Z malíře psychotronikem
Celý život se věnoval malířství a začátkem šedesátých let se seznámil s psychotronikou. Jeho osudem se potom stala takzvaná automatická nebo okultní kresba.
V monografii, která pod názvem Kniha, která léčí přiblížila jeho život a zvláštní nadání, říká: "Automatická kresba je neovlivnitelná, ruka ji kreslí sama. Musí být celá provedena jedním tahem. Jakmile se rozjedu tužkou po papíře, nepřestanu, dokud kresbu nedodělám."
"Pak teprve přemýšlím o tom, co jsem vlastně vytvořil. Automatickou kresbou se zabývali Modigliani, Mucha nebo Kandinskij, ale nikdo z nich to nedotáhl až do konce, protože nedokázali překonat strach z neznáma."
Časem za ním začali přicházet lidé, kteří chtěli znát svůj zdravotní stav a jeho prognózu. Karel Kožíšek nazýval svoje diagnostické kresby portréty astrálního těla a byl schopen nakreslit momentální stav nebo předvídat příchod nemocí, či dokonce smrti s předstihem až půl roku.
Ojedinělý výzkum
V letech 1987-1991 s ním v nemocnici v Hustopečích provedli ojedinělý výzkum. Lékař Lubomír Oliva ve spolupráci s Psychoenergetickou laboratoří testoval fenomén mentální diagnostiky pomocí automatické kresby.
Pracovní postup byl takový, že Karel Kožíšek kreslil k ústřižkům vlasů diagnózy, stručně je komentoval a odesílal zpět. Jmenoval nemocné orgány, končetiny, klouby nebo uváděl například střevní potíže nebo vysoký krevní tlak.
Některé pacienty zakreslil ve zvláštní spirále, která znamenala, že dotyčný je již mrtev nebo je smrt velmi blízko. Přitom neznal ani základní údaje, vzorky dostával pod kódovými čísly a nevěděl, zda kreslí chlapce, muže, dívku nebo stařenku.
Pohyboval se v rozpětí až 130 základních diagnóz a v množství kombinací. Do vyhodnocení bylo zahrnuto 263 pacientů. V případě diagnóz z ústřižků z vlasů dosáhl úspěšnosti 70 procent, avšak u pacientů nakreslených ve "spirále smrti" byl přesný více než z 90 procent.
Kožíškova schopnost během experimentu kolísala v čase a byla období, kdy kreslil neomylně. Mnohé diagnózy byly samy o sobě přesvědčivým důkazem distanční diagnostiky, když například zakreslil amputovanou nohu, metastázy v hlavě spolu se správnou předpovědí termínu úmrtí, nebo vzácně se vyskytující kombinace diagnóz.
Pravděpodobnost, že by to bylo výsledkem náhodného hádání, je v zásadě nulová. Po odchodu Karla Kožíška se u nás nenašel žádný podobný léčitel, který by byl schopen tohoto druhu psychotronické diagnózy.
Bohužel neexistuje ani podobná instituce, která by se po vzoru bývalé Psychoenergetické laboratoře koncepčně věnovala výzkumu diagnostických schopností našich léčitelů.
