Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Okolnosti byly divné, říká poprvé o smrti Karla Svobody jeho dcera

  0:15aktualizováno  0:15
Bylo jí sotva dvacet, když maminka podlehla rakovině. Pomohl odchod do Ameriky a láska k muži, jehož práce je střeženým tajemstvím. Se smrtí otce, slavného skladatele Karla Svobody, se nedokáže vypořádat dodnes, tíží ji příliš mnoho otazníků. Fotografka Jana Wallace Svobodová si tvoří vlastní realitu a své pocity promítá do aktů.

Jana Wallace Svobodová, fotografka | foto:  Petr Topič, MAFRA

Docházelo vám jako dítěti, že vaši rodiče nebyli úplně běžnou dvojicí - maminka modelka, táta slavný skladatel?
Nebyli, to je pravda. Taky jsem trávila dětství víc s prarodiči než s rodiči, protože táta neustále někde lítal. Doma jsme pak mívali hodně večírků, protože za dveřmi bytu se mohlo mluvit jinak, než chtěla bolševická ideologie. Skoro každý večer u nás byl někdo ze známých lidí a pro mě tak bylo dětství jedna velká party.

Byl vám takový svět příjemný?
Byl, dokud jsme se nepřestěhovali z pražského Smíchova do Jevan. Teprve na maloměstské základní škole mi došlo, co to znamená být dcerou svého otce. Chtěla jsem zapadnout, ale nešlo to. Spolužáci mě docela trápili. Někdy i fyzicky. Jednoduchý přechod na malé město to pro mě tedy nebyl.

Fotogalerie

Slyším správně slova o trápení? Tomu se říká šikana.
Říká, ano.

Jen tak ji přejdeme?
Co jiného už. Tehdy se děti rodičům nesvěřovaly jako dnes, řešily si to v sobě. Člověk se za to více méně styděl.

Nechcete mi ale říct, že vám taková zkušenost nezasáhla do života?
V tu dobu zasáhla a docela významně. Dokonce jsem tátovi občas vyčítala, že nechodí pravidelně do místní hospody, aby si udělal kamarády. A rebelovala jsem. Měla jsem strašnou pubertu. Vybrala jsem si ji zřejmě i za bráchu Petra.

Co jste vyváděla?
Třeba jsem chodila „za piano“. Talent jsem měla, ale chodit za školu bylo mnohem zajímavější, než se naučit pořádně hrát. Bohužel jsem měla moc hodného pana profesora, který to na mě nikdy neřekl. A to byl ten problém. Potřebovala jsem někoho tvrdšího.

I s maminkou jste bojovala?
V té mé vzdorné pubertě ano, ovšem kolem mých dvaceti se z nás staly ohromné kamarádky. To už ale bylo bohužel v době, kdy ona sama bojovala. S nemocí. Opustila nás proklatě brzo.

Tři roky bojovala s rakovinou. Sdílela s vámi ten boj?
Ano. Zkoušeli jsme všechno možné, od tradiční medicíny až po různé léčitele. Někteří byli šarlatáni, jiní úžasní lidé, co pomohli. Mámě dávali lékaři pouhý rok. Ona ale byla nesmírně silná osobnost a tak strašně chtěla žít, že se té předpovědi vymkla.

Nevím, zda se člověk dokáže připravit na odchod milované bytosti, mohu se jen zeptat, co ten moment provedl s vámi.
Když se to pak stane, je to takový šok, že člověk nějak roboticky funguje. Psychický dopad přišel až později, jenomže bráchovi bylo teprve třináct, zůstali jsme sami s tátou a já se nemohla položit, musela jsem nějak pokračovat dál.

Jana Wallace Svobodová s rodiči
Jana Wallace Svobodová s maminkou
Jana Wallace Svobodová s otcem Karlem Svobodou

Místo pozornosti věnované sobě jste převzala máminu roli?
Máma je máma a nikdo ji nenahradí. Já mohla udělat jediné: tehdy jsem byla na zkušené v německém rádiu, abych se naučila všechno kolem provozování rádiových stanic, a když se to stalo, vrátila jsem se domů. Vozila jsem bráchu do školy a nějak jsme fungovali.

Nezahltila vás zlost na svět?
Nebyla to zloba, ale pocit nespravedlnosti. Člověk se ptá, proč takoví lidé odcházejí a ti, kteří by tu ani být nemuseli, tu stále jsou. Oni samozřejmě odcházejí i ti, to jen my si jich ve své bolesti nevšímáme.

Zůstala dodnes ona pachuť?
Nevím, zda pachuť, ale oba rodiče mi každý den moc chybí. Nejvíc to vidím na svých dětech, když jim musím představovat jejich prarodiče retrospektivně jen z fotek a vyprávění a vím, že svým vnoučatům nepředají to cenné duševní věno, jaké jsem od nich dostala já.

Nemohl být váš odchod do Ameriky způsob vyrovnání se s máminou smrtí?
To je dobrá otázka. Možná by to bylo sousto pro psychiatra. Možná to byla věc podvědomí, možná jsem potřebovala nový začátek, někam vypadnout.

Jana Wallace Svobodová

  • Narodila se před čtyřiceti šesti lety v Praze do rodiny hudebního skladatele Karla Svobody a manekýny Hany Bohatové, přezdívané Šiška.
  • Má o deset let mladšího vlastního bratra Petra a o třicet pět let mladšího Jakuba z druhého manželství svého otce s Vendulou Svobodovou, dnes Pizingerovou.
  • Maminka zemřela na nádorové onemocnění v roce 1993, tatínek byl v roce 2007 nalezen zastřelen na zahradě své vily, policie neshledala cizí zavinění.
  • V roce 1996 odjela Jana poprvé na zkušenou do USA, žít odešla tamtéž v roce 2000. Provdala se za Clarka Wallace, kterému porodila a s nímž v Los Angeles v Californii vychovává dvě děti Michelle (16) a Christophera ( 12).
  • Věnuje se fotografování krajiny a zejména aktů. Výstavy svých děl pořádá v USA, ale i v Čechách.
  • Aktuálně zahájí osobně svou expozici na Mezinárodním festivalu filmové hudby a multimédií Soundtrack v Poděbradech ve dnech 24. – 27. srpen.

Praktický důvod byla angličtina, předpokládám. Tu jste si zřejmě zlepšila, ale určitě jste se zamilovala a rozhodla se vdát a žít za oceánem. Mám pravdu?
Máte. S kamarádkou jsme odjely do Kalifornie a přes rodinné přátele jsem poznala svého budoucího muže. Pracovali spolu. On má tak úzce specializovanou práci, že... Zkrátka chvilku jsme zvažovali, že bychom žili v Čechách, ale tady by pracovat nemohl.

Zarazila jste se. To je nějak moc nevyřčeného. Čím je váš manžel?
Je inženýr, pracuje na vesmírných systémech. Prostě lítá to ve vzduchu a my o tom nic nevíme. Je to všechno tajné. A je vám jasné, že vazba na holku z bývalé komunistické země se americkým bezpečnostním službám moc nelíbila. Tak si mě prolustrovali.

Jak vypadá taková lustrace?
Většinou jsem o ní ani nevěděla. Jinak probíhaly různé rozhovory.

Byla jste na něco takového připravená?
Ne, zpočátku jsem měla až pubertální úšklebek v obličeji, který mě ale rychle přešel. Pak jsem si zvykla. Není na tom nic zvláštního, když se jedná se o bezpečnost země. Chápu to.

Jaký je to pocit, když vám někdo neustále nabourává intimní prostor?
Až tak dramatické to není. Občas se mi stane, že někdo zaklepe na dveře. Beru to jako součást života. Daleko nepříjemnější to muselo být pro mého manžela, když stál o to, abych mohla být s ním, nebo aby on mohl jezdit do Čech.

On tušil, že taková prověrka přijde?
On to věděl. Ale nic mi neřekl a ani neřekne. Člověk zkrátka musí žít podle pravidel a pak se nemá o co strachovat.

Nejste v rozpacích, že vám kus světa vašeho muže zůstane navždy utajen?
To zůstane. Na druhou stranu když se muž dělí o práci doma až moc, taky to není ono. Já nestrádám, to spíš on. Pro něho je frustrující, když na věcech, které jsou velkolepé a dostane se k nim jen hrstka lidí na světě, pracuje s pocitem, že o tom nemůže nikomu říct.

Jste na svého muže hrdá?
Určitě. Úspěšnost u chlapů je imponující. Jsem asi ovlivněná tím, že jsem vyrostla s někým, kdo byl takhle úspěšný a kdo byl dříč. Nesnesla bych vedle sebe líného lempla.

I vy sama od sebe žádáte hodně?
Určitě. Jsem svůj nejhorší kritik. A musím dělat asi tak dvacet věcí najednou. Jsem trošku šílenec. Právě proto mám muže, který je zorganizovaný. Já pak mohu být pravý opak.

Je to dobře, nebo špatně?
Kdo jsem já, abych soudila? Myslím, že se póly musí vyrovnávat. Teprve když se váhy překotí na jednu nebo druhou stranu, je to špatně. Jsme spolu s mužem přes dvacet let, každý si trochu děláme, k čemu inklinujeme, a pak se sejdeme a můžeme si o tom povídat. Nemusíme úplně všechno dělat spolu.

Máte spolu dvě děti. Dcera svého dědečka ještě poznala, syn byl tak malý, že si ho nemůže pamatovat. Táta vás stihl navštívit všeho všudy dvakrát v Los Angeles, kde žijete. Pamatujete si okamžik, kdy jste se dozvěděla o jeho smrti, údajně vlastní rukou?
Ten moment nikdy nezapomenu. Manžel byl na kole, já doma a zrovna jsem stála v kuchyni s kamarádkou, když mi to brácha zavolal. Zatmělo se mi před očima a sesunula jsem se k zemi. Nevěřila jsem. Jen lidé, co tím prošli, vědí. Ten moment nikdy nezapomenu.

Kdy vám došlo, že je to realita?
Ještě pořád mi to nedošlo. Já si v životě tvořím svou vlastní realitu. Proto taky fotím. Fotka mi umožňuje dostávat ze sebe niterné pocity, o kterých se špatně mluví.

To je vaše terapie?
Přesně tak.

Stále ji potřebujete?
Pořád. To asi nikdy nepřestane. Já si myslím, že my všichni, kdo jsme tátu milovali a milujeme, bychom potřebovali nějaké uzavření. A ono není.

Vy víte, co by se muselo stát, aby se kruh uzavřel?
Nevím. Právě proto, že okolnosti tátova odchodu byly takové divné.

Ani vy nemáte ve svém scénáři úplně jasno, co se stalo?
Ne. Na druhou stranu, těžko říct, zda by pomohlo, kdyby člověk tu pravdu znal, nevím. Jsem spíš šťastná za všechna ta léta, co jsem s ním měla šanci strávit. A je mi líto bratrů, Petra, Kuby, kteří z táty měli pramálo. Ani malá sestra Klárka si ho moc neužila, než sama v pouhých čtyřech letech podlehla zákeřné nemoci. Teď už jsou spolu. A já jsem vlastně ta nejšťastnější ze všech, protože jsem ho měla nejdéle. A mámu taky.

Čili nemáte tendenci hledat viníka?
To mám za sebou. To mě posedlo ze začátku a myslím, že je to přirozená reakce, která přejde. Když si totiž dáte do hlavy, že za to někdo může, zavání to nenávistí a já si myslím, že to je jed, který ve finále zničí toho, který nenávidí.

Mediální masáž, rozpoutaná po smrti táty, vás tím jedem nenakazila?
Víte, když se táta jednou vyboural v autě a já se zprávu dozvěděla z médií dřív, než mi stačil zavolat, zařekla jsem se, že nic číst nebudu. Proti bráchovi Petrovi i Vendule, kteří v tom v Praze žili a novináři jim nedali pokoj, jsem měla výhodu. Nebrala jsem telefony, nereagovala na e-maily a nikdo mě nepronásledoval. Byla jsem od toho pekla deset tisíc kilometrů daleko.

Přesto vám těžko uniklo, že se u nás zrodil mediální obraz rozkolu vaší rodiny. Mezi vámi s bratrem a tátovou druhou ženou Vendulou vězel klín. Byla taková skutečnost?
Ocitnout se v situaci, ve které jsme byli po tátově smrti, bych ani nepříteli nepřála, a média k ní rozhodně pozitivně nepřispívala. Nechtěla bych se k ní vracet. Naše rodina si užila bolesti dost.

Domýšlím si správně, že když se Vendula ve vašich životech objevila těsně po smrti mámy, bez emocí se v tu dobu nic obejít nemohlo?
Rozhodně to ze začátku nebylo jednoduché. Mně bylo 23, Vendule 22 a Brachovi 13. To si myslím, že mluví za vše.

Říkáte to sice nekompromisně, ale s takovou pokorou, že se musím zeptat, zda v něco věříte?
Nejsem katolička, i když mí rodiče tak byli vychováni, ale věřím v silu vesmíru a vědu.

Zvláštní, že spoléháte na vědu zrovna vy, které učarovalo umění. Kdy se ve vašem životě objevil akt?
Věda a umění k sobě patří, zvláště ve fotografii, ale zpět k vaší otázce. Akt se vynořil, když se to stalo s tátou. Dřív jsem si fotila hlavně přírodu, a to proto, že jsem potřebovala utéct s foťákem z domácího kolotoče. Měla jsem malé miminko a začalo mi z toho malinko hrabat.

Je v nahotě zvláštní síla?
Nevím, co přesně to je. Je to syrovější. Oblečení je nějaká blokace. I moje. Pro mě je jednodušší dostat do fotky příběh nebo pocit, když svršky na těle nejsou. Musím v objektivu vidět něco víc než to, že pro mě někdo pózuje. Proto taky nerada říkám, že fotím modelky, já mám své múzy, které když mám šanci poznat, vzniknou nejlepší věci. A úplně nejvíc je, když spolu fotíme opakovaně. Můžeme si povídat o životě a propojit se, ať už na šťastné či nešťastné lince. Jsou to naše společné terapie. Proto taky nerada popisuju své fotky. Nejradši bych, aby zůstaly nenadepsané a každý si v tom našel to svoje.

Akt fotografky Jany Wallace Svobodové

Akt fotografky Jany Wallace Svobodové

Akt fotografky Jany Wallace Svobodové

Akt fotografky Jany Wallace Svobodové

Akt fotografky Jany Wallace Svobodové

Akt fotografky Jany Wallace Svobodové

V prudérní Americe prý není problém akty fotit, ale uplatnit je.
Je problém fotit akty. Záleží na tom, kde jste. V San Franciscu je legální chodit nahý po ulici, zatímco v L. A. se tváříme, že se nesvlékáme ani doma. Ač razím evropskou cestu, v tomhle jsem posera, který se řídí pravidly. Takže když chci fotit navzdory společenskému klimatu, mám s sebou vždy „hlídače“, který hlídkuje. Rebel už rozhodně nejsem.

Petr Svoboda: Vím, proč byl otec smutný

Petr Svoboda

Jak své dílo pak dostanete k lidem?
V místě, kde bydlím, dávám do výstavních síní jen takové akty, kde není skoro nic vidět. Ale teď jsem se spojila s českým konzulátem a v Los Angeles a Las Vegas se díky jeho lidem podařilo uspořádat výstavy. Jinak mám samozřejmě klienty, kteří si řeknou mezi sebou a kupují obrázky přímo ode mne.

Uživíte se fotografováním?
Aby nedošlo k omylu – já fotím i placené zakázky, zejména portréty, a vydělané peníze pak vrazím do aktů. Ale ono je to teď stejně nepodstatné, protože na prvním místě jsou pro mě mé děti. Dcera za dva roky půjde někam na vysokou školu a syn bude doma ještě dalších šest let. Pak budu mít třeba možnost věnovat se fotce naplno a vy se mě můžete zeptat znova. (smích).

Očima autorky

Ač nemám okřídlené fráze v lásce, teď se mi hodí říci, že Jana je ten typ člověka, co ho musí mít každý rád. Ale myslím, že by se ošívala, to je na ni příliš vzletné, takže se opravím na to, že je to typ člověka, co s ním lidi rádi pobývají.Chová se naprosto přirozeně, bezprostředně a co na srdci, to na jazyku. Myslím, že lámat si hlavu tím, co na to lidi, je to poslední, co ji napadne. Na druhou stranu moc dobře ví, že moudrý neříká všechnu pravdu, kterou zná a vše, co si myslí. A má jeden velký dar – je s ní legrace. Její smysl pro humor by nebyl cizí lecjakému muži. Podle mě je rozdíl mezi mužským a ženským humorem – genderoví rovnostáři prominou. A když už jsem si našla tohle srovnání, pak o chlapech se říká, že mají koule, tak nevím, mohu si to dovolit říci o Janě? Dovoluji.

Znamená to, že si šetříte svůj potenciál?
To není o tom, že bych si něco šetřila, mám jen jiné priority. Užívám si čas s dětmi. Nemám žádné chůvy, jsem s nimi ráda a pracuju jen ve volnu, i když je to vášeň.

Ne umění?
Pro mě je akt umění, když ho dělá někdo jiný. Říkat o sobě, že jsem umělkyně, se mi rozhodně nechce. To by měli soudit jiní. Anebo radši ne. (smích)

Táta byl u začátků vaší, tehdy ještě naivní posedlostí fotografií. Věřil vám. A vy se v srpnu chystáte vystavit vaším dnes již zkušeným okem akty na festivalu filmové hudby Soundtrack v Poděbradech, kde zároveň převezmete cenu pro tátu in memoriam. Může to být něco jako reflexe pocitu dluhu vůči němu?
Myslím, že člověk sám za sebe může udělat akorát to, co zná a co si myslí, že je správně. Každé dítě přece chce, aby na něj rodiče byli pyšní. A když ne jinak, tak lidsky. Aby se před nimi za sebe člověk nestyděl. A je dobře, že se taková akce koná. Kolem táty bylo napsáno tolik negativního... A on si opravdu zaslouží daleko víc. Zaslouží si, aby byl oceněný za to, co dokázal, a za to, kdo skutečně byl. A já se těším na to, že budeme s tátou zase spolu, i když symbolicky. On dostane cenu, podíváme se na Tři oříšky pro Popelku v doprovodu symfonického orchestru a já otevřu svou další výstavu na rodné půdě.

Autor: pro iDNES.cz






Nejčtenější

Výstřih do véčka, sukně v áčkovém střihu, výrazný účes i boty na podpatku bez...
Pět tipů, jak si vylepšit siluetu: pomůže střih, prádlo i doplňky

Pokud chcete být spokojenější při pohledu do zrcadla, není hned nutné se uchylovat k dietě nebo tvrdému tréninkovému režimu. Trocha přemýšlení při nakupování a...  celý článek

Sue a Noel Radfordovi a jejich děti v roce 2015
Už jsme skončili, říkají po 20 dětech britští manželé Radfordovi

Sue Radfordová (42) a její manžel Noel (46) si opravdu nemůžou stěžovat, že by měli málo dětí v domě. Letos se jim narodil další syn. Doma tak mají už 19...  celý článek

Ze všech týdnů módy bývá ten londýnský nejradikálnější a nejkřiklavější. Letos...
Punk, protesty, fetiše a luxusní móda. V Londýně skončil fashion week

Ze všech týdnů módy bývá ten londýnský nejradikálnější a nejkřiklavější. Letos na něm nové kolekce ukazovali legendární designéři po boku těch začínajících, na...  celý článek

Andrea se svým synem Josefem
Co řeší matky v porodnici? Nepříjemný klystýr i problémy s podnikáním

Porod dítěte trvá i několik hodin, během kterých ženu doprovází zpravidla partner a porodní asistentky. Ty si na porodních sálech vyslechnou a zahlédnou...  celý článek

Kristýna toho má v náhradní rodině s pěti dětmi brzy dost.
Nevěru jsem mu odpustila, ale nezapomenu, řekla Kristýna ve Výměně

Terezu s Pavlem spojuje podobný osud. Pořídili si děti, ale partneři je opustili. Pavel zůstal sám se třemi dětmi, Tereza se dvěma, a tak se dali dohromady...  celý článek

Další z rubriky

Alanis Morissette
Po porodu jsem pomýšlela na nejhorší, přiznala Alanis Morissette

Zpěvačka Alanis Morissette (43) prozradila, že po narození druhého dítěte trpěla poporodními depresemi. Z nepříjemných stavů se léčí ještě teď a to už od...  celý článek

Miss Prima křivky 2017 Libuše Dvořáková (19. září 2017)
Baculky mají novou královnu. Miss Prima křivky je Libuše Dvořáková

Téměř čtyři hodiny trvala v úterý volba nové Miss Prima křivky v Branickém divadle. Podle porotců byla soutěž velice vyrovnaná a o pořadí rozhodovaly jen...  celý článek

Sociální pedagožka Andrea Hutková
Všichni překonáme strach, ale nesmíme ho zazdít, říká sociální pedagožka

Láska. Hledání. Rozvod. Handicap. Puberta. Strach. Zoufalství. Zranění. Agrese. Klíčová slova, za kterými najdete sociální pedagožku Andreu Hutkovou (37)....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Oční linky krok za krokem: Kočičí oči i pro věčné začátečnice
Oční linky krok za krokem: Kočičí oči i pro věčné začátečnice

Stačí jeden tah, abyste zvýraznily oči a vytvořily uhrančivý sexy pohled. Přesto se očním linkám mnoho žen vyhýbá. Poku... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.