jste vedle sebe seděli na prezidentské volbě. Povídali jste si?
Tak předně, tam si moc nepovídáte. Nervozita je velká, vám se možná přes obrazovku zdá, že se dlouho nic neděje, ale z našeho pohledu se děje strašně moc. S hodinářskou pozorností sledujete každý šum, kdo ke komu jde, kdo odchází, kdo s kým mluví. A hodně lidí se ptá, proč jsem vůbec vedle Jiřího Paroubka seděla. Zasedací pořádek si tam člověk nevybíral. Ten ve Španělském sále vycházel ze sněmovního. A ten je zase výsledkem nejen jednání, ale téměř bojů, kdy se strany rvou o výhodnější místa. Nejdřív si své místo vybojuje strana a pak mezi sebou bojují poslanci, kde budou sedět.
Jaká místa jsou nejlukrativnější?
Každý má jiná kritéria. Někdo hledá zákoutí klidu mimo kamery, kde může hrát na počítači. Jiný hledá místo v záři reflektorů, kde ho zabírají kamery. Moc dobře se ví, kde takové místo je. A někdo k tomu přistupuje pragmaticky. Lavice jsou malinké, když má někdo dlouhé nohy, tak hledá místo do uličky. A stranicky zasedací pořádek v zásadě kopíruje pravolevé členění.
Museli zelení bojovat?
Ano. A tu obrovskou bitvu jsem svedla já. Někomu se to mohlo jevit jako malicherné, ale já jsem vnímala jako principiálně velmi důležité, kde budeme sedět. Hraje se i o symboly. Hlavně ODS, která se chovala velmi neurvale, nás chtěla posadit pod okna, do pozice, kde by měla sedět nejpravicovitější pravice. Což my nejsme, my jsme středová strana, tak musíme sedět uprostřed. Byl to boj. Jeden nejmenovaný zkušený matador, mazák Sněmovny, mi odpověděl, že na to jsme si ještě málo odpracovali. Řekla jsem: ne. Jestli to má symbolizovat pravolevé členění, tak musíme být uprostřed. Pokud ne, tak ať rozhodne los. A to se jim nelíbilo. Tak jsem svou sveřepostí vybojovala šesti zeleným lavičky uprostřed. Ale abychom nevyhráli až moc, tak nás posadili do zástupu za sebou.
Na Hradě jste se při volbě horlivě hlásila a rozhlížela se kolem jak na obrtlíku.
To vám totiž v hlavě šrotuje, počítáte, kolik to vychází. Bylo to spontánní. Upozornili mě pak, že to na obrazovce nevypadalo pěkně. Jenže vy během první hodiny zapomenete, že vás snímá kamera. Nejdřív si pěkně sednete, dáte si kolínka k sobě a snažíte se reprezentovat. Jak čas běží, strhne vás práce a děj natolik, že přehluší snahu o reprezentativnost. Ramena se začnou propadávat, čela se lesknou, posez už není tak vzpřímený.
A estetický dojem klesá.
Prudce. Těla se bortí na židlích, muchlají se košile, povolují se kravaty. To k tomu patří.
Kde jste sedávala ve škole?
Zpravidla jsem si sama sedala do poslední lavice, ale zpravidla jsem byla přesazována do první.
Zlobila jste?
Nenazvala bych to zlobení. Přistupovala jsem k tomu svérázným způsobem.
Co si pod tím mám představit?
Měla jsem problémy se štábní sešněrovanou kulturou, mít ruce za opěrátkem. Neměla jsem prostor pro svůj spontánní projev. Byla jsem v tomto směru mimo hlavní proud. A jsem dodnes.
Myslíte, že tím lidi provokujete?
Zjevně ano.
Až tak, že vás sousedka udá policii, že děláte bujaré večírky a rušíte klid, načež se prokáže, že si to vymyslela.
Já nemám energii vést bujarý život. Je to blábol, který teď zase opakujeme.
Ale ilustruje to, jak se můžete některým lidem příčit natolik, že vás chtějí takto pošpinit.
Jenže to je jednostranný pohled. Existuje přece obrovská skupina lidí, kteří se mnou sympatizují. Já ale nemůžu usilovat o sympatie veškeré populace. Ani se o to nesnažím, protože bych musela rezignovat na některé své postoje. Já nejsem popstar, která musí prodat maximum desek. Nemusím se líbit. Já formuluji myšlenky, můj dosah zabírá řekněme skupinu voličů Strany zelených, tak patnáct procent...
Patnáct?
To jsem nadsadila, že? Dobře, tak se pohybujeme kolem deseti procent.
Jste výrazná. A výrazní lidé vzbuzují rozporuplné emoce. Navíc se o vás mluví jako o krásce ze Sněmovny.
To opravdu nemám ráda. Ale nenechám se zatlačit do situace, že začnu nosit tepláky a rádiovku, abych se té nálepce vyhnula.
V čem je na obtíž být mladá hezká blonďatá poslankyně?
Tak v prvé řadě je třeba říct, že já se tak necítím. Necítím se ani obzvlášť mladá ani hezká.
Berme v potaz sněmovní průměr.
Dobrá. Pokud to zasadíme do tohoto kontextu, může být vaše výchozí premisa přijatelná. Ale já se snažím nenechat se tím rozptylovat, přehlížím to, když se vyzdvihují atributy, jako že jsem mladá nebo žena.
Mnohokrát jste mluvila o tom, jak jsou vaši kolegové ve Sněmovně vulgární a dotěrní. Už tam jste rok a půl. Zvykne si člověk?
Já bych o tom spontánně nemluvila, kdyby se mě na to novináři neptali. Dělám to spíš z pocitu, že je slušné odpovědět, a pokud možno pravdivě. Ale vnímám to jako praní špinavého prádla na veřejnosti. Každopádně nemůžu říct, že si na to zvykám. Na to si nelze zvyknout. Jen se už tolik nepodivuju. Ten počáteční údiv byl veliký.
Jde obhroublé chování napříč stranami?
Určitě. Stranické tričko necharakterizuje člověka jako lidskou bytost. Vytváří ideový základ, rámec, ve kterém se pohybuje, ale v prvé řadě jsou poslanci lidmi, pak teprve reprezentanty nějakého proudu. Všechny strany mají stejné zastoupení hlupáků.
Nechme už politiky. Nedávno jste se rozvedla. Váš muž byl Francouz, pracoval na Réunionu, asi jste se moc nevídali. Skončilo to, protože vztah na dálku nefunguje?
Ano. Byli jsme spolu málo. Rozvod už byl jen formálním potvrzením naší několikaleté odluky. Udržujeme ale přátelské vztahy, společně pečujeme o naše děti, já víc, protože jsem s nimi v Praze, ale on sem jezdí, zrovna teď je u nás. Vztah je oproštěn od silných emocí. Rozvodový akt v našem životě neznamenal vůbec žádný přelom.
Proč jste to formalizovala?
Trošku kvůli té politice, abych se vyvarovala toho, že by někdo řešil, proč nebydlím s manželem.
Dneska je svátek svatého Valentýna. Jste zamilovaná?
Já nectím tenhle svátek, nic mi neříká a přijde mi to legrační.
Valentýn Nevalentýn. Jste zamilovaná?
Ano.
Nemůžu se nezeptat − do Martina Bursíka, který je s vámi teď spojován?
Chápu, že se musíte zeptat. Pokud děláte práci, kterou dělám já, je její součástí odpovídat novinářům a předávat své názory jejich prostřednictvím veřejnosti. Já se snažím to pravidlo naplňovat. Ale přesto zůstává nějaká sféra intimity a soukromí, která má zůstat ctěná. A já věřím, že všichni, kteří to budou číst, budou mít porozumění, když na tento typ otázek neodpovím.
Musela jste se někdy v životě něčeho kvůli lásce vzdát?
Já jsem lásku nikdy nechápala jako oběť. Neznám ani tu kategorii obětovat se dětem. V životě dělám věci s radostí, pro svoje děti, pro lásku, protože chci. Iritují mě matky trpitelky. A stejně trpitelky ve vztazích. Láska je pro mě maximálně pozitivní emoce, k níž člověk celoživotně směřuje. Mám radost, že můžu dělat věci, pro které se sama rozhodnu. Asi bych se byla schopná z lásky rozhodnout pro různé kroky. Možná byste je pak dala pod tu charakteristiku "oběti".
Které kroky?
Můžu kvůli partnerovi odejít z práce nebo na druhý konec světa. Kdybych si měla seřadit některé hodnoty, tak věřím, že bych šla za láskou. Jenže je důležité taky správně identifikovat tu lásku. A taky poznat lásku z té druhé strany. Já se v životě moc neobětuju, dělám věci, které myslím, že za to stojí.
Kateřina Jacques (36)Kateřina Jacques, rozená Pajerová, se narodila v Mělníku. Po revoluci odjela jako studentka a au-pair do Berlína, kde potkala svého francouzského manžela. Tlumočnictví němčiny a politologii na Karlově univerzitě vystudovala už jako máma dvou dětí − Niny (na snímku dole) a Sebastiana (nahoře), kteří se narodili v letech 1994 a 1995. Do roku 2006 šéfovala vládnímu výboru pro lidská práva. Ve volbách v roce 2006 se dostala do Sněmovny a stala se šéfkou "zeleného" klubu. Veřejnost ji poprvé zaznamenala na prvního máje 2006, kdy ji na demonstraci proti neonacistům "zpacifikoval" policista Čermák. S manželem se loni rozvedla. Její sestrou je politická aktivistka Monika MacDonagh-Pajerová. |
