Jsem líná, lhostejná a životem se plácám, tvrdí slavná moderátorka

  8:48aktualizováno  18. září 10:27
Je nejznámější moderátorkou na Slovensku, asi jako v Česku Leoš Mareš. Její obličej znají miliony lidí z televize, ale nezaslouží si, abychom o ní mluvili jen v souvislosti s pěveckou soutěží, kterou teď moderuje. Na to je příliš zajímavá.

Adéla Banášová - moderátorka Česko Slovenské SuperStar | foto: Michal SváčekMF DNES

Jak se vám líbila slavná fotbalová remíza 2:2?
Když se hrálo proti Čechům, podnikly jsme dámskou jízdu na venkov, popíjely u krbu a poslouchaly vřískání z okolních chat. Občas jsme si taky zakřičely, abychom nepůsobily lhostejně, ale z fotbalu jsem neviděla ani vteřinu.

Výsledek vám byl lhostejný.
Mně se líbí, když je někdo výjimečný, ale ani jedna z našich zemí není ve fotbale kdovíjak skvělá. Nepotřebuju se dívat na souboje průměrných...

Jste soutěživá?

Říká se o ní: že je nosatá

Měla jsem na ledacos talent, plavala jsem, chodila na balet, dokonce na džudo, ale každé soutěže jsem se bála. Třeba před plaveckými závody jsem byla tak vystresovaná, že to moje výkony jen zhoršilo. Kdykoli někdo řekl, že jde o čas nebo o body, začala jsem panikařit.

Čím jste chtěla být před deseti lety?
Nemívám bohužel jasné ambice, což je chyba; nevím přesně, čeho chci dosáhnout, životem se plácám. Ale přesně před deseti lety jsem se dostala do Fun rádia, což dodnes považuju za svůj životní úspěch, a měla jsem jedinou touhu – být v rádiu dobrá.

Počkejte... Pět let jste nejslavnější slovenskou moderátorkou, takže nechápu, proč je největším úspěchem práce v rádiu.
Bylo mi devatenáct a vyhrála jsem konkurz, kam přišlo pět set uchazečů.

A hned jste dostala prestižní místo moderátorky?
Kdeže! V našem rádiu bylo vždycky domácké prostředí, ale zároveň platilo, že první půlrok dělali všichni nováčkům naschvály – zůstat mohl jenom ten, kdo vydržel.

Jak ta šikana vypadala?
Zpočátku jsem vysílala každou sobotu a neděli od šesti ráno, takže zabité víkendy. Ve studiu sedím ještě za tmy jen s technikem, který se mnou vůbec nemluví, nereaguje. Hnusné napětí. A nakonec zvedne oči: "To zas byla pěkná blbost, cos řekla." Takový tichý psychoteror... Tohle už dnes neplatí, všichni už jsou ke všem dobří a podle toho taky v rádiu vypadají.

Jak to myslíte?
Iniciační rituály mají něco do sebe – všeho si pak víc vážíte.

Zní to, jako byste byla zklamaná. Jako by vás rádio přestávalo bavit.
Beru věci takové, jaké jsou. Tehdy nebyla velká konkurence, mohli jsme si mnohem víc dovolit, to je pryč. Jako musí pekař upéct dobré rohlíky, aby je prodal, tak my musíme hledat, co nám zvedne poslechovost, a máme na to průzkumy. Takže dnes bych si například rozhodně nepustila polovinu hudby, kterou hrajeme, ale není to moje starost. Není to moje rádio, nejsem jeho jediný posluchač. A když si chci pustit oblíbenou hudbu, pustím si ji doma.

Naskakuje mi husí kůže, když si představím, že už deset let vstáváte do rádia v šest hodin ráno. Proč? Vždyť máte vyděláno...
Vstávat se mi opravdu nechce, jsem líná. Ale kdybych nemoderovala v rádiu, neměla bych už v životě žádný režim a úplně bych zpohodlněla. Navíc je mi v rádiu dobře, pracuju ve dvojici s nejlepším kamarádem, a taky je to výborný trénink do televize, protože musím denně tři hodiny reagovat na něj i na hosty... neumím si představit, že bych půl roku nic nedělala a potom šla moderovat živé přenosy SuperStar.

Adéla Banášová

Setkání s Lindou Evangelistou

Váš táta byl diplomat, hodně cestoval. Jezdívala jste s ním?
Za minulého režimu jsme bydleli pět let ve východním Německu, kde byl tiskovým atašé, a pro děti to bylo těžké – přijdete do školky, kde se mluví německy, a ničemu nerozumíte. Trauma. Ale mělo to i výhody, protože jsem jazyk pochytila zadarmo a hlavně jsem se naučila, jak se nenechat ubít. Stala se přirozená věc – když si mezi německé děti sedla nová holka, která nemluvila, dělaly jí zle. První vzpomínka – je mi dva a půl roku, prvně jdu do školky, s sebou mám dvě jablíčka ke svačině a vím, že je nemůžu sníst, protože bych tak snědla jediný kontakt s domovem. Ostatní děti mě ještě dlouho zavíraly do různých skříněk, ale byla to přežitelná šikana, za kterou dnes můžu poděkovat.

A potom už jste žila jenom na Slovensku?
Jako desetiletou mě ještě vzali na dva roky do Vídně, ale to už bylo v pohodě. Školství v Rakousku je úplně jiné než u nás, byli tam vtipní, kreativní učitelé, bavilo mě to.

Vašeho otce Jozefa jsem poznal – milý a sympatický chlap.
To on je.

Nicméně, podle Ústavu paměti národa byl agentem ŠtB. Vím, že se proti tomu brání, že třeba neúspěšně žádal o vydání svého údajného podpisu na grafologický výzkum. Jak tuhle nepříjemnost prožívala rodina?
Když byl člověk diplomat, automaticky ho kontrolovali a často i zaregistrovali, i když aktivně nespolupracoval... Když táta zjistil, že je v seznamech jeho zfalšovaný podpis, sehnal si grafologa a soudního znalce, který by potvrdil nepravost, ale Ústav paměti národa mu odmítl vydat originál. Sami nejspíš věděli, že je to podvrh, že celý ústav funguje na zfalšovaných dokumentech... Příjemné to rozhodně nebylo, ale naše rodina je celkem zvyklá na to, že někteří lidé dovedou výborně odsuzovat.

I vy konkrétně jste na to zvyklá?
Když byl můj táta čtyři roky poslancem, spousta lidí předpokládala, že mi všechno zařizuje – třeba to, že pracuju v rádiu. A vlastně to platí dodnes, i když je otec v důchodu. Mnozí soudí podle sebe ostatní; když jsou například sami schopni korumpovat, podezírají z toho své okolí.

Můžou vás po těchto zkušenostech rozhodit výmysly z bulváru?
V tomhle mám skvělou mámu – když už se chci naštvat, tak mi připomene, že jsem mladá, že se mi daří, že se dá můj život označit slovem šťastný. Tak proč si ho nechat ukrást nepříjemnostmi? Až budu v šedesáti vzpomínat na mládí, tak by bylo škoda, kdyby se mi vybavil stres z bulváru a z osočování...

Otec Lucie Bílé považuje svoji dceru za komediantku, která měla zůstat u seriózního řemesla. Co vaši?
Ti mě považují za šikovnou a mají radost, že jsem se dokázala uplatnit.

A jste šikovná, nebo vám ke kariéře pomohla souhra šťastných okolností?
Štěstí je sice důležité, ale když pomůže souhra šťastných okolností nešikovnému člověku, tak ho může vystřelit nahoru nanejvýš na půl roku.

Vaše kariéra se povede jednomu člověku z pěti milionů. Jaké vlastnosti vás k ní předurčily?
Tak zaprvé – vždycky jsem ráda mluvila, ale zároveň jsem uměla i poslouchat. Někteří lidé mají pocit, že když jsou ukecaní, budou z nich dobří moderátoři, jenomže moderátor nesmí být slyšet víc než jeho hosti. Zadruhé – rodiče mi předali jistý smysl pro humor, třeba už tím, že jsem jako holka poslouchala před spaním Lasicu se Satinským. A zatřetí – jednoduše jsem měla štěstí na spolupracovníky. Kdybych například nepracovala s televizním režisérem Peterem Núňezem, který je klidný a vzdělaný, ale s nějakým obyčejným režisérem, který rád křičí, tak žádnou kariéru nemám. Do pěti minut bych se rozplakala.

Moc mi k vám nesedí, že jste se v šestnácti chtěla stát modelkou.
Nechtěla!

Ale stala jste se.
Byla jsem v jediné soutěži... Na střední škole jsme se při dějepise dívali na film Stalingrad, kde zrovna někomu řezali nohu, a najednou vešla do třídy žena, která ukázala na čtyři holky, a že prý je z modelingové agentury. Mě tohle vůbec nezajímalo, ale protože jsem tehdy měla cobainovské období a chodila zásadně ve flanelce a kanadách, tak máma řekla, že by nebylo zlé, kdybych se zase trochu změnila v děvče. Jednoho dne mě poslali na soutěž Elite Model Look, tak jsem poslušně šla, dostala se do finále a to bylo všechno.

Pak jste s tím sekla?
Já to nikdy nechtěla dělat, i když to byl vlastně zážitek. Komu by vadilo, když se v šestnácti potká s Lindou Evangelistou?

Jaké to setkání bylo?
Krátké... A pořád jsem si byla vědoma, že nejsem extrémně krásná, že jsem spíš zajímavý typ a že bych musela opravdu hrozně moc chtít, abych v modelingu něčeho dosáhla. Já nechtěla ani z poloviny hrozně.

Kdy jste si prvně uvědomila svou velkou popularitu?
Žádný náraz nepřišel, protože jsem už jako středoškolačka natáčela pro ranní televizní relaci různé příspěvky, třeba o vratných lahvích nebo o tom, kolik stojí mák. Jednou za čas jsem se objevila v záběru, pět lidí mě poznalo, jeden napsal dopis, že se mu líbím. Ta minipopularita pak pomalinku rostla – dostala jsem se do rádia, a když nakonec přišlo moderování první SuperStar a najednou mě znali skoro všichni, nebyl už to šok.

Tomu moc nevěřím.
Dobře. Pamatuju si zvláštní moment. Moderovali jsme první finálový večer, byly tam stovky diváků, a když jsem šla po schodech na pódium, začal dav pištět tak hlučně, že mi trvalo dvě vteřiny, než jsem se vrátila do reality a řekla si: Hlavně si na tom neujeď... Můžete být připravený na cokoli, ale když na vás piští celý sál, tak to je silný moment. Ačkoli vám hned dojde, že hodnota té síly je nulová, protože titíž diváci budou příště pištět na někoho jiného.

Víte, co se mi líbí? Nikdy si nestěžujete, že vás sláva obtěžuje a omezuje.
Jsem si vědoma štěstí, které mě potkalo. Nemůžu si na nic stěžovat, aniž bych se pak styděla před někým, kdo má vážný problém. A proč bych si připadala omezovaná? Žiju si normálně – když se chci opít, tak se nejdu opít do města, ale otevřu si s kamarádama lahev v nějakém bytě...

Adéla Banášová

Uprchlice u Ázerbájdžánu

Natáčíte teď Česko Slovenskou SuperStar a pendlujete mezi Bratislavou, Brnem, Prahou. Zažila jste někdy hektičtější období?
Ale SuperStar byla vždycky taková, že jsme jezdili. Sice ne do Prahy, ale třeba do Banské Bystrice nebo do Žiliny. Takže jsem zvyklá a zvládám to v pohodě. I když vůbec není v pohodě, když tři dny v řadě nespíme, ale i to se zvládnout dá.

Teď jste žertovala?
Vůbec. Při každé SuperStar se točí takzvané divadlo – porota vybere sto posledních zpěváků, kteří se střídají v divadle tři dny a noci. My navíc jezdili s Leošem Marešem na naše ranní vysílání do rádia, takže jsme nespali vůbec. Tři dny jsem na sobě měla stejný make-up, což už bylo takové divné.

Divné? Popište to přesněji – jak se cítíte s třídenním make-upem?
To už pak ani nevíte, jak se vlastně cítíte... Výsledek uvidíme v televizi.

Vy prý doma televizi nemáte.
Ano, ale není to žádný protest. Se ségrou jsme měly od dětství přísnou výchovu, televize se u nás pouštěla jen ve vzácných chvílích. Musela jsem si vybrat, který konkrétní film chceme v konkrétním týdnu vidět, a neexistovalo, abychom si o víkendu pustily ranní pohádky – to je přece zabiják času! Vždycky jsem se jako dítě těšila, až budu nemocná, tehdy jsem se mohla dívat na video... Dopadlo to tak, že když dnes zajdu do restaurace, kde běží televize, tak i kdyby v ní byla stupidita největší, tak na ni zmagnetizovaně koukám. Pro mě je lepší žít bez televize. Když se chci na něco podívat, k někomu si radši zajdu – třeba první díl SuperStar jsem sledovala u rodičů.

Kdybyste tu soutěž nemoderovala, bavila by vás?
Ale jo. Odjela jsem například na dovolenou, kde jsem chtěla vypnout tělo i mozek, ničím se nezatěžovat, ale intenzivně jsem tam sledovala německou SuperStar. Ten pořad je jednoduše dobře vymyšlený a myslím, že na něm není nic zlého. Alespoň v případě, kdy si každý ze zúčastněných uvědomí svoji roli a omezenou trvanlivost své případné popularity. Horší je, když té hře někdo příliš propadne.

I vy si uvědomujete prchavost své popularity?
Žiju s tím, že jsem na vrcholu už podezřele dlouho a že to tak nebude navždy.

Až si lid oblíbí jinou dlouhonohou blondýnu, určitě z vás bude dobrá novinářka. Přinejmenším umíte vést vtipné rozhovory.
Nevím, jestli bych je dokázala dělat dobře taky do novin. Já mám respekt vůči jiným profesím, až na těch pár bulvárních novinářů, které znám osobně a u kterých vím, že to není profese, ale diagnóza. A neumím říct nahlas, že bych byla dobrá novinářka. Snad... Kdybych měla delší praxi...

Tak to zatím neřešte, jste celebrita. Bohatá celebrita, ale na to jste asi zvyklá – ani vaši rodiče chudí nebyli.
Je to trochu jinak. Ano, nikdy jsme nebyli chudí, jenomže když byl otec diplomatem ve Vídni, celá jeho výplata šla na stavbu bratislavského domu. Do rakouské školy jsem chodila jako chudák a spolužáci mi nosili staré oblečení, protože mysleli, že jsem uprchlice z Ázerbájdžánu. Čímž chci říct, že naše rodina vždycky žila skromně – neexistovalo, že bychom si šly koupit oblečení pro radost. Do obchodu se šlo, když bylo tričko děravé nebo boty ošoupané... Díky těm zásadám jsme postavili hezký dům, ale to je jediný majetek, který rodiče mají. Já jsem teď určitě bohatší než oni, moje máma pořád počítá každou korunu a ptá se: Za kolik jsi koupila to máslo? Já: Nevím, mami, nekoukám na to... A ona: Ty si žiješ!

Zdědila jste tu skromnost?
Když jsem na dovolené, tak nepřemýšlím, jestli půjdu do levné, nebo do drahé restaurace. Cena másla mě opravdu nezajímá, mám drahé auto. Ale na druhou stranu nerozumím ženám, které si jsou schopny odkládat čtyři měsíce z výplaty, aby si potom koupily vuittonku – tohle mi blízké není. Máma mi opravdu pořád připomíná, že jednoho dne nebudu dělat dnešní práci a měla bych na to být připravená.

Třeba pak budete uvádět vlastní televizní talkshow – Leoš Mareš se na to systematicky připravuje a vidí to jako svůj vrchol.
Tohle je ambice každého moderátora – od rosniček přes hlasatelky zpráv by chtěl mít každý svoji talkshow. Ale Leoš na to má.

A vy ne? Pochybuju, že by měl větší přehled.
Má. Ví toho mnohem víc než já, o všechno se zajímá... Já ne – mně je všechno lhostejné. Je mi tak jedno, co se děje ve světě! Dejme tomu konflikty na Blízkém východě – mám pocit, že vždycky byly, vždycky budou a vždycky je za nimi něco, co nevyřeším... Jasně, taky bych možná někdy chtěla talkshow, jenže jsem sebekritická – dost váhám, jestli bych to uměla.

Bulvárek na závěr

Můžete mít hezký a poklidný partnerský vztah?
To víte, že můžu. První čtyři vztahy jsem měla ještě před tou televizní slávou a do každého jsem šla vážně – vždycky minimálně na rok. Každého partnera jsem brala jako muže svého života, ať mi bylo třináct, šestnáct, dvacet...

... ve třinácti jste měla vážný vztah?
Adekvátní věku. Rok jsme byli spolu, drželi se za ruce, dali si pusu, pro mě to bylo vážné... No, a když mě SuperStar proslavila, na vztazích se toho moc nezměnilo. I když je pravda, že když dnes dělá partner podobnou práci jako já, může ho trápit, že jsem populárnější, že víc vydělávám. Ale to je jeho minus, když vnímá tohle jako hodnotu... Jeden můj vztah na tom ztroskotal.

Slyšel jsem – vztah s mladým zpěvákem ze SuperStar.
Tihle soutěžící to mají vždy těžké. Moderátor většinou SuperStar přežije a jede dál, ale zpěváci ji o moc dlouho přežít nemusí.

Se svým současným přítelem, tanečníkem Peterem Modrovským, jste se dala dohromady v televizní soutěži Let’s Dance, v níž jste letos skončili třetí. Najednou jste nebyla moderátorkou, ale tanečnicí – jaký to byl pocit?
Jedno z nejhezčích období mého života! Prožila jsem pohádku, po které touží malé holky, princezničkovský sen – tančila jsem s mužem, který mi byl velmi blízký a v závěru úplně nejbližší, měla jsem krásné šaty, hrála pěkná hudba, všechno to bylo jemně povrchní, ale příjemné... Byla jsem ráda, že nemusím moderovat.

Teď je vám devětadvacet – uvažujete o dětech? Zvládala byste je při své práci?
Úplně v pohodě. Znáte lepší práci k dětem než moderovat tři hodiny denně v rádiu a potom si uspořádat celý den podle svého? Klidně bych mohla mít děti hned, ale moje individuální touha nestačí. Musela bych si být jistá, že je na to připravený i ten druhý, a to zatím nejsem, takže se nikam nehrnu.

Adéla Banášová

Jozef Banáš: Uspěla, protože je normální baba

Banášovi jsou na Slovensku známá rodina. S přehledem nejslavnější je moderátorka Adela, ale každý zná i jméno a tvář jejího otce Jozefa. Kdysi diplomat a poslanec, dnes šedesátiletý spisovatel, jehož politický thriller Zóna nadšení se stal loni slovenskou knihou roku.

Pozoroval jste na vaší Adele odmala sklony k exhibicionismu?
Exhibicionismus ne, ale vždycky ji fascinovalo slovo. Adela je největší kamarádkou s dcerou Milana Lasici, Hankou, a tahle dvě děvčata si odmala vymýšlela a nahrávala scénky. A spoustu cizích scének znala Adela nazpaměť – bylo jí deset, když jsme žili ve Vídni a zašli si tam do divadla právě na Lasicu se Satinským. Ona je nahlas opravovala, protože všechny dialogy znala.

Proč podle vás v showbyznysu uspěla?
Je to skromná, pokorná, normální baba, která je v civilu stejná jako na obrazovce. Čtyřikrát za sebou vyhrála cenu Oto, což je obdoba vašeho TýTý, a to snad svědčí o tom, že ji lidi mají rádi. Na nic si nehraje a pořád na sobě pracuje – cvičí, posiluje, učí se jazyky...

Jste na ni hrdý, nebo jste si pro ni představoval důstojnější zaměstnání?
S manželkou jsme hrdí na obě naše dcery úplně stejně, jako je hrdý každý rodič, když se z dítěte stane dobrý novinář, učitel nebo řidič tramvaje. Adelka má teď štěstí, že ji život zavál do sféry, kde na ni je vidět, ale je jenom otázka času, kdy její sláva pomine a přijde někdo nový. Ona pak může klidně dělat učitelku němčiny nebo angličtiny.

Řekněte jeden důvod, proč jste na ni pyšný.
Jsme jedna z posledních trojgeneračních rodin, v domě s námi žijí taky devadesátiletí rodiče mé manželky. A nepřestávám oceňovat, že i když je Adela tolik zaneprázdněná, tak kdykoli má čas, přijede se na ně podívat.

Jste si jistý, že čte vaše knihy?
Adelka? To je čtenářka s velkým Č. Čte knížky anglicky, německy, česky, slovensky, a samozřejmě bývá i jedním z mých prvních kritiků. Dovede být tvrdá, řekne: "Třetí strana se nedá číst." A já jsem rád, protože je pro mě důležitý názor jiné generace. Sám beru některá fakta jako samozřejmost, a ona mě upozorní, že se pletu.

Autoři: ,

Nejčtenější

Žena už si dvacet let nemyla vlasy a čtrnáct let je nestříhala

Frankie Cluneyová

Frankie Cluneyová (32) z Anglie se pyšní vlnitými vlasy, které jí sahají až na zem. Pečuje o ně i několik hodin denně,...

Do chladného počasí stačí troje boty. Na kozačky do půli lýtek zapomeňte

Kozačky by neměly chybět v žádném ženském botníku. Jsou jedním ze základních...

Letní střevíčky a žabky jsme už definitivně uložili na dno botníku. Nastává čas oprášit kozačky a další boty, které...

Nejčastější chyby při čištění zubů, které mohou za zničený chrup

Ilustrační fotografie

Téměř každý se za svůj život setká se zubním kazem. Na vině je podle lékařů špatná ústní hygiena. Většina lidí si podle...

Latexová svoboda nahých mužů. Na neobvyklé výstavě je orgasmus povolen

Nejmenšímu naháčovi připadla klec.

Po nahých ženách nabídli organizátoři výstavy Voayer skutečně nahé muže. V potemnělých prostorách činžovního domu v...

V mládí ji šikanovali kvůli vzhledu, rozhodla se pro kompletní proměnu

Celine Centino po proměně

Celine Centino (24) ze švýcarského Zurichu byla v mládí šikanována. Děti si ji dobíraly kvůli vzhledu. Tehdy si řekla,...

Další z rubriky

OBRAZEM: I známé osobnosti jsou jenom lidé a mají vrásky

Známé tváře se za své vrásky nestydí. Jsou na ně hrdé.

Stárnout s grácií a bez pomoci plastických chirurgů už se dnes mezi lidmi pracujícími v šoubyznysu příliš nenosí....

Když táta zemřel, neměl ani šedesát kilo, vzpomíná dcera Michala Tučného

Michaela Tučná

Táta Michaely Tučné je dodnes ikonou české country music. Báječná ženská, Poslední kovboj, Pověste ho vejš, Snídaně v...

Život Livie Klausové ovlivnil pobyt v dětském domově i smrt otce

Livia Klausová se svým manželem Václavem Klausem

Zatímco Václav Klaus byl jako prezident jedněmi obdivován a druhými nenáviděn, jeho žena Livia takto veřejnost...

Seriál o motorickém vývoji: Co se děje ve třetím roce?
Seriál o motorickém vývoji: Co se děje ve třetím roce?

Děti ve třetím roce života své okolí baví rozpustilostí. Rády tančí, zpívají i vyprávějí. Jejich motorický vývoj jde stále kupředu a je na rodičích, aby se na něm aktivně podíleli.

Najdete na iDNES.cz