Hughesová byla dlouho Bushovo nejbližší spolupracovnicí a nyní má na starosti nevděčný úkol: vylepšování pověsti Spojených států v cizině.
Vaším úkolem je vylepšovat image USA v cizině. To asi není v těchto časech zrovna lehká práce...
Je to určitě úkol na dlouhou dobu. Chápu svoji práci jako konverzaci Ameriky se světem. A říkám úmyslně konverzaci, protože je to především dialog, ne monolog. Protože jsme velká a vlivná země, většina světa má pocit, že jen promlouváme, ale nenasloucháme. Ale my určitě chceme poslouchat a respektovat hlasy jiných, zvláště pokud jde o důležité spojence, jako je Česká republika.
Když se před pár lety řeklo USA, lidé si vybavili Hollywood, basketbal nebo rock’n’roll. Teď si mnozí, a dokonce celé národy, vybaví spíš Irák nebo Guantánamo...
Víte, tady nejde o nějaké krátkodobé průzkumy veřejného mínění. Já současnou dobu vidím podobně jako studenou válku, kdy jsme čelili ideologii tyranie a komunismu. Teď čelíme ideologii fanatismu a teroru. Je to dlouhodobý boj.
Ale co se s tím dá dělat?
Mám tři strategické cíle a myslím, že Češi jim budou rozumět. Zaprvé je velmi důležité, aby Amerika nabízela světu pozitivní vizi naděje a příležitosti, která vychází z našich hodnot, naši víru ve svobodu, lidskou důstojnost a lidská práva. Nedávno jsem viděla výzkum, kde mladý Maročan řekl, že Amerika pro něj představuje naději na lepší život. Tahle vize kdysi zaujala i Čechy a nyní v ní žijete sami. A to je to, o čem mluvím. Zadruhé musíme izolovat násilnické extremisty a postavit se jejich ideologii nenávisti. Pokoušejí se zamaskovat náboženstvím činy, které jsou vlastně strašlivými zločiny proti lidskosti. A zatřetí musíme povzbudit pocit společných zájmů i hodnot mezi námi a lidmi z jiných zemí a kultur. A to je to, co dělám.
Co vás na tom nejvíc těší?
Že reprezentuji svoji zemi, protože vím, že jsme velmi laskavá, štědrá a soucítící země.
A co je na tom to nejtěžší?
Určitě to, že - obzvlášť v celé oblasti Středního východu - existuje spousta nedorozumění a podezřívavosti, která byla podnícena spoustou propagandy a nepravd. V našem světě se fámy šíří s pomocí internetu okamžitě. S tím se dá v informačním věku jen těžko bojovat, protože co je řečeno na internetu a v televizi, ihned zapustí kořeny.
Ale ne všechno je nepravda, třeba Abú Ghrajb...
Ano, to je ta další „nejtěžší“ část mé práce. Bylo to hrozné, hrozné i pro Američany. Ale tyhle fotografie, to není moje země. To jsou snímky zločinů. Ale naneštěstí byly brány jako cosi obecného. A tak opakuji všude ve světě to, co řeknu i tady: ani vy byste nechtěli, aby obrázky nějakého zločinu spáchaného v Praze byly považovány za cosi, co reprezentuje vás Čechy. Tohle je pro mě jedna z největších výzev i frustrací.
Máte nějaký seznam slov, která jsou pro vás noční můrou? Něco jako Abú Ghrajb, Guantánamo?
Ne, nejde o slova. Jsou ale témata, o nichž vím, že se s nimi musíme vyrovnat. Irák je jedno z nich.
A co Guantánamo? Jak ho vysvětlujete?
Byla jsem u debat veWashingtonu a musím říct, že je to pro politiky složitý problém. Jak zacházet s jednotlivci, kteří nerespektují válečné konvence, skrývají se za děti a ženy, bojují z mešit, nereprezentují žádný stát, nemají žádné uniformy? A prezident je odpovědný za ochranu Američanů. A tak jsme se pokusili najít rovnováhu. Zadržujeme velmi nebezpečné lidi, kteří chtějí vést dál válku proti naší zemi, ale snažíme se jednat s nimi podle práva.
Guantánamo? Ať si je kritici vezmou k nim domů
Ale mnoho zemí a organizací teď vyzývá USA, aby vězeňský tábor na Guantánamu zavřely.
Prezident Bush řekl, že nic by neučinil raději. Ale je to složitá situace. Občas se musím kontrolovat, abych se nezeptala těch, kdo nás kritizují, zda by si tedy oni ty lidi převzali, drželi je sami a možná jim dali volnost ve svých zemích. Nemyslím, že by k tomu měli chuť. Je to opravdu problém. Deset procent z propuštěných proti nám začalo znovu bojovat. A prezident samozřejmě nechce vysvětlovat nějaké americké matce, že ztratila syna nebo dceru rukou někoho, koho jsme nechali jít.
O tom, jaké panují podmínky na Guantánamu, se říkají různé věci...
Bez ohledu na titulky, které jsem viděla tady v Evropě, pokoušeli jsme se zacházet s těmito nepřátelskými bojovníky v souladu s našimi mezinárodními závazky a naším právem. Mají přístup k velmi dobré lékařské péči, mají příležitost se modlit a mají Korán. Zachází se s nimi dobře. Chci také zdůraznit, že žádná země v dějinách nepropustila nepřátelské bojovníky předtím, než skončilo nepřátelství. A Al-Kajda nedala nijak najevo, že by snad měla chuť ukončit odpor vůči nám. Naopak dávají najevo, že jsou s námi ve válce.
Běžná válka má jasný konec a pak jdou váleční zajatci domů. Jenže jak se pozná, že skončila válka s terorismem a zajatci půjdou domů? A navíc: jestliže říkáte, že deset procent propuštěných opět vstoupí do boje, bude vůbec možné tyhle zajatce propustit?
Tohle je jedna ze složitých otázek války s terorismem. Prezident oznámil, že čeká na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zda bude možné s nimi začít procesy před vojenským tribunálem. Nejvyšší soud tento problém právě zkoumá.
Ani už nevěřím, že jsem ho oslovovala Georgi
Vy se znáte s Georgem Bushem už hodně dlouho. Jaké máte vztahy?
Začala jsem pro něj pracovat v roce 1994, když to byl ještě George. Už skoro ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem ho oslovovala Georgi! On říká, že to bylo v dobách, kdy se jeho kolona skládala z jednoho auta, a já mu připomínám, že občas byl řidičem právě on. Od té doby jsem ho neviděla řídit. Možná pick-up na jeho ranči v Texasu.
Teď ho oslovujete pane prezidente?
Ano, jistě. Dřív jsem ho ho oslovovala guvernére.
I v soukromí?
Vždy pane prezidente. Určitě. A to přesto, že jsem byla jedním ze tří lidí, s nimiž vedl kampaň za zvolení texaským guvernérem. Cestovali jsme spolu a trávili jsme spolu čas. Ve třech jsme létali jeho maličkým letadlem po celém Texasu šest nebo sedm měsíců. Na konci té doby jsem řekla: „Vyprávěli jsme si vzájemně i své špatné vtipy, řekli jsme si o sobě všechno. A za tu dobu si buď můžeme lézt na nervy, nebo musíme být velcí přátelé.“ A my jsme velcí přátelé. Považuji za skutečnou výsadu, že jsem s ním pracovala, a považuji ho jak za svého přítele, tak za svého šéfa.
Změnilo ho nějak prezidentství?
Určitě. Je to obrovská odpovědnost. Je běžné, že naši prezidenti ve funkci zestárnou. A myslím, že to můžete vidět na jeho šedivějících vlasech a vráskách ve tváři. Určitě získal spoustu moudrosti a zkušeností. Ale obecně, v hloubi srdce je to stále tatáž osoba. Všimla jsem si, že ho v Bílém domě navštěvují stejní přátelé, kteří ho navštěvovali už v Dallasu, tedy ještě předtím, než se stal guvernérem. A podle mého názoru to o něm hodně vypovídá. Také si myslím, že v jádru je to pořád stejný člověk.
A jak ho změnilo 11. září?
Když se ohlédnu zpět na první prezidentskou kampaň v roce 2000, vzpomínám, že odpovídal na tisíce novinářských dotazů, ale nikdo se nikdy nezeptal na Al-Kajdu. A o sedm měsíců později nás 11. září 2001 napadli. Myslím, že cítí váhu obrovské odpovědnosti. Ale okamžitě vyrostl na úroveň té výzvy. Byla jsem s ním v New Yorku, když uchopil megafon a...
Myslíte tehdy, když stál přímo na troskách mrakodrapů?
Ano, byla to chvíle, z níž se stal známý okamžik. A já jsem se tehdy otočila k příteli a řekla jsem: „Svět teď viděl takového George Bushe, jakého znám já.“ V té chvíli jsem cítila, že vidíme jeho jádro jako člověka. Silného vůdce - tak, jak jsme to věděli my všichni, kdo jsme s ním pracovali.
V televizi vidí lidé jiného člověka
Je to stejný člověk, jakého vidíme v televizi?
Nejsem si jistá, že jeho osobnost je z televize tak patrná, jako když s ním jednáte přímo. Vždy, když ho mám popsat jedním slovem, říkám, že je okouzlující. Je nádherně okouzlující osobnost. Setkáte se s ním a cítíte, že jste okamžitě spojeni. Vejde a ovládne místnost. V malých skupinách, třeba při jednání mezi čtyřma očima, cítíte, že je velmi silná osobnost. Ale tohle všechno asi v televizi nelze pokaždé vypozorovat.
Říká se o vás, že jste nejmocnější žena, která kdy pracovala v Bílém domě. Je to pravda?
Musím se přiznat, že tyhle řeči mi nejsou úplně po chuti. Vždy jsem se snažila být skromná a v pozadí, a tak mě slovo „nejmocnější“ trochu straší. Byla jsem jen jednou z mnoha silných, důležitých žen v Bílém domě. To je všechno.
| Karen Hughesová Žena v čele americké ofenzivy šarmu Nyní je náměstkyní ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové a vede „ofenzivu šarmu“, s jejíž pomocí chtějí USA vylepšovat svoji pověst ve světě. Byl to osobní úkol přímo od George Bushe a prezident věděl, proč se obrací právě na Karen Hughesovou (49). Tahle v Paříži narozená Texasanka byla vždy jeho nejbližší poradkyní a osobou, která mu byla názorově velmi blízká. Říká se, že když Bush napíše první půlku věty, ona ji doplní tak, že prezident myslí, že ji dopsal sám. Hughesová je velmi ceněnou poradkyní. Dokonce i když v roce 2002 odešla načas z Bílého domu, s Bushem si několikrát týdně telefonovala. Tato bývalá televizní reportérka se podílela na psaní nejdůležitějších Bushových projevů včetně toho, v němž oslovil Američany po 11. září 2001. Pro Bushe začala pracovat už v roce 1994. |
