Vizitka
|
Když však jde sama po práci po ulici, nepřemýšlí, kdo je co zač. "Každý člověk je rád, když svoji profesi může někde zavřít a chvilku přepnout, přeladit na jiný program. Netrpím tím, že bych lidi na ulici sledovala. Navíc z tváře profil člověka udělat opravdu neumím," říká.
Ani z toho, jak mluvíme a jednáme s ostatními lidmi, se toho podle ní moc vypozorovat nedá. "To jsou jen mikrovzorky, které jsou vám naprosto k ničemu. Ale je třeba zajímavé, že hezcí lidé vyvolávají sympatie. Studie dokazují, že atraktivní lidé to mají v životě jednodušší, což platí i ve světě zločinu. S líbeznou tváří si nespojujeme velmi brutální chování," tvrdí.
Sama měla naposledy strach o svůj život nedávno. "Vystoupila jsem z tramvaje, široko daleko nikde nikdo, jen na rohu stáli tři muži. Když jsem kolem nich prošla a zahnula do boční ulice, měla jsem pocit, že se jeden odpoutal a jde za mnou. Přidala jsem do kroku, on přidal taky a já se začínala bát," vzpomíná.
V tu chvíli proto sáhla do kabelky pro sprej. "V hlavě mi běžely různé scénáře a já si řekla, že radši budu hysterická, než abych něco podcenila. Pak ten muž začal volat: "Paní docentko, paní docentko."
Tím to mohlo celé skončit, ale mě napadlo, že může jít o inscenaci, že je to fingované. Tak už jsem se s tím sprejem otáčela a najednou slyším: "To jsem já, kriminálka ta a ta, my jsme spolu dělali. Byl to bývalý kolega," směje se teď s odstupem.
Za profesionální deformaci by své jednání označila jen z části. "Dá se to tak nazvat. Na druhé straně si vybavím hned několik případů, kdy přesně takhle byla žena přepadena nebo znásilněna. A mně už pak v hlavě běží další příběh, co tohle všechno udělalo s ní, s rodinou, s partnerem," říká Ludmila Čírtková, která ve svém volnu pomáhá v Bílém kruhu bezpečí - organizaci zaměřené na pomoc obětem trestných činů. Přichází tam většinou ženy, ale výjimkou nejsou ani muži. (Čtěte také: Stále mě šokuje krutost tyranů)
