Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Pepa Melen: Dodnes mi za „Né, pětku né“ chodí asi 80 korun měsíčně

  1:36aktualizováno  1:36
Byl hudební dětskou hvězdou 80. let a jeho megahit Né, pětku né je zřejmě nesmrtelný. Ne už tak interpret sám. Kam se poděl na prahu dospívání, proč nenáviděl svou slavnou minulost a jaké životní zkoušky ho dovedly ke smíření, říká Josef Melen ve své zpovědi.

Josef Melen

  • Narodil se v roce 1973 v Litoměřicích.
  • Od čtyř let hraje na bicí a zpívá v rodinné kapele Rytmus.
  • V sedmi letech ho objevuje Viktor Sodoma a bere ho pod svá křídla, vychází 1. singl Moucha.
  • O rok později mu píše F.R. Čech český text k písni No Milk Today a vzniká megahit Né pětku né.
  • O tři roky později (1986) přichází angažmá ve skupině Kroky F. Janečka a Né pětku né a další hity jako Údolí vran mizí z repertoáru.
  • V roce 1989 Josef Melen u Kroků končí, aniž by mu to kdokoliv oznámil.
  • Od té doby se živí jako profesionální moderátor se specializací na bojové sporty.
  • V roce 1991 natáčí autorskou prvotinu Sny a déšť a věnuje se vlastním hudebním projektům, mezi nimi v roce 1997 i albu JPM, které točí za podpory Dodo Doležala.
  • Jeho hudební spolupráce vychází však až v letech 2002 – 2004 na CD kompilacích v zahraničí a na domácí půdě až v roce 2011 singlem Her eis the House a v roce 2012 deskou The Best of Josef Melen.
  • Vystudoval hudební konzervatoř, je podruhé ženatý, má 2 syny, žije s manželkou Andreou mimo Prahu na severu Čech.

Je pravda, že jste uměl hrát na bicí dříve, než jste zasedl do školních lavic a naučil se číst a psát?
Je fakt, že mi mohly být tak tři čtyři roky, když táta cvičil doma ve Vlastislavi na kytaru a já bral vařečky a třískal do nábytku. Naši mi pak raději podstrčili kastroly. Sotva pětiletý už jsem měl své první bicí a přidalo se cvičení na akordeon, klavír a nastal každodenní dril.

A v tu chvíli jste se stal právoplatným, byť nejmladším členem rodinné kapely?
Ano, já na bicí, táta sólo kytara a strýc basová kytara: to jsme byli v té nejlepší našlápnuté rockové sestavě. Dodnes mě nesmírně mrzí, že jsme bigbít postupně ohoblovali a ustoupili do kláves. Abychom měli kšefty v kraji, byli jsme nuceni hrát i jiný žánr. Kulturní sály plné dětí nebo domovy důchodců si žádaly i lidovky.

To bylo tehdy vaše rodinné živobytí?
Rozhodně ne. Táta pracoval jako dělník ve Frutě a maminka, která se k nám časem přidala jako zpěvačka, chodila na šestnáctky do fabriky Deli. Nedovolili nám tehdy zařadit se mezi profíky, i když nám lidé v sále aplaudovali vestoje.

Kdo vám to zakázal?
Okresní kulturní středisko v Litoměřicích, které udělovalo na základě přehrávek statut muzikantům, mě považovalo za cvičenou opici a tátovi zatrhlo plány s odůvodněním, že můžeme muzicírovat, ale bez nároku na honorář, jen v rámci zájmové umělecké činnosti. Tak jsme tak třináct let hráli.

Dětským hvězdám okres nefandil?
To byla daň za to, že naše rodina nebyla nikdy v KSČ a my se sestrou nikdy nechodili do pionýra. Byli jsme takoví rebelové, v tom našem okrese nenávidění, ale za jeho hranicemi až skoro vzor západní kapely. O to větším trnem v oku jsme byli soudruhům u nás. Z okresu se psalo na kraj a chodily hanlivé dopisy, že mi hraní s kapelou nebude prospívat a nebudu se dobře učit. Ruku v ruce s tím šla StB, která pronásledovala tátu na každém kroku. Stalo se třeba, že nepřišel z práce domů, protože ho odvezli na výslech a tam se ho snažili přesvědčit, že vstoupí-li, dráha malého kluka bude snazší a stane se reprezentantem okresu, který jezdí na sjezdy a podporuje stranu.

Když jste byli jako rodina na černé listině, jak vás mohli pustit na sólovou dráhu, když si vás Viktor Sodoma na trutnovském pódiu vyhlédl a vzal jako sedmiletého k sobě?
To už si dneska umí jen málokdo představit, ale to byly dvě různé věci. Jako sólista Pepa Melen, bubeník a zpěvák u Viktora Sodomy a později u Kroků Františka Janečka, jsem patřil pod jiného zřizovatele, Pragokoncert, a na ten byli ti, kteří koučovali tátovu kapelu, krátcí.

Nebyla to trochu schizofrenie, zpívat jeden večer před vyprodanými sály a být za hvězdu a druhý den vystupovat na vesnickém bále zadarmo jako amatér?
Ano, ale mně to nijak zvláštní nepřišlo, tak to prostě bylo. Obdivuju tátu, že se na to tenkrát nevykašlal, a i když měl kluka v televizi, nezabalil to.

A neměl jste chuť udělat to vy sám v době, kdy jste okusil jiné vody, než je okresní přebor?
Nerad to říkám, ale když se ptáte, tak ano. Bylo mi patnáct, což je snad alespoň omluva pro to, že bych býval opustil staré známé pro nové. Logicky se mi víc zamlouvalo hrát pro tisícihlavý dav na nejlepší aparaturu, než bouchat na malé bicí pro pár desítek diváků. Ale dlouho mi to nevydrželo.

Táta vás chytil pod krkem?
On je celoživotně pro mě obrovská autorita a já si to prostě nedovolil. Úcta k němu vždy převážila nad mým momentálním pocitem křivdy nebo zlobou.

Nezazlíval jste mu nikdy ani to, že vás ve věku náct přeprodal do stáje Františka Janečka?
Tenhle názor je strašný omyl. Malého Pepu rozhodně táta neprodal. Nebylo za co, neboť řízení tehdejšího státu nedovolovalo "dostat lano", jak to známe dneska. Nic se nedělo za velké honoráře. Moje odměna za koncert činila 230 korun a to jsem měl profesionální třídu jako zpěvák. Táta jako pomocná síla u Kroků, kam ho angažovali, aby mě měl jako nezletilého pod kontrolou, dostával asi 120 korun. A tantiémy? Za statisíce prodaných desek peníze a smlouvy můj táta v životě neviděl. OSA mi dodnes posílá za "Né, pětku né" asi 80 korun měsíčně.

Fotogalerie

Proč jste tedy opustil svého objevitele Viktora Sodomu a lidi kolem něho, kam patřil i František Ringo Čech, který vám dal největší hit?
Do té doby jsem byl jen studiový, televizní a rádiový zpěvák, ale na živých produkcích jsem vystupoval pouze s rodinnou malou kapelou. A Janeček mi tu možnost pódií a živáků dal. Mně se tak nepodařilo zbohatnout, ale dostat se nejvýš, jak to jen v tu dobu šlo.

A posléze z té výšky spadnout?
Bohužel. Skončil jsem téměř ze dne na den. Lidé, kteří vedli kapelu, sekretář kapely Milan Dyk nebo Zdeněk Barták, mi na jednom koncertě sdělili, že je třeba dát si dva měsíce pauzu a složit pro mě písničky, které už nebudou o zvířátkách. A já na to slyšel, přece jen jsem chtěl nějak vypadat před holkama a cítit, že jsem pro fanynky zajímavý. Jenomže ta pauza trvá z jejich strany dodnes.

Jak dlouho jste tomu příslibu věřil, než vám došlo, že jste svou roli už splnil, dorostl jste kolegu Pavla Horňáka (o 6 let starší dětský člen kapely Kroky) a jste z kola venku?
Téměř dva roky jsem si říkal, že to není možné, že něco musí přijít. Byl to pro mě absolutní střih a já ho nemohl pochopit. Do toho přišla revoluce a já dostal nálepku prorežimního umělce a dveře jsem měl zavřené definitivně všude. V jednom rádiu jsem pak moderoval pod pseudonymem, protože jméno Melen nechtěli. Zmatený vším jsem ještě nedospělý opustil rodiče a sever Čech a začal se prát sám. Dělal jsem všechno možné, abych od své minulosti utekl.

Donutila vás ta všudypřítomná negace k tomu, že jste sám na sebe zanevřel?
Dá se to tak říct. Nenáviděl jsem "Pětku" a její cejch. Tolik jsem nechtěl být to malé dítě, ten malý Pepíček Melen, že jsem si oblékl boty dospělosti a pěkně je sešněroval. V devatenácti letech jsem se oženil v domnění, že založení vlastní rodiny něco změní. K tomu jsem začal podnikat na knižním trhu. Nic z toho samozřejmě nedopadlo dobře. Přišly časy, kdy jsem neměl ani domov, ani práci, přespával v pronajaté kanceláři a živil se jako anonymní dýdžej za pár stovek po nočních klubech.

Co vás vysvobodilo?
Po roce až moje druhá žena. Člověk zjistí, že není na ten marast úplně sám a to má velkou váhu. A přitom mě neměla ráda. Když jí bylo deset a mně čtrnáct, prý jsem jí na jednom koncertě nedal pusu jako ostatním v řadě fanynek.

Evidentně jste si ji po letech usmířil, ale kdy jste to dokázal sám se sebou?
Po pravdě až mnohem později. V roce 2009 jsme se na jedné akci, kde jsem byl jako moderátor, potkali u sklenky vína s dnes již zesnulým Petrem Mukem, zapovídali jsme se a on mi nabídl úplně jiný pohled. Vysvětlil mi, že to, co mám já, ten pro mě nesnesitelný cejch, by si přáli mnozí jiní, kteří zpívají a nikdo je nezná. Přinutil mě přemýšlet o tom, jak jména Melen využít a nebránit se minulosti. A to byl pro mě zlomový okamžik, zášť vyprchala.

Vy jste se nikdy za těch deset let od konce kariéry do doby odpuštění nepokusil o návrat na hudební výsluní?
Ale ano. Chtěl jsem dělat svou autorskou muziku a v polovině devadesátých let jsem dokonce natočil za své peníze ve studiu s kytarovým doprovodem Dodo Doležala celou desku. Když jsem s ní obcházel všechna tehdejší vydavatelství, slyšel jsem buď něco o nechuti oživování dětské hvězdy anebo otázku, zda je tam Pětka. Pětka tam nebyla z principu, protože už to nebyl Pepa Melen jako dětská hvězda, ale někdo jiný. To ovšem nikoho nezajímalo.

Nepřimělo vás to zapochybovat o sobě?
Tak tuhle otázku mi v životě nikdo nepoložil, ale já se skutečně nikdy nedostal do fáze, kdy bych sám o sobě pochyboval a de facto popřel i to, že umím zpívat. Nepochyboval jsem, že něco můžu dokázat, ale nevěřil jsem tomu, že to někdy půjde v téhle republice. Utvrdila mě v tom reakce jednoho amerického vydavatelství, které vypsalo veřejnou soutěž o nejlepší aranže skladeb Rammstein a moje tři skladby pak vyšly mezi těmi nejzdařilejšími na desce. Nezajímala je moje historie, ale moje muzika. To byla satisfakce.

Neměl jste nutkání odejít někam, kde začnete s čistým štítem?
Měl jsem malého kluka. A i když už jsme byli se ženou rozvedeni a přístup k malému byl hodně omezený, znamenalo by to o syna přijít úplně a to jsem logicky nechtěl.

Dneska je váš starší syn skoro dospělý a vy vychováváte druhého potomka v nové rodině. Máte tendenci je stmelovat a vychovávat jako bratry?
Snažil jsem se, i když ta má snaha mohla být prvorozenému proti srsti. Chtěl jsem vyvolat pocit domova za každou cenu a nedošlo mi, že beru svého staršího syna do nového prostředí a on tam nemá ani vlastní pokoj. Cítil se tam možná jako na návštěvě, ale ustál to a mně to došlo až teď. Každopádně se oba kluci propojili k mému velkému pocitu štěstí a malý se dneska odvolává na svého velkého bráchu, když chce něčím argumentovat.

Očima autorky

Pamatuji si Pepu Melena před mnoha lety z televizní obrazovky, ale dnes bych ho hned tak nepoznala. Změnil se, zmužněl a možná i zvážněl. Ale nejspíš mi jen v hlavě přežívá ten obrázek roztomilého kluka, jehož „Pětku“ zná každý z mé generace. A takový Pino, jak mu blízcí říkají, už rozhodně být nechce. Byly doby, kdy by vás s žádostí o zapění hitu poslal kamsi, ale dnes už ho v dobrém rozmaru občas zazpívá a hluboké poslední „né“ už nešeptá jako v originální nahrávce, kdy rozsah hlasu nestačil. S Pinem je snadné si povídat. Vyjadřuje se bravurně, profesi moderátora nezapře a ke všemu je nadán velkou dávkou disciplíny. Inu, nezklame vás.

Váš druhorozený syn přišel na svět za velmi dramatických okolností. Co přesně se stalo?
Kvůli komplikacím v těhotenství se narodil už ve dvacátém šestém týdnu a strávil skoro tři měsíce v inkubátoru. Po operaci kýly, kterou musel jako nedonošeneček absolvovat, došlo ke kolapsu a asi čtyři minuty byl na cestě na druhý břeh, než ho lékaři resuscitací přivolali zpět. Celý tenhle složitý začátek života, za který nikdo nemůže, byl zřejmě příčinou potíží, které následovaly. Stačilo sebemenší rozrušení, aby se náš chlapeček "vypnul". Tak jsme říkali apnoe pauzám, kdy dítě přestane dýchat a vy ho musíte různě intenzivním třesem nebo vodou nebo i masáží srdce či dýcháním z úst do úst oživit. Do konce druhého roku byly takové momenty na denním pořádku a my jsme museli s manželkou chod svého života přizpůsobit na sto procent péči o malého a nespustit ho ani na sekundu z očí. Pomáhala nám i speciální dečka, která dává signál, když se dech zastaví.

Je vůbec možné se s takovým strachem o dítě nějak vyrovnat?
Je. Tu nejhorší variantu si nikdy nepřipustíte. Neexistovalo, že to nezvládne on nebo my. Přes všechny překážky na počátku, kdy se synek nevyvíjel jako jeho vrstevníci a musel absolvovat kvůli poruchám hybnosti i Vojtovu metodu, se karta po čtyřech letech začala obracet a všechny nedostatky se vyrovnávaly. Dnes je to zdravý a chytrý kluk. Zbyla jen těžká vada sluchu, kterou, byť pozdě odhalenou, bravurně vyřešila naslouchátka. Pamatuji si na náš společný první oběd, kdy se díky nim Míšovi otevřela nová dimenze života a on poprvé uslyšel zpívat ptáky, ale taky třeba zvuky aut na silnici. A nám v té chvíli došlo, že mluvit se naučil jenom tak, že odezíral. Brečel bych i teď.

Štěstí se nakonec tedy přiklonilo, i když možná za cenu té nejtěžší životní zkoušky, která vás potkala vloni na podzim.
To je pravda. Víte, vše nelehké, co si v životě prožijete, vás sice zocelí, ale nic vás nepřipraví na větu "našli jsme vám zhoubný nádor". Najednou zjistíte, že věci jsou jinak a že je nemůžete ovlivnit. Tahle věta vám dá tisíc otázek a všechny začínají slovem "proč". Odpověď nenajdete. Jen touhu žít.

Nikdy vás neopustila?
Popravdě jsem zažil někdy na začátku roční chemoterapie, která se u rakoviny močového měchýře podobá popravě mužství, protože se zavádí močovou trubicí, stav, který se rovná kapitulaci. Ten hodně vzdálený konec v dálce se najednou tak moc přiblížil, že jsem ho viděl. Bál jsem se smrti a jedna z věcí, která mě napadla, byla, že končím. Ale zmobilizoval jsem se. Velkou roli v tom sehrála muzika.

Víra v hudbu?
Našel jsem odvahu nenechat si nic líbit a dělat svou hudbu navzdory všem nepřejícím prognózám. Psal jsem si celé ty roky písničky zhrzeně do šuplíku a najednou jsem měl chuť to nevzdat. Vydal jsem na přelomu roku desku Best of, kde je i ta zatracená "Pětka" a ejhle, prodalo se jí okamžitě dva tisíce kusů. Natočil jsem nové věci a nabídl je rádiím. Zatím jeví zájem jen ta internetová, ale mně už to nevadí. Nechtějí mě v éteru? Nevadí, je tu internet a Facebook a tam mám své fanoušky, kteří šíří nové skladby dál.

Nedávno jste nejen jim dal ten nejlepší dárek, když jste zveřejnil úspěšný konec léčby a zažehnání nebezpečí. Zažíváte nekonečnou euforii?
Tu jsem si prožil, když jsem při poslední kontrole zjistil, že na klinice, kam docházím, mají zcela nový vyšetřovací přístroj s tenčím cystoskopem. Jak málo stačí ke štěstí. Ale máte pravdu, že jsem z toho v rámci možností venku. Jsem za to neskonale vděčný a chystám se do lázní. Poprvé v životě si naordinuju i pracovní klid a prostě si užiju pobyt jako švihák lázeňský. Je mi do zpěvu.

Autor: pro iDNES.cz






Nejčtenější

Spisovatelka Irena Obermannová
Mívám pocity existenční hrůzy, přiznává Irena Obermannová

Letošní rok je pro spisovatelku a scenáristku Irenu Obermannovou v mnohém zásadní. Psaní o ženách vyměnila za detektivku, v televizi jí běží seriál o trapných...  celý článek

ilustrační snímek
Rodinná poradna: Syn chce stále hrát na tabletu, babička ho nechá

Můj sedmiletý syn je poslední dobou posedlý tabletem. Nejradši by od rána do večera hrál a já už nevím, co s tím dělat. Babička v tom totiž problém nevidí a...  celý článek

Petr Klíma je na farmářských trzích v Praze 6 "pečený - vařený“. Na snímku s...
Z farmy přímo na stůl: nová kuchařka vás naučí milovat zeleninu

Nemusíte být fanatickým přívržencem farmářských trhů, abyste zjistili, že nejlepší zelenina je ta lokální. Ať už máte tatínka, který se vyžívá v pěstování,...  celý článek

Ilustrační fotografie
Nedomazlené děti mohou mít psychické potíže celý život

Schopnost navázat vztah se lidé učí od samého narození. Ukazuje se, že citová vazba k jedné osobě je pro další vývoj člověka zcela zásadní. Pokud je oslabena,...  celý článek

(Ilustrační foto)
Chuť na sladké může ukazovat na poruchu spánku i štítné žlázy

Neodbytná touha po cukru nemá jediné správné vysvětlení. Může signalizovat špatné stravování, spánkovou poruchu, přemnožené kvasinky, ale třeba i deprese nebo...  celý článek

Další z rubriky

ilustrační snímek
Tetování mužům přidává na atraktivitě. U žen je to naopak, tvrdí výzkum

Vytetované obrázky, ornamenty i nápisy na kůži jsou stále populárnější mezi muži i ženami. Proto se na ně zaměřil výzkum britské univerzity v Lancashiru a...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Na ulici je poznáte stěží, 7 typů singles: od mamánků po samožery

Nezadaného muže s jistotou na ulici nepoznáte. Špinavé boty mohou mít nejrůznější důvody, stejně tak zmačkané oblečení. Ačkoliv to už by mohlo být...  celý článek

Jiří Langmajer
Jiří Langmajer se deset let po poranění páteře vrací na divokou vodu

Před deseti lety si během natáčení filmu Na vlastní nebezpečí při skoku do vodopádu na divoké řece v Bosně a Hercegovině vážně poranil páteř. V novém filmu...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Křídové šílenství: Víme, jak na pastelové barvy
Křídové šílenství: Víme, jak na pastelové barvy

Odhodláváte se k malé vlasové rebelii, ale nechcete si svou hřívu nenávratně poškodit? Pak sáhněte po křídě. Samozřejmě ... celý článek

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.