Není totiž vyloučeno, že je mezi námi spousta lidí, kteří v minulosti z praktických důvodů (obživa, zajištěnější budoucnost, potřeba převzít rodinnou firmu) odložili štětec, kytaru, psací stroj nebo své umělecké sklony k ledu. Možná že právě teď je ta pravá chvíle pro restart.
I nyní sice literárně řečeno bojujeme o přežití, ať už z hlediska zdravotního, či ekonomického, ovšem také jsme možná na nucené dovolené, překážce v práci, ošetřovačce, nebo se prostě obchody ze zřejmých důvodů nehýbou stejně jako bambusový keř v totálním bezvětří. Máme na výběr: můžeme se trápit, podlehnout obavám z budoucnosti, nebo aspoň na chvíli zabrousit do světa múz, kde je svět ještě v pořádku.
Se štětcem v ruce
„Pro mě je malování lék na všechno, hlavně na stres,“ říká maminka dvou holčiček Daniela Štěpánková ze středních Čech, která se po letech vrátila k tvoření. „Během malování se uzavřu do svého světa a nevnímám dění kolem sebe. Nezaobírám se posloucháním zpráv, pustím si meditační hudbu, to je má kulisa.“
Nadšení pro malování v sobě administrativní pracovnice v sociální sféře objevila už v dětství, ale když se po základce rozhodovala, kam dál, zvítězil rozum nad city, a tak si podala přihlášku na střední ekonomickou školu.
„V ekonomice jsem tehdy viděla větší uplatnění než v malování obrazů,“ vysvětluje svou volbu. „A tak jsem slepě kráčela v mylných domněnkách, jak mě strašné moc baví pracovat v administrativě, přehazovat jednu hromádku papírů na druhou, telefonovat a přitom si nevědomky kreslit nějaké čmáranice na kus papíru,“ dodává.
Pro mě je malování lék na všechno, hlavně na stres. Během něj se uzavřu do svého světa a nevnímám dění kolem sebe. Nezaobírám se posloucháním zpráv, pustím si meditační hudbu, to je má kulisa.
Daniela Štěpánkováamatérská malířka
Touha něco tvořit a malovat se ovšem před časem zase prodrala na povrch. „Šla jsem tedy na jednodenní kurz v Unhošti pod vedením skvělé malířky Ivany Machové a najednou jsem zjistila, že mi to zase jde,“ vzpomíná Daniela. „Zpětná vazba byla skvělá, tak jsem neváhala a hned si koupila stojan, barvy, plátno a tvořila.“
Své obrazy pak sdílela na sociálních sítích a ohlas přátel byl pro ni impulsem pro další práci. „Ten pocit, když tvořím, je pro mě nepopsatelný. Mám radost, že jsem se k malování vrátila a našla odvahu svá díla vystavit na odiv světu. Dělá mě to šťastnou. Ráda bych se malování věnovala dál, třeba budu mít jednou i svoji výstavu,“ sní dvojnásobná maminka, která svůj čas pečlivě dělí mezi malování a rodinu, kterou miluje stejně tak.
Daniela Štěpánková se svým obrazem
Nešiju roušky, ale kreslím
O tom, že svět čar a barevných ploch je nejlepším lékem na stres a beznaděj, je přesvědčená i výtvarnice a autorka antistresových omalovánek pro dospělé Jolana Daňková z Poděbrad.
„Všimla jsem si, že ve skupině, kterou máme na Facebooku, najednou začali přibývat uživatelé a jejich díla, a tak se snažím co nejčastěji přidávat nový obrázek, který si mohou vybarvit,“ vysvětluje. „Mám totiž doma prvňačku a ,školkáčka´, a proto v téhle vypjaté době nemůžu jinak dobrovolně pomáhat, třeba šitím roušek. Rozhodla jsem se tedy, že budu lidem zpestřovat dny alespoň těmi obrázky.“
Omalovánky jsou podle ní báječnou formou, jak se odreagovat a uklidnit i v případě, že v sobě sami neobjevíte umělecké střevo. Zkusit si ovšem vlastní tvorbu je podle středoškolské učitelky grafického designu celkem snadné: „Není nic jednoduššího,než si vzít do ruky cokoliv, co píše, a prostě začít jen tak čmárat, co vás napadne,“ radí. „Klidně v novinách domalujte lidem jiné obličeje.“
Realizovat se a uplatnit své tvůrčí nadání ovšem můžete nejen s tužkou nebo štětcem v ruce, klidně zkuste oprášit staré dobré vyšívání, pletení, háčkování, makramé či patchwork. Všechno, u čeho zaměstnáte ruce a fantazii, zatímco myšlenky se mohou svobodně toulat, se počítá. To samé jde podle ní i se štětcem. „Namočte ho do barvy a prostě dělejte jen různé tahy. Tím se přestanete bát prostoru a nástroje, se kterým tvoříte. A pak už to půjde samo. Na výsledku nezáleží, jde o zážitek,“ dodává Jolana Daňková.
Pohádky, básně, nebo detektivku?
Z výtvarné výchovy jste mívali pupínky a nebaví vás ani jiné rukodělné techniky, ale váš kreativní duch se vyžívá ve vymýšlení příběhů, fantazírování a hrátek se slovy? V tom případě si sedněte ke klávesnici nebo psacímu stroji po rodičích a pište.
Nemusí to být hned román, klidně začněte od povídek nebo třeba pohádek, ty už možná máte jako rodič malých dětí natrénované. Snivé povahy zase mohou zkusit básnit, verše jsou známou medicínou na bolesti srdce všeho druhu, slavní poetové by mohli vyprávět.
Nevíte-li, jak začít, můžete se připojit k výzvě Píšu v karanténě, jejímž cílem je motivovat lidi k tomu, aby čas strávený doma využili kreativně a třeba se i pustili do autorské tvorby, kterou zatím odkládali. Zaměřuje se na psaní, ale i na související témata – rešerše, „psací“ trénink, rozkládání práce v čase, lepší koncentraci nebo zdolávání tvůrčích bloků.
„Psychologové radí aspoň občas vypnout televizi a věnovat se koníčkům, na které jsme předtím neměli čas,“ upozorňuje Veronika Mahdalová, šéfka nakladatelství Pointa, které s iniciativou #pisuvkarantene přišlo. „Pro ty, kteří se chtějí konečně pustit do psaní, průběžně připravujeme motivující obsah. Dostávají od nás úkoly a materiály ke stažení, třeba časový plán pro psaní, pořádáme také webináře a livestreamy s autory,“ dodává.
Další možnou metodou, jak se zbavit tvůrčího pnutí, jsou verše. „Aspekt tvořivosti vnímám jako terapeutickou formu, kterou lze nahlédnout do vnitřního plenéru duše,“ říká lektorka jógy a terapeutka Barbora Hu, která na Facebooku založila veřejnou skupinu Terapie poezií, kde mohou lidé sdílet své vnitřní pohnutky v krátkých poetických formách. „Cílem není interpretace obsahu, ale podpora a podnět k sebezkoumání skrze tvůrčí vyjádření,“ vysvětluje.
Ať už se chcete prostřednictvím psaní dozvědět něco o sobě, nebo jen udělat radost dětem, kterým jste dávno slibovali vlastnoručně sepsanou knihu bajek, nebojte se a zkuste to. Zkazit tím nic nemůžete, ale kdo ví, třeba ve vás dřímá talent, o kterém ještě v budoucnosti uslyšíme.
