Roubená chalupa pod Ještědem

Roubená chalupa pod Ještědem | foto: Zuzana Vilímová

Jana: Letní návštěva

  • 6
V pátek odpoledne jsem si s radostí vysvlékla nový cihlově červený elegantní kostýmek a k němu super botky na vysokém podpadku. Můj pracovní oděv. Když se odlíčím a vezmu si něco jiného, chvílemi nepoznávám, kdo se na mě v zrcadle dívá.

Čeká nás víkend uprostřed přírody na naší staré chalupě. Samota, klid, ticho.

Balzám na mé civilizací narušené nervy. Léto budiž pochváleno. Hned u chalupy les a louky. Kvetou kopretiny a luční zvonky. Nádherný letní den. Umyté vlasy se mi do dvou dnů sice dost zmastí, příště si sebou musím vzít šampon. Ale tady to manželovi ani dětem nevadí a široko daleko nikdo není. Je zvláštní, jak špatně se cítím s neumytou hlavou. Možná to ani nikdo nepozná, ale mně se zdá, že chybí zamazat tváře a mohli by si mě splést s bezdomovcem. Mé nízké sebevědomí křičí o pomoc.


Na chalupě opravujeme, vypadá to jako staveniště, na dvoře sláma, bláto, kuřata, slepičáky, ovce utekly na zahradu, tak se musím dívat, kam šlapu. O zvířectvo se stará strýc v důchodu, jezdí několikrát týdně krmit. Vzpomenu si na vyprávění bráchy, který se nedávno vrátil z dovolené v Bulharsku. Vše krásné, jen to prostředí….. zaváhal: „Ty kraje, které jsem viděl…jako by se tam zastavil čas po válce. Chudoba, lidé se živí zemědělstvím, nejsou dostavěné silnice….“

Na chalupě nás čekají opravy, přestavujeme toaletu a stavíme koupelnu. Provizorně se chodí do chléva na suché WC. Takže teplá voda neteče…..a umývání je komplikované. Ale příští léto už to bude fajn. I na šampon si příště vzpomenu….abych se necítila tak nepříjemně.

Najednou slyším zaklepání, otevírají se dveře usedlosti. Bývalí majitelé, sudetští Němci s potomky se přijeli podívat. Velmi zdvořilí, přátelští, slušní. Vypadají jako z katalogu Neckermanna. Sleduji jejich rozpačité tváře. Rozhlížejí se po dvoře a otírají si nenápadně kožené moderní boty od slepičáků. Před domem stojí posledním model Renaultu za milion.

Ve čtyřicátém pátém odcházeli s jednou taškou jen s nejnutnějšími osobními věcmi. Myslí si: Tady se zastavil čas před padestáti lety.“ Do toho můj „výborný“ pocit z neupraveného zevnějšku. Manžel se pozoruje po dvou dnech usilovné práce (neoholený a patřičně špinavý) a s úsměvem tiše pronese: „Jen ať si nepotřebují odskočit do provizorního suchého WC ve chlívě.“ Vzpomínám na bratrovi poznámky o válečném Bulharsku. Jak je vše relativní.

Nečekaná návštěva dopadla dobře, „Sudeťáci“, jak jim s úsměvem říká můj otec, si šli zakouřit před včelín na zahradu se strýcem a mým otcem . Sedí tam s nimi „kluk“, který po válce utíkal s rodiči a jeho dva bratři, z nichž jeden se narodil až v Německu a druhému byli v době vyhnání tři roky. Krátce po válce se do prázdné chalupy nastěhovali s rodiči i můj otec s malým bratrem z chudé Vysočiny.

Pozoruji pět chlapů se slivovicí, jak sedí vedle sebe na lavičce a vzpomínají na staré časy. S klidem je pozoruju. Najednou si uvědomuji, jak je můj poněkud umaštěný zevnějšek pramálo důležitý.