Jana Topolánková: Já jsem tátu neodřízla, to on odřízl nás

aktualizováno 
Je dcerou premiéra, který před časem - nejprve v médiích, až pak doma - ohlásil odchod od rodiny k těhotné přítelkyni. Na svého tátu je docela naštvaná.

Jana Topolánková | foto: Petra Pikkelová

Jana Topolánková bude hostem iDNES.cz v úterý 4.12. od 12 hodin ZDE

Ačkoliv je témat k hovoru dost, stejně se řeč stáčí k němu. Jako by chtěla vzkázat za všechny dospělé dcery odcházejících otců, že rozchod rodičů není rána jen pro malé děti, ale i pro velké slečny.

Už při pozdravu vám o ucho zavadí její nápadně spisovná měkká čeština z Ostravy.

Koukám, že tu máte Dějiny Ostravy. Pořádně tlustá kniha. To má černá Ostrava tak obsáhlou historii?

To byste se divila. Ostrava má opravdu kouzlo, ale to vědí asi jen Ostraváci. Nedávno jsem tam vzala svou kamarádku, spolužačku z Prahy, a hrdě jsem jí město ukazovala, jely jsme i do Beskyd. A ona mi potom řekla, že je moc překvapená. Říká se, že Ostrava je ošklivé město, ale jí že se moc líbí a že jí připadá krásná. To mě potěšilo.

Vy jste "kouzelnou" Ostravu opustila a šla studovat do Prahy.

Nejdřív jsem se trochu bála, že ztratím vazby. Ale studovat v Praze - to byl můj sen. První rok byl těžký, ale pak jsem si našla přátele i tady. Teď to mám půl na půl. Neztratila jsem Ostravu a získala jsem Prahu.

Kam se s přáteli chodíte bavit? Do hospody? Do kavárny?

Do hospody. Mám ráda pivo. Někdy si jdu sednout s kamarádkou, jindy s partou. Pijeme pivo a slivovici (směje se).

Takže nejste tak asketická jako vaše máma, která říká, že nepije, nekouří, prý i málo jí...

To ne. Já sice taky nekouřím, ale jako správná Češka piju pivo a jako správná Valaška piju slivovici.

Máte přítele?

To jsou otázky (zardí se). Vážného přítele nemám. Nechystám se vdávat, budovat hnízdo.

Z toho, co jsem o vás četla, mám pocit, že máte k rodině a vztahům dost konzervativní, tradicionalistický přístup.

Jsem v tomto směru opravdu poměrně konzervativní. Já jsem v takové rodině vyrostla, v rodině, která tradice ctí. Společné Vánoce, narozeniny, dovolené... Vždycky jsme to poměrně prožívali, drželi jsme pohromadě. Ten trend, že se lidé neberou nebo se rozvádějí, si myslím, že není dobrý pro ty děti. Manželé nebo partneři by měli také hodně přemýšlet nad tím, jak se jejich vztah dotýká ostatních, neměli by svůj vztah a případné krize řešit bez ohledu na děti, prarodiče.

Myslíte si, že pokud mají ve svém vztahu problém muž s ženou, tak mají kvůli dětem raději zůstat spolu?

To nedovedu posoudit, já jsem se do takové situace nedostala, naši rodiče spolu vždycky vycházeli dobře, žádné konflikty tam nebyly. Ale dovedu si asi představit, že v rodině, kde se rodiče jen hádají, tak dítě taky trpí, pak je možná lepší se rozejít. Ale posoudit to nedovedu. (Odmlčí se) U nás to bylo rychlé, ani jsme žádnou krizi nestačili zaznamenat.

Když jsme se teď probíraly hromádkou archivních fotek, které jste nám připravila k otištění, nelze přehlédnout, že na nich úplně chybí váš otec...

(Zarazí se) No, on s námi na těch fotkách nikdy moc nebyl. Taky většinou fotil.

Není to spíš záměr? Nevyloučila jste ho z výběru těch fotek schválně, když od vás odešel?

Už má jinou rodinu.

Jste na něj asi dost naštvaná, což chápu. Ale jak s ním teď vycházíte? Stýkáte se, nebo jste ho úplně odřízla?

Neodřízla, to on odřízl nás. Z jeho strany není žádná snaha, tak se to nemůže nikam vyvinout.

On se s vámi, dětmi, vůbec nestýká?

Ne. Jen s bratrem.

Když byl v Česku George Bush, tak jste svému otci dělala doprovod na slavnostní večeři.

Já jsem otci vyšla vstříc, šla jsem místo maminky. Ale myslela jsem, že budu s ním, nepředpokládala jsem, že budu sedět někde jinde. Tak jsem byla docela překvapená.

Kdy jste ho viděla naposledy? Na té večeři?

Asi ano. Ale není to podstatné.

Jak budete letos trávit Vánoce?

Budeme tady v Praze. Těším se. Přijede dědeček i babička. Bude tu sestra s manželem a Karolínkou. A pak, šestadvacátého odjedeme na chatu do Čeladné.

Co vlastně takový odchod otce udělá s ostatními členy rodiny? Semklo vás to?

Určitě jsme si všichni oporou. Když rodinu jeden člen dobrovolně opustí, tak rodina se přece nerozpadne. Naopak. Rozrůstáme se. Sestra čeká druhé dítě. A doufám, že jsem mamince oporou, snažím se. Je to asi přirozené, že člověk, který rodinu opouští, něco ztrácí. Ztrácí tak trochu své děti, protože ony se postaví za rodinu. Život není jako Ordinace v Růžové zahradě, kde se všichni mají rádi se všemi.

Na druhou stranu, je to pořád váš táta. Byli jste dlouhá léta skvěle fungující rodina. To se asi nedá jen tak zapomenout. Myslíte, že k sobě přece jen cestu najdete?

Opravdu si myslím, že to závisí na něm, z jeho strany teď žádná snaha není. Máme už z rodiny jednu takovou zkušenost. Otcovi rodiče se rozvedli po poměrně dlouhé době a dědeček s nimi ukončil vztahy, s otcem se nebavili čtrnáct let, smířili se až před dědečkovou smrtí. Tedy doufám, že takové to nebude. Myslím, že děti nakonec všechno odpustí, je to náš otec. Ale mně moc vadí ten způsob, jakým to komentoval a prezentoval v médiích. Obrat během krátké doby.

Ve volební kampani - i s vaší pomocí - klamal veřejnost a své voliče, když hrál vzorného otce fungující rodiny, že?

Určitě. Jsem vždycky překvapená názory, že to, co dělá, je jen jeho soukromá věc. Do jisté míry ano, ale málokdo si uvědomí tu maminčinu práci. Celoživotní práci, která stojí za otcovým úspěchem. Myslím si, že kdyby tehdy ve Františkových lázních nepronesla ten projev, tak se otec vůbec nestal předsedou ODS. Kdybychom ho my vždycky nepodporovali, nenechali se fotit na plakáty, tak kdo ví, kde by byl. Je mi líto, že za tím nikdo už nevidí tu naši práci. A nešlo jen o jednu kampaň. No, my se s tím nějak vyrovnáme, ale tohle mi vlastně vadí nejvíc.

Věříte ještě po této zkušenosti tomu, co politici říkají?

Ne. Nevěřím.

Sama jste několikrát říkala, že byste do politiky vstoupila.

To jsem říkala. Dřív. Ale teď mám pocit, že by se to prostředí mělo změnit. V politice je stále málo žen, jsem skeptická k tomu, že je muži přijmou jako rovnocenné partnery.

Není to tak trochu alibi? Nebylo by smysluplnější do ní jako žena jít a pokusit se to měnit zevnitř?

Ano, ale ženy by měly být nejprve nějak motivovány, ne rovnou znevýhodňovány na kandidátkách.

Na regionální úrovni je žen hodně. Úspěšné jsou i jako starostky...

Ale hejtmani už jsou jen muži. Vadí mi ale vůbec ta atmosféra v politice. Ve sněmovně. To je někdy opravdu síla, v žádném jiném zaměstnání by si to snad nikdo nedovolil.

Myslíte to, že jsou politici vulgární?

Ano. A zejména otec by se měl kontrolovat.

Často svůj slovník omlouvá tím, že je Valach. Je to omluva?

To tedy nevím. Mně vadí zejména jeho německé výroky (např. Es kommt der Tag - výrok zdiskreditovaný nacisty). Nechápu, kam na ně chodí. Ty se ale valašstvím omluvit nedají.

To používal i dřív, taková přirovnání?

Ne, ne. Jestli až teď má nějaké takové poradce... Ale to je něco, čím už se nazabývám. To je uzavřená kapitola.

Vraťme se k vám. Co by pro vás byl motiv do politiky přece jen vstoupit?

To by musela přijít nějaká nabídka, někdo by musel mít zájem vás zapojit. Jenže já teď fakt nevím, nejsem z politiky nadšená. Mám názor podobný jako naše veřejnost. Ale asi to tak funguje všude ve světě, že lidi mají pocit, že si mohou dovolit všechno. Někdy mám pocit, že politici ztrácejí kontakt s realitou. Ale asi to takové bylo vždycky.

Proč myslíte?

Teď jsem dočetla opravdu zajímavou knížku od pana Robejška Svět viděný z Řípu, o politice, integraci, Evropě. V jedné velmi zajímavé pasáži píše o tom, jak politici ztrácejí kontakt s realitou. A popisuje, jak si Ludvík XVI. 14. července 1789 napsal do svého deníku: Nic. Znamenalo to, že se mu ten den nepodařilo ulovit jelena.

A ona zatím padla Bastila.

Přesně tak. Napsal si: Nic.

Vaší největší vášní je cestování. S maminkou jste byla v Tibetu, v Číně, Nepálu i v Indii, v Jižní Americe. Cestujete i sama?

Určitě. Byla jsem na studijním pobytu v Dánsku, mířím teď na semestr do Bruselu, kde budu psát diplomku. A hlavně jsem byla dva měsíce v USA, jako vedoucí na táboře pro děti z chudších rodin. Každý týden jsem měla nové děti, i třináct ve skupině. To byla zkušenost k nezaplacení. Pak jsem ještě čtrnáct dní cestovala.

Na přelomu září a října jste s mámou byly v Africe a pokořily jste Kilimandžáro. S jakou jste šly skupinou?

Dohromady nás bylo dvacet dva. Šest turistů a zbytek byli nosiči, kuchař, průvodce. Poměrně velká parta. Tak se na Kilimandžáro chodí. Před sto lety to vymysleli Angličané a chodí se tam tak dodnes.

Nepřipadali jste si s tou asistencí trochu velkopansky?

O tom jsme hodně diskutovali, ale oni z toho mají slušný výdělek. Jsou rádi, moc jiných možností v Tanzánii není.

Mě by asi museli na Kilimandžáro vynést celou... Ale stejně, nekazí vám trochu výsledný dojem fakt, že na jednoho turistu připadají dva nosiči?

Opravdu ne. Je to hodně náročné. Nesla jsem si vodu na den a nějaké oblečení na převlečení, nedovedu si představit, že bych nesla dalších patnáct kilo zátěže. Šli jsme delší, pětidenní cestou. Poslední výstup se jde v noci. Za svítání jsme byli nahoře a hned ten den jsme se vraceli zase do tábora ve 3 100 metrech. Bez nosiče si to nedovedu představit. A jít výš, to už taky ne.

Takže do Himálaje se nechystáte?

Maminku to samozřejmě láká, Everest. Ale já nevím. Obdivuju, když někdo má takovou psychickou i fyzickou kondici, že to zvládne.

Vzpomínáte si na nějakou skutečnou krizi během cestování, kdy jste si říkala: "Kam jsem to vlezla!"

Takové okamžiky mívám spojené s nějakou chorobou, průjmem, horečkou, to se mi stává poměrně často. To si pak říkám: Doufám, že tady, uprostřed Peru, nezahynu na nějakou neidentifikovatelnou chorobu. Ale v Africe jsme se málem utopili. Poté, co jsme absolvovali výstup, jeli jsme k Viktoriiným vodopádům. A pak na rafty, na řeku Zambezi. Přiznám se, že jsem si na břehu nedovedla představit, do čeho jdu. Je to jedna z nejnáročnějších řek na světě. Jeli jsme po peřejích, bylo to divoké, člun se převrátil a spadl na nás. Nemohla jsem se dostat z vody, navíc se mi uvolnila helma, takže jsem se škrtila, říkala jsem si, že tam snad umřu. Poté, co vylezu na Kilimandžáro, se utopím v Zambezi. Už bych do toho nešla. Ale maminka, ta se samozřejmě těší na další rafting.

Vaše maminka je asi větší dobrodruh.

Myslím si, že jo. Někdy už z toho bývám otrávená, ale maminka jde dál a do dalších věcí.

Takové cesty stojí velké peníze. Sponzoruje vás táta?

Ano, částečně mě podporuje. Byli jsme vždycky vedení k tomu, že vzdělání je nejdůležitější. A k tomu patří i poznávání, cestování. Po ničem jiném jsem nikdy ani netoužila. Je mi skoro jedno, co mám na sobě, ale cestování je moje vášeň. Ale na cesty padají i naše úspory, spoření, to, co vydělává maminka. A financovat svoje studijní pobyty se snažím sama - ze stipendia.

Studujete kulturologii. Proč jste si ten obor vybrala? Je to populární obor, ale zdá se mi ne úplně atraktivní z hlediska budoucího uplatnění. Nebo se pletu?

Myslím, že se pletete. Máme sociologii, antropologii, historii, dějiny umění... To mě vždycky bavilo. Jazyky, dějepis, čeština. Do budoucna přece nebudou potřeba jen právníci a ekonomové.

A máte představu, co budete dělat?

Samozřejmě, ale uvidím, jak to všechno bude.

Jakou máte představu?

Chtěla bych práci, kde bych mohla využít svoje jazyky. Angličtinu, francouzštinu. Mohla bych pracovat třeba na na ministerstvu, na ambasádě, v galerii.

Váš obor, stejně jako záliba v jazycích, vás může dovést do ciziny. Dokázala byste žít někde jinde než v Česku?

Já nevím. Pokaždé, když někam jedu, tak se mi hned stýská. Asi jsem dost vlastenec. Venku sice člověk pozná jinou kulturu, získá přátele a kontakty, ale nevím, jestli bych tam dokázala žít. Radši bych našla uplatnění tady v Česku. Žije se tady hezky, mám zde silné vazby.

Autoři: ,

Nejčtenější

O holky se postarám, slíbil Mirek snoubence, která zemřela v den svatby

Miroslavova přítelkyně zemřela v den svatby. Jemu zůstaly její dcery Nikola...

Simona zemřela pár hodin před vlastní svatbou a zoufalému snoubenci zůstaly její dvě dcery a třetí půlroční společná....

O 10 let mladší: když se manželství unaví, je třeba radikální změna

Monika Absolonová s manželi Danou a Vladimírem na začátku jejich proměny

Manželé Dana a Vladimír vychovávají kromě svých vlastních dětí i vnuka Míšu, který jim byl svěřen do péče. Péče o...

Moje přítelkyně se stala mužem, ale stále ji miluji, říká Američanka

Aidan se svou manželkou Heather

Heather Silva z Texasu se před šesti lety zamilovala do ženy. O tři roky později se musela smířit s tím, že se její...

Mýty o alkoholismu: závislý patří do léčebny a poznáte ho na první pohled

Ilustrační fotografie

Češi patří mezi největší pijáky alkoholu nejen v Evropě, ale i ve světě. Většinou však potíže se závislostí zlehčují, a...

Deset let jsem tajila lupénku, protože jsem se styděla, říká moderátorka

Moderátorka Louise Roe si na předávání Oscarů vybrala broskvové šaty s...

Britská moderátorka a fashion blogerka Louise Roe (36) veřejně přiznala, že se natolik styděla za své kožní onemocnění,...

Další z rubriky

KVÍZ: Kdo byl svatý Martin a co se v jeho svátek jí, pije a dělá?

Otvírání Svatomartinské vína 2013 v Brně na náměstí Svobody: víno symbolicky...

Po roce 1989 se opět začaly dostávat ke slovu tradice, kterým bývalý režim nepřál. Mezi nimi byl i svátek svatého...

KVÍZ: Co víte o očkování?

očkování, ilustrace

Očkování představuje nejúčinnější nástroj prevence proti nebezpečným nemocem. Přesto má stále velké množství odpůrců a...

OBRAZEM: Morbidně obézní žena usiluje o to, aby byla nejtěžší na světě

Lilith the Cenobite

Šestadvacetiletá žena z ostrova Faial v Atlantském oceánu, která si říká Lilith the Cenobite, vyrůstala na ulici a...

Najdete na iDNES.cz