Pokud by došlo k pasování princezny naší hudební scény, Klára Vytisková by byla dobrou volbou. I jinak šikovná kapela Toxique si může gratulovat, že ji má - a není to jen v jejích převlecích nebo tu babských proslovech, kterými vyplňuje čas mezi písničkami. Je to hlavně v talentu, s jehož pomocí dokáže skládat zajímavé písničky a pak je skvěle zazpívat. Nevím, komu by loňský Anděl za objev roku měl náležet víc.
Nad čím teď přemýšlíte?
Nad scénářem hry Holky Elky - divadelní hry o třech modelkách, které čekají na casting. Zrovna dneska mám první zkoušku, mohla by to být docela sranda.
Tak vám ten kolotoč, který jste prožila minulý rok, nestačil? Začínáte moderovat hudební pořad Medúza, a teď si ještě přiberete divadlo.
Minulý rok byl hodně divoký, to je pravda. Začalo to cenou Anděl, s Toxique jsme na jaře byli na turné a já do toho ještě zpívala na koncertech k poctě Zuzany Navarové. Bylo to docela šílené, poprvé se mi stalo, že jsem měla třeba dvacet koncertů měsíčně. V létě přišlo hraní na festivalech, na podzim natáčení DVD. Pořád jsem byla v autě a jezdila z místa na místo.
Cena, třeba ten zmiňovaný Anděl, je to zadostiučinění?
Mě tohle z míry nevyvádí. Hrozně moc nás to potěšilo, ale já bych se nerozbrečela, ani kdybych vyhrála..., nevím, třeba Miss (smích). Začne o vás být větší zájem, ale je na každém, jak toho využije.
A vy jste toho s kapelou využili dobře?
Myslím, že jo.
Jen aby vám to nestouplo do hlavy.
Toho bych se nebála. Žiju normální život. Jasně, dostali jsme cenu a objevujeme se v médiích. Ale jak z tohohle může někdo zpychnout, to nechápu. Možná, když do toho někdo spadne rovnýma nohama. Jenže já i kluci z kapely už máme několik let hraní za sebou.
Je to dobré povolání - zpěvačka?
Je. Ale určitě je dobré nebýt jenom zpěvačka a snažit se dělat i něco navíc. Jsem ráda, že nás na škole naučili pojímat hudbu komplexně - skládat, aranžovat, improvizovat...
Spíš mi jde o to, jestli se tím uživíte.
Ještě před rokem jsem souběžně dělala v kavárně. Mohla jsem sice hrát na rautech s jazzovým triem, ale to jsem nechtěla. Jsou za to dobré peníze, ale člověka to omezuje a nemůže si dělat, co chce. Já vždycky potřebovala dělat věci po svém, a tak jsem radši pracovala v kavárně, kde mě napadlo víc písniček, než kdybych někde lovila kšefty.
Ale muselo to být ubíjející, ty dvě práce, ne?
Ani ne, byly to dvě úplně odlišné aktivity. V kavárně jsem si perfektně vyčistila hlavu. Také si uvědomíte hodnotu peněz. Když jsem dostala honorář za zpívání, který mi mohl připadat malý, řekla jsem si, že bych kvůli němu musela strávit dvacet hodin v kavárně.
Bavilo vás to?
Rozhodně. Baví mě pozorovat lidi. Také si myslím, že lidé v kavárnách, restauracích nebo trafikách vám dokážou hodně ovlivnit náladu. Nesnáším, když jsou bezdůvodně nepříjemní.
Což je docela často.
Stačí si ráno dojít pro noviny, a můžete mít zkažený celý den. I proto mě práce v kavárně těšila, mohla jsem někomu zlepšit náladu tím, že ho slušně pozdravím, usměju se a poděkuju.
Jenže to jste asi v menšině. Ostatně, když se vám stane, že je na vás někdo nepříjemný, řeknete mu to?
Většinou ne.
Pak se to nezmění.
To je pravda. Tak já to začnu říkat. Nebo si spíš založím nějaký svůj podnik, a tam bude po téhle stránce všechno v pořádku.
I to je asi řešení.
Já třeba nemám ráda, když dostanu čaj do hrnečku na piccolo. Proto bych ve své kavárně měla v polici narovnané různé hrnečky a každý by si mohl vybrat, jaký chce.
Jako to máte doma.
Ano. A to jsem někde říkala?
Ne, byl jsem u vás na návštěvě.
Aha. A proč?
Abych si o vás popovídal s maminkou a s tatínkem.
Tak proto ty tajnosti... Jak se vám u nás líbilo?
Moc. Mlýn i zahrada. Nádhera.
Byli oba doma?
Nakonec dorazil i váš tatínek. Vyprávěl mi, jak jste spolu hráli divadlo. Prý jste byla dobrá.
Protože jsem coby puberťačka hrála holku v pubertě a moje máma dostala roli učitelky, na kterou jsem měla být drzá. To šlo samo. Hrála jsem vlastně to, co jsem sama hrát chtěla.
Vizitka* Narodila se v roce 1985 do rodiny, která neměla k hudbě daleko. |
Určitě. I když jsme to hraním, deskou i cenami trochu zrychlili, přesto to není jednoduché. Zvenku to vypadá, že když se kapela objevuje v časopisech, je za vodou. Tak to nechodí. Zabírá to hodně času, kluci mají navíc další kapely. Ze začátku hrajete prakticky zadarmo. Tohle vás fakt musí bavit.
A zase jsme u té obživy.
Nejvíc pomůže, když vás hrají rádia, ta tady nejvíc šíří hudbu. Klipy se nepouštějí, cédéčka nekupují. Rádia podpoří koncerty a to je důležité.
Bavíte se někdy o tom, jak se víc zviditelnit?
Nebavíme se o tom, jak být vidět, ale co dělat. Chceme si za tím, co děláme, stát. Podle mě by lidé brzy vycítili, kdybychom se pustili do nějakého kalkulu. A já bych to ani neuměla.
Nemusí to být zrovna kalkul. Co na místo vztahů zpívat třeba o Klausovi?
O tom nepřemýšlím, píšu věci, které mě zrovna napadají. Naše první deska je z období mých šestnácti až dvaceti, je tedy logicky o vztazích. Tehdy mě Klaus nezajímal.
A co teď? Vždyť to je studnice témat, vezměte si třeba jen tu jeho modrou planetu.
Teď hodně skládají kluci. Jenže ty písničky jsou také o vztazích, protože oni pořád jezdí po koncertech, vztahy nestíhají, tak o nich alespoň píšou. Ale myslím, že i texty, o kterých mluvíte, přijdou. Nějaké angažované (smích). Nebo model Fuck you...
Měli by se vůbec umělci angažovat v politice?
Proč by neměli? Já bych do toho ale nešla, aniž bych o věci měla dostatečné info.
Vidíte, třeba v Americe zpíval proti Bushovi kde kdo.
V tomhle případě bych asi taky zpívala. Ale řekla bych, že je to někdy unáhlené a že to někteří občas dělají z vypočítavosti. Někdy jim to pomůže, jindy ne.
Zpěváci u nás vystupují během stranických kampaní. Měli jste takovou nabídku?
Měli. Myslím, že pro ODS. Řekla jsem jim, ať mi dají čas, abych si mohla nastudovat jejich program, a když si budu jistá, že za tím stojím, odsouhlasím to. Oni samozřejmě čekat nechtěli.
A není to jenom kšeft?
Není. Zpívala bych, abych natáhla lidi. Přijdou, a bude to fungovat podobně, jako když si Lily Allen na koncertě zapálí cigáro a holčičky si řeknou, že by bylo dobré, kdyby si ho také občas daly. Takhle to fakt funguje, tohle kapely dokážou hodně ovlivnit.
Vy než byste si zapálila, to se raději převléknete. Během koncertu tak dvacetkrát, tipoval bych.
Tolikrát zase ne. Na větší koncerty mám asi deset obleků, běžně tak šest, sedm.
A také se hodně výrazně nalíčíte.
Umím to už super rychle. Někdy se musím stihnout nalíčit v autě cestou na koncert, řasy mi pak přilepí bubeník. Umí to tak, že i vizážistky v televizi koukaly. Má neuvěřitelně klidné ruce.
To zvláštní oblečení kluků v kapele je, předpokládám, také vaše práce. Ale nevěřím, že je od začátku nosili s nadšením.
Třeba Vilda (bubeník Viliam Béreš) pořád schovával to fialové fiží, které jsem mu vybrala. Já se ptala, kde ho má, ale on dělal, že o něm nic neví. Ale zvykli si a dneska je to už i docela baví. Dokonce, když jsme byli na soustředění...
... snad už to s vámi nechodí i nakupovat?
Občas chodí, chtějí si už sami vybrat. Nakupujeme hlavně v sekáčích v menších městech, kde hrajeme.
Proč?
V těch velkých to bývá hodně vybrané. Nebo tam mají výběrové sekáče, které jsou hodně drahé. A já nechci kupovat něco za hodně peněz, když vím, že to mimo Prahu koupím za pět korun.
Jde v secondhandu smlouvat?
To já neumím. Spíš bych některým přidala. Když jsem byla malá, chodili jsme na bleší trhy, táta tam smlouval a mně to bylo vždycky hloupé. Na druhou stranu, měla jsem díky tomu supr skejt.
Já bych také smlouval. Z principu, pro tu hru.
Jako, že tady je šmouha, tady je to potrhané a tak? Asi by to šlo, ale vždyť ty věci jsou už tak většinou za pakatel.
Kde jaká modelka má svoji značku oblečení. To by vás nelákalo?
Zatím ne. Ale vymyslela jsem si takové hezké sukničky, nakoupila jsem látky a kamarádky mi je ušijí. Chci je prodávat na koncertech.
Dobrý nápad. Jen se musím vrátit k tomu, zda toho na vás už fakt není moc?
Někdy jo. Jsou chvíle, kdy začnu na kluky v kapele křičet, pak se uklidním a je to v pohodě. Nikdy jsem netrávila moc času nějakou sebepéčí. Když jdu občas na masáž, vrtím se, kdy už to skončí. Potřebuji pořád něco dělat. Ale když loni nebyl pořádně čas ani na to, abych si umyla své tisíckrát přetupírované vlasy, bylo to nepříjemné.
To jsem měl namysli. Ten kolotoč hraní a věčného zařizování je na zhroucení.
Když jsme natáčeli dévédéčko, na jednou jsem si půl hodiny před natáčením uvědomila, že vůbec nejsem připravená. Řešila jsem úplně jiné věci. Ale je to moje chyba - všechno si potřebuji dělat sama, mám vizi a obtěžuje mě ji někomu vysvětlovat. Musím se naučit lidem důvěřovat a práci jim svěřit.
Už šlo někdy do tuhého?
Vždycky se objeví někdo, kdo mi pomůže. Nebo odjedu k babičce a najednou řeším jen to, jestli si mám dát pět nebo šest knedlíků k obědu.
Pozvala jste pak za tu knedlíkovou vzpruhu babičku na koncert?
Když byla jednou na koncertě, měla jsem na nohách ponožky, co upletla. Řekla jsem: "A teď zatleskejte mojí babičce, od který mám tyhle supr ponožky." Babička jen tak zavrtěla hlavou, co že to zase dělám, a po koncertě mi pak řekla: "Holka, já nevím, jak ty tohle dlouho vydržíš..." Ale jsme si trochu podobné. Ona zpívá v pěveckém sboru Václav a je takovou jejich konferenciérkou.
Co říkali rodiče, když byli poprvé na koncertě? Byli prý překvapení, že máte kapelu.
Nikdy jsem nebyla moc extrovert. Nesnášela jsem letní tábory, povinnosti, školní výlety, tu nucenou společnost, v níž mi někdo říká, co mám dělat. Když jsem s lidmi, se kterými je mi dobře, je to naopak.
Zapomněla jste na ty rodiče.
Jsou mojí neuvěřitelnou podporou. Znám spoustu muzikantů, jejichž rodiče nejsou spokojení s tím, co dělají. Mně ale ti moji hrozně pomáhají. Máma klidně přijde dřív na koncert a pomůže se scénou. Táta občas stěhuje pohovku a na koncertech si někdy píše poznámky, co se mu nezdálo, a pak nám to říká.
To je dobré, ne?
Jistě. Rodiče mě ale nikdy moc nechválili. Vím, že se jim to líbí, ale nikdy mi neříkali: "Ty naše holčičko, ty seš ta nej." Na druhou stranu, zpěvačky, kterým tohle doma říkají, jdou většinou do háje.
Opravdu vám není líto, že jste tohle nikdy neslyšela?
Občas jsem si říkala, že by táta mohl... Nebo, že bych to z nich nějak vytáhla. Ale není to potřeba.
To vy toho na koncertě namluvíte dost. Berou všude ty vaše řečičky mezi písničkami?
Jak kdo, záleží na lidech. Někteří si určitě myslí, že jsem totální blbka, jiné to zase fakt baví. Jednou se mi stalo velké faux pas v Ostravě. Jak tak kecám, co mě zrovna napadne, tak jsem tam na festivalu řekla, že s kapelou objíždíme vesnice a děláme osvětu. Vůbec jsem to ale nemyslela tak, že je Ostrava vesnice. Ale lidé si asi říkali, že jsem nafrněná buchta z Prahy, která to tak má. A já jsem přitom holka z vesnice.
A chcete jí prý být i v budoucnu.
Asi jo, je to docela logické. Žiju hektický život plný koncertů, večírků, cestování autem... A tak toužím po klidu. Zpětně vidím svoji mámu, jak kdysi nechtěla jezdit na dovolenou, přála si být jen čtrnáct dní doma na zahradě. Tehdy jsem ji nechápala, teď už tomu ale rozumím. Když jsme s kapelou v září dotočili dévédéčko, odjela jsem do Barcelony. I když to tam bylo skvělé, snila jsem o dvou týdnech klidu doma a dospěla jsem k tomu, že relax je v životě naprosto nezbytný.
Tak to opravdu říká ta pravá.
No jo, já asi nikdy nebudu jen tak ležet doma. Já to asi fakt neumím.
