Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Je moje Linda mé dítě? Test otcovství na vlastní kůži

  0:17aktualizováno  27. dubna 20:15
Rozhodl jsem se, že podstoupím test DNA, který určí, zda je moje dcera Linda (21 měsíců) skutečně moje. Už jen reakce okolí byla tuze zajímavá.
V Česku testy otcovství ročně vyzkoušejí tisíce lidí. Ilustrační foto

V Česku testy otcovství ročně vyzkoušejí tisíce lidí. Ilustrační foto


Kolegyně Bára se s užaslým výrazem ptala: "Proboha, proč?"
Taky kamarád Petr zíral: "Cože?! Vy se rozvádíte?"
Jiný známý si rýpnul: "To si moc nevěříš!"
Editorka Radka na mě mrkla: "Co když se zjistí, že vám Lindu vporodnici vyměnili?"
Tchyně dotčeně pronesla: "Teda kdyby mi tohle udělal můj chlap, byla bych strašně naštvaná."

Jen zmínka o zkoušce otcovství probouzí u lidí různé pocity: zvědavost, podezření, pohoršení nebo určitou senzacechtivost.

Vždyť se v posledních měsících v novinách hodně psalo o šokujících případech nevěry, z níž se narodily "kukaččí děti". Jistá žena se spustila s kýmsi na narozeninové party. Druhá spala se svým bratrem. Třetí se nechala oplodnit chlapíkem, který přišel do bytu opravit kabelovou televizi.

Co kdyby se můj příběh přidal do téhle vzrušující série?
Snad leda manželka Gábina zůstala při debatě o testu v naprostém klidu. Řekla: "Jen si jdi. Jsou jenom dvě možnosti. Buď jsi Lindinčin otec ty, nebo Pán Bůh."
Ani já se nestresoval. Gábi jsem nepodezíral. Proč? To byste ji museli znát... Jen sám pro sebe jsem si fantazíroval, jak je chlapovi, který za test utratí tisíce korun a ukrutně trne kvůli výsledku.

Ženy dovedou chotě podvést, obelhat a ukonejšit. Ostatně i ta dáma, jež si užila s opravářem, prý až do poslední chvíle zapírala a zpochybňovala nejmodernější lékařské metody. Než se zhroutila a přiznala se.

Dle vědecky podložených odhadů se počet kukaččích dětí v Česku může pohybovat kolem deseti procent. To je dost. Vážně se nemám čeho bát?

Co dokáže pravda

Herec a moderátor Jan Kraus před časem ve svém laptopu kliknul na e-mailovou přílohu. V ní se dočetl, že mladík, který právě stojí vedle něj, je jeho syn.
Marek Blažek žil 28 let v Rumburku a na mámě marně vyzvídal, kdo je jeho biologickým otcem. Napsal Krausovi, jemuž se nápadně podobal. Domluvili se, že podstoupí test DNA. Začali se stýkat, sblížili se. Zjistili, že mají stejný smysl pro humor. Svůj příběh si nechali natočit na kameru jako rodinný dokument DNA story, který je k vidění na internetu.

"Mně je z toho špatně, to je nervák! Já si dám cigáro, člověče," řekl Kraus, než zprávu otevřel. Pak ji nahlas předčítal. "Osobu označenou jako otec lze označit s pravděpodobností přesahující 99,99 procenta za biologického otce osoby označené jako Marek."

Načež vykřikl: "Nazdár! Je vymalováno." A tiskl si se svým novým synem pravici. Oba intenzivně pokuřovali, byli si snad ještě podobnější než před chvílí a vypadali náramně šťastně. Vyslechli nadšené telefonické gratulace od Krausových partnerek Ivany Chýlkové (ta současná) a Jany Krausové (ta bývalá).

"Jako Blažkovi je mi 32, jako Krausovi čtyři," říká nalezený potomek, počítačový expert. Stal se členem rodiny, má tři nové bratry, k babičce Krausové se v pátek chodíval dívat na tátovu TV show Uvolněte se, prosím.

Po odhalení otcovské pravdy však obvykle nevypuknou oslavy. Osudy lidí kolem testu bývají dramatičtější a smutnější. Jistě jste zaznamenali cirkus kolem miminek vyměněných v třebíčské nemocnici. Omyl zdravotníků odhalil právě až rozbor DNA. A pokud se v "klasickém" příběhu nevěry při testu potvrdí mužovo tušení, že dítě není jeho, spustí se trpký proces, z nějž málokdo vyvázne bez rány. Vztahy se hroutí, domácnost je po invazi pravdy zamořena zlověstnými výrazy.
Zrada. Potupa. Ostuda.
Výčitky. Urážky. Hádky.
Soud. Rozvod. Alimenty.

Nepít. Nekouřit. Platit předem

Nepochyboval jsem, že Linda je moje. Vím, že jen idiot nepochybuje. A je mi jasné, že tak přiznávám nevalnou úroveň své inteligence. Ale na test DNA jsem šel jen kvůli reportáži. Jinak by mě to nenapadlo. V Česku jsou testy otcovství v módě, ročně je vyzkoušejí tisíce lidí. Chtěl jsem vědět, jak fungují. Milé tchyni jsem však důvod svého konání nehodlal vyzradit rovnou. Zajímalo mě, co ona na to. Nezklamala. "Co ho to popadlo? Nezbláznil se?" vyzvídala od Gábiny. Ale mě se nezeptala, tak jsem ji nechal v nejistotě.

Mezitím jsem si do vyhledávače na webu zadal heslo "test otcovství". Jako první se objevil odkaz na stránky společnosti Genomac. Na podobných serverech zpravidla objevíte vše, co potřebujete vědět. Test si můžete anonymně udělat doma. Koupíte si soupravu s návodem, kterou údajně používá i FBI. Vzorky odešlete poštou a za pár dní máte jasno.

Film DNA story svědčí o tom, jak se Kraus a spol. při náběrech nasmáli. Chýlková stěrkou luxovala sliny z ústní dutiny "domnělého syna" a "domnělého otce", zatímco někdo z přihlížejících vždy odpočítával deset vteřin. Testovaní pánové vtipkovali, že by místo procedury mohli jednoduše plivnout rovnou do zkumavky, a Kraus se těšil, až si konečně zakouří.

Abych měl co popisovat, vybral jsem si složitější variantu s "odběrem vzorku s ověřením totožnosti při osobní návštěvě". Za určitých podmínek se závěrečný protokol dá použít jako důkaz u soudu.

Jde to rychle a hladce. Na webu vyplníte formulář, smíříte se s cenou 8640 korun, objednáte si test... A během chvíle mi z Genomacu ochotně zavolali s nabídkou termínu a základními pokyny. Asi hodinu před odběrem nesmíte jíst, žvýkat, pít ani kouřit. Přivezte doklady. Platí se předem a hotově.

Ve čtvrtek v deset? Tak jo. Hlavou mi blesklo, že si do soukromí pouštím úplně neznámé lidi. Ale co... Tak, Lindičko, jedeme.

Naše malá sumistka

Když jsme čekali na omšelé a málo sovětlené chodbě v budově bývalého podniku Mototechna na kraji Prahy, prohlížel jsem si Lindu.

Coby půlroční miminko postavou a chutí k jídlu připomínala zápasníka sumó. Kdyby cizinec viděl hubené postavy jejích rodičů (tedy mě a manželky), mohl by je (tedy nás) klidně podezírat, že ji někde před pekárnou ukradli z kočárku. Ode mne se Linda liší snědší pletí a od nás obou zarytým odporem k spánku. Ona ho zjevně považuje za něco nadbytečného a otravného, takže večer v pyžamku běhá po bytě, kdežto táta s mámou poklimbávají na gauči.

Přesto často slýcháme, že se nám podobá. Nám oběma. Určitě je naše, byl jsem u porodu, viděl jsem ji od první vteřiny, v nemocnici nám ji vyměnit nemohli...
Napadá mě, že dost mužů na téhle chodbě prožívá muka. Trápí je nejistota. A bojí se jistoty. Netuší, zda se jejich život brzy nesplaší. Často je k pátrání po pravdě vyhecují jízliví známí, třeba v hospodě: "Ten kluk nemůže být tvůj, vždyť vůbec nevypadá jako ty!"

Přitom třeba psycholog Petr Šmolka užitečnost testů zpochybňuje: "Proč vlastně bereme pokrevní otcovství tak vážně? Co je zbloudilá spermie proti tomu, co do dětí vkládáme každodenním kontaktem? Opravdu je víc otcem dárce kapky biologického materiálu, nebo ten, kdo k dítěti vstával, když stonalo, učil je první slůvka a pofoukal první bolístky?"

Ale pozor, přicházejí dvě mladé, bíle oděné ženy, akce DNA začíná. Nejprve nás fotí. Odděleně. Linda se bouří. Odmítá se mě pustit. Chce ven na chodník, kde při příchodu viděla zaparkovanou motorku. Miluje motorky.

Zjišťuju, že jsem zapomněl přinést Lindin rodný list. Moje klasika. Snad se nepraktičnost nedědí. Naštěstí stačí kopii poslat dodatečně. "Za motokou demééé!" dožaduje se Linda. Má smůlu. Místo toho se dvěma ženami vcházíme do malé kanceláře. Lindu lákají na stole položené gumové rukavice a stěrka, v níž vidí kartáček na zuby. Natahuje se po ní, jenže nejdřív jsem na řadě já.

Co je jedna zbloudilá spermie...

Dlouhá tenká tyčinka s krátkými štětinkami na konci se opravdu podobá kartáčku k čištění mezizubních prostor. Mám ji asi minutu povalovat po dásni v jednom zadním koutu úst, pak dostávám druhou na další minutu a opačný kout. Připadá mi to jako věčnost, vždyť v amerických detektivkách přece stačí bleskově olíznout vatičku!
Takzvaný bukální stěr je bezbolestný. Určitě mi připadá milejší, než kdyby nám brali krev. Přesto ho nezvládneme bez slz.

"Děti kolem dvou let jsou pro nás nejhorší," říká světlovláska, jež testu šéfuje. "Mimina si do pusy bez protestů strčí takřka cokoliv a větší děti už jsou rozumné."

Vyšší bruneta odebírá vzorek Lindě. Ta se rozčiluje. Chtěla by tyčinku pro sebe, mává rukama a brečí. Mrzí mě, že trpí kvůli mně, ale na druhou stranu se jí nic děsivého neděje. Uklidňuje ji balení bonbonů Lipo, jichž mají dámy pro podobné případy v zásobě dost. Tyčinky se ukládají do malých igelitových sáčků. Hotovo. Následuje už jen administrativa.
"Podepište protokol, prosím."
"Zaplaťte 8640 korun, prosím."
"Jak jste našel naši laboratoř?"
"Zvolte si heslo, po jehož vyřčení vám vydáme výsledky."
Narychlo mě napadá jediné. Linda. Ještě se přeptám, jak spolehlivé testy jsou. Omyly se nepřipouštějí, DNA s jistotou otcovství vyvrátí, potvrzuje ho s pravděpodobností vyšší než 99 procent.

Po sedmi dnech jsem se stavil pro ortel, který spoustě lidí mění život. Na papíře, který jsem vytáhl z bílé obálky, jsem si přečetl, že na 99,9962 procenta jsem biologickým otcem Lindy Knapové. Žádná senzace, žádné drama. Nuda, že? Ale není to tak pro všechny nejlepší?

Autoři:






Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

ilustrační snímek
Poradna: Dcera má účes na ježka. Jak reagovat na sexistické poznámky?

Nechala jsem své sedmileté dceři ostříhat vlasy nakrátko a strašně mě překvapila reakce některých lidí z našeho okolí. Nevím vůbec, jak na jejich nemístné...  celý článek

Další z rubriky

Babička s dědou se starají o svá vnoučata - jedenáctietou Anežku a osmiletého...
Děti žily ve stanu, než je máma opustila. U prarodičů našly nový domov

Na 35 metrech čtverečních žijí ve dvou místnostech babička s dědou a jejich dvě vnoučata. Jejich máma a prarodičů nejmladší dcera je opustila. Do televizního...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Od hltače po požitkáře. Osm typů jedlíků, aneb jsme to, co jíme?

Jídlo už dávno nemá jen funkci utišení hladu. Žijeme v době, kdy se z vaření stal módní trend. Jíst musíme všichni a stravování podle současných trendů patří k...  celý článek

Svatava Maradová, šéfka Pozemkového úřadu
Šéfka pozemkového úřadu: Myslela jsem si, že v roce 2017 budeme dál

Dvacet let byla manažerkou v soukromé firmě. Ve čtyřiceti udělala Svatava Maradová životní kotrmelec: vystudovala dvě vysoké školy, porodila třetí dítě a stala...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Voděodolné líčení, které ustojí déšť, sport i vodní radovánky
Voděodolné líčení, které ustojí déšť, sport i vodní radovánky

Každá žena touží po tom ráno odejít z domu a večer se vracet se stejně dobře vypadajícím makeupem. Ať už vás během dne p... celý článek

Grafton Recruitment Praha
Specialista trvalého zlepšování

Grafton Recruitment Praha
Liberecký kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.