Kamila Moučková: Lidé by měli víc přemýšlet a nedat se tak snadno

  0:48aktualizováno  0:48
S ozbrojenými vojáky za zády jako první oznámila Kamila Moučková z obrazovky televizním divákům brzo ráno 21. srpna 1968 příjezd sovětské armády a dalších vojsk Varšavské smlouvy do republiky. S nástupem normalizace musela televizi opustit a vrátila se až po roce 1989. Letos oslavila devadesátiny.

Profesi bych neměnila, řekla legendární hlasatelka Kamila Moučková. | foto: iDNES.cz

Pamatujete si, co jste dělala den před okupací 20. srpna 1968?
To vím naprosto přesně, byla jsem se svým mužem Jiřím Zahajským u Werichů na chalupě ve Velharticích na Šumavě. Večer jsme se vraceli do Prahy, můj kolega Richard Honzovič odjížděl na dovolenou, a já měla druhý den večer hlásit televizní zprávy.

Nasvědčovalo něco tomu, že přijedou tanky?
Vůbec ne. Moje dvě dcery byly tehdy o prázdninách pryč, já si vyzvedla u doktora Moučky (bývalý manžel) syna a šli jsme domů normálně spát. Asi v půl druhé v noci zvonil telefon, volal Jirka Dienstbier, můj velký kamarád, a říká: „Kde jsi? Obsazují nás Rusáci!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Všichni jsme věděli, že po zvacím dopise je zle, ale že by si troufli překročit hranice výsostného cizího státu, tomu nevěřil nikdo. Byla jsem vzteky bez sebe, vzbudila jsem malého Ondřeje, odvezla ho zpátky k jeho otci a jela do televize. Ani na okamžik mě nenapadlo, že bych dělala něco jiného, byla to moje profese se vším dobrým i zlým.

Potkávala jste v ulicích vojáky?  
Tehdy mi blikala kontrolka u benzinu, kousek od našeho bytu bylo sídlo ústředního výboru komunistické strany a u něj pumpa. Tak jsem tam jela a koukám, že na rohu u budovy stojí tanky. Kus jsem popojela a uviděla prvního mrtvého.

Co jste dělala?
Byla jsem absolutně zděšená. Pamatuju si, že jsem cestou zvracela do kapesníku. Někdy ve čtyři hodiny jsem dojela do televize do Vladislavovy ulice, chvilku po mně přišel tehdejší ekonomický ředitel Karel Kohout, který řekl, že jen co se nahřeje vysílač Cukrák, budeme vysílat. Tak jsem zalezla do studia a začali jsme. Zpráv z ulic Prahy bylo stále více, do televize přicházeli další lidé, reportéři, redaktoři a všechno, co věděli, jsem hned četla. V jednu chvíli mi pak dal kameraman Jirka Průcha znamení, že za mnou stojí dva vojáci se samopaly a míří mi na záda. Měla jsem neuvěřitelný vztek a ani na chvíli mě nenapadlo skončit.

Nebála jste se, že začnou střílet?
Moje jediná emoce byl vztek. Oni potom zjistili, že když nesvítí na kameře červená, že se nevysílá, tak se ke mně naklonil jejich velitel a řekl: „Ukončitě rabotu sijčas.“

Fotogalerie


Přestala jste?

Ne, pak ale zavolal ředitel televize Jirka Pelikán, a že mám jít k telefonu. Nechtěla jsem, bylo mi jasné, že už mě vojáci nepustí zpátky, ale nakonec jsem šla do režie a Jirka řekl, že musím okamžitě přestat. Zeptala jsem se ho, jestli ho drží pod krkem, že má odpovídat jen ano, nebo ne. Řekl ano a já na to, že na to kašlu a že dokud nás nevypnou, tak budu pokračovat, načež jen odpověděl ano. Byla to velice stručná a jasná domluva. Vysílalo se dál, ale už jen chvíli. Nakonec Cukrák někdy kolem půl desáté vypnuli. Zhasla červená, ti pitomci za mnou to pochopili, začali mě šťouchat do žeber samopaly a vyvedli ze studia. S výmluvou na to, že musím na záchod, jsem jim utekla.

Kam jste zmizela?
Do Jungmannovy ulice, kde byla zahraniční a politická redakce televize. Tehdejší šéf Kamil Wintr řekl, že půjdou do ilegality, že mám jít domů a v klidu si rozmyslet, jestli se připojím. Říkal, že mám tři děti, ať všechno pořádně zvážím, ale já nepotřebovala čas na rozmyšlenou, rovnou jsem řekla, že do toho jdu. Druhý den ráno pro mě přijel náklaďák, podle dohody jsem si vzala šátek a brýle, aby mě nikdo nepoznal, a odvezli mě do hloubětínské Tesly, odkud se vysílalo ilegálně. Vydrželo to týden, než se naši politici vrátili z Moskvy, kde kromě Františka Kriegla podepsali tu šílenou dohodu (26. 8. 1968 představitelé ČSSR pod nátlakem podepsali moskevský protokol, kterým začala normalizace). To byl konec. Dubček tehdy plakal, což mě opravdu „vzalo“, že nemáme proti okupantům nic podnikat, skončit s vysíláním, a my jsme poslechli.

Kamilu Moučkovou jste zvolili ženou měsíce srpna

V tu chvíli začaly v televizi personální čistky?

Normální vysílání se obnovilo v září. V budově byl do té doby neuvěřitelný nepořádek, vojáci si pletli toalety se zásuvkami u stolů, a když se všechno uklidilo, mohli jsme se vrátit. Já sama jsem chtěla hned dát výpověď, odmítala jsem číst všechny ty připravené prasárny, ale šéfredaktor Viktor Růžička mě prosil, ať neblbnu, že by za mě přišel nějaký hajzl a bylo by to ještě horší. Tenkrát jsem se ho ptala: „Kdo mi zaručí, že se nestane hajzl nakonec i ze mě, po tom všem?“ Nějaký čas jsem vysílala, pak jsem musela z obrazovky zmizet a zase jsem se vrátila. Opět jsem chtěla dát výpověď, ale znovu přišly prosby, abych to nedělala. Pro mě ty měsíce byly jedno velké utrpení.

Protože zprávy podléhaly tvrdé cenzuře?
Samozřejmě. Cenzura fungovala už od padesátých let. Tehdy úředník z ústředního výboru strany před vysíláním všechno přečetl, některé zprávy proškrtal, něco vyhodil a my hlasatelé nesměli říct nic navíc. Cenzura na jaře v roce 1968 skončila, ale po srpnové okupaci se vrátila zpátky.

Co jste vnitřně prožívala, když jste věděla, že divákům neříkáte pravdu?
Pro mě to bylo šílené. Opravdu jsem tu práci už nechtěla dělat, ale kolegové mě vždycky přemluvili. Pak už o mně vycházely i vtipy, jak se při vysílání tvářím. Tenkrát v televizi ještě nebylo čtecí zařízení, z papíru jsem něco přečetla a ten list ostentativně odhodila stranou, aby bylo vidět, co si o tom všem myslím. Nakonec na jaře 1969 přišel definitivní zákaz a na obrazovku už jsem se nevrátila. Večer jsem měla vysílat, ale dorazil vládní dekret, že jsem s okamžitou platností odvolaná. A mně se tehdy úžasně ulevilo. Nevěděla jsem sice, co bude dál, ale byla jsem ráda, že to mám za sebou.

Jiří Kodet dával ve filmu Pelíšky bolševikovi rok dva. Na kolik let jste to v osmašedesátém viděli vy?
Odhadovali jsme to stejně. Když ale pak přišly tvrdé represe režimu, později i výslechy StB v Bartolomějské, bylo jasné, že je to opravdu na dlouho. Z televize jsem musela zcela odejít a po celé Praze pro mě nebyla práce. Žádná. Jednou jsem viděla v tramvaji inzerát, že Praha 1 potřebuje uklízečky, šla jsem tam tedy o práci požádat, a ženy v osobním oddělení plakaly, že přece já nebudu uklízet. Já to tak ale nebrala. Říkala jsem jim, kdo si myslí, že to dělá u nás doma. Nakonec mi zakázali mýt i podlahy.

Jak lidé reagovali, když vám museli oznámit, že práci nedostanete nebo že o ni přijdete?
Bylo to nepříjemné pro všechny. Ošívali se, lidé jsou ve své podstatě slušní. Jednoho dne ale přišel kouzelný dědeček, invalida, který žil u nás v domě, a řekl mi, že já se tak snažím, oni se taky hodně snaží, tak ať zajdu do družstva Meta, pro které lepí igelitové sáčky. Tak jsem skončila u nich. Vždycky mi přivezli pětapadesátikilovou roli, měla jsem doma takový středověký masostroj, jak jsem tomu říkala, na ten se šlapalo, rozžhavil se drát a já tahala všechna ta kila a lepila sáčky. Zničila jsem si na tom záda a můj chraplák ještě víc zesílil tím, co jsem vdechovala.

K čemu jste se v těch chvílích upínala?
Moje veliké štěstí bylo, že jsem měla Zahajdu (herec Jiří Zahajský byl 31 let jejím partnerem). Ke mně a mým dětem se choval skvostně, věděla jsem, že se o nás postará. Dnes když na to vzpomínám, tak vždycky říkám, že kdybych mohla mít jedno přání, chtěla bych těch 21 let okupace zkrátit. Byla to dlouhá doba na to, že vám ve čtyřiceti utnou tipec a zakážou povolání, které milujete.

Kdy jste si poprvé řekla, že se komunismus hroutí, že bude konec?
Léta jsme se scházeli u Havlů, a když se to začalo hroutit všude kolem nás, bylo jasné, že už to nemůže dlouho trvat. Nakonec jsem se ve svých 61 letech poprvé dožila demokracie a bylo to něco neskutečného. Samozřejmě mě stejně jako řadu lidí spousta věcí později štvala, a když někdo nadával, vždycky jsem říkala, že nejdůležitější je, že žijeme ve svobodné zemi, v demokracii. To pořád považuju za velký zázrak, o to víc mě rozčiluje, že vládu podpořili komunisté – ti lidé, kteří sem Rusáky před padesáti lety pozvali. Strašně se za to zlobím na pana prezidenta. Ať jede s tím trpaslíkem v Kremlu na Krym, když schvaluje jeho anexi, ať s sebou vezme i pana Babiše.

Měla se komunistická strana po roce 1989 zakázat?
Když jsem jednou byla u Vaška Havla doma, to už byl prezident, řekla jsem mu: „Vašku, ty musíš zakázat komunistickou stranu.“ A on na mě koukal a pronesl: „Milá kamarádko, já jsem demokrat, to přece nejde.“ A deset let nato ke mně přišel a řekl: „Pojď sem, kamarádko, já ti něco řeknu, ty jsi měla tenkrát pravdu!“ Tušila jsem, že se znovu rozlezou, že to, co tady bylo kdysi, bude nějakým způsobem pokračovat.

Váš otec, politik a novinář Vilém Nový, byl komunista, zůstal jím, i když ho režim v padesátých letech uvěznil. Vy sama jste v komunismu prožila velkou část svého života. Našla jste na té ideologii něco dobrého?
Ne a stydím se, že jsem byla léta pasivní členkou komunistické strany. Táta v roce 1928 zakládal KSČ, za války kvůli tomu odešel do emigrace v Anglii, protože by ho fašisté zabili, pak se vrátil, aby ho vlastní lidi zavřeli za vykonstruovanou špionáž v zahraničí. Odseděl si v kriminále pět let, ale pak se ozvala KGB a nějak si ho zavázala, načež se stal rektorem komunistické vysoké školy a šéfredaktorem komunistického časopisu. To všechno je tak absurdní, že tu ideologii považuju za zrůdnou a nevidím na ní jediný světlý moment.

Kamila Moučková (90)

  • Kamila Moučková se narodila v Jihlavě, vystudovala gymnázium.
  • Hrála v Horáckém divadle v Jihlavě, s hercem Milošem Willigem se jí ve dvaceti narodila dcera Kateřina.
  • V roce 1948 se přestěhovali do Prahy, ale manželství se rozpadlo. V roce 1949 se provdala za tehdy ještě medika Josefa Moučku. V roce 1951 se jim narodila dcera Bára, o rok později vyhrála konkurz a začala pracovat v rozhlasu. V lednu 1956 porodila syna Ondřeje a následující rok nastoupila do televize jako hlasatelka televizních novin. V Evropě byla první ženou na tomto postu.
  • 21. srpna 1968 oznámila z televize jako první okupaci republiky. Následující rok byla přinucena z práce odejít a také byla vyloučena z KSČ, do které ji přihlásil její otec, politik a novinář Vilém Nový. Podepsala Chartu 77.
  • Po roce 1989 pracovala pro Občanské fórum, vrátila se do televize, spolupracovala s rádiem Svobodná Evropa.
  • Byla mimosoudně rehabilitovaná, je držitelkou řady ocenění, před pěti lety jí Miloš Zeman udělil státní vyznamenání Za zásluhy o stát v oblasti kultury.
  • Žije v Praze, je velmi vitální, ve svých devadesáti stále ještě řídí auto.

Otec názor nikdy nezměnil, tušíte proč?
My jsme se po roce 1968 deset let neviděli. Já jsem se za tátu styděla. Asi rok před smrtí vzkázal, jestli bych přišla, a já souhlasila, ale s podmínkou, že se nesmíme bavit o politice. A to jsme dodrželi. V osmašedesátém jsem od něj poprvé dostala přes pusu s tím, že jsem dubčekovec. Šla jsem mu tehdy gratulovat k narozeninám a odešla jsem s dvěma fackama. Když jsem pak k němu zase začala chodit, jednou se stalo, že otevřel dveře a řekl: „Pojď rychle, Kamilko,“ a v obýváku poslouchal BBC. Asi takhle to s ním a s komunismem bylo.

Té ideologii nevěřil, ale veřejně musel říkat něco jiného. Donutili ho?
Mně nikdy nikdo nestrkal jehly pod nehty, naštěstí jsem nebyla zavřená, protože na mě kdyby někdo sáhnul, tak bych mu to se svojí beraní povahou vrátila a shnila bych tam. Myslím, že tatínka si něčím zavázali. Netroufám si to posuzovat, natož odsuzovat, ale tím šílenější se mi celá ta ideologie zdá, když dokáže na vzdělaném, chytrém a sečtělém člověku s vynikajícími řečnickými schopnostmi takovou věc napáchat. A o to horší je, že tihle lidé, kteří do naší země pozvali cizí armádu, se po padesáti letech vracejí k moci. Lidé by měli víc přemýšlet a neměli by se dát tak snadno, jako jsme se tenkrát v osmašedesátém dali my.

Dali jste se snadno?
Možná jsme toho mohli dělat víc. Na to se těžko odpovídá. Tatínek po válce, když se rozváděl s maminkou, jednou přijel k nám domů, vyndal červenou knížku a řekl, že je moje, že jsem se stala členkou Komunistické strany Československa. Byl to od něj dárek. Nikdy jsem nebyla v žádné funkci, ale pravda taky je, že bez té knížky by mě nevzali do rozhlasu ani později do televize. Po 21. srpnu 1968 jsem ji tam taky hned někomu hodila na hlavu. Za to členství ve straně se stydím.

Normalizace po roce 1968 vám hodně vzala, jaké vzpomínky máte na válku, kterou jste zažila jako dítě?
Když přišli fašisté s Hitlerem, bylo mi jedenáct. Otec emigroval a já s mladší sestrou a s maminkou šla k prarodičům do Jihlavy, kteří mě tam jako malou do šesti let vychovávali. Vracela jsem se vlastně domů. Máma, absolutně apolitický člověk, musela kvůli tátovi do koncentračního tábora, ale já vlastně na válku nemám žádné negativní vzpomínky. Prarodiče se postarali o to, aby nám bylo dobře. Babička Kulička, jak jsem jí říkala, byla úplně obyčejná žena, ale byl to zázrak. Jestli je ve mně něco dobrého, tak je to z babičky.

Proč jste vyrůstala jako malá u prarodičů?
Protože moje maminka z lásky k tatínkovi vymetala všechny komunistické schůze a neměla na mě čas. Až když jsem měla nastoupit do školy, šla jsem k rodičům. Když se pak po válce vrátila z koncentračního tábora, vážila pětatřicet kilo. Odjely jsme s ní se sestrou do lázní a mezitím se vrátil táta z Londýna. Jenže si s sebou přivezl i dámu, se kterou tam během války žil. Maminka na to tehdy skoro umřela. Milovala ho a nikdy nepřestala až do své smrti.

Letos v dubnu jste oslavila devadesátiny. Kdy vám v životě bylo nejlépe?
Těch momentů byla spousta. Samozřejmě jsou spojené s mými dětmi. Všechny tři jsou prima. Nikdy jsem od nich neslyšela, že kvůli mně nemohly studovat, že něco nesměly. Dnes mám díky nim čtyři vnoučata a šest pravnoučat. Ráda vzpomínám i na jednatřicet let, kdy jsem vedle sebe měla báječného mužského Jirku Zahajského. A nádherně mi bylo v Melantrichu, když jsem tam v roce 1989 stála na balkoně. Čestmír Císař mě držel za jednu ruku, Jirka Hanzelka za druhou, já nakoukla dolů, a když jsem viděla to obrovské množství lidí, lekla jsem se a prohlásila, že nikam nejdu. Jirka Hanzelka tehdy řekl, že musím, a ten obrovský dav začal skandovat: Kamila, Kamila... To byl jeden z nejsilnějších zážitků mého života, pro mě to bylo divadlo světa.

Devadesát je úctyhodný věk, co jste si přála k narozeninám?
Neměla jsem konkrétní přání. Narozeniny jsem měla slavit spolu s nejstarší dcerou Káčou u ní doma teď o prázdninách, ale zakopla jsem a místo toho jela do nemocnice. Zlomila jsem si krček. Bylo to bolestivé a v jednu chvíli mě napadlo, jestli vůbec začnu chodit, a že pokud ne, tak je to můj konec, protože něco takového bych nesnesla. Ale nakonec jsem se jako správný Beran rozhodla, že chodit budu, a už začínám. A tak si teď přeju tu zrušenou oslavu znovu uspořádat a všechno pořádně oslavit.

Kamila Moučková v pořadu Rozstřel (04/2018)

Srpen68 - články k výročí
Autor:


Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Useknutí prstu i láska na lodi. Historici zmapovali příběhy předků z války

Julius Princ v první světové válce bojoval na italské frontě. V roce 1917 padl...

Není obvyklé, aby do historické výstavy vkládali autoři své osobní příběhy. Přesto letos udělali...

Slavný německý spisovatel vypráví příběh antifašistů v Sudetech

Zatčení němečtí antifašisté po obsazení československého pohraničí na podzim...

Při obsazování československého pohraničí na podzim 1938 nastaly zlé časy i místním německým...

V roce 1918 u nás nešlo o revoluci, ale výměnu elit, říká historik

Učitel dějepisu Zbyněk Sturz se snaží, aby jeho studenti přemýšleli o historii...

Historik a učitel dějepisu Zbyněk Sturz popisuje jihomoravská specifika vzniku Československa před...

Mohlo české těžké opevnění v roce 1938 odolat útoku wehrmachtu?

Porážka bez boje

Jak a kde se stavělo těžké opevnění Československa, jaké byly jeho nedostatky, co by jedly osádky...

Z Gagarinova těla nenašli skoro nic. Zbyl kus kombinézy a v kapse lístky

Jedna z posledních Gagarinových fotografií z počátku roku 1968 z přípravy na...

VIDEO Před 50 lety, 27. března 1968, se za zvláštních okolností zabil Jurij Gagarin, první kosmonaut...

Zeman devalvuje váhu státních vyznamenání, shodli se političtí experti

Udílení státních vyznamenání - Miloš Zeman při svém úvodním projevu (28. října...

VIDEO Ocenění z rukou prezidenta Miloše Zemana v den výročí 100 let republiky dostalo 41 lidí, nejvíce za...

Výstup na Sněžku, věnce v Lánech i sázení lip. Jak Česko slavilo 100 let

Oslavy výročí 100 let od vzniku Československa s videomappingem a ohňostrojem....

Akce připomínající sté narozeniny republiky se nekonají pouze v hlavním městě, slaví se napříč...


Nejčtenější

Žena už si dvacet let nemyla vlasy a čtrnáct let je nestříhala

Frankie Cluneyová

Frankie Cluneyová (32) z Anglie se pyšní vlnitými vlasy, které jí sahají až na zem. Pečuje o ně i několik hodin denně,...

Do chladného počasí stačí troje boty. Na kozačky do půli lýtek zapomeňte

Kozačky by neměly chybět v žádném ženském botníku. Jsou jedním ze základních...

Letní střevíčky a žabky jsme už definitivně uložili na dno botníku. Nastává čas oprášit kozačky a další boty, které...

Nejčastější chyby při čištění zubů, které mohou za zničený chrup

Ilustrační fotografie

Téměř každý se za svůj život setká se zubním kazem. Na vině je podle lékařů špatná ústní hygiena. Většina lidí si podle...

Latexová svoboda nahých mužů. Na neobvyklé výstavě je orgasmus povolen

Nejmenšímu naháčovi připadla klec.

Po nahých ženách nabídli organizátoři výstavy Voayer skutečně nahé muže. V potemnělých prostorách činžovního domu v...

V mládí ji šikanovali kvůli vzhledu, rozhodla se pro kompletní proměnu

Celine Centino po proměně

Celine Centino (24) ze švýcarského Zurichu byla v mládí šikanována. Děti si ji dobíraly kvůli vzhledu. Tehdy si řekla,...

Další z rubriky

Žena už si dvacet let nemyla vlasy a čtrnáct let je nestříhala

Frankie Cluneyová

Frankie Cluneyová (32) z Anglie se pyšní vlnitými vlasy, které jí sahají až na zem. Pečuje o ně i několik hodin denně,...

Do Prahy přijede světová špička parkuru, říká sportovní ředitelka závodů

Klára Damborská a jeden z jejích koní Bruno du Rouet

Závodům v parkuru se Klára Damborská začala věnovat až v dospělosti, přesto slaví úspěchy, mimo jiné má medaili z...

V mládí ji šikanovali kvůli vzhledu, rozhodla se pro kompletní proměnu

Celine Centino po proměně

Celine Centino (24) ze švýcarského Zurichu byla v mládí šikanována. Děti si ji dobíraly kvůli vzhledu. Tehdy si řekla,...

Future recruitment, s.r.o.
Účetní jr.

Future recruitment, s.r.o.
Praha
nabízený plat: 23 000 - 28 000 Kč

Najdete na iDNES.cz