Lukáše i jeho rodiče živila babička. Teď se učí žít a my mu pomůžeme

Hádky rodičů, nezájem o děti, dluhy a litry vypitého alkoholu. „Máma nebyla doma, táta byl věčně opilý. Nikoho jsem nezajímal, až na babičku, která nás z důchodu všechny živila,“ vzpomíná Lukáš na své dětství. Teď je plnoletý, opouští dětský domov a my mu prostřednictví Jarmarku OnaDnes.cz chceme do startu pomoct.

Pomůžeme Lukášovi

Lukáš musí letos opustit dětský domov a do začátku potřebuje naši pomoc, ať už to bude na kauci na podnájem, na nějaké vybavení do bytu či samotný nájem. Pomůžeme mu sbírkou přes Nadaci Terezy Maxové dětem na 22. Jarmarku OnaDnes.cz, jehož generálním partnerem je Čekankový sirup a který se koná 16. března. Peníze Lukášovi můžete poslat i vy na sbírkové konto Nadace Terezy Maxové dětem:
2102710424/2700
VS platby: 16032019

Až na babičku, v jejímž domě všichni včetně tří Lukášových starších bratrů bydleli, se nikdo nestaral, jestli chodí do školy, jaké má známky a kde se potuluje.

„Záviděl jsem ostatním, že jim rodiče zakazovali chodit ven kvůli učení, já nic takového neznal, ta starostlivost mi chyběla,“ svěřil se Lukáš, který za finanční podporu přijede osobně poděkovat 16. března do pražských Letňan na náš tradiční bazar oblečení ze skříní čtenářek (stoly k prodeji nabídneme ve čtvrtek 28. února).

Záškoláctví a marihuana

Máma nebyla moc doma a s tátou se hodně hádali. „Když jsme my kluci něco chtěli, snažil se nám to koupit a různě si půjčoval peníze. Tu vinu beru spíš na sebe. On byl hodný, ale my jsme to neměli chtít, jenže dluhy narůstaly a místo toho, aby se jim postavil, pořád pil. I do práce chodil opilý, až ho vyhodili, takže pak už byl jen doma s tou lahví.“

Lukáš ztrácel zájem o školu, protože potřeboval peníze, aby měl na oblečení a ulevil s výdaji babičce, která mu prala a vařila. „Když mi nějaký kluk nabídl, ať pro něj prodávám marihuanu, byly z toho prachy a mohl jsem si koupit oblečení i jídlo, aby měla babička z čeho vařit. Sám jsem to nehulil,“ vypráví Lukáš. Bylo mu dvanáct let a bylo jen otázkou času, kdy ho úřady rodičům odeberou a pošlou do výchovného ústavu.

Nemohl jsem se ani rozloučit

Stalo se to, když byl v sedmé třídě. „To dopoledne jsem se připravoval na poslední hodinu, dodneška si pamatuji, že to byla hudební výchova. Den předtím se konaly třídní schůzky, kam mamka přišla opilá. Kurátor se mě ptal, co by mi pomohlo, abych se doučil a prospíval ve škole. Řekl jsem, že nic moc nevím, asi že bych potřeboval klid, ale že se spíš začnu učit až na střední,“ vzpomíná s tím, že základní škola ho nebavila, protože byla všeobecná a neměla žádné zaměření. Odvedli ho k autu a jeli oznámit jeho rodičům, že jim Lukáše odebrali z péče.

„Nemohl jsem se rozloučit ani si vzít svoje věci. Nejvíc mě mrzelo, že jsem nemohl obejmout babičku. Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli ji ještě někdy uvidím,“ neskryje při té vzpomínce smutek ani dnes.

O pár hodin později se ocitl v „pasťáku“ v Kostelci nad Orlicí. Od jednoho učitele dostal dobrou radu pro přežití: „Dělej, co po tobě chtějí, nevysírej, drž se stranou, do ničeho se nezapleť, nebuď sprostej, uč se nebo aspoň dělej, že se učíš.“

V Kostelci dokončil základní školu a měl se stěhovat do jiného podobného ústavu pro starší děti. Kurátor sliboval, že kdyby se situace u nich doma hodně zlepšila, mohl by se domů vrátit, ale to se nikdy nestalo. 

Lukáš ho však požádal, zda by se nemohl za dobré chování přestěhovat raději do dětského domova a měl při vší smůle i štěstí. Další tři roky mohl žít v Dětském domově v Potštejně. S vyznamenání studuje v Žamberku na kuchaře, letos ho čekají závěrečné zkoušky, ale také čas, kdy musí navždy opustit dětský domov a postavit se na vlastní nohy.

Rád bych vzal babičku do ciziny

Jarmark OnaDnes.cz

Bazar oblečení ze skříní čtenářek tradičně pomáhá společně s nadacemi Terezy Maxové dětem a Nadací Agrofert lidem, kteří pomoc potřebují. Loni na podzim jsme podpořili paní Blanku Krouzovou, která sama vychovává tělesně postižená dvojčata s autismem.

Zatím žije s kamarádem ve „cvičném“ bytě, který je v areálu dětského domova, ale musí ho letos uvolnit dalším. Učí se samostatnosti, chodí na brigády, v domově si našel přítelkyni a má své plány do budoucna. Chce dokončit učení, a protože si ještě udělal i svářečský kurz, rád by začal pracovat v Žamberku jako svářeč a už má slíbené místo.

„Chtěl bych vydělávat a třeba i cestovat, vzít někam do ciziny babičku, aby se podívala,“ usmívá se a dodává, že jeho největším snem je Karibik, kam by se rád někdy vypravil. „Chtěl bych jednou vlastní byt, auto, časem si našetřit na menší baráček se zahradou, mít rodinu,“ sní o budoucnosti.

Kde bude bydlet, to zatím neví. U babičky v domku s rodiči nechce. Nepomohou mu ani starší bratři, protože sami práci shánějí, jak se dá. Lukášovi rodiče se sice vyptávají, kdy za nimi přijede, jak se má a co bude po škole dělat, ale jemu samotnému se do svěřování moc nechce.

„Nemám zájem si s nimi povídat, když se nezajímali předtím. Stejně je teď všechno na mně. Mám strach z toho, co bude, ale zas tak moc to neprožívám, protože jednou to přijít musí. Postavím se na vlastní nohy a uvidím, jestli se na nich udržím.“

15. září 2018