Jako ke všem podobným záležitostem, i k tomuto „zázračnému pytlíčku“ jsem byla velice skeptická. Vybavila jsem si chemickou vůni i chuť polévek z pytlíku, „bezpohlavní“ chuť konzerv i „hotovky“ v krabičkách, které kopírují repertoár školní jídelny co do druhů jídel i kvality provedení.
Adventure Menu vypadá naštěstí už na první pohled jinak - to je také jediný důvod, proč mě neodradilo hned. Má „cool“ obal, ohřívá se ve speciálním sáčku... to jsou pro mě zatím ale jen malé důkazy, aby mě přesvědčily. Jak to, že to vydrží tak dlouho? Když tam nejsou éčka a konzervanty, co tam tedy je? Něco tam být musí. Jak to zavařují? Co za podnikavé chlapce to vymyslelo? A mohla bych je vidět?
Bez éček vydrží přes tři roky
Převaluji v ruce černo-zelený sáček s vepřovým, který se ke mně náhodou dostal. Nakonec se přemáhám, otvírám ho a sypu na pánev. (To ještě nevím, že se k tomuto jídlu prodává i speciální sáček na rychloohřev, ideální na túry a expedice.) Vepřové sice normálně nejím, ale musím uznat, že jídlo chutná, jak má. A dokonce tak i vypadá. Chci vědět víc.
Outdooroví nadšenci Radek Slabý a Adam Sogel vždycky trávili spoustu času venku, provozováním extrémních sportů nebo jen tak v přírodě pod stanem. Při svých aktivitách se živili konzervami a polévkami z pytlíku, což jim podle jejich vlastních slov začalo brzy vadit. S oběma zakladateli se setkávám a mám možnost si tak osobně poslechnout příběh vzniku Adventure Menu.
„Chtěli jsme poctivé jídlo, které nám nezničí zdraví, ale dodá potřebnou energii. A navíc bude hned hotové,“ říká Radek Slabý. Jeho kolega Adam Sogel pak popisuje, jak po měsících experimentů přišli na ideální způsob sterilace. „Vyvinuli jsme způsob, jak zpracovat uvařené jídlo i s přílohou, což dosud nikdo nedělal.“
Jídlo se vaří z kvalitních domácích surovin a připravuje se podobně, jako když vaříme doma. Každá porce pak projde unikátní kombinací tlaku a páry, která ho zbaví choroboplodných zárodků a uzavře do speciálního odolného sáčku. „Jídlo je do obalu uzavřeno v ochranné atmosféře v takzvaném tekutém stavu. Není tak nutné přidávat žádnou chemii,“ uzavírá Adam Sogel. To zní přinejmenším dobře.
Jídlo „jako od maminky“, inspirované armádní stravou
Jídlo tedy prochází sterilizací, která je navíc vedena pod celosvětově uznávaným patentem. V neprodyšném sáčku, který nepropouští světlo, si tak uchová svoji původní chuť, ale i vzhled a vůni minimálně tři roky. Výrobci však usilují o nový atest trvanlivosti – mají vyzkoušeno, že je jídlo bez problému jedlé i po pěti až osmi letech. Neobsahuje žádné konzervanty a emulgátory, které by ovlivňovaly jeho chuť nebo způsobovaly problémy s trávením. A navíc je vyrobené u nás, z vybraných kvalitních surovin. I proto také není nejlevnější – porce se pohybují od 119 do 219 korun.
Nemůže mě tedy čekat nic horšího než v průměrné restauraci, říkám si. To zní jako plán vyzkoušet si, jak se na takových jídlech žije. Jestli opravdu vše chutná tak, jak firma slibuje. A jestli jejich nabídka uspokojuje i náročný jazýček, zvyklý jen na lepší podniky nebo jídlo od maminky. Nejvíc mě baví způsob ohřevu. Kromě jídel nabízí firma i odolný plastový „zipper-bag“, do kterého stačí hodit sáček s jídlem, samoohřevnou kapsli a trošku vody. V zimě lze samozřejmě použít trochu sněhu. Když je nouze a v divočině nemáte vodu k dispozici, můžete tam podle výrobců klidně i načurat. Prý to zkoušeli a vše fungovalo, jak mělo – jídlo s tekutinou nepřichází do přímého kontaktu.
Jídlo se v sáčku ohřeje do patnácti minut díky exotermické reakci vody a kapsle, obsahující nehašené vápno a směs se solí. Podobný systém ohřevu už léta používá třeba americká armáda. Velký ohřevný sáček z odolného plastu lze navíc použít vícekrát (na týdenní túru vám tak bohatě postačí jeden). Samozřejmě jsou i jiné možnosti: zmíněný „klasický“ ohřev v hrnci či kotlíku, ve vodní lázni (samozřejmě i se sáčkem), v mikrovlnce nebo třeba na cestách přímo na motoru. Přemýšlím, jestli to tak dělají i závodníci Míla Janáček a Lukáš Kvapil, kteří si Adventure Menu vezli na Rallye Dakar.
Test: Porce (téměř) pro dva s autentickou chutí
Jako první zkouším novinku a zároveň nejdražšího zástupce rodiny Adventure Menu, lososa s čočkovým ragú. Po vysypání z ohřevného pytlíku to vypadá trochu jako hrouda neztuhlého asfaltu. Po chvilce v ní nacházím lososí steak, který k mému překvapení vypadá naprosto v pořádku. Možná i lépe než v některých restauracích. Čočka je prostě čočka, tu jsem nikdy moc nemusela. Filé zdlábnu na posezení, do čočky se musím trošku nutit. Na to, že ji moc nejím, však nechutná špatně. Je jí navíc tolik, že zbude i na večeři.
I druhá porce – kuře korma s rýží – není zrovna nejmenší. Řekněme, že jde o normální porci pro průměrného chlapa na výletě. Takže je vlastně všechno v pořádku a je jen mým problémem, že jím jako ženatý vrabec. Jídlo mi opět bohatě stačí nadvakrát. Chuť je taková, jak jsem si představovala. Kdo má rád tak akorát kořeněná jídla inspirovaná indickou kuchyní, určitě nebude ohrnovat nos.
I hovězí guláš s bramborem chutná a vypadá tak, jak jsem čekala. Podotýkám, že o mnoho lépe, než když si ho dáte na hřebenové boudě, kde ještě vše funguje jako za starých „dobrých“ časů. „Hotovka“, kterou si ponesete v batohu, bude sice o kousek dražší, ale nebudete muset čekat na volný stůl a odcházet budete s dobrým pocitem a bez hrozby břichabolu.
Nejvíc se těším na bezmasé směsi se zeleninou, které si (na rozdíl od výše zmíněných jídel) dělám pravidelně i doma a objednávám v restauracích. Můžu tak ideálně porovnat, jak se Adventure Menu liší od domácího jídla v případě takovéto lehké „minutky“. Rizoto je – jak říká Zdeněk Pohlreich – naprosto v pořádku. Kdyby mi ho máma naservírovala k obědu, nevšimnu si rozdílu.
Sladké tečky má Adventure Menu v nabídce hned dvě. Nejde o moučníky, ale spíše o vysokokalorické snídaně, které vás po noci strávené pod stanem (nebo mimo něj) nakopnou. Jde opět o klasiky školních jídelen (nebo venkovských babiček, záleží na úhlu pohledu): žemlovku a rýžový nákyp. První jsem mívala ráda do doby, kdy jsem přestala jíst bílé pečivo. Druhé jsem nenáviděla a už jeho název vyslovovala vždy s jistým odporem. Zkouším to. Kupodivu není tak nejedlý, jak si ho pamatuju. Myslím, že kdo má toto jídlo rád, pochutná si. Žemlovka je chuťově výborná, i když na pohled vypadá trošku jako přejetá parním válcem.
Celkově mě Adventure Menu nadchlo. A to především autentičností chutí. Ne už tak výběrem jídel: mezi moje oblíbená patří maximálně tři z nich, ostatní normálně téměř nejím. I ty ale chutnají, jak mají – jak soudím podle reakcí lidí, kterým jsem dala ochutnat. Na své si určitě přijdou milovníci české klasiky – vepřového na různé způsoby, guláše, bramborových knedlíčků. Jsou to koneckonců jídla, na která při velkém výdeji energie míváme chuť. Dobrou zprávou je, že se podle výrobců bude jídelníček v budoucnu rozšiřovat.
