Kromě anorexie mě trápí i sebepoškozování (ilustrační fotografie)

Kromě anorexie mě trápí i sebepoškozování (ilustrační fotografie) | foto: Profimedia.cz

Jsem vychrtlá na kost, ale připadám si tlustá. Občas se i pořežu

  • 55
Vím, že mám problém. Jsem mentální anorektička s velkými sklony k sebepoškozování. Když pozvala kamarádka mého přítele na pivo, pořezala jsem se. Čtenářka Karolína napsala další kapitolu našeho seriálu Můj boj nemocí.

Začalo to jednoho léta, kdy jsem náhodou zabloudila na takzvaný Pro-ana blog. Je určen dívkám, které chtějí hodně zhubnout. Byla jsem okouzlená natolik, že jsem si založila svůj vlastní. A už to jelo...

Každý večer jsem cvičila několik hodin, začala se omezovat, vyškrtla z jídelníčku mnohé potraviny, začala se denně vážit.

Za měsíc jsem zhubla 4 kila

Bylo mi 14 let a vážila jsem 52 kilo. Během měsíce jsem zhubla na 48 kilo, kde jsem skončila.

Najednou to nebylo tak jednoduché. Neustále jsem myslela na nezdravé jídlo. Chodila jsem do kuchyně a zase zpátky a snažila se nepolevit. Zlom přišel při návštěvě známých mých rodičů, kde jsem hodně jedla a zkazila to.

Přibrala jsem na 52 kilo a nějaké to kilo s jojo efektem k tomu. Stejný kolotoč se opakoval o rok později. Zase jsem zhubla, pak nepřekonatelná chuť a přibrání.

Mám sklony k sebepoškozování

Nakonec jsem skončila s 57 kily. Byla jsem na návštěvě u psychologa na doporučení svého obvodního lékaře. Žádné dobré zprávy mi neřekl. Nechci být ženou. Nechci přijmout sama sebe.

Na internetu jsem se dočetla, že je to typ neurózy, o které jsem se také dočetla ve své lékařské zprávě. Velká červená písmena zdůrazňovaly větu "velký sklon k sebepoškozování".

Dále tam stálo, že mé sebevědomí se nachází na bodu mrazu a mám takzvanou nízkou frustrační tolerantnost. Jsem uzlíček nervů, který čas od času vybouchne a je velmi agresivní. Ale prý to se mnou nevypadá až na nějaké oběšení. To chápu. Vybrala bych si totiž spíše předávkování léky, nebo pořezání, než oběšení.

Zhubla jsem i zdravě

V zimě 2009 jsem si našla přítele a během roku s ním jsem zhubla na 51,5 kilo bez omezování. Spíš jsem jedla víc než kdy dřív a samé dobroty - pizzy, chipsy a sladkosti všeho typu jsme jedli pokaždé, když jsme byli spolu.

Když jsem byla sama, jedla jsem svoje oblíbené zdravé potraviny, ale nedělalo mi problém dát si i nezdravé věci.

V únoru se všechno změnilo. Cítila jsem to. Nevím, jak to vysvětlit. Ale cítila jsem, že je to zase tady. Slyšela jsem v hlavě výstražný hlas, který říkal, abych se měla na pozoru.

Naivně jsem si myslela, že se před hubnoucí mánií schovám a nepoddám se tomu.

Tričko XS na mě plandá

Lítám v tom víc než kdy dřív. Zhubla jsem sice jen necelé kilo a půl, ale na těle to jde vidět dost. A na mé psychice také.

Lidé si najednou začali všímat, že jsem dost hubená a nejím. I moji rodiče. Máma mi neustále podsunuje jídlo, kterého se snažím jakýmkoliv způsobem zbavit, protože chci ještě zhubnout. Ještě se necítím dost hubená. To, že mi plandají trička XS a kalhoty S, mě neuspokojuje.

Neuspokojuje mě nic. I když celý den jím dobře a málo, stejně si nadávám, že jsem si mohla k obědu dát o pár brambor míň nebo k snídani místo 15 gramů müsli jen 10 gramů.

Snažím se zhubnout na 48 kilo, ale nedaří se mi to. Neustále dělám chyby, díky kterým se cítím ještě hůř. V jedné věci jsem ale udělala pokrok - už si dokážu přiznat, že mám problém, i když si stále nedokážu říct "jsem mentální anorektička". Přijde mi to troufalé. Anorektičky jsou přece vyzáblé, ne tlusté.

Zase jsem se pořezala

Od svých třinácti let přemýšlím nad pravidelným sezením u psychologa, ale nikdy jsem se k tomu nepřesvědčila.

Dneska jsem udělala velký krok. Stalo se to poté, co jsem se zase pořezala, protože jedna kamarádka pozvala mého přítele na pivo. Můj přítel o tom neví. Má před maturitou a já ho nechci zatěžovat svými problémy. Už tak se pro něj cítím jen jako přítěž. Jako trest.

Pak jsem napsala psycholožce z mého města email. Cítím, že jestli ze sebou nezačnu urychleně něco dělat, neskončí to dobře. Stále se budu točit v kolotoči, který se nikdy nezastaví, pokud se neozvu. A já už nechci mlčet...

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.