Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Jana Brejchová: Roli už jsem nečekala

  11:05aktualizováno  11:05
Jde z nákupu obtěžkaná taškami. Má hodinu do představení - v Branickém divadle. I když se občas usměje, vypadá unavená a ne příliš veselá. Největší ženská ikona českého filmu - Jana Brejchová.

MFF KV 2006 - Kráska v nesnázích - Jana Brejchová (2. července 2006) | foto: Nikola Bolfíková

Posadí se a krátce poté si povzdychne: „Lidi by měli být k sobě milejší a slušnější. Mám pocit, že se na sebe pořád mračí.“

Velké oči, které jí kdysi přinesly slávu, schovává za tmavými brýlemi. Alespoň na chvíli se jí rozzáří, když mluví o svém nejnovějším filmu (Kráska v nesnázích) a o svých dvou velkých láskách: o divadle a o jedenáctiletém vnukovi Samuelovi.

„Nedávno mě učil, jak se píšou esemesky, ale má to s babičkou těžký. S moderní technikou mi to moc nejde. Samík mi dělá radost. Těším se, že se na mě půjde podívat poprvé do divadla,“ říká Brejchová.

Pak se zamyslí a bezděčně si začne hrát s tužkou, přerovnává věci na stole. Po chvíli se usměje a se smíchem praví: „Nebojte se, nebudu tady uklízet.“

Ve filmu Kráska v nesnázích hrajete úzkostlivou matku. Před kameru jste si stoupla po dlouhé, sedmileté pauze. Jak jste se cítila?

Pořád se cítím stejně. Herectví je jako jízda na kole nebo bruslení. To také nezapomenete.

Žádná nervozita?

Přiznávám, že ze začátku jsem trochu nervózní byla, dlouho jsem netočila. Navíc s mladými lidmi jsem předtím moc nedělala. Trochu jsem se toho bála, ale dcera Tereza mi říkala, ať se na to vykašlu, že si mě režisér Hřebejk vybral a že ví, co dělá. I Miloš Forman mi radil, abych to vzala. Nakonec mě přesvědčil i scénář.

Čím?

Připomnělo mi to režiséra De Sicu - italský neorealismus, filmy jako třeba Zloději kol. I Kráska je o pomatených, potřeštěných lidech, kteří jsou nevšímaví, trošku zlí a trošku komičtí. Zatrpklí. Každá figura tam má svůj osud, je poznamenaná životem. Není to moc veselý film, ale bohužel pravdivý.

S vaší dcerou ve filmu chodí postarší milenec, kterého hraje Josef Abrhám. Ta postava byla až příliš dobrácká, takže se dopisovala během natáčení, aby se zvěrohodnila. Bylo třeba něco měnit i na vaší roli? Co jste do té své vnesla?

Sebe jen drobně. Mě na té figuře totiž nejvíc bavilo právě to, že ze mě moc nemá. Líbí se mi vytvářet postavy, které jsou protiúkol. Nikdy jsem takovou ženskou nehrála.

Přece jen máte s tou rolí něco společného - byla jste také někdy příliš starostlivá jako Zdena Hrstková ve filmu. Aspoň vaše dcera Tereza Brodská vzpomínala, že jste ji už jako dospělou kontrolovala telefonem i v noci.

Ta figura svého muže milovala, až byla zaslepená. Nechci si lichotit, ale jsem podle mě víc tolerantní než ona, aspoň se o to snažím. Starostlivá jsem byla, ale nikdy jsem Terce do ničeho nemluvila. Jen jsem říkala: „Podívej, když budeš mít problém, přijď za mnou.“ Je pravda, že když se zeptala na můj názor, byla jsem většinou dost upřímná. Někdy ty moje soudy chudinka jen spolkla. Říkala jsem jí: „Tak se mě příště neptej. A možná nemám pravdu, Terezko, to si ještě někde ověř...“ Ale určitě nečekáte, že vám budu vyprávět konkrétní příklady.

Ve filmu jste hrála matku Aně Geislerové. Jak jste si porozuměly?

Máme něco společného. Je také při práci uzavřená, soustředěná. Obhlížely jsme se a vzájemně se poslouchaly. Když jsme si říkaly text, inspirovaly jsme jedna druhou. Režisér Hřebejk nás pořád chválil. Třeba říkal: „Ty vaše scény na záchodě jsou geniální.“ Na toaletách jí udílím rady do života. Oproti původnímu scénáři jsme ty dialogy ještě rozšířily.

Dneska je Aňa asi nejlepší českou herečkou současnosti. Souhlasíte?

Moc se mi líbí. Některé mladé herečky podle mě při hraní dost dbají na to, jak vypadají. Ona je jiná, velmi inteligentní, upřímná, pravdivá. Nezalže v roli ani slovo. Z jejího výrazu poznáte, že je naštvaná - její herectví jde zevnitř. Aňa je podle mě divoká kočka, ale hodná.

Když jste ji pozorovala při práci, vzpomněla jste si na svá mladá léta?

To víte, že jo. (usmívá se)

Hereckou kariéru jste začala jako písařka u firmy Laktos, neměla jste hereckou školu. Jak se na vás tehdy koukali kolegové?

Měla jsem kliku na obrovské herce - paní Šejbalovou, pana Lukavského... Mám zkušenost, že čím větší herec, tím je skromnější a slušnější. Takže většinou ke mně byli moji kolegové laskaví a trpěliví. Jen kritika mi to někdy připomněla. Nebrali mě jako herečku, ale spíš jako atrakci. Někdo vymyslel, že když mají ve Francii Bardotovou, tak u nás musíme mít taky hvězdu. Psali: Hrála v tom hvězda českého filmu Jana Brejchová, která nemá školy. Výkon moc nerozebírali.

Neštvalo vás to? Ta nálepka jediné české hvězdy?

Nejdřív mi to vadilo, ale na to se dá zvyknout. Pomocná režisérka Žanynka Ženíšková mě uklidňovala: „To patří k povolání.“ A já jsem za ní zase další den přišla: „Žanynko, ale oni o mně říkají tohle a tohle a není to pravda.“ A ona měla vždycky nadhled: „Nikomu nevymluvíš, že to je jinak. Prostě to ostrouhej, nezabývej se tím. A jestli to nedokážeš, jdi dělat něco jinýho.“

Natočila jste téměř 150 filmů. Někdy jste dělala i čtyři snímky ročně. Teď jste jich tentýž počet natočila za posledních patnáct let. Není vám líto, že se před kamerou pohybujete mnohem méně?

Ne. Mě pohltilo divadlo. Je svobodnější, můžu si vybrat, co chci hrát. Můžu oslovit režiséra, herce... Ve filmu dostanete scénář, a buď ho vezmete, nebo ne. Kdyby mi někdo nabídl velkou roli v nádherným filmu, tak to vezmu, ale taková nabídka nepřišla. Byla jsem smířená - a to už dost dlouho - že také nemusí přijít vůbec žádná nabídka.

Moc vám nevěřím.

Věřte. Už ve třiceti jsem říkala, že bych mohla skončit filmovou kariéru podobně jako kdysi Greta Garbo, a Bróďa mi vtipně odpověděl: Ty ale skončit nemůžeš, protože sis na to ještě nevydělala. Pro mě má už mnoho let větší kouzlo divadlo. Ale samozřejmě, kdyby pro mě napsal pan Körner nějakou roli a Jirka Svoboda to chtěl režírovat, tak řeknu: Hurá! A půjdu do toho. Jenže pan Körner je trochu otrávený, protože mu na Barrandově leží několik scénářů a na jeho filmy nejsou peníze. A točit něco za každou cenu? Jak jsem starší, tak si uvědomuju, že toho času moc nezbývá. Když jsem byla mladá, tak jsem to tak nebrala. Teď energie ubývá, nechce se mi dělat na blbostech.

Jaký film z těch 150 byste dnes netočila?

Jsou takové, ale názvy po mně nechtějte.

Díváte se na starší filmy, ve kterých hrajete?

Nepouštím si je, ale když je dávají a mám čas, podívám se ráda. Teď jsem mohla vidět Žižkovskou romanci a Probuzení. To jsem si dala, to jsme točili v roce 1958 a 1959, to je let...

Jste kritický divák? Nebo spíš vzpomínáte na tu dobu?

Obojí. Jsem kritická i vzpomínám.

Co si říkáte?

Při Probuzení jsem vzpomínala, jak jsem předtím dělala hlavně naivky s velkýma očima, co někde pláčou u stromu, třeba ve Vlčí jámě nebo ve filmu Morálka paní Dulské. A pak mi pan Krejčík nabídl něco úplně jiného - roli chuligánky v Probuzení. Měla jsem hrát rozmazlenou holku ze zlaté mládeže, úplně jinou, s vlasy na emana, tak se to tehdy nosilo. Byla jsem nadšená. Hned jsem za ním přišla s nápadem, jestli by produkce nemohla zařídit, aby mě zavřeli na jednu noc do nápravného zařízení. Zjistila jsem si, že v Braníku jeden takový ústav pro odchycené holky z ulice je, odtud je později rozesílali jinam.

A co na ten nápad režisér Krejčík?

Líbilo se mu to. Tak mu povídám: „Vezmu si na sebe starý hadry a musí mě tam odvézt policie, aby to těm holkám nebylo nápadný.“ Krejčík u toho chtěl být a dělat esenbáka, ale z toho jeho nápadu pak sešlo. Domluvili jsme to s ředitelkou ústavu. Ráno pro mě přijeli policisté, to jsem bydlela s Milošem Formanem v podnájmu U Smaltovny, a odvezli mě.

A dívky v ústavu se nedivily?

Jasně, ale já jsem byla mazaná. (úsměv) Když si večer holky sedly a hulily - vidíte, to mě naučily ony a od té doby taky kouřím! - tak mi jedna ta holka říká: „Čoveče, ty seš celá Brejchová.“ A já na to: „Co si myslíš, děvenko. Proč tady asi jsem? Dyť jsem za ní s tímhle ksichtem vybrala honorář a chytli mě.“

To vás napadlo hned?

Ano. Herectví vás naučí leccos. Jen jsem se bála, aby si mě tam nenechali. Nebyla jsem si jistá, jestli ta ředitelka opravdu ví, že mám druhý den odjet. Musela jsem být pořád ve střehu. Holky zrovna ten večer plánovaly útěk, chystaly se, že svážou vychovatelky.

A jak to skončilo?

K převratu nedošlo, protože to ruplo. Ten den v ústavu mi dal hodně - pochytila jsem tam různé výrazy. Když jsem pak ráno přijela na zkoušku ke Krejčíkovi, kde byl Petr Kostka, Jirka Kodet - hned jsem mu řekla: „Dej mi žváro!“ Všichni na mě koukali. A já na ně: „Prcka nemáš? Aspoň malinkýho?“ (směje se) To byl tenkrát velký nápad, natáčení jsme si užili. Jeden černoch, který tady studoval medicínu, nás učil rock’n’roll a mambo. Chodili jsme do Alfy si to vyzkoušet a bylo to docela dobrodružný. Pokaždé po několika minutách přišel pořadatel s policií a vyvedli nás, protože tenkrát to bylo zakázaný.

Zákazů bylo za komunismu hodně, i příkazů. Jak to, že vás nedonutili hrát budovatelské role?

Je to typem, nehodila jsem se tam. Představte si mě jako dělnici nebo traktoristku. Já vím, že si to dneska umíte těžko představit, když mě teď vidíte, ale já jsem byla docela hezká, aspoň mě brali jako krasavici. (směje se)

A dokonce jste vyhrála za roli v Domě v Kaprové ulici cenu na festivalu v Benátkách. Oslavovali vás jako hvězdu. Přitom jste se tehdy pohybovala v docela nehvězdných poměrech. V Praze jste bydlela v jedné místnosti a záchod jste měla přes chodbu.

To jsem jim neříkala. Ale vy z toho děláte! Zaprvé - nebyla jsem Claudia Cardinalová ani Sophia Lorenová, byla jsem mladá herečka z východního bloku. Měla jsem tam dobrý film, ale že by kolem mě bylo takové haló, to není pravda.

Nikdy vás nenapadlo emigrovat? Měla jste tehdy takový úspěch...

... zase tak obrovský ne, vy úžasně přeháníte.

Vás nelákali, abyste odešla například do Německa?

Filmová společnost Bavaria mně nabídla smlouvu na sedm let hned po Zámku Gripsholm, jenže jsem si přečetla dva scénáře, a to byla červená knihovna. A já jsem dosud pracovala na filmech, které byly smysluplné. Navíc jsem se vrátila do Prahy, tenkrát jsem chodila s Bróďou a on dělal s paní Medřickou a Evaldem Schormem školní film Turista. Pozvali mě na projekci a ten film se mi šíleně líbil. Když pak Evald přišel, že má scénář a jestli v tom nechci hrát, okamžitě jsem dala Bavarii vale.

Nikdy jste nezalitovala?

Ne!

Žila jste v komunismu, přitom jste mohla být v cizině a užívat si svobody.

Měla jsem štěstí na práci, přátele, kolegy, chodila jsem s bezvadnejma chlapama... A vidíte, musím domů, mám tam nemocného muže. Včera jsem přijela domů ve tři ráno, byla jsem s divadlem na zájezdu ve Valašském Meziříčí. Dnes musím uvařit, udělám mu segedín. To je běh života..

Osudové ženy J. B.

 Od matky utekla, dceru v noci štípala

Spisovatel Josef Škvorecký vzpomíná, že když se s ní viděl poprvé, z rozpaků se zakoktal. Režisér Jiří Svoboda tvrdí, že když ji prvně oslovil s rolí, třásly se mu nohy - do herečky Jany Brejchové se podle něj zamilovali snad všichni muži jeho generace. Jak s ní vycházely ženy? „Většinou jsem kamarádila spíš s klukama - lezli jsme na Střížkově po skalách,“ říká Jana Brejchová. Jaké jsou čtyři osudové ženy jejího života?

Maminka Miroslava

V šestnácti letech ji vyhodila z bytu, zaměstnání herečky se jí nezdálo příliš solidní, přesto na ni Jana Brejchová vzpomíná hezky.

Pořád byla v jiném stavu, protože nás bylo osm. Na mě moc času neměla. Musela jsem se starat o sourozence a začala jsem být samostatná, takže maminka mi dala vlastně velký vklad do života. Když jsem šla ven, dostala jsem kočár, který jsem tlačila před sebou, druhého sourozence jsem držela za ruku. Jaké to bylo, když mě nechtěla pustit domů? To už je dávno. Život není jen o radosti. To by si člověk nevážil těch hezkých chvilek.

Dcera Tereza

Takřka vymodlené dítě, jejíž výchovu přenechala raději své sestře. Brejchová v té době točila až čtyři filmy ročně, navíc byla prý příliš úzkostlivá matka a na výchovu dítěte se necítila. Rodina žila společně (manželem Brejchové a otcem Terezy byl Vlastimil Brodský), až když dcera začala chodit do školy. Ale i ona odešla brzy z domu, v sedmnácti letech. Rodiče byli už rozvedeni a jedním z důvodů byly i neshody s otčímem Jaromírem Hanzlíkem. Od narození vnuka Samuela si Jana Brejchová užívá hlavně roli babičky a společně s dcerou si dvakrát zahrála také ve filmu.

V noci jsem Terku štípala, bála jsem se, že nedýchá, ona pak celou noc probrečela. Pořád jsem volala sanitku. Uvědomila jsem si, že dělám šílenou chybu, že se o Terku bojím, že bude rozmazlenej fracek, protože jí budu dovolovat spoustu věcí. Dětská lékařka mi řekla: „Že vy se zblázníte, to je mi jedno, ale to krásný dítě vám nedám. Pracujte a sežeňte si hlídání!“ Dala jsem si inzerát, přišly dvě dámy - jedna u mě zapomněla kabelku a druhá kabát, takže jsem si řekla, že těm Terezu nesvěřím. Moje sestra byla doma, měla dvě děti, nemohla s námi žít v garsonce, tak šla Terezka k ní. Postarala se a já jsem to financovala. Jestli to Tereza chápala? Zeptejte se jí. Vždycky jsem s ní jednala jako s kamarádkou. A do života jsem jí řekla tohle: „Můžeš cokoli, jen nesmíš lhát. Vždycky za mnou přijď. Pomůžu ti, i když s tím nebudu souhlasit.“

Sestra Blanka

Povoláním zdravotní sestra - to ona jí pomohla s výchovou dcery. Jana Brejchová má pro ni slova chvály a obdivu snad v každém rozhovoru.
Blanka mi pomohla s Terezkou, za to jí moc děkuju. Já jsem nervní, pořád mávám rukama, možná to je mým povoláním herečky, ona je rozvážná, moudrá, laskavá paní. Vždycky byla ještě samostatnější než já. Už v mládí si vymýšlela nádherná dobrodružství, k nimž mě ovšem vůbec nepotřebovala. A já jsem jí jen malinko záviděla, ale spíš jsem se o ni bála, aby z toho nebyl malér.

Kolegyně Jiřina Jirásková

Kolegyně, největší kamarádka. Potkaly se poprvé před padesáti lety, při natáčení filmu Morálka paní Dulské a od té doby jsou přítelkyně. „Od sedmnácti let jsem se do ní zamilovala jako do herečky - viděla jsem ji v divadle ve hře Deník Anny Frankové - to bylo něco tak úžasného. Týden jsem plakala,“ tvrdí Brejchová.
Když spolu půl roku nato dělaly film Morálka paní Dulské, potkaly se na zkoušce. Jak na to vzpomínají?
Jiřina Jirásková: Tak jsem přišla do maskérny, sedla si a najednou se tam objevila v župánku ta Brejchová. Všichni z ní byli úplně na větvi a já si říkala: Tak já jsem už herečkou léta, nějaká holka z mlíkárny mě nemůže rozhodit. Skoro jsem si jí nevšímala. Jenomže ta holka z mlíkárny si ke mně klekla a řekla: Paní Jirásková, já jsem viděla vaši Annu Frankovou a mě to tak dojalo. Kudy chodím, tudy pláču. Tak jsem si hned řekla: Ta holka má talent, pozná dobrou herečku.
Jana Brejchová: Tehdy vzniklo naše přátelství. Jsem vlastně její žákyně. Má ohromný humor a nadhled. Mně se na ní líbí, že není ironická jen k druhým, ale hlavně k sobě. I do mě šila, ale naučila jsem se aspoň trochu se bránit. Je daleko chytřejší a vzdělanější než já, ale občas ji překvapím. A to pak řekne: Vysoko si vyletěla, holubičko. A já odpovídám: Taky mám, Jiřinko, v tobě za ta léta skvělou učitelku.

Osudoví muži J. B.

Zažila slávu, štěstí i smůlu. V šestnácti letech ji matka nepustila domů, nesouhlasila s její hereckou kariérou - bratr jí tehdy přinesl před dům papundeklový kufr a rozloučil se s ní.

„Je letní den, jdu z kopce na tramvaj a brečím,“ tak na ten okamžik vzpomíná Jana Brejchová. Dlouho bydlela po kamarádech, většinou v garsonce - největší hvězda českého filmu. V šedesátých letech jí chodilo padesát dopisů měsíčně, některé dokonce i z Maovy Číny. Na zájezdu v Latinské Americe se jí kořily hlavy států. Jejích velkých očí a dlouhých nohou si všiml i Jan Werich.

„Žákyně Brejchová, vy máte tak dlouhý ruce, že kdybyste stála na Václaváku u koně, tak si dole v Koruně můžete ukradnout chlebíček,“ říkal jí při natáčení Barona Prášila.

Její první velká láska skončila svatbou. S tehdy začínajícím režisérem Milošem Formanem se vzali, když jí bylo sedmnáct. V té době byla slavnější než on. Rozešli se po třech letech, když se jí svěřil, že kromě ní miluje ještě baletku z Laterny magiky.

„Chovala se, jako že mě nenávidí, ale vzápětí se citové kyvadlo zase zhouplo na druhou stranu,“ vzpomínal Miloš Forman v knize Co já vím? Tenkrát odcestoval na štaci do Anglie i s onou baletkou a Jana Brejchová mu zavolala, že si našla někoho jiného, a zažádala o rozvod. „V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc ji pořád miluju, ale ztratil jsem ji. Byl jsem pitomec,“ napsal Forman.

Druhým manželem Jany Brejchové se stal východoněmecký herec Ulrich Thein, jejich vztah nevydržel ani rok. A Jana Brejchová si vyčítala, že se vdávala tak narychlo.

 „Byla jsem jedna velká shakespearovská msta. Tys mně ublížil a já ti ukážu. Chtěla jsem rychle a všechno znovu. Muže, rodinu, dítě. Honem! Pánbůh mě za ten špatný úmysl potrestal porodila jsem mrtvé dítě,“ vzpomínala Jana Brejchová.

Později se při natáčení setkala s hercem Vlastimilem Brodským, za svědka jim šel Jan Werich. V roce 1968 se Janě Brejchové a Vlastimilu Brodskému narodila dcera Tereza. Do jejích šesti let ji vychovávala sestra Brejchové, pak žila s rodiči. Jenže po osmnácti letech se Jana Brejchová opět rozvedla. „Po vzájemné dohodě: Oba jsme pochopili, že Jana mě nemůže vystát,“ uvedl v knize Drobečky z půjčovny duší Vlastimil Brodský.

Po rozvodu začala Jana Brejchová žít s hercem Jaromírem Hanzlíkem, o osm let mladším než ona. Vydrželi spolu třináct let, nikdy se nevzali. Brejchové dcera Tereza k němu měla rezervovaný vztah, její matka se snažila zavděčit oběma. „Když jsem jí byla po boku, byla ve svých partnerských vztazích obdivuhodně přizpůsobivá,“ řekla před rokem Tereza Brodská.

V roce 1997 se Jana Brejchová počtvrté vdala za dlouhodobého kamaráda - herce Jiřího Zahajského, který už několik let bojuje s vážnou chorobou. Žijí spolu v Praze v Nerudově ulici.

„Jsme stejná generace, viděli jsme stejné filmy, četli stejné knížky. S ním bych chtěla dožít.“







Nejčtenější

Jana Bělobrádková se stará o tři děti.
Bartošová, Bělobrádková a Babišová: Své manžely v politice podporujeme

Bez podpory své partnerky žádný politik dlouhodobě neuspěje. Kdo stojí po boku nejvýraznějších osobností letošních voleb? Oslovili jsme manželky lídrů...  celý článek

Ilustrační fotografie
Co dělat, když tělo zadržuje vodu. Na vině může být špatné jídlo i nemoc

Je to vůbec možné, aby se naše tělo příliš „zavodnilo“, když je vlastně z vody? No ano, je. Nejsme totiž z vody úplně a jak praví staré rčení: všeho moc škodí.  celý článek

Zpěvačka Paloma Faith na Britain Q Awards (Londýn, 18. října 2017)
Moje děti budou genderově neutrální, říká zpěvačka Paloma Faith

Loni v prosinci se britská zpěvačka Paloma Faith (36) poprvé stala maminkou. S francouzským partnerem Leymanem Lahcinem (30) by chtěla mít další potomky....  celý článek

Martina Formanová
Do mobilu jsem Milošovi nikdy nechodila, říká Martina Formanová

Více než dvacet let žije v Americe, přesto svoji poslední knihu Povídky na tělo situovala spisovatelka Martina Formanová do Česka. „Pořád víc rozumím vztahům...  celý článek

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Další z rubriky

Sportovní moderátor ČT Vojtěch Bernatský s rodinou
Vojtěch Bernatský: Starat se o děti a hrát si s nimi je nejvíc

O povolání sportovního moderátora snil Vojtěch Bernatský už v první třídě, komentoval vymyšlené zápasy, zpíval, šaškoval. Sen si splnil už jako student, jen na...  celý článek

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely Duran Duran Simona Le Bona (58) si prý...  celý článek

Z Kary Robertsové se stala mořská víla, která má vlastní show, při které...
Z Američanky je profesionální mořská víla. Zbavila se tak mindráků

Američanka strávila přes 400 hodin výrobou kostýmu mořské víly. Díky rybímu ocasu může předvádět speciální podvodní show a splnit si sen. Jako podmořská bytost...  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky
Proč potřebujete izolepu do kosmetické taštičky

Klepe se vám ruka a tekutou linkou si na víčku vytvoříte nepravidelný pruh... co s tím? Pomůže vám obyčejná lepicí páska... celý článek

Avokádové quacamole
Avokádové quacamole

Rychlovka, kterou zvládne a miluje každý.

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.