Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„S oběma jsem se domluvila, že natáčení bude pokračovat a s Karolínou jsme dokonce natočili na jaře covidovou část, kdy se učí doma s dětmi. Natáčelo se i přesto, že ještě není přesně domluvené zafinancování, ale mám velkou radost, že obě přislíbily další spolupráci,“ uvedla Helena Třeštíková.
Co se stane, že točíte třicet let a najednou si řeknete „dost“, teď bude film?
Většinou je to dáno smlouvami s investory. Třicet let vypadá kuriózně, ale napřed jsme natáčeli v první etapě od roku 1989, pak se to protáhlo na deset, protože se měnily poměry a s nimi lidé na nejrůznějších postech. Vždy záleží na termínech daných producentskými smlouvami.
Původně jste natáčela pět studentek zdravotní školy, které byly hrdinkami filmu sestřičky z roku 2001, pokračovala jste v natáčení už jen s Karolínou a Ester. Proč právě s nimi?
Jednak jsme byly s Karolínou a Ester pořád i v přátelském kontaktu, a pak jsem zjistila, že jedna z dívek se odstěhovala do Austrálie a další dvě už o další natáčení nestály. Takže ty dvě nám zbyly a já byla šťastná, že chtěly pokračovat.
Jsou to spolužačky. Přátelily se, nebo jedna o druhé nevěděla, že je točíte?
Věděly, že se točí, ale nijak se nepřátelily. Když jsme začali ve třetím ročníku zdrávky točit, měla Karolína problém s drogami a propadla, takže opakovala ročník a se svou původní třídou už se moc nekamarádila.
Obě prožily těžká období, byly momenty, kdy chtěla některá skončit?
Časosběrné natáčení je vždycky naprosto dobrovolné. Nikoho nemůžete nutit a nikdy nemáme žádnou smlouvou zajištěnou jistotu, že dotyčný s námi natáčení stoprocentně vydrží. Čili, kdyby chtěl někdo skončit, tak to udělá a nedá se nic dělat. Naštěstí v tomhle případě Karolína ani Ester nic takového nechtěly, tak jsem byla ráda.
Ester se mi dokonce ex post svěřila, že když prožívali s manželem partnerskou krizi, přemýšlela o tom, že mi zavolá, abychom přijeli, ale že na to neměla nakonec sílu, mluvila o krizi nakonec zpětně. My jsme vždy s těmi lidmi v kontaktu. Buď já volám je, nebo oni mě, nemá to žádný řád, je to spíš chaos, jako život sám. A kdyby se někdo rozhodl skončit, budu to respektovat.
Byla jste v některém jejich složitém období víc terapeutkou než režisérkou?
Netroufla bych si být terapeutkou, ale spíš něco jako přítelkyně, která přijde a vyslechne, což může mít terapeutický účinek. Je to, jako když se setkáte s kamarádkou, která vám líčí svoje trable a vy to s ní zúčastněně probíráte a z laického pohledu ji podpoříte, že bude zase dobře, že je silná ženská...
Kamera hlavní hrdinky neomezovala, nestresovala, nezkreslila to, co se doopravdy dělo?
To je jeden ze zvláštních aspektů časosběrného dokumentu, že si ti lidé v průběhu doby na kameru zvyknou a mám ten pocit, že jim nijak zvlášť nevadí. Navíc my jezdíme jen ve třech, takže jde o docela intimní popovídání. Je však jasné, že některé věci by obě říkaly bez kamery trochu jinak, ale mám pocit, že to není nijak zásadní rozdíl.
Měly Karolína a Ester nějaké výhrady k výsledné podobě filmů a muselo se kvůli nim něco přestříhat?
Obě samozřejmě film před dokončením viděly. Možná snad nějaké drobnosti, které si ani nepamatuji. Dohodly jsme se, že film ukážou doma své rodině. Další oči, další názory, tam jsme čekali nějaké výhrady, ale rodiny to také schválily, všechno proběhlo víceméně v pohodě.
Na jaké momenty z filmů jste pyšná, že se je podařilo natočit?
Mám velmi ráda ve filmu o realitní makléřce Karolíně Sýkorové-Trojanové situaci, kdy si koupí ruinu na venkově a provádí nás domem. A je to strašný, protože je to opravdu ruina, která vypadá příšerně. A ona je nadšená, protože už vidí, co z toho udělá. V tu chvíli jí nikdo nevěřil. Kamera zabírá tu hrůzu a ona k tomu říká: Pěkný, co? Bezvadný? To se vždycky směju, a když se díváme s Karolínou, směje se i ona.
Helena Třeštíková: Skrytou kameru bych nikdy nepoužila |
U moderátorky Ester Janečkové jsem ráda, že se nám podařilo ji zachytit v dobách před její televizní kariérou. Moc hezky je natočená inscenace Kabaret v režii Petra Lébla, v níž hrála v Divadle na Zábradlí. Natočit příběh o celebritách napadne kde koho, ale na tomhle příběhu se ukazuje podstata časosběrné metody, že začnete točit o někom, aniž tušíte, jak se jeho život bude dál vyvíjet. Nebylo vůbec jasné, že natáčíme budoucí televizní celebritu. Ester je velmi otevřená, upřímná žena, čehož si vážím, protože zrovna ona by se mola ve své pozici zdráhat.
Kolik máte roztočených projektů?
Vždycky jich bylo víc najednou. Často vtipkuji, že v mém dětství byla sovětských idolem Lydia Korabelnikova, která tkala na sedmadvaceti stavech najednou, zatímco ostatní tkadleny obsluhovaly vždycky jen jeden.
Máte metu 27 projektů najednou?
Ne, ne, za Lýdií trošku zaostávám, ale byly doby, kde jich bylo opravdu hodně. Teď aktuálně pokračujeme v natáčení čtvrté a myslím, že poslední etapy manželských etud. Je zajímavé zachytit rodiny v téhle zvláštní době, která každého poznamenává. Všem jsem proto říkala, že teď nejde až tak moc o vztahy, ale o to zaznamenat, jak žijeme v téhle fakt neuvěřitelné době, jak nás to poznamenává, co všechno je jinak, jak to na vás dopadá. To je teď naše téma a docela se podařilo zachytit situace typické pro dobu pandemie, to je pro mě to zajímavé na časosběrných projektech.
Co dalšího točíte?
Doděláváme příběh delikventa Reného. Už přes dvacet let točím životní příběh Báry Basikové a teď Karolínu a Ester.
Pandemie vás v natáčení nezastavila?
Točíme pořád, ale na některá natáčení nechodím fyzicky, ale všechno dopředu domluvím, napíšu kameramanovi přesný plán. Jakmile jen trošku můžu, tak jdu, ale přece jen se obávám uzavřených prostor, snažím se vyvarovat rizika.
Začínáte také nové projekty, s novými hrdiny?
To se mi, upřímně, moc nechce, protože spíš bych se chtěla držet své časosběrné metody a ještě se vrátit k někomu z mých předchozích hrdinů. To mě těší, je to moje metoda, mohu v tom být užitečnější.
Při výběru hrdinů spoléháte na svůj instinkt, co rozhoduje?
Někdo má tendence mluvit ve frázích, spisovně, jak pro televizní noviny, to vidíte, a takový člověk pak není úplně autentický, jak bych potřebovala. Čím je protagonista otevřenější a autentičtější, spontánnější, tím je to pro dokument lepší. Třeba právě Karolína, ta je úplně stejná, ať se točí, nebo ne. Můj instinkt ještě doplňují postřehy kameramana, střihače, mého muže, který mi dělá dramaturga. Několikrát jsem dostala sama otázku, zda bych byla já sama ochotna se nechat časosběrně natáčet. Na to vždycky odpovídám, že já nejsem dost autentická.
Jaký ohlas máte na filmy o Karolíně a Ester?
Ohlasy na Karolínu jsou pro mě velmi překvapivé. Mají jeden společný jmenovatel: její příběh je podle diváků plný pozitivní energie, která je v dnešní době velmi potřeba. Společnost je unavená z nejistoty, v depresi, najednou je tu příběh ženy, která to nevzdává a, ať se děje, co se děje, zůstává životní optimistkou. Jsem teď s Karolínou v každodenním kontaktu. I ona mi říkala, že se jí ozývají lidé, které léta neviděla, ale i neznámí, a opět totéž: oceňují, že se z ničeho nehroutí.
Na co se od vás můžeme v nejbližší době těšit?
Na jaře na festivalu Jeden svět by měl mít premiéru ještě jeden časosběrný film, který mám hotový. Jmenuje se Anny a je to šestnáct let ze života pražské prostitutky, která začala šlapat ulice ve svých šestačtyřiceti a zároveň se propojila se spolkem Rozkoš bez rizika a hrála s nimi divadlo a zpívala svůj šanson, který se jmenoval Předposlední cigareta. Byla velmi živá, autentická, ale bohužel zemřela. O tom, co dělá, mluvila velmi otevřeně: začala šlapat, aby mohla koupit vnoučatům nějaké dárky, jinak se živila jako toaletářka v pražském metru.
Proč nikdo z kolegů zpočátku časosběrné metodě nevěřil? Proč byly začátky natáčení vždycky těžké a nápad budil velkou nedůvěru? Proč a kdy udělali na Helenu Třeštíkovou její protagonisté ohromný dojem? Jak je vybírá a čím si získává jejich důvěru? Sledujte celý Rozstřel.
