Ráda organizujete. I doma jste velitelka?
Jsem typická sekretářka, kterou baví zařizovat a organizovat. I doma často pořádám různé večírky, návštěvy, oslavy, na mně je i vyřizování, pokud doma chceme třeba vymalovat nebo se něco porouchá a potřebuje opravit. Můj muž nemá na tyhle věci čas a řekla bych, že ho ani nebaví.
Vizitka
|
Je zvláštní, že jste asistentkou poslance a hejtmana Michala Haška, který se zrovna s vaším mužem moc nemusí.
Je to tak, pracovně jsou opravdu každý jinde. Se svým mužem jsem 20 let a posledních 10 let pracuji pro Michala Haška. K práci přistupuji profesionálně, odděluji ji od soukromého života a oba to respektují.
Vy sama jste členkou ČSSD?
Ne, i když mě Jiří čas od času ke vstupu nabádá, ale já zatím odmítám s tím, že ještě nepřišel ten správný čas.
Žen je v politice málo. Je to tím, že na ty intriky nemají žaludek?
Proč by ho neměly mít? I poctiví se mezi politiky najdou.
Koho napadlo, že by měl váš muž kandidovat na prezidenta?
S nápadem přišel Jiří Havel. Já se tomu ze začátku jen smála. Proč on? Říkala jsem si, ale pak se mi realita začala postupně skládat: je nejoblíbenější politik, mluvili o něm ve straně i další, v politice je aktivní, je poctivý..., tak vlastně proč ne.
Vy jste souhlasila?
A proč bych nesouhlasila? Proč bych mu do jeho rozhodnutí mluvila? Jiří ví, co dělá, a když si přeje kandidovat, proč já bych si to nepřála?
Třeba proto, že se vás to týká. Bude mít třeba ještě méně času na rodinu než teď, přijdete o soukromí...
Myslíte? Už teď nám moc volného času nezbývá. Letos jsme měli například jen pět dní dovolené. S tím soukromím máte pravdu, ale tak nějak jsem s tím smířená.
Probírali jste spolu, co by pro vás případné zvolení znamenalo?
Říkala jsem si, že to budu řešit, až to nastane. V první řadě bylo jasné, že přijde další kampaň, já už mám pocit, že poslední roky dělám jenom kampaně. Jiří totiž kandidoval do parlamentu, pak do pražského magistrátu, do Senátu... Zatím nemohu řešit, co se stane, když bude prezident, protože bude prezident?
Právě vy byste měla věřit.
Věřím, ale budu to řešit, až to nastane.
Proč by se prezidentem měl stát právě Jiří?
Určitě je cílevědomý a zásadový člověk, má smysl pro spravedlnost, je politicky zkušený a aktivní. Zní to dost divně, ale on je něco jako kladný hrdina. A měl by stát v čele státu třeba i proto, že ho mají lidi rádi.
Vy byste se pak stala první dámou. Je ta představa příjemná, nebo svazující?
Že bych si to uměla představit, to ne. Pokud to přijde, uvidím, zatím je ještě do volby nějaký ten pátek čas.
Máte nějaký vzor mezi prvními dámami?
Přemýšlí a zamítavě kroutí hlavou, nakonec přece jen jedno jméno zmíní: Olga Havlová se mi líbila, přišla mi velmi lidská.
Věnovala byste se charitě?
Ráda bych se jí věnovala, ale zatím jsem na to měla vedle práce a domácnosti možnost jen příležitostně. Pomáhat potřebným je vlastně můj životní cíl.
Víte, komu byste chtěla pomáhat?
Zajímají mě svobodné matky a týrané ženy.
Máte důvod, proč právě jim?
Pomoc potřebují a dostává se jim jí pořád málo. Na opuštěné děti bych, myslím, neměla potřebné psychické předpoklady, nejspíš bych si je všechny chtěla nastěhovat domů.
Jak jste se vlastně s Jiřím poznali?
V Občanském hnutí, bylo mi 21 let, on není o moc starší. Prvního října to bylo dvacet let, co jsme spolu začali chodit.
Následovaly idylické roky?
I krize byly, hlavně když jsme měli malého syna a manžel se i o víkendech a volném čase věnoval politice. Naštěstí jsme však všechno překonali a to i díky společným přátelům a zájmům.
Jaké zájmy to jsou?
Spojuje nás práce a volný čas prakticky nemáme, ale když se najde, rádi cestujeme, jezdíme na chalupu u České Lípy, v zimě na lyže a rádi se scházíme s rodinou a s přáteli. Ráda vařím pro hodně lidí a podle nejrůznějších kuchyní včetně české. To je můj relax. Sama jsem spíš na maso. Sladké uvařím, ale nejím, nechutná mi. A pak máme celá rodina ještě jednoho společného koníčka: chodíme na fotbal.
Rokforové kotlety podle Jaroslavy Tomášové
|
I vy?
Kdyby mi někdo před sedmi lety řekl, že budu mít svou permanentku na Bohemku, asi bych mu nevěřila, ale je to tak. Když šel klub v roce 2005 do konkurzu, můj muž s dalšími založili družstvo fanoušků a složili se na záchranu a v konkurzu Bohemku vykoupili. Družstvo má adresu u nás doma, takže mi k nám chodily přihlášky i s životními příběhy. Dostali mě mezi sebe právě těmi dojemnými rodinnými historkami. Fotbal pro mě dostal lidskou stránku, a jak to jen jde, obléknu zelonobílou sukni a jdu. Jeden čas jsme jezdili s mužstvem i mimo Prahu.
Móda vás baví?
Po obchodech nešmejdím, to mě nebaví, ale když něco vidím, co se mi líbí, jdu a koupím to. Jako tyhle šaty, co mám na sobě, které jsem si přivezla z Teplic. Mám na oblečení ráda černobílou kombinaci. Masna je mi ale upřímně řečeno bližší.
Jak jste vycházela s tatínkem partnera, Jiřím Dienstbierem starším?
Dobře, byl to velmi příjemný člověk. Když jsem bývala na mateřské na chalupě třeba i pět měsíců v kuse, jezdíval tam. Trávil tam s námi poměrně dost volného času. Nejen debaty s ním byly zajímavé. My spolu i vařili, což uměl velmi dobře. Můj táta vlastně nikdy nefungoval, já vyrůstala od čtyř let sama s maminkou, a já až v Jirkově tátovi našla rádce a pomocníka, za kterým jsem mohla přijít s jakýmkoliv problémem.
S Jiřím jste se nikdy nevzali. Plánujete to?
Ne a neuvažujeme o tom ani v souvislosti s případným úřadem prezidenta. Není to třeba. Když se podíváte do Francie nebo do Německa, tam běžně žijí prezidenti s přítelkyněmi.
V Česku byste byli první nesezdaný prezidentský pár.
Vždycky je něco poprvé.
Proč máte ke svatbě tak zamítavý postoj?
Nám to spolu funguje dvacet let i bez papírů a nikdy jsem se nesetkala s žádným problémem. Můj tatínek byl ženatý třikrát, Jirkův čtyřikrát a smysl manželského institutu mi ještě nikdo nevysvětlil - tedy uniká.
Ani jako romantický životní zážitek vás to neláká?
Po pravdě řečeno, moc ne. Kdybych se snad někdy vdávala, tak bych stejně měla nějaký kostým a nějak bychom to v rychlosti sfoukli.
