Na novou desku si fanoušci Jitky Zelenkové museli počkat několik let. „Pracovala jsem na ní dva roky,“ říká s tím, že posluchači na ní najdou písně americké, jednu portugalskou a dvě české. „Ty české napsal můj ruský pianista Lev Rybalkin a romský hudebník Antonín Gondolán. Celé album je klidné, pomalé, intimní,“ přibližuje.
Letos na podzim slavíte padesát let na hudební scéně. Málokdo dnes ví, že vaše kariéra začala v talentové soutěži, kterou bychom mohli trochu přirovnat k současným pořadům jako SuperStar, že?
To byla soutěž Talent 67, další úspěch jsem měla na Celostátním festivalu v Jihlavě. Byla to opravdu velká hudební klání mladých talentů. Tehdy jsem se pěvecky hledala, takže první deska mi vyšla až v roce 1980. Mým stylem se staly pomalé písně a balady, které jsem si zamilovala.
Na podzim vám vyšla nová deska Intimity. Vyjadřují písně na ní něco pro vás skutečně intimního?
Na desce jsem pracovala dva roky a hledala jsem jedno slovo, které vyjádří můj hudební projev. Ten je komorní, intimní, takový vnitřní. Když se rozhodnu vytvořit novou desku, tak musím být přesvědčená o tom, že se všechno podaří a že to má smysl. Začnu na ní pracovat ve chvíli, kdy mám v hlavě už víc písní. Některé, které na Intimity zazní, ale nosím v hlavě třeba i osm let.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Rozhovor s Jitkou Zelenkovou vyšel v listopadu v týdeníku 5+2, který vychází každý pátek a najdete v něm čtení o zajímavých lidech, historických událostech, nevšedních akcích. |
Jsou v současném hudebním světě dva roky dlouhá doba na přípravu nového alba, nebo spíš krátká?
Dnes je poměrně složité získat u zahraničních písniček autorizace k českým textům. Dřív si vydavatelství práva tolik nehlídala, byla, jak se říká, volná ruka, cizí texty jsme si mohli libovolně upravovat. To dnes nejde. Když chci přezpívat píseň z angličtiny do češtiny, je třeba dodržovat vyznění textů. Pravidla jsou prostě jiná.
Proč americké písně nepřezpíváte v angličtině?
Miluji americké písničky, balady, pomalý zpěv, myslím, že mé barvě hlasu tato hudba sluší. Vím, že moderní a mnohem jednodušší je zpívat anglicky. Mně však velmi baví poprat se s českým textem, tam je to české „ř“ a „š“, při tvorbě textu narážíte na úskalí jako zazpívat krátkou slabiku na dlouhý tón a mnoho dalších věcí. Je třeba vše udělat tak, aby píseň jela jako po másle, aby to bylo fajnové a nedrhlo to. Právě tato komplikace a práce s češtinou, aby to dobře znělo a pasovalo, to mě strašně baví.
Vy sama si texty k písním nepíšete?
Píseň je krátký příběh, kde musí všechno podstatné být a vše musí pasovat. To já nedokážu. Když jsem se pokoušela psát texty, byly strašně dlouhé.
O čem zpíváte nejraději?
O emocích. Třeba o lásce. To mi jde, lásky není nikdy dost. Když má ženská jako já alt, má nízko položený hlas, tak to prostě vyzývá, zpívat o emocích.
Ovšem v hudbě se nebojíte ani experimentů. V roce 1993 jste například vydala „relaxační desku“. O co šlo?
Vyšla někdy z počátku 90. let. Pamatuji si, že tehdy šla relaxační a meditační hudba do módy. Můj hlas prý působí léčivým dojmem, a tak jsem byla oslovena, zda bych takovou „léčivou“ desku nenazpívala. Nebyly to písně jako takové, chvílemi na desce zpívám, chvílemi mluvím. Byla to jedna z prvních relaxačních desek na českém trhu a měla úspěch. Jmenovala se Srdce dokořán.
Loni jste se zase pustila do elektronické hudby, pro vás naprosto neznámého hudebního stylu. Jaké to bylo?
To jsem ze svého repertoáru udělala odbočku a nazpívala duet se zpěvákem Brunem Ferrarim. Natočili jsme i klip, kde hraji starší taxikářku, která nabere v nočním městě klienta (Bruno Ferrari), nakonec s ním stráví noc a když jí řekne, že má doma mladou ženu, tak ho taxikářka unese a mučí ho. Hudba je elektronická, což pro mne byla úplná neznámá.
Já však řekla, že do toho půjdu. Byla to výzva. Byla to parta mladých kluků, kteří mi tu spolupráci vysvětlovali strašně slušně a opatrně, to bylo moc hezké. Nakonec mě přemluvili a já s nimi ještě objela i pár rockových klubů. Měla jsem však velké obavy, jak mne toto publikum přijme. Během vystupování jsem si vzpomněla na mládí: šatna velikosti nákladního výtahu, kde byli všichni namačkáni, zahuleno, ale bezvadná parta a dobrá energie. Publikum mě kupodivu přijalo velmi dobře a mně se to strašně líbilo.
Po vydání vaší nové desky si asi budete chtít trochu odpočinout. Jak vypadá obyčejný den Jitky Zelenkové?
Předně se to dělí na pracovní a nepracovní dny. Když vezmu nepracovní, tak se mé obyčejné aktivity dělí podle ročních období. V zimě jsem strašně ráda takový „pes domácí“. V současnosti už mě nebaví cestování a poznávání nových zemí a krajů. Byla jsem hodně daleko a projela Chile, Paraguay, Zéland, ty dálavy mě už nelákají. Ale neviděla jsem Paříž, Londýn, Francii, to bych ještě ráda zažila.
Někam dál mě však nikdo už nedostane. Nechce se mi chodit ani na večírky, to se musím nalíčit, obléknout a podobně. Takže raději jsem „psem domácím“, dělám si doma své věci, nebo se jen se tak položím a nechám čas plynout, jsem schopná nedělat třeba vůbec nic a klidně se ze mne stane televizní divák.
Už 35 let bydlíte v Praze na Žižkově v jednom činžáku přímo pod střechou. Ještě vás baví chodit do schodů?
To mi nevadí, ale tahat těžká zavazadla, to je síla. Mám strategicky dobře položený byt na výjezdy z Prahy. Jenže pod střechou je v létě strašné vedro. A ten výtah máme jen do pátého patra a pak musím šlapat schody. Pak mě rozčiluje, že není kde zaparkovat, mám moře pokut za špatné parkování.
Ovšem také máte svá oblíbená místa, kde odpočíváte, když nejste doma, že?
To ano. V létě ráda vyrážím do lázní Třeboň. Každý rok na tři týdny, aby mi srovnali kostičky. Jinak jezdím na týden k moři na Krétu, to jsem letos kvůli nové desce nestihla. Ráda jezdím na hory, kde se středním tempem ploužím na běžkách. Trasa tak sedm kilometrů a cíl pěkná hospůdka.
Na hory vyrážíte asi s partou známých...
Nikoliv, sama. K moři na Krétu také sama. Mám ráda svobodu a nesnáším takové to „Dělej, kde seš, pojď rychlejc!“ nebo „Co budeme dneska dělat?“
Nenudíte se sama?
Vůbec ne. Dám příklad. Během mých třech týdnů v Třeboni mě chce navštívit několik kamarádek a kamarádů. Ale já je odmítám. Chci si ráno zacvičit, pak někam vyrazit, užívám si to.
Jitka Zelenková (68)
|
Takže jste samotář?
To ne, jsem takový svobodný pták a právě sama se sebou si nejlépe odpočinu, nemusím se nikomu přizpůsobovat. Baví vás být sama se sebou, přesto se čas od času vynoří informace, že by se Jitka Zelenková mohla vdávat.
Vy žijete sama, děti nemáte. Je tu stále taková možnost?
Nechávám tomu volný průběh. Dřív jsem o vdávání, tak jako každá holka, snila. Ten svatební den bych si moc ráda užila, ale jenom ten jeden den! (smích)
Máte nabitý kalendář: televize, rozhlas a spousta koncertů a recitálů. Ovšem angažujete se také v charitě. Máte na ni pořád ještě čas?
Ano, jsem tváří nadace TopHelp, která se věnuje domácí asistentské péči o těžce nemocné. Toto téma je velmi důležité a mělo by se o něm mluvit. Já s ním mám velkou osobní zkušenost, protože jsem měla těžce nemocnou maminku. Trvalo to deset let a tenkrát by se mi rady a pomoc asistentů moc hodily. Takže s touto nadací moc ráda spolupracuji.
