Špičkové závodní běžky atomic, kterými nás vybavil SkiMagazín, si necháváme mazat u bývalého reprezentanta, dnes šéfa voskové laboratoře TOKO Petra Lisičana.
Architekt a herec David Vávra o Jizerské 50: "Pro mne byl závod načechraným zážitkem. Díky letícím lyžím, tkaninám, co obepínaly mé tělo, vosku, jenž tvořil prostředníka mezi přírodou a člověkem a přece trochu víc naběhaným kilometrům než normálně, jsem překvapivě doběhl do cíle v rekordním čase, dobré náladě a poměrně čerstvý. A ne jako v minulých ročnících, kdy jsem se vyčerpaný sesypal do rukou masérů. A to jsem letos byl ani ne na polovině doporučených treningových kilometrů, naordinovaných panem Řezáčem, před kterým jsem čelenku smekl, za to, jak soupažem (nebo během soupažmo za rukama) objel celý závod, což by ještě před týdnem každý považoval za nemožné. Ani mně se běžky neznechutily a už den po závodu jsem v noční tmě obul lyže a urazil pár metrů po pražských chodnících a parcích. Po dlouhé době přišla pěkná pražská zima, alespoň na týden. Tedy šup ven a zalyžujte si pro radost a nemusíte hned mít, jako účastníci Jizerské 50, k té radosti ještě bolest." |
"Ze začátku budete trochu smekat, ale nahoře se to určitě chytí, volal jsem na Jizerku, bude to ok," slibuje Petr Lisičan a my mu chceme věřit.
Lyže vůbec nedrží
Start. Zatímco David zůstává mazácky vzadu, já vyrážím poklusem kupředu, abych si rychle nazul lyže a prodral se víc kupředu. Ale nejde to tak rychle. Ztrácím sklepáváním sněhových bakulí z bot. Konečně se to podaří a nořím se do davu.
Po 100 m se stopa zvedá a les se špuntuje stovkami závodníků. Suneme se vzhůru, lyže na lyži, hůlka na hůlce. Po chvilce se to trošku rozjíždí, ale ze stopy zlověstně blikají zrcátka, začíná to zoufale smekat. Mistře Lisičane, to je teda hrůza…
Kolem mne pádí vpřed šťastlivci, kteří napatlali klistr. Mám vztek, jdu podle instrukcí mimo stopu, ale i tak to dost smeká. Míjí mne chlapík na turistických červených artiskách Rubín z roku 1979. Připadám si na nejnovějších superzávodních atomikách jako blbec. Už neztrácím vteřiny, ale minuty. A hlavně nervy. Čekám, kdy se chytnu, marně.
Mistře Lisičane, jste bůh
Kilometry běží zoufale pomalu, pořád se stoupá do kopce, pořád smekám. Jestli to takhle půjde dál, nemám šanci ujet ani 30, natož 50 kilometrů. Panika. Snažím se hlídat aspoň trochu techniku, abych se neuplácal k smrti.
Na šestém kilometru borci, kteří jsou na tom podobně, vyskakují do stran a mažou klistr. Nemusím se vzrušovat, já si žádný nevzal. Buď se chytnu, nebo... mistře Lisičane, já vás asi zabiju.
 Lékař, profesor Jan Pirk: "Nejhorší bylo mazání lyží. Večer před závodem jsme zažehlili modrý extra a přes něj dali modrý. Ráno to šlo dolů a zkoušeli jsme klistry, nakonec nám pomohli servismani z Nového Města a namazali červený multigrade. Nahoře to jelo a tam, kde to smekalo, jsem jel soupaž. Mám dobrou průpravu, celý život denně posiluji ruce. Snažil jsem se také rozložit si síly. V průběhu závodu spíše zrychluji, než zpomaluji. Od Smědavy až do cíle mne skoro nikdo nepředjel. Psychicky je pro mne mnohem lepší ve druhé půlce předjíždět, než být předjížděn." |
Nejsem Bauer, ale Teichmann
Zkouším, kdo bych tak mohl být ze světové špičky. Taková infantilní hra. Bauer asi ne, ten je teď moc dobrej, nesmím to přehnat. Vybírám si Němce Teichmanna, líbí se mi jeho profesorský styl. Snažím se hlídat techniku a jet jako on. Vzpřímeně, klidně, nekoukat pod sebe do stopy, ale na záda závodníků před sebou.
Totální katastrofa se mění v euforii. Mistře Lisičane, jste bůh! Lyže jedou jak utržené ze řetězu, jakmile se profil jen trochu narovnává, pouštím se do mohutných soupažů.
Řítím se do první občerstvovačky na Kristiánově přesně podle rady mazáků – občerstvení není k občerstvování, ale k předjíždění. Popadnu teplý jonťák, kopnu ho do sebe, polovinu si přitom vyleju na dres, dvěma třema rázy lyží rozpráším stovky odhozených kelímků a mizím. Mám radost jako dítě. Za mnou zůstává 30 lenochodů, kteří do sebe pomalu cpou banány a tatranky.
Míjím Čihadla, další občerstvovačku na Hraniční a blížím se k Jizerce. Lyže nemají konkurenci, kilometry ubíhají jako v pendolinu. 10, 15, 20, 25 kilometrů je Jizerka. Co 5 až 10 minut předjedu na 30 lidí. Na vteřinku mi někde vzadu v hlavě probleskne - Teichmanne, jak dlouho tohle můžeš vydržet? Neměl bys zpomalit? Zaplaším obavy jak černou můru. Nekompromisně a pyšně. Moje škoda…
Míjím Nora Olafa Thona, jméno s norskou vlajkou má na zádech. Hi Olaf, jak to jede? Olaf se směje, je zakousnutý do stopy a mohutně máchá pazourama, v nichž drží krátké hůlečky. Nohy má ve fusaku jak miminko, pod sebou křehkou konstrukci přimontovanou na dvě závodní běžky. Jeho průvodce ho občas postrkuje na dlouhé hůlce. Olaf je ochrnutý od pasu dolů.
Krize jako smrt
Kolem 25. km toho už začínají mít někteří dost. Chlapík jede, najednou si píchne hůlku mezi lyže a zřítí se do lesa. Nejhorší jsou sjezdy, v rozježděných a rychlých stopách padají lidi jak švestky. Jede mi to jako blázen a musím dávat extrémní pozor, abych včas uhnul nebo se sám nezřítil.
Z Jizerky to mastím na Smědavu, tam další rychlodávka jonťáku a vzhůru do obrkopce směr Knajpa. Ale na 32 až 33 kilometru přichází vystřízlivění. Dramaticky. Je tu krize, jako rychlá smrt.
Dlouhá rovinka a já najednou skoro stojím. Marně hledám v ledvince karbošnek (tubu s energetickým gelem), asi mi vypadl někde ve sjezdu. Naštěstí mám ještě energetickou tyčinku powerbar. Je zmrzlá na kost, zuřivě ji lámu a půlku si cpu do pusy. Snažím se jí rozžvýkat. Musím vypadat jak opočlověk, který nejedl sedm dní. Vím, že to je moje poslední záchrana. Když se mi podaří tu podrážku spolknout, přichází na řadu zbytek. Koušu a koušu a ploužím se vpřed.
Cíl jako krásná holka
Snažím se jet, trvá to dlouhé minuty. Pak se konečně nahazuji jak restartovaný počítač. Na 38 kilometru začínám znovu jakž takž fungovat. Poslední občerstvovačka na Hřebínku, poslední jonťák, už vím, že to teď dojedu v normálním tempu. Trochu se jen motám a vztekám mezi lidmi, kteří jeli závod na 25 km a zamíchali se teď mezi nás. Dávám si bacha hlavně ve sjezdech. Chvíli to připomíná slalom.
Cedule 2 kilometry do cíle je stokrát milejší, než kdyby místo ní stála ta nejkrásnější holka. Finiš jedu s jedním borcem soupaž prsa na prsa, jak při světovém poháru. Dojde i na vykopnutou nohu na fotobuňce, ale stejně je tam ten mizera o půl boty dřív.
Je po bitvě, po krásné bitvě. Ještě čekám na Davida, je kousek za mnou. Pak rychle společné foto, balit a nakonec se zbytkem týmu Sklepovských Sršáňů přehlídka hrdinských historek v liberecké hospodě.
Kdo našim borcům radí
Rádcem při lyžařském tréninku se stal jeden z nejlepších světových maratonců na lyžích, český reprezentant Stanislav Řezáč, vítěz slavné italské Marcialongy z roku 2005.
Zátěžové testy provedl a odborný dozor nad fyzičkou a tréninkem si vzal na starost sportovní biochemik a specialista na běh na lyžích Jiří Novotný, také výborný maratonský lyžař.
Dohled nad kondičním cvičením bude mít trenér Jan Jakubíček, který se od roku 1998 věnuje závodně modernímu pětiboji a od roku 2000 je členem státní reprezentace. Působil i jako osobní trenér.
Odborné a hlavně praktické rady ohledně zdraví a správného oblečení poskytl profesor Jan Pirk z pražského IKEMu, sám náruživý dálkový běžec.
O závodu Marcialonga se koná v neděli 31. 1. 2010. Závod se jede na 70 km klasickou technikou údolím Val di Fassa a Val di Fiemme v Dolomitech italského Trentina. Závod je specifický tím, že se ze 70 až 80 % jede pomocí soupažů. Trénink musí být proto hodně zaměřen na posilování horní poloviny těla, hlavně paží. Hlavní výzbroj a výstroj poskytl časopis SkiMagazín - ZDE Pomohl i Sportkoncept - ZDE Oficiální stránky závodu - ZDE Turistické stránky Trentina - ZDE |
Všechny informace o přípravě na lyžařský maraton najdete ZDE.
