Kateřina se před osmi lety seznámila s Tunisanem Ahmedem Ben Hamoudou. Po čtvrt roce otěhotněla a ještě před narozením dcery Nour se vzali. Manželství se však po dalších pěti letech rozpadlo. Spor o dceru však dodnes trvá. Ze soudní síně se dokonce přesunul až za hranici zákona.
Ahmed Ben Hamouda:Je pravda, že jste bývalé manželce ubližoval? Kde chcete s dcerou žít? Jak se s dcerou domluvíte vy a vaše nová žena, když neumíte česky? Proč si myslíte, že se vaše exmanželka bojí, že když vám dceru vydá, už ji neuvidí? Byl byste s ohledem na klid pro dceru ochoten ustoupit a vídat se s ní jen za přítomnosti matky, nebo třetí oprávněné osoby? |
Vypadá to, že otec se domáhá svých otcovských práv, zatímco vy se dopředu bojíte, že by dceru navždy odvezl do Tuniska.
Je mi jasné, že takhle to vidí zákon. Ale nikdo s námi ta léta předtím nežil, neviděl to násilí, zastrašování a vyhrožování... Proto jsem se po poradě s právní zástupkyní rozhodla dceru bývalému manželovi nevydat.
Je rozumné porušovat zákony?
Při výslechu na policii jsme se s advokátkou zaručily, že dcera je živa a zdráva. Odmítla jsem sdělit, kde je, poučili mě o tom, že je to samozřejmě trestný čin. Byla jsem i na výchovné komisi ve škole, kde jsem se dozvěděla, že když dceru neposílám do školy, že to musí nahlásit na policii i na odbor sociální péče o děti.
Co čekáte, že bude dál?
Přála bych si, aby poslední předběžné opatření o svěření dcery do péče otce bylo zrušeno. Aby soud potvrdil rozsudek z loňského listopadu, že dcera, která se mnou už dva roky od rozvodu bydlí v domě mých rodičům, zůstane v mé péči a tátu bude vídat tak, aby byla zaručena její bezpečnost.
Proč myslíte, že by s otcem nebyla v bezpečí?
Nevěřím mu, mnohokrát se mně i mým rodičům vysmíval do očí, že dcera je Tunisanka a že ji tam dostane. I v Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí mi řekli, že i když soud rodičům zakáže vycestovat s dítětem, nemusejí ho respektovat, snadno jej lze obejít. A pak je bez souhlasu otce prakticky nemožné dostat takové dítě zpátky do Evropské unie.
Otec ale tvrdí, že byl v Tunisku s dcerou několikrát, dokonce i bez vás a vždycky se vrátili. Proč myslíte, že by ji nadobro odvezl?
Naposledy tam s ním dcera byla ještě před rozvodem na jaře 2013 a vrátila se vyděšená s tím, že jí tatínek představoval tetu Imen - s níž se mimochodem vloni oženil - a tehdy dceři říkal, že tahle paní bude její nová maminka. O svých rodičích s ní mluvil jako o jediných prarodičích.
Š. B.: (do hovoru se vložil Kateřinin otec Štefan Brída) Navíc v koránu je jasně napsáno, že dítě do sedmi let patří matce a pak o něm už rozhoduje jen otec. Když byla Nour před dvěma lety naposledy v Tunisu, ještě jí nebylo pět let, tak se vrátil. Obávám se, že je schopen dcerku odvézt už jen proto, aby mě a dceru vytrestal, třeba jen z mužské ješitnosti. Že je taková situace běžná, mi potvrdili i na policii s tím, že dítě je pak vychováváno v arabském světě a otec pracuje ve světě a posílá peníze.
Vaše dítě zřejmě doplácí na střet odlišných kultur a představ o rodině. Věděla jste dobře, koho jste si vybrala za životního partnera?
K. H.: V zaměstnání jsem se potkávala s Italy, Angličany, ale nikdy ne s lidmi z naprosto odlišné kultury. Byla a je to moje první zkušenost s jejich světem. Seznámili jsme se v létě na školení IBM, ve svých 26 letech jsem se zamilovala a vnímala ho tehdy jako proevopsky založeného slušného člověka. Začali jsme spolu chodit a v listopadu jsem otěhotněla.
Jaké chyby jsem udělala?1. Chyba se stala hned na začátku. Když jsem se s exmanželem seznámila, neměla jsem žádnou zkušenost s arabských světem a jeho kulturou. Měla jsem se s prostředím a zvyky víc seznámit a být si vědoma rizik a následků. 2. Tatínek nebyl už od začátku z našeho vztahu moc nadšený. Varoval mě, ale já měla na očích růžové brýle. Měla jsem víc dát na rodinu, na jejich zkušenost a instinkty. 3. Fatální chyba byla, že jsem se s potížemi v manželství včas nesvěřila, že jsem se nechala zatlačit do kouta, ovládnout strachem a nesebrala jsem odvahu se svěřit tátovi nebo bráchovi. Kdybych to udělala včas, nebyli bychom tam, kde jsme teď. |
Dítě jste plánovali?
To ne. Přihodilo se to, ale byla jsem ráda. Ani na chvíli jsem neuvažovala, že bych dítě nechtěla. Na Vánoce 2007 jsem představila partnera rodičům. Sliboval, že bude respektovat naše zvyklosti, že nebude dítě nutit k islámu ani k jejich zvykům. V dubnu jsme se pak vzali a v srpnu se narodila dcera.
Chtěla jste se vdávat?
Spíš partner navrhoval, abychom se vzali, aby se malá narodila do kompletní rodiny. Já souhlasila. Přála jsem si šťastnou rodinu, takovou, v jaké jsem já sama vyrůstala. Nebyl důvod nevěřit, že bude platit vzájemný respekt, jak jsme si slíbili. Sliby, lichotky a vyznání, to se hezky poslouchalo. Do svatby jsem byla v sedmém nebi. Až pak se začal velmi měnit a přišly první konflikty.
Jaké?
Byli jsme třeba na obědě u mých rodičů. Maminka chystala vepřové řízky a pro bývalého manžela připravila jako vždycky kuřecí maso. Mně na talíř dala vepřový řízek a on na mě doslova vyjel, že nemůžu jíst vepřové, když čekám jeho dítě. Rodina z toho byla docela v šoku.
Proč myslíte, že se změnil právě po svatbě?
Asi proto, že sňatkem získal rodinné vízum a na jeho základě si zažádal o trvalý pobyt, který mu byl víceméně automaticky přidělen. Tím pádem nemusel ani skládat jinak pro cizince povinné zkoušky z češtiny. Zpětně si myslím, že i svatbu si přál spíše z těchto důvodů.
V čem se ještě změnil?
Dva roky po narození dcery se už intenzivně stýkal s komunitou přátel z Tuniska, navštěvoval v Brně mešitu a nutil nás s dcerou praktikovat islám. Poslech koránu byl na denním pořádku. Odmítala jsem, za což mě i několikrát fyzicky napadl. Jeho nátlak se bohužel stupňoval. Stal se z něj úplně jiný člověk než ten, do kterého jsem se zamilovala.
Staral se o dceru?
Na rozdíl ode mě měl v práci možnost pracovat z domova, takže když jsem po dvou letech mateřské nastoupila zpět do práce, zůstával často s dcerkou doma. Nechtěl ji později ani posílat do školky s odůvodněním, že nemáme peníze, přitom naše výdělky byly v té době slušné. Co jsem vydělala, jsem mu musela odevzdat, aby doma nebylo zle, musela jsem mu hlásit každý svůj krok a žádat o svolení, pokud jsem si něco chtěla koupit. Před rozvodem pak sám přiznal, že posílá peníze rodičům a třem mladším sourozencům do Tuniska.
Proč jste si to nechala líbit?
Při jedné hádce jsem mu řekla, že už toho mám dost, že všechno řeknu rodičům. Ale začal mi vyhrožovat, že pokud to někde řeknu, tak se postará, abych už nikdy neviděla malou. Kolikrát mi to opakoval a opakuje mi to dodneška.
Popisujete psychické a fyzické násilí. Proč jste se neobrátila o pomoc na nějakou instituci, která pomáhá ženám utéct z takového prostředí?
Měla jsem velký strach hlavně o dcerku. Kolikrát vyhrožoval i tím, že udělá něco mamce nebo mně, že mě nechá podříznout jako ovci. Sama Nour prosila otce: „Tatínku nekřič a nebij maminku.“ Bohužel si tyto negativní zážitky dodnes pamatuje. Přesto jsem dlouho doufala, že se všechno spraví, protože byla periodicky se opakující období, kdy se choval normálně. Jezdili jsme na výlety, bral nás na zmrzlinu, na oběd, budili jsme zdání normální rodiny. Jenže tyhle hezké časy střídalo naprosté peklo.
Otec trávil s dcerou celé dny doma, mohli mít docela pěkný vztah, nebo ne?
Jako projektový manažer byl hodně vytížený, takže když jsem přišla domů, byl všude nepořádek, nahlas puštěná televize, malá si dělala vysloveně, co chtěla. Když jsem se ptala, co jedla k obědu, odpověď „hrášek a vajíčko na tvrdo“ nebyla výjimkou.
Děti milují dospělé, kteří jim všechno dovolí.
Za ty tři roky, které spolu takto prožili, na něj byla Nour fixovaná. Všechno jí dovolil, takže když jsme se rozvedli, učili jsme ji znovu poslouchat, nebyla zvyklá, že ji někdo usměrňuje.
Co se stalo, že jste se po pěti letech rozhodla od manžela odejít?
S návrhem na rozvod přišel nakonec on.
Z vyprávění se zdá, že nespokojená ve vztahu jste byla vy. Proč on podal žádost?
Opravdu netuším, proč se tak najednou rozhodl, když mu vlastně nic nechybělo. Oba jsme ale chtěli dceru do své péče. Pak přišel s tím, abych mu podepsala střídavou péči. Nesouhlasila jsem, takže přišly zase na řadu výhrůžky a fyzické násilí. Často u toho byla i dcera a bránila mě a ty scény dodnes pamatuje. Pod takovým nátlakem jsem bohužel střídavou péči podepsala. V únoru 2013 soud rozhodl, že Nour půjde do střídavé péče a v červnu jsme se rozvedli.
Názor soudkyně znalé islámského práva:Vzít právo do vlastních rukou - je to řešení? Kde udělali rodiče chybu? Také je třeba říci, že v arabském světě je pravidlem uzavírat manželskou smlouvu. Většinou při ní asistují otcové či starší bratři a v této smlouvě jsou obvykle domluveny různé detaily a řešení pro případné spory. Už sama skutečnost, že dívka má pro takový případ zastání u otce či staršího bratra, má pro partnera velký význam. Jenže v Česku nejsou manželské smlouvy stále běžné... JUDr. Ivana Hrdličková, Ph.D. předsedkyně Mezinárodního Tribunálu pro Libanon |
Co spustilo současné drama, v němž je dcera rukojmím?
Ještě nějakou dobu od rozhodnutí soudu o dceři jsme bydleli všichni v našem pronajatém brněnském bytě. Manžel pak měnil zaměstnání a přestěhoval se do Prahy, kam jsem s ním jít odmítla. Naopak jsem mu oznámila, že si nedovedu představit, že by malá chodila týden do školy v Brně a týden v Praze a že podám návrh na svěření dcerky do mé péče a že s ní budu bydlet u rodičů v Brně. Kdyby byl zůstal v Brně a věděla bych, že platí, co se domluvíme, mohlo všechno probíhat jinak.
Proč mu tolik nevěříte?
Za ta léta už jsem pochopila, že slovo pro něj neplatí, ale slouží jen k manipulaci za účelem, který sleduje. V den stěhování k rodičům jsem po něm chtěla dceřin rodný list a český cestovní pas, který měl spolu s jejím tuniským pasem a se všemi našimi společnými doklady u sebe. Odmítl mi pas vydat. Křičel a vyhrožoval, napadl mě a poranil mi ruku tak, že jsem musela k lékaři. Řekl mi, že ten pas mu v Praze někdo ukradl a druhý den mi napsal, že ho má na bezpečném místě, o kterém ví jen on. Raději jsem ho nechala zneplatnit jako odcizený.
Podala jste návrh na změnu výkonu rodičovské zodpovědnosti. Jak jste si představovala dceřin kontakt s otcem?
Chtěla jsem ji do své péče, a s otcem aby se stýkala asistovaně v brněnském krizovém centru. Nour to v centru znala, chodila jsem tam s ní k psychologovi, který potvrdil, že ji otec proti mně a mým rodičům manipuloval.
Soud vám vyhověl: svěřil dceru do vaší péče a nařídil asistovaný styk s otcem.
Jenže bývalý manžel si podal k soudu žádost, aby se setkání s dcerou konala v jiném krizovém centru, kde by spolu nemuseli mluvit anglicky, ale arabsky za přítomnosti tlumočníka. Soud mu vyhověl a ani já neměla důvod nesouhlasit. Vídali se pravidelně každou středu na hodinu.
Bývalý manžel se ale proti asistovanému kontaktu odvolal.
A soud vloni na jaře rozhodl, že u něj dcera bude každou sudou sobotu. Přes týden se vůbec neozval, a když přijel, nikdy nic dcerce nepřivezl. Pokaždé jsem s ní čekala v předzahrádce. Snažila jsem se, abych ji vedla k tomu, aby ho šla pozdravit, ukázala mu známky, řekla, co je nového. Ale protože Nour byla bohužel dřív svědkem nejedné naší vyhrocené hádky, sama s ním nikam jít nechtěla. Přála si, abych s nimi byla i já, že bychom šli na procházku, nebo si pohráli všichni u nás doma. Tuhle možnost ale exmanžel vždycky odmítl a raději odešel. U soudu pak argumentoval tím, že já jsem ta, která porušuje nařízení a dceru mu nechci vydat. Loni ke konci roku byla předběžným opatřením dcera opět svěřena mně a s otcem se měla vídat každou lichou sobotu za mé přítomnosti, jenže bývalý manžel se odvolal, takže platilo předešlé rozhodnutí.
Ať už máte s exmanželem jakýkoliv vztah, nejspíš má dceru rád. Snažila jste se na ni své obavy nepřenést a spíš ji naopak ke kontaktům s ním povzbudit?
Pokud ona sama o tátovi nemluví, my se o něm před ní nezmiňujeme. A když sama začne, snažím se vyzdvihovat to pozitivní.
Zatím všechna rozhodnutí vyhověla spíš vašim představám. Co se najednou stalo, že soud verdikt otočil a teď v květnu vydal předběžné opatření, že dcera má být s otcem a s vámi každý sudý víkend?
Nikdo tuhle změnu náhledu nechápeme. Krajský soud předběžné opatření městského soudu potvrdil, takže dcera by měla být teď u otce, než bude nařízeno další soudní jednání. Neupírám otci právo na styk s dcerou, ale jsem přesvědčená, že rozhodnutí není pro dceru bezpečné a nebere v úvahu její zájem ani potřeby.
Než dceru vydat jejímu otci, kterému nevěříte, raději jste ji před zákonem schovala. Jak dlouho může tahle neudržitelná situace trvat?
Jsem si vědoma všech následků, ale do doby, než bude nařízen další soud, Nour nevydám. Justice pracuje pomalu, takže v tuhle chvíli nemám představu.
Nemyslíte, že porušování zákonů je spíš důvodem k tomu vám dítě do péče nesvěřit? Už slyším argumenty, že taková matka patří spíš do vězení, než aby vychovávala dítě.
Š. B.: Já jsem malou schoval bez matčina vědomí.
K. H.: Samozřejmě mám strach, jaké budou další postihy a následky, ale o malou se jako máma fakt bojím a neviděla jsem jiné východisko.
Jde vám o zájem dítěte, přitom totéž dítě kdesi skrýváte, izolujete před světem, omezujete, neposíláte do školy. Možná se s ním ani nemůžete vídat, abyste policii nepřivedli na stopu. Opravdu tím Nour prospíváte?
Š. B.: A soud ji neomezuje, když nedbá varování ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, který pro MF DNES řekl, že únos Nour do Tuniska je možný? Kde jsou práva dítěte, které je podle psychologa Tomáše Nováka velmi dobře adaptováno ve stávající rodině? Proč soud nezajímá zápis o výslechu vnučky pracovnicemi odboru sociální péče, kde jim jasně říká proč má strach z otce?
Existuje nějaká možnost, že by se mohl s dcerou vídat sám?
K. H.: V současné době určitě ne. Až bude Nour plnoletá, ať se rozhodne, jak chce. To pak už bude na ní.
Co když ji teď policie najde?
Š. B.: Prosila mě, abych ji ochránil. Slíbil jsem to a ona mi věří. Od čtrnácti let jsem byl v leteckém armádním výcviku a po absolutoriu leteckého učiliště jsem sloužil u bojového leteckého útvaru. Toto vše mne připravilo k přežití za nejtvrdších podmínek a jsem připraven toho využít při ochraně mé nevinné sedmileté vnučky, s níž státní úřady jednají jak s kusem hadru a ne jako s již myslícím děvčátkem. Budu se chovat jako voják, který své průpravě neudělá ostudu.
Bránit vnučku vlastním tělem?
Š. B.: Obrátili jsme se s prosbou o pomoc už snad na všechny možné instituce, poslance i ombudsmanku. Už mi zbývá jediné, jak je psáno v křesťanské víře: Pomoz si člověče, i bůh ti pomůže. Tak si pomůžu jako vycvičený voják. V životě jsme nikdo z rodiny neměli problém se soudy. Respektuji zákony České republiky, ale budu respektovat jen ten, který mi zaručí, že mi vnučku její otec neodveze. Je mi 75 let mám život jaksi za sebou, tak o co jde.
