Začalo to jednoho léta, kdy jsem náhodou zabloudila na takzvaný Pro-ana blog. Je určen dívkám, které chtějí hodně zhubnout. Byla jsem okouzlená natolik, že jsem si založila svůj vlastní. A už to jelo...
Každý večer jsem cvičila několik hodin, začala se omezovat, vyškrtla z jídelníčku mnohé potraviny, začala se denně vážit.
Za měsíc jsem zhubla 4 kila
Bylo mi 14 let a vážila jsem 52 kilo. Během měsíce jsem zhubla na 48 kilo, kde jsem skončila.
Najednou to nebylo tak jednoduché. Neustále jsem myslela na nezdravé jídlo. Chodila jsem do kuchyně a zase zpátky a snažila se nepolevit. Zlom přišel při návštěvě známých mých rodičů, kde jsem hodně jedla a zkazila to.
Přibrala jsem na 52 kilo a nějaké to kilo s jojo efektem k tomu. Stejný kolotoč se opakoval o rok později. Zase jsem zhubla, pak nepřekonatelná chuť a přibrání.
Mám sklony k sebepoškozování
Nakonec jsem skončila s 57 kily. Byla jsem na návštěvě u psychologa na doporučení svého obvodního lékaře. Žádné dobré zprávy mi neřekl. Nechci být ženou. Nechci přijmout sama sebe.
Na internetu jsem se dočetla, že je to typ neurózy, o které jsem se také dočetla ve své lékařské zprávě. Velká červená písmena zdůrazňovaly větu "velký sklon k sebepoškozování".
Dále tam stálo, že mé sebevědomí se nachází na bodu mrazu a mám takzvanou nízkou frustrační tolerantnost. Jsem uzlíček nervů, který čas od času vybouchne a je velmi agresivní. Ale prý to se mnou nevypadá až na nějaké oběšení. To chápu. Vybrala bych si totiž spíše předávkování léky, nebo pořezání, než oběšení.
Zhubla jsem i zdravě
V zimě 2009 jsem si našla přítele a během roku s ním jsem zhubla na 51,5 kilo bez omezování. Spíš jsem jedla víc než kdy dřív a samé dobroty - pizzy, chipsy a sladkosti všeho typu jsme jedli pokaždé, když jsme byli spolu.
Když jsem byla sama, jedla jsem svoje oblíbené zdravé potraviny, ale nedělalo mi problém dát si i nezdravé věci.
V únoru se všechno změnilo. Cítila jsem to. Nevím, jak to vysvětlit. Ale cítila jsem, že je to zase tady. Slyšela jsem v hlavě výstražný hlas, který říkal, abych se měla na pozoru.
Naivně jsem si myslela, že se před hubnoucí mánií schovám a nepoddám se tomu.
Tričko XS na mě plandá
Lítám v tom víc než kdy dřív. Zhubla jsem sice jen necelé kilo a půl, ale na těle to jde vidět dost. A na mé psychice také.
Lidé si najednou začali všímat, že jsem dost hubená a nejím. I moji rodiče. Máma mi neustále podsunuje jídlo, kterého se snažím jakýmkoliv způsobem zbavit, protože chci ještě zhubnout. Ještě se necítím dost hubená. To, že mi plandají trička XS a kalhoty S, mě neuspokojuje.
Neuspokojuje mě nic. I když celý den jím dobře a málo, stejně si nadávám, že jsem si mohla k obědu dát o pár brambor míň nebo k snídani místo 15 gramů müsli jen 10 gramů.
Snažím se zhubnout na 48 kilo, ale nedaří se mi to. Neustále dělám chyby, díky kterým se cítím ještě hůř. V jedné věci jsem ale udělala pokrok - už si dokážu přiznat, že mám problém, i když si stále nedokážu říct "jsem mentální anorektička". Přijde mi to troufalé. Anorektičky jsou přece vyzáblé, ne tlusté.
Zase jsem se pořezala
Od svých třinácti let přemýšlím nad pravidelným sezením u psychologa, ale nikdy jsem se k tomu nepřesvědčila.
Dneska jsem udělala velký krok. Stalo se to poté, co jsem se zase pořezala, protože jedna kamarádka pozvala mého přítele na pivo. Můj přítel o tom neví. Má před maturitou a já ho nechci zatěžovat svými problémy. Už tak se pro něj cítím jen jako přítěž. Jako trest.
Pak jsem napsala psycholožce z mého města email. Cítím, že jestli ze sebou nezačnu urychleně něco dělat, neskončí to dobře. Stále se budu točit v kolotoči, který se nikdy nezastaví, pokud se neozvu. A já už nechci mlčet...
|
Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu zdravi@idnes.cz. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci. |
