Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Jana Bobošíková: Je tu bobofičák, říkají dcery, když mi o něco jde

  5:12aktualizováno  5:12
U Bobošíků doma je na první pohled pohoda. Hlava rodiny, a tím mám na mysli Pavla Bobošíka, se někam chystá s mladší dcerou a jeho žena Jana vaří...

Jana Bobošíková | foto: KORZO

Člověk by v takovém v domácím prostředí skoro nehledal onu neohroženou političku, která občas působí, že tasený meč neodkládá ani na noc.
Přitom já vedu normální rodinný život, mám pětadvacet let stejného partnera, máme dvě děti, s nimiž nejsou problémy. Tohle je pro mne hodnota, které si cením, je to skála, která mě chrání a vlastně díky ní se mohu věnovat třeba politice. Myslím, že tohle mne od mnohých političek odlišuje. Mnohé moje vrstevnice, a to nejen političky, ale i manažerky, nebo třeba umělkyně, mají děti školního věku, některé dokonce mimina, kdežto já mám jednu dceru dospělou a druhou na prahu dospělosti. To je také dobrá základna pro práci, kterou dělám. Dcery jsou samostatné, nemusím už zajišťovat jejich hlídání, kroužky, a jiné mimoškolní aktivity. To už jsem si odbyla před lety. Díky tomu se dokážu nad spoustu věcí povznést a mávnout rukou nad tím, nač čím jiní brečí.

Doma vám opravdu neříkají, abyste se na politiku vykašlala, že to nemáte zapotřebí, pořád se někam štvát a o něco se snažit?
Manžel mě zpočátku zrazoval, říkal, že moje aktivity škodí byznysu (což je pravda), ale pak pochopil, že já prostě jiná nebudu. Nejen, že mě v ničem neomezuje, ale dokonce mě podporuje, což by asi ne každý muž na jeho místě dokázal. Dcery vědí, že když mi o něco jde, tak nastane "bobofičák", jak si to samy nazvaly, který nejde zastavit. Říkají tomu tak už léta a je to v naší rodině heslo, které už si nemusíme vysvětlovat. Ale samozřejmě i ten můj "bobofičák" není žádný tajfun, který by všechno smetl, nechám si poradit, zejména od svých nejbližších, protože vím, že to se mnou myslí dobře. Jediný člověk v naší rodině, který mi domlouvá, abych si dala s politikou pokoj, je moje maminka. Říká mi, abych pořád za někoho nebojovala, abych se starala sama o sebe a svoji rodinu, jako to dělá spousta ostatních. Ale já vím, že to maminka říká proto, že o mě má strach. Vyděsí se, když si o mně něco ošklivého přečte, nebo jí někdo něco zlého řekne. Má strach, aby mi někdo něco neudělal, abych neonemocněla.

Jakou máte maminku? Já vím, že to není Marie Kabrhelová, jak se občas někdo objevilo. Ale z jaké jste rodiny?
Dcerou Marie Kabrhelové opravdu nejsem, jmenovala jsem se za svobodna Nováková, tatínek je strojní inženýr a maminka byla jako učitelka celý život věrná oděvní průmyslovce v Holešovicích. Mám ještě dvě sestry, o tři roky mladší Miroslavu a o čtrnáct let mladší Markétu. Maminka zůstala s každou z nás doma jen chvíli, velmi brzy zase nastoupila do práce, protože jí s námi pomáhali její rodiče. Jedna z mých sester si vybrala stejnou profesi jako maminka a také absolvovala oděvní průmyslovku, ovšem dneska se zabývá kosmetikou. Druhá sestra je administrativní pracovnice. První roky mého života jsme žili u babičky a dědečka v Nuslích, pak jsme dostali byt na tehdy novém sídlišti Novodvorská v Praze 4. Společně s námi tam dostala byt spousta mladých rodin s dětmi, takže jsem prožila typické sídlištní dětství mezi hromadou kamarádů a kamarádek.

Jak jste se seznámila s manželem?
Na Vysoké škole ekonomické. Studoval o ročník výš, míjeli jsme se na chodbě školy, pak jsme se začali zdravit, já jsem z něho cítila cosi milého a pozitivního a byla z toho láska. Byl pohodový, klidný a mně bylo okamžitě jasné, že na něho bude vždycky spolehnutí. Téma svatby se v našem životě objevilo klasicky, čekali jsme miminko. Jeden den manžel promoval, druhý den jsme měli svatbu. Za pár měsíců se nám narodila dcera, která podle rodinné tradice dostala jméno po mně, a já dostudovala coby vdaná žena a dítětem.

Kde jste začínali rodinný život?
Přestěhovali jsme se do bytu, kde jsem i já prožila svůj začátek života, a sice u dědečka v Nuslích, v suterénním bytě 1 + 1. Bylo to fajn, děda byl pohodový, dělal v domě domovníka, ráno v pět vstával a o všechno se staral. V zimě sypal chodník a odškraboval sníh, vynášel popelnice… Děda spal v kuchyni a nám velkoryse uvolnil pokoj, do kterého jsem jednoho mrazivého prosincového dne přinesla naši prvorozenou dceru. Moc dobře si na ten den a hlavně na ten mráz pamatuji, protože manžela ani dědu nenapadlo, že by se v pokoji mělo zatopit. Ale jinak všechno ostatní na náš příchod připravili bezvadně. Vymalovali, položili linoleum, a jak říká manžel, v přemíře pečlivé řemeslné práce to nestihli, prý to dokončili pár minut před naším příchodem…

Jaké bylo vaše první zaměstnání?
Ještě na Vysoké škole ekonomické jsem se pustila do studia pedagogického minima a jelikož jsme měli málo peněz, našla jsem si práci s výhodnou pracovní dobou. Stala se ze mne uklízečka v budově České komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. Manžel jako inženýr měl měsíční plat asi tisíc čtyři sta korun hrubého, já jako uklízečka dodávala do rodinného rozpočtu jen o trochu méně, jedenáct set. Uklízela jsem asi rok a získala jsem pro život nejednu cennou zkušenost. Mými kolegyněmi byly ženy nejrůznějších profesí, charakterů a široké věkové škály. Celkem nás bylo dvanáct, šlo o rozlehnou administrativní budovu a musely jsme se pořádně otáčet, abychom ji vycídily od sklepa až po půdu. Kolegyně byly fajn a rozhodně jsem se s nimi nenudila. Dostala jsem od nich mnoho skvělých kuchařských receptů i rad pro běžný život. Například mě naučily, jak umýt podlahu, aby se leskla jako zrcadlo a přitom to nezabralo moc času. Prostě se do vody se saponátem přidá ocet.

A jak se ve vašem životě objevila televize?
Jednou večer se můj muž díval v televizi na pořad, který se jmenoval Hospodářský zápisník, a zaregistroval výzvu, že Československá televize hledá lidi s ekonomickým vzděláním a jazykovým vybavením. Obrátil se na mě: "Máš to kousek, skoč se tam podívat, za to nic nedáš." Tak jsem tam nejdřív poslala životopis, poté jsem se tam opravdu skočila podívat, a ke své hrůze jsem zjistila, že se nás tam sešlo 114. Ale když už jsem tam byla, prošla jsem pohovorem a posléze jsem byla mile překvapena, když jsem se ocitla mezi třemi, kteří uspěli a byli přijati. Sice nejdřív jenom jako externistka, ale časem jsem se pracovní smlouvy dočkala, i když to nebylo nadlouho.

Co se stalo?
Se čtyřmi kolegy jsem vypracovala koncept, jak by mohlo vypadat řízení zpravodajství, a to bez legislativních změn i mediálních rad, které tehdy začaly vznikat. Impuls vyšel také od Josefa Luxe, tehdejšího předsedy KDU-ČSL, který přišel s tím, že by se mělo se zpravodajstvím v Československé televizi něco dělat, že by se jeho úroveň měla zvýšit.
Vypracovaný materiál se nesetkal u tehdejšího vedení s pochopením, kromě toho jsem otěhotněla. Moje těhotenství bylo rizikové, narodila se mi druhá dcera a já pak dala výpověď. Našla jsem si jinou práci.

Jana Bobošíková

* Narodila se 29. srpna 1964 v Praze.

* Vystudovala Vysokou školu ekonomickou a poté byla zaměstnána v České televizi, Hospodářských novinách, Českém rozhlasu, v rádiu Frekvence 1 a na TV Nova.

* V březnu 1999 se zúčastnila konkursu na místo generální ředitelky Českého rozhlasu, kam nebyla vybrána.

* V červenci 2000 neúspěšně kandidovala do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.

* V roce 2004 byla spolu s Vladimírem Železným zvolena do Evropského parlamentu za Hnutí Nezávislí, z kterého později vystoupila a stala se předsedkyní strany Politika 21.

* V roce 2008 byla KSČM nominována jako kandidátka na post prezidenta České republiky.

* V červnu 2009 se neúspěšně pokoušela o znovuzvolení do Evropského parlamentu jako volební lídryně strany Suverenita.

* Ve volbách 2010 neúspěšně kandidovala do senátu.

* Její manžel Pavel je podnikatel, mají dvě dcery.

Kam jste šla?
Našla jsem si místo v Hospodářských novinách a začala krásná doba mého života. Stala jsem se vedoucí oddělení hospodářské politiky a bylo to fajn. Práce v novinách je klidnější než v televizi, byla jsem tam opravdu spokojená, jenomže to bylo na můj vkus příliš poklidné. Bylo mi osmadvacet, devětadvacet let, a čím dál víc se mi po televizi začalo stýskat. Tak jsem se rozhlížela a hledala možnosti, jak bych se tam vrátila. Chtěla jsem pracovat v ekonomické rubrice a na tu se zase tolik lidí netlačilo, takže můj návrat vyšel, i když bezproblémové to taky nebylo. Pro mne osobně nastal zlomový okamžik, když do televize přešla z Radiožurnálu Barbora Tachecí. Osud nás svedl do jedné kanceláře a spolupracovalo se nám dobře. Měly jsme na spoustu věcí shodný názor, ale hlavně jsme měly jeden shodný povahový rys – nebály jsme se nikoho a ničeho. Když Bára moderovala Jedenadvacítku, byla ráda, když jsem jí připravovala příspěvky, často jsme spolu jezdily na natáčení, všechny kauzy jsme si nastudovaly do hloubky a pak s námi nikdo neměl lehkou práci. Úplně skvělé to bylo, když jsem asi rok po ní začala moderovat Jedenadvacítku i já.

Jak se dnes, po deseti letech, díváte na tak zvanou televizní krizi, kdy se většina zaměstnanců České televize postavila proti svému vedení, jehož jste byla součástí? A vy jste byla oblíbeným terčem tehdejších vzbouřenců.
Televizní krize není zapomenuta, pořád tady někde vězí a čeká na svoje dořešení. Všechny dnešní nepravosti, které se dějí, jsou důsledkem právě tehdejší situace. Občané v České republice dostali špatný příklad, díky kterému si každý může říct - ti lidé tehdy v televizi odmítli plnit své pracovní povinnosti, a nejen, že se jim nic nestalo, ale zastali se jich umělci, zastala se jich dokonce vláda, prezident Havel, poslanci, senátoři ve spacácích. Ministři je chodili podporovat a hladit po hlavách. V téhle zemi se ještě nikdy nic podobného nestalo. Je nepřijatelné, aby se takhle choval kolektiv pracovníků veřejnoprávního média, který disponuje tou nejnebezpečnější zbraní, jaká byla dosud lidstvem vynalezena. A tou je filmová kamera, před kterou se kdekomu roztřesou kolena a díky které se dá tak krásně manipulovat ostatními. Dneska už lidé vědí, že tehdejším vzbouřencům šlo o jejich prebendy, nikoliv o svobodu slova, jak hlásali.

Pak jste se ocitla v Nově?
V květnu 2001 mi nabídla Nova, zda bych nechtěla moderovat polední diskusní pořad Sedmičku. Jasně, že mě to zajímalo. A tak jsem se sešla s Vladimírem Železným a velmi brzy jsme si plácli. Přes léto jsem se na svou novou roli připravovala a od září jsem se do toho pustila. Byla jsem ráda, protože pořady tohoto typu mám a dělám nejraději. Považuji to za velmi zajímavé období a myslím, že se mi na Nově dařilo. Chodily mi stovky dopisů a sledovanost Sedmičky stoupala.

Jak jste vycházela s Vladimírem Železným?
Naše vztahy byly korektní, profesionální a vlastně minimální. Jestli jsem ho viděla během moderování Sedmičky třikrát, čtyřikrát, tak je to hodně. Nebyla jsem kmenovou zaměstnankyní Novy, pracovala jsem tam na základě externí smlouvy, nepřidělili mi tam ani pracovní stůl, ani počítač, jediné, co jsem tam měla k dispozici, byla skříň s oblečením. Veškerá příprava jednotlivých Sedmiček probíhala u mě doma nebo v mé kanceláři, prostě nebyl důvod, abychom se spolu vídali.

Jak vlastně do vašeho života přišla politika?
S tím, abych se zapojila do politiky přišlo Hnutí Nezávislí, kteří mi nabídli, abych za ně kandidovala do Evropského parlamentu. Dospěla jsem k závěru, že jde o službu veřejnosti, že už mě nebaví pozorovat politické kluky, kteří si před vysíláním vyřídí vzájemné kšeftíky, pak se před kamerami jako pohádají a poté zase pokračují v přátelském rozhovoru. Řekla jsem si, že se mi tohle opravdu nelíbí a pokud se do Evropského parlamentu dostanu, pak půjdu tam, kde nebudu mít žádné souputníky, a že nechci dělat politiku tak, jak ji dělají jiní. Jsem zastáncem absolutní informační otevřenosti. Když si občané politiky platí, pak mají právo vědět, co dělají, jak to dělají, jak vypadají jejich kanceláře, kdo jsou jejich poradci, jak jednají, podle čeho se rozhodují… Ve volbách jsme získali dvě místa, poslancem Evropského parlamentu se stal jak Vladimír Železný, tak i já, dokonce jsem ho díky preferenčním hlasům přeskočila. A tak jsem pět let pracovala jako poslankyně Evropského parlamentu a beru to jako další zkušenost, kterou chci ještě ve svým životě zhodnotit.

Těch zkušeností máte z posledních let opravdu hodně…
Jasně, narážíte na to, že jsem se neúspěšně ucházela o post generální ředitelky České televize, zúčastnila jsem se prezidentské volby. Ale já to neberu jako neúspěch. To všechno mě obohatilo. A to všechno jsem přinesla do Suverenity, kterou jsem založila.

Litujete něčeho?
Možná to bude znít nabubřele, ale opravdu stejně jako Edith Piaf ve svém šansonu ničeho nelituji. Jsem ráda, že jsem šla do prezidentské kandidatury, jsem ráda, že jsem šla do televizní krize. Jsem ráda, že jsem politiky nekompromisně "koupala" v televizních diskusních pořadech, i když mě za to mnozí dodnes nemají rádi. Pro mě to byly životní zkoušky, v tom smyslu, že mi nejen něco přinesly, ale hlavně mi otevíraly oči. Dneska už vím, že se vyplatí bojovat za něco, i za tu cenu, že jsem v tom sama. Václav Klaus byl také sám, když bojoval o výjimku v rámci Lisabonské smlouvy a nakonec ji vybojoval. Nejhorší je, když člověk předem složí zbraně a řekne si, že stejně nic nezmůže. To není pravda, a každý protest proti bezpráví má smysl. Ale nechci vypadat jako nějaká bojovná Amazonka, já prostě mám takovou povahu. Prostě doma musí být uklizeno, úkoly musí být udělané včas, nic se nemá odkládat. V pořádku se prostě žije líp a to nejen v domácnosti.

Ženy se bojí barev. V tom kdysi prolomila ledy Jana Bobošíková svými červenými kostýmky.Jana Bobošíková z koalice Suverenita čeká na výsledky eurovoleb. (7. června 2009)

Vám se to ale bojuje, když víte, že jako bývalá europoslankyně jednou budete pobírat měsíčně skoro stotisícový důchod.
To jste na omylu, protože já jsem jako jedna z mále evropských poslanců nevstoupila do Evropského důchodového fondu, který toto nabízel. Naopak, vždycky jsem ho kritizovala a bojovala jsem za to, aby byl zrušený, protože ho považuji za jednu z nejnemravnějších institucí Evropského parlamentu.

O vás se nedá říct, že byste byla miláčkem médií, nevadí vám to?
Už dávno si z toho nic nedělám, když o mně někdo lže nebo nějaké moje tvrzení překrucuje. Například mnohokrát jsem se o sobě doslechla nebo dočetla, že jsem byla v KSČ a mnoho dalších nepravd. Ale už se tím netrápím, protože vím, že člověk v podstatě nemá obranu, protože jinak by trávil spoustu času na soudech, a to za to nestojí. Tak ve třiceti procentech se člověk dosoudí spravedlnosti, ale ta je problematická. Co komu řekne malá omluva někde v novinách pět let poté, kdy k nějakému žalovanému výroku došlo?

Co vás v poslední době nejvíc těší?
Moje rodina. Jezdíme spolu na dovolené, řešíme společně problémy. Sice jsme každou chvíli na různých koncích světa, ale pořád jsme spolu. A to nejen my s manželem a naše děti, ale rodiče, sestry se svými rodinami. Rodina je pro mne hrozně důležitá a nevěřím, že by bez ní někomu bylo dobře. Dětství se bez rodiny nedá pořádně zvládnout a stáří také ne. Nechci nikomu nic vnucovat, ať si každý žije, jak chce, ale rodina život usnadňuje. To mi nikdo nevymluví a tak to prostě je. Pak člověk vydrží všechno.

Autor:



Nejčtenější

Nebezpečná móda. Nepodařené tetování je nejen směšné, může i zabíjet

Když se tetování podaří, může to být sexy. V opačném případě to může být velký...

Tetování už dávno není rebelským kouskem, který schováváme pod košilí či šaty, abychom v práci nepobuřovali. Pro mnohé...

Chudým kráskám plní jejich sny. U dcery bych byl zásadně proti, říká

(ilustrační snímek)

Luxusní dárečky, výlety za hranice šedého průměru, nákladný život v krásných kulisách... Která žena po něčem takovém...



Análie nebo Melanomia? Rodiče se předhánějí ve vymýšlení neobvyklých jmen

(Ilustrační snímek)

Většina z nás vybírala jména potomků v rodině, případně ve známé knížce Jak se bude jmenovat? Výběr jména u nás i dnes...

Kristina Bazanová: Holka z maloměsta je ve 23 letech módní milionářkou

Blogerka Kristina Bazanová na filmovém festivalu v Cannes (květen 2016)

Ve 23 letech pravidelně létá první třídou, bydlí na střídačku na dvou kontinentech, je tváří několika velkých značek,...

Příběh Karolíny: Manžel má milenku a odmítá ji opustit

(ilustrační snímek)

Vdaná jsem už téměř patnáct let. Za tu dobu mi manžel byl několikrát nevěrný, ale vždy, když to na něj prasklo, své...

Další z rubriky

Lidé nemají být ve stáří sami, míní Taťána Gregor Brzobohatá

Taťána Kuchařová přiznala dvě jizvy a kdysi odstáté uši.

Je světovou královnou krásy z roku 2006, přesto se snaží více než na módu myslet na staré lidi. Taťáňa Gregor...

Ženské křivky jsou nyní více v kurzu, pochvaluje si Kate Winsletová

Kate Winsletová na Hollywood Film Awards (Beverly Hills, 5. listopadu 2017)

Od natáčení Titanicu uplynulo dvacet let. Herečka Kate Winsletová (42) se už tehdy pyšnila ženskými tvary. Po premiéře...

OBRAZEM: Střídmost, čisté linie, černá a květiny. Móda z Hollywoodu

Móda na výročním galavečeru Governors Awards (11. listopadu 2017)

Americká filmová akademie pořádala v Los Angeles výroční galavečer Governors Awards. Filmové hvězdy, které dorazily,...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.