Když mi bylo patnáct let, spadla jsem z koně a způsobila si poranění páteře.
Byla jsem členkou jezdeckého oddílu asi pět let a nepřipouštěla jsem si ani při dlouhodobém léčení myšlenku, že bych se nemohla vrátit do party lidí, mezi kterými jsem byla šťastná, a hlavně na koňský hřbet. S dostihovým sportem jsem spojovala svoji budoucnost a snad víc než zranění mě zabolel konečný verdikt lékařů, že je s ježděním konec.
V době, kdy kamarádky chodily na diskotéky a randily, jsem byla samá rehabilitace, lázně a dohánění učiva na střední škole, abych mohla konečně odmaturovat. Měla jsem pocit, že mi nic neuteče, že mám všechno pěkné ještě před sebou a není kam spěchat. Toužila jsem po opravdové lásce, po vzájemném citu a důvěře s milovaným klukem. Představovala jsem si potenciálního partnera jako milého kluka se spoustou zálib, kterému nebude vadit moje pajdání, bude mě mít rád a pomůže mi s uzdravováním. Chtěla jsem s někým sdílet svoje touhy, myšlenky, záliby, chtěla jsem mít ráda.
Ale když jsem v osmnácti konečně mohla jít na svoji první taneční zábavu, seděla jsem celý večer jako pecka. Nikdo pro mě nepřišel. Přitom se každý kluk se mnou kamarádsky bavil, smáli jsme se u stolu, vtipkovali, možná i trošku flirtovali, ale jakmile se začalo tančit, šli vyzvat jiné. Tehdy jsem již nekulhala, a i když záda občas bolela, nikomu jsem si nestěžovala. Nechtělo se mi o tom mluvit.
Když takto podobně probíhaly i ostatní zábavy a diskotéky, přestala jsem tam chodit. Většina už stejně byla spárovaná a být vystavena obtěžování několika věčně podnapilých otravů mi už nestálo za to.
Po maturitě jsem jako čerstvá absolventka nemohla chvíli najít práci a dojíždět někam daleko mě nelákalo, ani ze zdravotních důvodů mi to lékaři nedoporučovali. A tak jsem byla vděčná za uvolněné místo v naší základní škole. Šlo o pozici administrátorky a hospodářky. Práce mě baví, ale z hlediska možnosti seznámení to je doslova vztahový zabiják. Celý pedagogický sbor tvoří ženy, pouze ředitel je muž, ovšem šťastně ženatý, předpenzijního věku.
Naše malé město v tomto směru taky neskýtá příliš možností. Než jsem se stačila v životě rozkoukat, byla už většina kamarádek vdaná nebo alespoň zadaná. Neměla jsem s kým jít do kina, vypít si kafe, jet na dovolenou. A situace z tanečního sálu se jakoby vpila do mého života. Bylo mi přes dvacet a muži se se mnou chtěli jen kamarádit. Stala jsem se pro většinu přátel vrbou. Každý věděl, že na Karolínu je spolehnutí, nic nevyžvaní. Celkem pěti kamarádkám jsem byla za svědka na svatbě. To by hovořilo o mé docela slušné oblíbenosti, ale co mi to je platné.
Vzpomínám, jak jsem na jedné svatbě strávila valnou část oslav ve společnosti sympatického ženichova svědka, já samozřejmě svědčila nevěstě. Hodně jsme spolu na to téma žertovali. Martin měl podobné zájmy jako já, objevili jsme zálibu ve stejných filmech, citovali si z nich oblíbené výroky, bylo mi v jeho společnosti dobře.
Domnívala jsem se, že mezi námi přeskočila jiskra, alespoň z mé strany určitě. Zájem z jeho strany mi potvrzovalo i to, že nešel s nikým tančit a celé odpoledne jsme se spolu královsky bavili. Logicky jsem čekala, že mě požádá třeba o telefon, už jsem to málem udělala já sama. Ještě že mi sbírání odvahy trvalo o něco dýl než Martinovo rozhodnutí jít vyzvat k tanci nějakou ženichovu vzdálenou příbuznou.
O to víc mě bolelo, že zatímco se mnou strávil celé odpoledne vsedě, tuhle slečnu odvedl hned po tanci na panáka, začal si pohrávat s jejími vlasy, něco si špitali a ke mně se vrátil až těsně před tím, než odcházel domů. Asi aby mě ujistil, jak moc fajn ženská jsem a je rád, že mě mohl potkat. Ani prý netušil, že by se se ženou dalo tak výborně povídat. A tak to prostě dopadne vždycky.
Občas stojím dlouhé minuty před zrcadlem a ptám se sama sebe, co je na mě tak odpudivého, že po mně nikdy žádný muž nezatoužil. Nezříkám se společnosti, neseparuji se doma. Začala jsem se setkávat s partou z bývalého jezdeckého oddílu. Vzali mě mezi sebe po těch letech zcela samozřejmě, ale už bych se opakovala, když pointa je vždycky stejná. I tady se všichni muži chtějí se mnou přátelit, poradit se, svěřit se, ale randit a spát s jinými.
Svěřila jsem se kamarádce a ji mohla ranit mrtvice. "Kecáš, to není možný, copak žiješ v klášteře? Jak to, že jsi ještě neměla chlapa? Že nemáš známost, to vím, ale myslela jsem, že máš třeba nějakého ženáče."
Mrzelo mě, že jsem se o tom vůbec zmiňovala. Reagovala tak zděšeně, až jsem myslela, že mě nahlásí do Guinnessovy knihy rekordů.
Úplně nejhorší chvíle zažívám na gynekologii. Tam je to doslova potupné. Naše lékařka dlouhodobě marodí zrovna v době, kdy musím chodit na pravidelné kontroly kvůli cystě na vaječníku. Lékaři se u nás střídají a každému musím před prohlídnou hlásit, že jsem virgo intacta. Kdybych měla za sebou pět potratů, těšila bych se jejich větší úctě.
Svůj úděl jsem si dobrovolně nevybrala, prostě se to stalo. Jsem společenská, oblíbená, chodím upravená a k mužům mám ten nejvřelejší vztah. Smířit se s tím, že jsem žádnému nestála ani za jednu společnou noc, je pro mě traumatické. Stále nic nevzdávám, ještě pořád věřím. A zároveň přemýšlím, jak jednou, až ta kýžená intimní chvíle nastane, vysvětlím tomu muži, že inteligentní a normální žena ve věku přes třicet má nulové sexuální zkušenosti. Vždyť ten chlap se mi vysměje a uteče. Poraďte mi, prosím.
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 sobota 13. září 2008. Anketa je uzavřena.
