Kateřina Cajthamlová | foto: Lucie Robinson, MF DNES

Kateřina Cajthamlová: Je opravdu tak přísná i ve skutečnosti?

  • 24
Kateřina Cajthamlová v pořadu "Jste to, co jíte" drastickými metodami učí lidi hubnout. Část diváků se baví, druzí ji nesnášejí. "Jak si může dovolit vyhazovat jídlo do popelnic?" pohoršují se. Tak jaká je největší televizní dračice ve skutečnosti? Překvapivá...


On-line rozhovor

Kateřina Cajthamlová na iDNES.cz. Budete se jí moci ptát dnes, 6. června, od 13:00 ZDE



S několika přítelkyněmi řešíme stejný problém. Naši muži se cpou párky, bůčkem a vším tím, co pacientům vyhazujete z lednic. Jak je máme přesvědčit, že si škodí?
A jak, holky, víte, že si vaši muži škodí?

Prosím? Vždyť každý týden v televizi vysvětlujete, že párky a bůček jsou nezdravé.
Ale nevíte, jak by vaši muži dopadli, kdyby své oblíbené jídlo nejedli. Třeba by byli neurotičtí a skočili z mostu. Ujasněte si, jestli chcete být maminky pánů, se kterými žijete, nebo obdivující a důvěřující partnerky. Začít jim zošklivovat jejich párečky a bůčky znamená, že nerespektujete jejich rozhodnutí. Na to jsou muži hákliví. Když do nich budete šťourat, mohou to vyřešit tím, že si najdou nějakou, která šťourat nebude.

Ale nám na nich záleží. Proto nechceme, aby si ničili zdraví.
Stejně jako nemá smysl přitáhnout k lékaři diabetika se slovy: "opravte mi ho," anorektičku se slovy: "nakrmte mi ji," tak nefunguje: "vysvětlete Pepovi, že tohle nemá jíst." To jsou způsoby, které lidskou bytost ponižují.

Tedy, musím říct, že mě překvapujete!
My ženy bychom přece také nebyly rády, kdyby nám partneři říkali, že naše blůzička s volánky není to pravé. Nebo že už se konečně máme naučit řídit auto či vyměnit žárovku. Moudré ženy vědí, že muž je hlavou rodiny a žena krk, který hlavou hýbe, ale musí to být moudrý krk. Ne maminkování typu: "Co to děláš? Sedni, lehni, k noze!" Když máte pocit, že vaši muži mají problém, který musíte řešit, znamená to, že vy máte problém. Sama se sebou, ne s ním.

Počkejte, jak s těmito názory můžete být tou nesmlouvavou a tvrdou televizní bojovnicí proti obezitě? Netrpíte v té roli?
Bingo! Trpěla jsem do té míry, že jsem to dokonce s kolegy řešila v psychoterapeutickém kruhu.

Tak to mi, prosím, vysvětlete.
Potýkala jsem se s obrovským vnitřním konfliktem. Nechci nikomu škodit, takže jsem si říkala, co to vlastně na obrazovce dělám. Naštěstí mám kolegy, se kterými jsem se o tom mohla poradit.

V reálném životě se ke svým blízkým a pacientům nechováte jako doktorka z televize?
Samozřejmě, že ne.

Věděla jste od začátku, jaká bude v reality show vaše úloha?
Stále se divím, že mě vybrali. Oslovili mě z Primy, údajně mě někdo doporučil. Šla jsem na konkurz s tím, že jsem zvaná jako psycholog, který bude vybírat tlouštíky do pořadu. Až tam jsem pochopila, že nevybírám já, ale vybírají mě. Překvapilo mě to, protože nejsem dietolog. Ale povídali, že jsem prý přesvědčivá.

Kdy jste si uvědomila, že hrajete mimořádně nepříjemnou osobu?
Začalo to už při natáčení druhého dílu. Tehdy jsem nebyla daleko od rozhodnutí, že skončím.

Proč jste neskončila?
Vyjasnila jsem si to. Nějaký člověk chce zhubnout a vybral si k tomu metodu pod kontrolou a direktivním řízením televize. Ta si vybrala Cajthamlovou, protože ji považuje za odbornici, která ve spolupráci s dalšími experty dotyčnému ke zhubnutí pomůže. Rozhodla jsem se, že tak to budu brát. A dokážu to dělat způsobem, abych přitom nikomu neubližovala.

Ale neubližujete? V pořadu jsou přece situace na samé hranici ponižování lidské důstojnosti. Prohrabujete lidem lednice, kamera přitom detailně snímá každou vadu jejich těl...
Pořad je koncipován tak, že se snažím obézním a divákům způsobit šok, aby si uvědomili, co dělají. To je přece v medicíně běžné. V lékařských ordinacích také vidíte viset obrázky prokouřených plic a různé orgány postižené nemocí. Otřesné věci fungují. Kardiologové, obezitologové a jiní kolegové si teď libují, že se pacienti díky pořadu na Primě více zajímají o diety. Jakýkoli jiný doktor by na mém místě v televizi vystupoval stejně jako já. Podstatné je, aby se lidé dozvěděli, jak obezita vzniká a co se s ní dá dělat. Je to výchovný pořad udělaný formou, aby lidi bavil. Kdyby byl nudný, nedívali by se. Reality show je zajímá.

Jak se jí u vás doma?
Ten, kdo zrovna nakupuje, přinese to, co mu chutná.

Dostáváte se s dětmi a partnerem kvůli jídlu do sporů?
Když nakupuji s přítelem, děti si stěžují. Přítel je laskavý tvor, proto jim někdy nakoupí, co mají rády. Nenechávají si ujít věci, jako je například smažený sýr. Dcera má ráda pečivo, syn uzeniny. Naučil je to můj bývalý muž. Pravda je, že v poslední době párky moc nechtějí. Když se dívaly na "Jste to, co jíte", zjistily, že nejsou to pravé. Když jim to doma říkala matka, nebraly to vážně. Když to řekla doktorka z televize, získaly dojem, že to je pravda.

Jak jste zvyklá jíst z dětství?
Žila jsem u babičky a dědečka a dělala se u nás především prostá jídla. Jedli jsme ryby, knäckebrot, vždy bylo hodně čerstvého ovoce. Táta mě naučil jíst tatarák, bramborák, vařilo se lečo a kapustové karbanátky, ne knedlíky a pracná jídla. Nepoužívali jsme dochucovadla jako kečupy a majonézy. Rodinné oslavy se dělaly proto, abychom si popovídali, ne kvůli tomu, aby byla žranice.

Jako holka jste byla spokojená se svou postavou?
Měla jsem pocit, že mám malá prsa a velké žíly na hrudníku. Byla jsem totiž veslař, a tak mi žíly byly vidět.

Žádné další mindráky, které obvykle mají dospívající slečny?
Mezi vodáky se spíše dbalo na to, jak kdo umí projet peřejemi a zda vidí kámen, než jaké má vlasy či postavu. Nikdy mi ani nevadilo, že nosím brýle. Měla jsem moudré rodiče, kteří ve mně vytvořili pocit, že jde o módní doplněk. Dodnes mám mnoho typů brýlí a měním je podle toho, jak se hodí k oblečení. Ovšem celkově jsem byla vychována v tom, že marnivost je zbytečná věc a lidé, kteří si příliš všímají, jak vypadají, jsou směšní. Bylo heslo "nejdřív v hlavě, pak na hlavě", a tak mnohem více, než abych se snažila být krásná, jsem odmalička usilovala být moudrá. Dokonce jsem si jako malá přála být stará.

Ale proč?
Těšila jsem se, že jako babička budu vyprávět vnukům moudré příběhy. Samozřejmě jsem vzbuzovala výsměch a odpor u mých vrstevníků. Oni mi připadali povrchní, já jim nemožná. Dnes se tomu chechtám. Je mi jasné, že moudrá Kateřina byla fakt pro smích.

Nenapadá mě, jak přesvědčit dnešní děvčata, že je lepší být moudrá než krásná.
Já to měla jednodušší, vyrůstala jsem v dobré době. Prarodiče mi byli tak velkými vzory, že se do mého světa modelky a anorektičky neprotlačily. Kdyby více dětí mělo takové prarodiče místo přepracovaných a neurotických rodičů, možná by nebylo tolik lidí, kteří se trápí. Je fakt, že dokud jsem nedělala televizní pořad, nesetkávala jsem se do tak velké míry s tím, že se lidé trápí kvůli vzhledu.

Vysvětlujete si to nějak?
Je to prostě ukázka toho, že se máme dobře. Lidé sice hodně pracují, ale zároveň, když pak chvíli nepracují, nemají jinou zálibu než nakupovat nebo se pozorovat. Tento, řekla bych, až hysterický příklon ke kultu těla byl běžný ve všech degenerujících civilizacích. Týkal se Etrusků, starých Římanů, Babyloňanů. Orientace pouze na tělo zpravidla omezuje orientaci na ducha.

Promiňte, ale opět si říkám, že snad poslouchám jinou Kateřinu Cajthamlovou, ne tu z televize.
Ale tím samozřejmě nechci říct, že by se člověk měl rozkynout a být ošklivý. Jen se mi líbí model, kdy se stejně dbá o krásu těla i duše. Kdysi dávno na olympiádě nešlo jen o to, vyhrát v běhu. To byla jen jedna část. Druhým úkolem bylo, že sportovci museli ukázat, že také umí složit lyrickou báseň. Kalokagathia, což znamená soulad krásy těla a duše.

Trpěla jste někdy vy sama nějakou závislostí?
Kouřila jsem.

Jak dlouho?
Začala jsem krátce poté, co jsem se odstěhovala od rodičů. Pak jsem kouřila celé moje manželství s kuřákem. Přestala jsem, jen když jsem plánovala děti a pak když jsem kojila. Tehdy jsem s nimi žila na chalupě. Jakmile jsem se vrátila do Prahy mezi kuřáky, zase jsem začala. Přitom jsem své kouření nenáviděla. Tak se pozná závislost. Člověk s něčím nedokáže přestat a zároveň se za to nenávidí.

Jak se vám podařilo skončit?
Stálo mě to velké úsilí. Právě to mi teď dává sílu vyhazovat lidem jídlo z lednic. Vím totiž, že přestat jíst tam, kde je plná lednice, nejde. Stejně jako nejde skončit s kouřením tam, kde na stole leží krabička cigaret.

Ale co konkrétně vám pomohlo skončit?
Přestala jsem po rozvodu. Už vím, že jsem kouřením řešila problémy, které mě dusily. Teď jsem spokojená. Začala jsem sportovat a najednou kouřit nepotřebuju. Žiju jinak a vím, že cigaretám už ve svém životě místo neudělám. Zjistila jsem, že jsem tak denně ušetřila dvě a půl hodiny času. Neuškodí si spočítat, jakou dobu kouření zabere. Člověk si jde cigarety koupit, pak si zapálí, to udělá mnohokrát za den. Je to neuvěřitelně moc času. Stále, i po půl roce nekouření, si to uvědomuju. A mám pocit svobody.

Se svým současným partnerem jste se seznámila dříve, než jste se stala tváří z televize?
Ano. Opakovaně mi říká, jak je rád, že mě zná už z doby před tím pořadem. Na druhé straně mě právě on podržel v těžkých okamžicích, kdy jsem procházela pochybnostmi, zda má natáčení smysl. Říkal mi: "Vydrž, je to o tématu, ne o tobě." Měl pravdu. Ovšem tento chápavý partner nedávno koukal na televizi a pronesl: "Víš, ale přece jen, nejsi na ně moc přísná?"

No, to si asi říká většina lidí, kteří viděli váš pořad. Jste ve škatulce: Zlá.
A víte, že mně je to fuk? Lidé si vás vždycky někam zaškatulkují.