Jana Kavková Smiggels
|
V Česku je feminismus vnímán velmi negativně a zdá se mi, že ženy se označení feministka vyhýbají...
To je určitě pravda. Já jsem feministické názory zastávala již dříve, vycházely z toho, jak to fungovalo v mé rodině a jaký vztah měli moji rodiče. Jenom jsem je tak nepojmenovávala. Ale je také pravda, že když jsem se poprvé otevřeně setkala s ideami feminismu, tak jsem se proti nim vymezovala, i já jsem ho vnímala negativně. Je to dáno celkovým pohledem společnosti, tím jak o něm mluví a píší média…Toho jsem se byla schopná zbavit právě pobytem v zahraničí, který mi umožnil trochu nadhledu. To ale nebylo jenom o feminismu, těch témat bylo víc. Vlastně jsem vždycky byla feministka, jen jsem o tom dlouho nevěděla (smích).
Je holandská společnost jiná v tom, jak vnímá ženy a jaké v ní mají postavení?
Oproti české je určitě jiná, pro mě osobně to ale nebylo velké překvapení. Právě takto to totiž bylo v mé rodině, jenže jsem nevěděla, že to není v Česku úplně běžné. Partneři se spolu podílí na chodu domácnosti, péči o děti a podobně. To ale znamená, že od partnerů ženy neočekávají, že je budou obskakovat, nosit jim těžší tašky a třeba zalepit píchlé kolo. V Holandsku jsou ženy sebevědomější, ale zároveň se od nich i víc očekává. To je podle mě spravedlivé, když si chceme být rovni: nemůžeme po mužích chtít, aby převzali část našich odpovědností bez toho, abychom se i my s nimi podělily o ty jejich.
Některé ženy ale toto odmítají, chtějí být za něžné květiny, rozdělení rolí na mužské a ženské je pro ně srozumitelné a líbí se jim.
Pokud někomu vyhovuje tradiční rozdělení rolí, je to samozřejmě úplně v pořádku, já mu to neberu a přeju mu to. Všímám si ale, že mnoha lidem to až tak moc nevyhovuje a změnu ze zajetých kolejí by uvítali. Je samozřejmě mnohem těžší vybočovat ze zajetých tradic a zvyklostí a bourat tím společenské stereotypy, než dělat věci tak, jak se od nás očekává.
Co konkrétně máte na mysli?
Postavení mužů a žen ve společnosti pořád není rovnoprávné a nemají stejné příležitosti. Ve většině případů, jako je třeba platová diskriminace, se to týká žen, ale jsou oblasti, kde jsou znevýhodněni i muži. My bychom jim rády dopřály rovné příležitosti, myslíme si, že by pak společnost fungovala lépe a lidé by byli spokojenější. Typickým příkladem znevýhodnění mužů je třeba nízká četnost svěřování dětí do péče otců nebo malé zastoupení mužů ve školách a školkách.
Vaším velkým tématem jsou kvóty na kandidátky politických stran. Proč si myslíte, že je potřebujeme?
Možnost podílet se stejnou měrou na rozhodování v politice a obecně na správě věcí veřejných považujeme ve Fóru 50 % za jedno ze zásadních práv žen. Jde o naplnění pasivního volebního práva, které sice máme už přes 100 let, ale nějak se nám ho nedaří realizovat. V české politice je pouhá pětina žen, což je opravdu velmi málo, ženy takto nemohou mít na nic výraznější vliv. K tomu, aby byla jakákoliv skupina schopna něco prosadit, musí mít alespoň třetinové zastoupení, to je politology spočítaná minimální hranice.
Druhá věc je, že ženy mají odlišné životní zkušenost než muži. Protože v naší společnosti mužům a ženám přisuzujeme odlišné role, tak se muži nedostávají tolik do styku s každodenní péčí o domácnost, výchovou dětí a třeba i péčí o seniory. Politikům tyto zkušenosti chybí, tím pádem v politice nejsou považovány za důležité. Ne záměrně, ale protože to prostě nemají odžito. Některá témata se tak neřeší a nevěnuje se jim dostatečná pozornost. Politika má přitom dopad na celou společnost a zasahuje do všech oblastí. Když v politice dominuje jen mužský pohled, je to podobné, jako dívat se na svět jen jedním okem.
Co si od většího zastoupení žen slibujete?
Studie ukazují, že větší přítomnost žen v politice změnila styl politiky, což by té naší podle mě celkem prospělo. Je známé, že skupina funguje úplně jinak a má jinou dynamiku, když je to čistě pánská společnost jako v politice, nebo naopak „babinec“ jako v českém školství. Ani jedno podle mě není ideální, nejlepší je, když se pohlaví doplňují. Když je zastoupení žen a mužů vyrovnanější, tak se taky zkracuje doba jednání, protože pánové mají jinak větší tendence si usurpovat prostor pro sebe třeba i za cenu opakování již řečeného. Nově zvolené poslankyně z toho občas bývají nešťastné, protože jednání připomíná spíš předvádění kohoutů na smetišti a plýtvá se při něm časem.
Často slýchám argument, že ženám nikdo nebrání, že asi prostě jenom nemají chuť se do politiky zapojit.
Upřímně řečeno čas a chuť na českou politiku už asi má málokdo. Ono při dnešní stylu politiky s není čemu divit, to odpuzuje ženy i muže. Druhá věc je, že protože byla od počátku politika mužský svět, tak si muži nastavili pravidla hry tak, aby vyhovovala jim.
V čem třeba?
To jsou například jednání a schůze politických stran v časech a místech, které komplikují péči o domácnost a děti, které je tradičně přisuzována právě ženám. Pro určitou skupinu žen je toto v podstatě fyzická překážka bránící jim v zapojení se do politiky. Ve Skandinávii je běžné, že si děti můžete vzít s sebou a při jednání je někdo pohlídá nebo se samy zabaví. To je u nás nemyslitelné, i když některé strany se snaží jít tímto směrem. Znám ale i příběhy poslankyň, které celý týden jednaly ve Sněmovně, aby pak na víkend přijely domů uklidit a navařit na celý následující týden.
Právě tyto příklady ale dokazují, že pro ženy není nemožné se tam dostat, pokud o to opravdu mají zájem.
Největším problémem u nás je způsob, jakým fungují politické strany. Nominační procesy jsou často netransparentní a ženy znevýhodňují, přestože jich je na stranické úrovni mezi třiceti a padesáti procenty. Třeba KDU-ČSL má dokonce víc členek než členů, ale ve sněmovně nemají ani jednu poslankyni. Funguje tzv. skleněný strop, který brání ženám v postoupení na vyšší pozice.
Argumentem stran bývá, že nemají dostatek kvalifikovaných žen, že zkrátka nemají kde brát.
Pokud by se v současnosti posuzovalo podle kompetencí a kvalit kandidátů, tak by kvóty potřeba nebyly. Vždyť my máme více vysokoškolaček než vysokoškoláků, ženy jsou i ve stranách a ty tedy mají kam sáhnout. A existují studie dokazující, že čím transparentnější jsou nominační procesy stran, tím vyšší je zastoupení žen na kandidátkách. Jenže na mnoha místech stále platí dohoda mezi Pepou a Frantou, takže znalosti a zkušenosti musí jít stranou.
Takže si myslíte, že by kvóty na kandidátní listiny nabouraly klientelismus české politiky?
Já jsem o tom přesvědčená. Ženy většinou v těchto klientelistických sítích nefigurují. Jsou to takové pánské sítě provázaných politiků a byznysmenů, i napříč politickými stranami. Tito lidé se pak v budoucnu vzájemně podporují, dohazují si práci a podobně. Existuje pro to i odborný termín old boys networks neboli mužské sítě. Političkám je často vyčítáno, že ta hrstka, co tam je, spolu nespolupracuje. Jenže ony jsou v pozici menšiny a přežít v nepřátelském prostředí většiny je složité. Například veřejná podpora kvót by pro ně mohla znamenat rozepře s kolegy, které si nemohou dovolit.
Najdeme víc političek alespoň na komunální úrovni?
Na té je političek nejvíc, v průměru 26 procent, stále to tedy není ani třetina. Platí navíc nepřímá úměra, že čím větší obec, tím menší zastoupení žen, třeba primátorky máme dvě ze dvaceti čtyř. Ženy mají větší šanci uspět v menších obcích, kde starostování obnáší hodně práce a málo peněz, a není tam tedy taková tlačenka. Znám dokonce starostku malé obce, co dotuje obecní rozpočet z vlastní kapsy.
Zmiňovala jste i vliv médií, jaký podle vás na ženy v politice má?
Média odlišně informují o ženách a mužích v politice. Třeba když je po volbách vyhlášena na iDnesu Miss Parlament nebo hodnotí šatník nejvyšší státní zástupkyně. Máme také tendenci být velmi kritičtí vůči političkám, neměříme jim stejným metrem jako mužům. To se ukázalo třeba na příkladu Kristýny Kočí, který byl veliký průšvih a ostuda jedné ženy a strany. Všude se pak ale psalo, že naděje vkládané voliči do žen se neosvědčily. Podobných případů u mužů přitom bylo spousta, většinou se nad tím už ani nikdo nepozastaví.
Že by se muži v politice neosvědčili následně asi nezaznělo.
Tak někdo tam asi zůstat musí, ne? (smích)
Musí ale odlišný pohled na muže a ženy nutně vadit? Vždyť vychází právě z toho tradičního pojetí rolí a je tedy mnohým přirozený.
Tak vždycky záleží samozřejmě na konkrétních okolnostech, ne každý kompliment nutně ženy podrývá. Jde o to, v jakou chvíli se vysloví, jestli neodvádí pozornost od důležitějších věcí. Neděje se to ale jenom u nás, zažívá to třeba i Angela Merkel. Před svým prvním zvolením se účastnila televizního pořadu spolu s protikandidátem Gerhardem Schröderem, a zatímco jeho se ptali na Vladimíra Putina, Angele pouštěli fotky herců a zajímali se, jestli ji přitahují. U žen se také kromě vzhledu hodně řeší, jak budou slaďovat práci a rodinu, co na to říká manžel, ale na politické názory už tolik prostoru nezbyde.
Co vás přivedlo do Holandska?
Do Nizozemí jsem se dostala během studia politologie v Olomouci, vyjela jsem tam v rámci studentské výměny Erasmus. Měl to být jeden semestr, ale těsně před plánovaným návratem jsem potkala svého muže a zasekla jsem se tam a pět let (smích). Naučila jsem se holandsky a pak jsem začala znova studovat politologii na univerzitě v Leidenu. Po skončení studií jsme se rozhodli odstěhovat zpátky do Čech.
Co vás pak tak táhlo domů?
Čím déle jsem v Holandsku žila a čím častěji jezdil do Čech můj manžel, tím jistější jsme si byli.Těch důvodů je spousta, třeba příjemnější česká krajina. Také jsem si všimla, že Češi jsou svým způsobem společenštější než Holanďani. Oni jsou velcí individualisté a zároveň se navzájem tak trochu hlídají, asi to vychází z protestantských tradic. U nás jsou si lidé více zvyklí pomáhat, fungují tu širší rodinné vazby. Je to dáno i ekonomickou situací, my jsme na sebe občas tak trochu odkázáni, zatímco Holanďané si mohou službu zaplatit. Tam by třeba nikoho nenapadlo, aby babička hlídala vnoučata, když rodiče potřebují pracovat, na takovou službu se najímá chůva.
S myšlenkami feminismu jste se ztotožnila v Holandsku?
Zajímala jsem se o to již dříve, ale určitě mě ovlivnila profesorka Joyce Oosthoorn, u které jsem psala diplomovou práci a která byla feministka. V Holandsku bylo také velmi živé ženské hnutí, třeba na Mezinárodní den žen pořádají večírky a oslavy pro ženy. Vždycky jsem měla velké dilema, protože můj muž je narozený osmého března, a musela jsem se rozhodnout, jestli půjdu na jeho oslavu nebo na tu ženskou (smích).
