Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Julie Svěcená: Narážky na protekci házím za hlavu

  0:16aktualizováno  0:16
Na housle hraje Julie Svěcená od čtyř let. Hudbu má v krvi po mamince klavíristce a tatínkovi slavném houslistovi. Vystudovala Pražskou konzervatoř, dostala se na prestižní hudební školu v Londýně, má úspěch. Ale stejně pořád poslouchá, že je protekční dítě.

Houslistka Julie Svěcená | foto: Petra Pikkelová

Co je černou můrou houslistů?
Těch je! Já se často děsím, že mi při koncertě praskne struna, zapomenu si nebo vezmu špatné noty, napíšu si jiný termín a místo v Česku budu v Anglii, nechám doma koncertní oblečení, prošvihnu koncert, což při stavu našich silnic a neustálých zácpách na nich není až tak nepravděpodobné.

Žena února

Každý měsíc volíte svou favoritku. V únoru vás nejvíc zaujala Julie Svěcená. Hlasovali jste zde.

V lednu vás nejvíc oslovila Olga Roučková. Hlasovali jste zde.

Když pak na koncert včas dorazíte, máte před ním nějaký svůj rituál?
Než odejdu z domova, několikrát kontroluju, jestli mám opravdu všechno. Na místě už je to rutina – rozehraju se a přemýšlím o každé skladbě. Když vcházím na jeviště, už mám v hlavě jen jedinou myšlenku: že si chci ten koncert užít. Vím, že jsem se připravila na maximum, a teď ať se stane, co se má stát.

Tréma vám nic neříká?
Úplně bez ní to nejde. Určité napětí i adrenalin je potřeba, abyste ze sebe dostala to nejlepší. Měla by být spíš hnacím motorem k ještě lepším výsledkům. Byly samozřejmě doby, kdy jsem byla nervózní, klepala se mi kolena i ruce. Hodně mi ale pomohlo, že na pódiu hraji odmala. Tím jsem se otrkala.

Svazuje ruce, když hrajete na zapůjčené vzácné housle?
Je to nesmírná zodpovědnost, hlavně když si uvědomíte, kolik stojí a jak drahá by byla případná oprava, kdyby se s nimi něco stalo. V drtivé většině jsou pojištěné, pojistka je zahrnuta v částce, kterou při zapůjčení platíte. Ale strach máte i tak, jde i o vaše renomé. Kdybych je poškodila, už by mi housle asi nikdo nepůjčil.

Kolik stály ty nejdražší?
Skoro osmnáct milionů. Byly to housle od G. B. Guadagniniho z roku 1753. Ty jsem měla půjčené ze své londýnské školy na loňskou mezinárodní soutěž ve Švýcarsku, kde jsem skončila třetí.

Lidé ke mně přistupují s předsudky

Váš tatínek je slavný houslista. Slýcháte o sobě často, že jste protekční dcera?
V Česku skoro pořád. Ano, díky tátovi jsem dostala velmi brzo první koncertní příležitosti a osahala si hraní před publikem, ale myslím, že tohle by udělal každý rodič, když dítě jde v jeho stopách. Ale nepovažuji se za protekční dítě. Naopak, kvůli jménu ke mně spousta lidí přistupuje s předsudkem, byli a jsou více kritičtí, aniž by mě třeba slyšeli hrát nebo znali osobně. Táta mi ale cestu nevyšlapal, v Londýně, kde teď studuju, by to ani nešlo. Na pódiu taky stojím sama za sebe a musím publikum přesvědčit.

Chtěla jste kvůli tomu někdy s hraním skončit?
Někomu, kdo věří, že protekci máte, to nevysvětlíte. Párkrát jsem přemýšlela, že bych dělala jinou práci, ale když vás něco baví, tak u toho chcete zůstat a něco dokázat. Nakonec jsem se narážky naučila přecházet a jedu dál.

Dokážete se s tatínkem pohádat kvůli hraní?
Odjakživa jsem měla svoji hlavu, takže to určitě dokážu, oba dva to dokážeme. Jsme každý jiný, nicméně když se sejdeme a probíráme práci, názor toho druhého nás zajímá. Radíme se a já si pak třeba, díky jeho zkušenostem, uvědomím věci, ke kterým bych sama nikdy nedošla.

Fotogalerie

Všichni znají vašeho tatínka, co dělá maminka?
Mamka byla výborná klavíristka, ale skončila s mým narozením, aby se mohla postarat o mě a o sestru. Nechtěla nic ošidit – ani přípravu na koncerty, ani rodinu, chtěla pro nás funkční a spokojené zázemí. Taťka kvůli koncertům nebyl téměř doma a všechno s námi řešila ona. Měla zásadní podíl na našem vedení k hudbě. Táta byl spíš laskavý pozorovatel, máma byla důsledná. Je dodnes manažerkou celé naší rodiny a je vždycky tam, kde ji nejvíc potřebujeme. Má nadhled, smysl pro humor a umí si udělat legraci sama ze sebe, v tom jsme stejné.

Talent je vám bez píle k ničemu

Začala jste hrát ve čtyřech letech. Není to brzy?
Vůbec, je to takový standardní věk. Například v Asii, kde je výchova pověstná až nepředstavitelným drilem, se děti učí držet housle třeba už ve dvou letech. Znám ale také hráče, kteří začali v devíti desíti a jsou výborní.

Nějak si nedovedu představit předškolní dítě, jak svědomitě cvičí.
Je jasné, že u takhle malých dětí záleží nejen na dobrém pedagogovi, ale je to hlavně na rodičích, aby na cvičení dohlíželi. Vidíte, že ostatní děti si hrají, vy máte trénovat a nechce se vám. Já jako dítě prý chvíli nepostála na jednom místě, byla jsem hodně akční, nicméně naši vyprávěli, že mě housle bavily, a když došlo na cvičení, chtěla jsem většinou sama. To moje starší sestra byla ta, která vzdorovala.

Nebavilo ji to?
S houslemi si nesedla. Nechtěla ale úplně s hudbou skončit, tak ji mamka zapsala na klavír a později i na flétnu. Míša je dříč, zodpovědná perfekcionistka. Má hudební talent i výborný sluch, ale raději si hudbu poslechne, než aby sama stála na pódiu. Byla výborná v matematice, fyzice a chemii, to já zase vůbec. Nakonec vystudovala VŠE a částečně i informační technologie. Dneska má dvě malé děti a na klavír si občas zahraje pro radost.

Je podle vás důležitější talent, nebo píle?
Obojí. Předpokladem je určitá dávka talentu, který se ale už od počátku musí podpořit velkým drilem. Hraní je řemeslo jako každé jiné a musíte se ho naučit. Pracujete s motorikou a musíte mít jistotu, že ruce vědí, co dělají. Nejzásadnější jsou první roky, kdy se učíte základy, technická cvičení, stupnice, etudy, které jsou sice nepopulární, ale vybaví vás na to, že jste pak schopná zahrát skladby různé technické náročnosti. Vytrénujete si ucho tak, že když je nacvičujete, víte už, jak mají znít.

Co nastane, když budu talentovaná houslistka, ale cvičení budu šidit?
Záleží na míře talentu. Znám mimořádně talentované lidi, kteří mysleli, že po nějakém čase už moc cvičit nepotřebují, a to málo stačí. Chvíli to vypadá a zní skvěle, ale po čase dosáhnete stropu a dál už to většinou nejde. Když v rukou nemáte to řemeslo neustále udržované či správně naučené, hraním si můžete i fyzicky ublížit. Na světě je hodně zázračných dětí, ne všechny ale pak překročí v dospělosti svůj vlastní stín a prosadí se. Naopak lidé „méně“ talentovaní, v dětství třeba zdánlivě nevýrazní, kteří se drželi spíše v ústraní, zato velmi pracovití, mohou dosáhnout úžasných výsledků. Je to hodně individuální.

Dodnes cvičíte denně pět šest hodin. Ptám se jako laik, proč je potřeba stále tak moc?
Někdy mám pocit, že to je pořád málo. Jednak studujete stále nový repertoár a průběžně udržujete ten stávající. Pokud mám večer koncert a před sebou dlouhou cestu či vyřizování schůzek, tak mi musí stačit dvě hodiny. Často jsem také celý den ve škole, tak kradu čas, kde se dá, nebo pak cvičím v noci.

Co houslisty bolí po letech intenzivního hraní?
Určitě záda, ruce a někdy nohy od dlouhého stání, speciálně na podpatcích. Vždycky pak slyším, že bych měla více cvičit či posilovat, ale já jsem na tyhle věci lenivá, dost často to nedělám a odkládám na „někdy jindy“.

Hrozí kvůli zdraví nebo špatné fyzičce i předčasný konec kariéry?
Samozřejmě to možné je, stejně jako u sportu nebo kterékoliv jiné profese, kde záleží i na fyzické kondici.

Na život v Londýně jsem si nějakou dobu zvykala

Po absolutoriích na pražské konzervatoři jste odjela studovat londýnskou Royal Academy of Music. Je těžké projít tamějšími přijímačkami?
Je to podobné jako na všech školách, kam se hlásí hodně lidí a oni mají limitovaný počet míst. Hlásila jsem se na magisterský obor, ale chyběl mi bakalářský titul, tak jsem musela nejdříve složit během jednoho roku rozdílové zkoušky. Zásadní jsou talentovky, kde se hodnotí, jak si poradíte s repertoárem a jaké skladby si vyberete k prezentaci. Pro mě bylo těžší psát dlouhé eseje v angličtině.

V čem se liší české a anglické školství?
Ty systémy jsou úplně jiné. Na začátku bylo všechno nové a nevěděla jsem, co čekat. Naštěstí ve škole, kde studuji, jsou všichni nápomocní a ohleduplní, dávají všem prostor na aklimatizování. Zároveň ale musíte dodržovat jejich pravidla a tradice. Studium v Anglii si platíte, nejen vysoké školné, ale i bydlení, stravování a všechny věci okolo. Někteří moji spolužáci si z těchto důvodů museli školu zkrátit nebo ji nedokončili a odešli na jiné evropské univerzity, které jsou levnější.

Jiné je to, že na českých uměleckých školách máte přiděleného klavírního doprovazeče, který s vámi repertoár průběžně zkouší, odehraje koncerty či soutěže a je placen školou v rámci svého pracovního úvazku. V Anglii si klavíristu musíte sehnat sama, platíte každou zkoušku zvlášť a nakonec i koncert. Když se vám klavíristu nepodaří sehnat, máte velký černý puntík. Výhodou umělecké školy v Londýně je to, že se jí daří snáz sehnat uznávané dirigenty a sólisty, kteří studentům předávají své znalosti.

Jak jste si zvykala na život v desetimilionové metropoli?
Na počátku jsem moc nevěděla, kde mi hlava stojí. Je to velmi hektické město, musíte být neustále ve střehu a velmi rychle si zvyknout na každodenní běh tamního zrychleného života. V metru se na frekventovaných stanicích pořád valí nekonečný proud lidí a každý výstup je velký boj. U nás vás lidé většinou z vagonu pustí. Tam ne a je na vás, jakou techniku zvolíte, abyste se ke dveřím dostala.

Jazykovou bariéru jste překonala snadno?
Nejtěžší to bylo s mluvenou angličtinou. Učila jsem se ji od základní školy, ale když na mě najednou promluvil Brit, scházela mi nejen schopnost plně porozumět, ale hlavně rychle reagovat. Byla jsem zvyklá si věty a odpovědi pomalu v hlavě překládat, v běžné komunikaci na to není čas. Po pár týdnech a měsících jsem se do toho ale dostala.

S rodičovstvím nespěchám

Když dnes jedete domů, vracíte se k rodičům, nebo máte svůj byt?
Jsem buď u nich, nebo u přítele. Poslední dobou už i ztrácím přehled, kde co mám. Žiju na třech místech.

Přítel je také hudebník?
Není.

Má pochopení pro váš život v kufru?
Ano, je hodně odolný pohodář. Jsem ráda, že se každý věnujeme jinému oboru, ale hudbu má velmi rád. A mě zase zajímá jeho profese.

Julie Svěcená

  • Narodila se před 23 lety, je houslistka. Vystudovala Pražskou konzervatoř, má titul Master of Art z londýnské Royal Academy of Music, kde nyní pokračuje v postgraduálním studiu.
  • V roce 2014 se jako nejmladší interpretka na Mezinárodním hudebním festivalu Pražské jaro představila samostatným recitálem.
  • V roce 2015 vyhrála konkurz na spolupráci s London Symphony Orchestra. Spolupracovala se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.
  • Zúčastnila se řady houslových soutěží, naposledy uspěla loni v srpnu, když na Mezinárodní houslové soutěži Tibora Vargy ve švýcarském Sionu a získala třetí cenu.
  • Její otec je slavný virtuos Jaroslav Svěcený

Nemají tohle v hudebním oboru jednodušší mužští kolegové, že si najdou ženu, která jim dělá zázemí, a oni se mohou celý život soustředit jen na svou kariéru?
Záleží na tom, jak si to kdo nastaví. Jsou páry, kterým vyhovuje, že mají jasně rozdělené ženské a mužské role, a jsou v tom spokojení. Já jsem ráda a mám štěstí, že přítel akceptuje naši rozdílnou práci, ve které se chceme oba realizovat. A věřím, že mě jednou podpoří, abych nemusela skončit. Ale abych odpověděla na vaši otázku – chlapi to mají vždycky jednodušší! (smích)

Zvládají se houslistky vrátit ke kariéře, když se jim narodí děti?
Jsou případy slavných a úspěšných houslistek, které kariéru a rodinu dokázaly mít dohromady naprosto pohodově. Mají dvě tři děti a vyprodávají sály. Jsou úžasné, ale aby tohle dokázaly, tak k tomu samozřejmě potřebují skvělé zázemí, pochopení od svých nejbližších a i štěstí. A stejně tak znám hráčky, které celý svůj život zasvětily jen hudbě a jiné zase mateřství odkládaly na poslední možný moment.

A která z těch variant je vám sympatičtější?
První, ale ještě nějakou chvíli chci raději zmatkařit jen sama za sebe. Na tu zodpovědnost spojenou s dětmi zatím připravená nejsem. Když čas od času hlídám děti sestře, dávám se z toho pak vždycky dlouho dohromady. (smích).




Nejčtenější

Soutěž Léto v plavkách: o vítězi hlasujte až do pondělí

Léto v plavkách - Kos

Plavky jsou pro nás nepostradatelnou součástí léta. Na pláži u moře, u rybníka i na koupališti, ale i při opalování na...

K životu nepotřebujete spoustu oblečení, říká Kamila Boudová

Kamila Boudová, módní designérka

Vždycky ji zajímala móda. Kamila Boudová vystudovala oděvní design, pak působila v zahraničních firmách, pro které šili...



Vendula se těšila na nový účes. Proměna byla tak radikální, že se nepoznala

Proměna Venduly byla velmi razantní. Sama sebe v první chvíli vůbec nepoznala.

Od střední školy Vendula nezměnila účes. Ve svých šestadvaceti letech se rozhodla pro změnu, a proto se vydala do...

Co má hot dog společného se psy a kde se vlastně vzal?

Hot Dog

Dlouhá uzenina v housce se všemožnou oblohou je kandidátem na nejdokonalejší rychlé jídlo na světě. Podobně jako jeho...

Svět mě dřív štval, dospěla jsem teprve nedávno, říká Simona Babčáková

Simona Babčáková

Proměna herečky Simony Babčákové na blondýnu se promítla i do chování lidí vůči ní. Na okolí působí jemněji, muži jsou...

Další z rubriky

Neměla jsem strach, ale vztek, říká hlasatelka Moučková o srpnu 1968

Bývalá televizní hlasatelka Kamila Moučková

Brzo ráno 21. srpna 1968 z televizní obrazovky jako první oznámila divákům příjezd sovětské armády a dalších vojsk...

Finalistky kontroverzní Miss Bum Bum pózovaly v ulicích Sao Paula

Kontroverzní, nechvalně proslulá, sexistická. I takové přívlastky dostává...

Kontroverzní, nechvalně proslulá, sexistická. I takové přívlastky dostává brazilská soutěž Miss Bum Bum, ve které...

OBRAZEM: Kariéru začala Ewa Farna ve třinácti, teď slaví pětadvacetiny

Zpěvačka Ewa Farna v září 2007 a dubnu 2018

Ze své plnoštíhlé postavy si zpěvačka Ewa Farna dělá legraci, dokonce o svých bocích „jako skříň“ zpívá. Když však ve...



Najdete na iDNES.cz