Vzápětí však odsoudí snahy o ženskou rovnoprávnost, neboť ony přece ženy z jejich přirozené role vymaňují, čímž jim škodí. Ano, ženy jsou pro přežití lidstva nejdůležitější. Ovšem nejen že za tuto úlohu nejsou nijak pozoruhodně oceňovány - za své ženství jsou na celém světě spíše trestány. Liší se pouze míra v závislosti na kultuře. Nevěříte? Tak si představte, že by na naší planetě přistáli Marťani a nezaujatě nás pozorovali.
Třeba kdyby se mrkli do Číny, našli by velké množství mladých mužů, ale mnohem méně mladých žen. Rozdíl je tak velký, že spousta z těchto mladíků nemá vůbec šanci najít si ve své zemi nevěstu. Proč? Protože tolik rodičů trvalo na tom, že jejich státem povolené jediné dítě musí být chlapec.
Takový výsledek se ale neudělal sám od sebe: předcházely mu cílené potraty plodů ženského pohlaví a zabíjení novorozených holčiček či jejich odkládání do sirotčinců. Takhle že se lidstvo chová ke svému cennějšímu pohlaví?
A to je čínský příklad pouze jedním z neuvěřitelně dlouhé řady, kde jedna absurdita stíhá druhou - a jde při nich o život (samozřejmě ženský). Pravda, u nás miminka ženského pohlaví nezabíjíme. Ale pocit, že chlapeček je cosi cennějšího než holčička, se vyskytuje i tady. Když moje těhotná kamarádka Mařenka na dotaz prodavače v zelenině uvedla, že čeká holčičku, soucitně pravil: "To nevadí.
Hlavně ať to je zdravé!" A spiklenecká mrkání na nastávající tatínky, předpokládající, že SAMOZŘEJMĚ chtějí kluka, známe nejspíš všichni.
Podobný způsob "oceňování" ženské role nás provází celý život. Je fascinující, jak vše, co je označováno "ženské", jako by bylo méněcenné. Takzvané "typicky ženské" pracovní obory jsou zásadně méně placené než "typicky mužské". Ovšem nepomůžeme si ani v oborech jiných, stejně dostaneme méně peněz než náš mužský kolega. Předpokládá se totiž, že naše placené zaměstnání je jen jakýmsi doplňkem k platu manžela či vedlejší činností k péči o děti (a to i v případech, že žádného manžela nemáme).
A pokud budeme poslušně vykonávat roli přidělenou nám tradicemi? Ano, může to vyjít. Musíme mít ale štěstí na spolehlivého partnera. Jinak můžeme dopadnout jako moje známá Helena. Ochotně se vzdala svého zaměstnání a šťastně přivedla na svět tři děti... aby je všechny manžel po pár letech opustil. Netřeba dodávat, že alimenty platí minimálně. Helena teď zoufale shání práci. Jenže kdo stojí o samoživitelku se třemi dětmi?
Žen v situaci Heleny jsou na celém světě miliony. Podle logiky "nejcennější role ve společnosti" by měly být náležitě odměněny a žít si s dětmi jako v bavlnce. Skutečnost ovšem známe všechny. A tak ačkoli muži vlastní 90 % světového bohatství, rodiči-samoživiteli jsou většinou ženy a budoucnost lidstva vychovávají často ze svých mizerných platů s neuvěřitelným vypětím sil. Ano, za to by si skutečně ocenění zasloužily. Jen nevím, kdo jim ho dá.
Přesto všechno jsem moc ráda, že mám dvě dcery. Je nad slunce jasné, že silnějším pohlavím jsou ony, a budoucnost zákonitě patří jim. Přes veškerá úskalí dokážou rodit děti, pečovat o domácnost, studovat, vydělávat peníze i létat do kosmu. Jen si nesmí nechat namluvit, že pro život stačí být "typicky ženskou" ženou. A kdyby jim snad něco nevyšlo ... tak v Číně budou nevěsty ještě dlouho k nezaplacení.
 Autorka Michaela Marksová-Tominová je ředitelkou odboru rodinné politiky na ministerstvu práce a sociálních věcí. Předtím pracovala v organizaci Gender Studies, zabývající se postavením žen a mužů ve společnosti. Píše články a komentáře, teď je na mateřské s druhou dcerou. |
