České ženy ve světě: (zleva) Ája Vrzáňová, Marie Majtánová, Olga Hrubá, Libuše

České ženy ve světě: (zleva) Ája Vrzáňová, Marie Majtánová, Olga Hrubá, Libuše Paukertová-Leharová, Jiřina Šilhánová a Tereza Maxová | foto: LN-Ondřej Němec

Opustila jsem syna a odjela do USA dělat šatnářku, říká oceněná Češka

  • 101
V Americe jí říkají Georgina, protože Jiřina se Američanům těžko vyslovuje. Přesto Jiřina Šilhanová-Sager nikdy nezapomněla na svou vlast. Letos jí byla udělena cena Významná česká žena ve světě.

Dlouhá léta pracovala jako pokladnice Bohemian Benevolent and Literary Association a podílela se tak na rekonstrukci Českého národního domu v New Yorku, zasloužila se i o možnost studovat češtinu na Kolumbijské univerzitě.

Významné Češky ve světě

Ocenění Významná česká žena ve světě se letos získaly kromě Jiřiny Šilhanové-Sager také Olga Hrubá (aktivistka za lidská práva, která jako první přivedla pozornost amerického Kongresu k Chartě 77), Marie Majtánová (vědkyně a pedagožka v oboru české a slovenské literatury), Libuše Paukertová-Lehárová (aktivistka za práva žen a dětí činná ve švýcarském spolku krajanů) a modelka a charitativní pracovnice Tereza Maxová.

Za co jste se stala laureátkou ocenění?
Že jsem se snažila ve Spojených státech amerických naši Českou republiku vyzvednout. Podařilo se mi to hlavně tím, že jsem se dostala mezi emigranty z roku 1948. Ti mezi sebe nevzali emigraci z roku 1968, protože ta už vyrůstala v komunismu. Pracovala jsem jako šatnářka v české restauraci a tam chodili na večeře všichni. Já se s nimi se všemi seznámila, vzali mě mezi sebe. A tak se mi podařilo ty skupiny propojit.

Podílela jste se i na záchraně Českého národního domu.
Podařilo se nám získat českou budovu ve chvíli, kdy už byla skoro prodaná. Byla ve velmi zbídačeném stavu a povolení k její obnově v původní podobě už získat nešlo. Když jsem pátrala po stopách její historie, zjistila jsem, že v ní bylo 62 českých organizací: zednáři, ševci, dámský spolek, sekce Alice Masarykové…skutečně to tam žilo. Byla tam nesmírně oblíbená česká restaurace, která na švestkových knedlících a dalších českých jídlech vydělávala neuvěřitelných sto tisíc dolarů v roce 1932. Když jsem budovu navštívila poprvé, fungovaly v ní tři české restaurace. Pak ale postupně mizely a zbyla jenom restaurace Áji Vrzáňové a nakonec ani ta ne. Teď se po mnoha letech vrátila do České národní budovy česká hospoda, která se začíná rozjíždět. Česká kuchyně znovu získává v New Yorku svůj věhlas.

Kdy jste odešla do Ameriky?
V roce 1970, bylo mi čtyřicet let a pracovala jsem v Ostravě jako vedoucí technického oddělení a anglicky jsem neuměla. Odjela jsem do Ameriky původně na návštěvu k sestře, která tam byla už pět let. Později jsem požádala o prodloužení pobytu, abych mohla studovat vývoj obchodních domů ve Spojených státech. Jenže to jsem nevěděla, že bez zelené karty, kterou dostanete až po dvou letech pobytu, mě nikam nepřijmou. Chtěla jsem původně nastoupit do skladu obchodního domu a postupně poznat jeho chod v různých odděleních. Každý den jsem biflovala třicet slovíček ze slovníku. Jenže mě nevzali a musela jsem začít jinde. Má první věta v práci zněla: Please, can I check your coat?

A co vaše rodina?
Muž i syn tu zůstali. Synovi bylo osmnáct a právě dokončoval gymnázium. S manželem jsem byla domluvená, že když se mi podaří se tam uchytit, tak syna po maturitě pošle za mnou. Chtěla jsem, aby měl dokončené vzdělání, aby měl aspoň něco v ruce. Jenže pak se můj milý manžel rozhodl, že když se nevrátím do tří týdnů, rozvede se. A to se taky stalo. Chtěla jsem, aby za mnou přiletěl syn, ale nepodařilo se. Bylo mu osmnáct a podle českých zákonů byl plnoletý.

Vizitka

Narodila se v roce 1930 v Ostravě.

S prvním manželem měla syna, který po její emigraci zůstal s otcem v tehdejší ČSSR.

V roce 1970 emigrovala do USA.

V USA pracovala jako šatnářka v české restauraci, pak začala zastupovat české (posléze i německé, švýcarské) firmy a prodávat jejich výrobky v USA, pak si zařídila vlastní obchod s dárkovými předměty.

Podruhé se provdala v 55 letech.

To muselo být těžké období…
Proplakala jsem hodně nocí, ale neviděla jsem moc východisek. Pak mi někdo z krajanů poradil, ať zajdu na českou misi u Spojených národů. Když jsem jim vypověděla moje strasti, dostala jsem výjezdní doložku, abych se mohla sejít se synem v Rumunsku. Dostala jsem bílý pas na jednu cestu do Evropy a zpět. Mohla jsem se tak setkat se synem a domluvit se s ním. On mi řekl, že chce studovat v české řeči, že už ho přijali na vysokou školu a že chce zůstat v Československu. Tak jsme se domluvili a dodneška máme krásný vztah. On zůstal doma a já se mu snažila pomáhat, alespoň finančně. Oženil se, měl dvojčata a ta už od svých sedmi let jezdila za babičkou do Ameriky. Kluci už také vystudovali, oženili se a dneska jsem trojnásobnou prababičkou. Takže to všechno dobře dopadlo.

Proč jste se vlastně rozhodla zůstat v cizí zemi? Bylo to kvůli problémům s režimem?
Kvůli svému původu jsem měla problémy u prověrek. Pracovala jsem v šachtě, vrtala jsem pražce. Můj první muž nastoupil na vysokou školu, byl vyhozen a skončil v dolech u pomocně technického praporu. Ale to nebyl ten důvod. Když jsem přijela do New Yorku a viděla jsem ty mrakodrapy, byla jsem ztracená. New York má neobyčejné kouzlo. Byly v tom ale i zdravotní důvody. Když mi bylo 29 let, tak jsem dostala dětskou obrnu. Ležela jsem úplně ochrnutá na lůžku, pak půl roku v Janských Lázních, kde mě dostali doslova zpátky na nohy a já se učila znovu chodit. Každý rok jsem jezdila do lázní, každé jaro a podzim jsem musela na injekce B12, abych přežila změny počasí. Trpěla jsem migrénami a nemohla už mít děti. A když jsem ve čtyřiceti přijela do Ameriky, najednou se mi udělalo mnohem lépe. Od té doby nevím, co je to bolest hlavy.

Jak jste se v Americe živila?
Nebylo to lehké. Dva roky jsem měla dvě práce. Naše rodina vlastnila v Československu nemovitosti, ale všechen nájem šel na účty socialistického státu a nám zůstaly jen hypotéky. Žila jsem jednu dobu s rozpočtem jeden dolar na den. Později jsem měla v české čtvrti jeden malý obchod se zastoupením několika firem a prodávala jsem české výrobky: kraslice, výrobky ze šustí a další české výrobky do dárkových obchodů. Pak jsem získala zastoupení ještě německých a švýcarských výrobků. Koupila jsem si staré auto a jezdila jsem prodávat i do New Jersey, abych vydělala dost peněz, abych je mohla posílat domů na hypotéky a synovi. Měla jsem aspoň tu výhodu, že jsem mohla bydlet u sestry, která do Ameriky odešla o několik let dříve a hrála ve filmu, zpívala šansony a natáčela v televizi.

A jak jste se seznámila s americkým manželem? V české restauraci?
Jedna dáma, která vlastnila obchůdek s dárkovými předměty a které jsem prodávala české výrobky, mě pozvala na ples do Waldorf Astorie, protože její manžel koupil celý stůl pro deset lidí. A slíbila, že mi přivede tanečníka. Tak jsem si narychlo nechala ušít toaletu a šla jsem na ples do toho krásného hotelu. Usadila nás ke stolu, ona dáma seděla naproti mně, vedle ní její manžel, takový starší pán, a po její pravici seděl další muž. Ten začal tančit s ní, protože její manžel už netančil. Tak jsem si myslela, že je to její milý a já tam jsem proto, aby to bylo společensky přijatelné. Ke konci plesu přišel pro tanec ke mně. A když mě vzal do náručí, poprvé v životě jsem měla pocit bezpečí. Víte, to jsem s prvním manželem, vzhledem k tomu, co jsme zažívali v Československu, nikdy nepoznala. On mě pak zavezl domů a tím to skončilo. O několik let později jsem ho už jako americká občanka viděla procházet kolem obchodu, co jsem měla na Grand Central Station. Tak jsme spolu začali chodit na večeře, a když mě jednou představil jako svoji neteř ve společnosti lékařů, kteří se scházeli každý měsíc, jeden z nich se zeptal: Kolik má ten Herman neteří? A brali jsme se v mých 55 letech. Měli jsme krásné manželství.

Na svůj věk stále skvěle vypadáte. Jak to děláte?
Já jsem celý život tvrdě pracovala. Možná díky tomu mi nikdo nevěří, kolik je mi let. Já ale prostě musím neustále něco dělat. Já nevydržím sedět doma a koukat na televizi.

, pro iDNES.cz