V čem nastala po revoluci největší změna v partnerských vztazích u nás?
Je jich hned několik. Lidé se rozhodují později pro manželství, chtějí si déle užívat, cestovat, poznávat. Méně se vážou. Roste počet partnerů, které předtím potkali a vyzkoušeli. Pokud se dvojice rozhodne pro společný život, je běžné, že i dítě mají později.
A mezi muži a ženami?
O mužích ženy běžně mluví jako o chlapech. Asi je to třeba, ale nezní to přesvědčivě. Mladší muži bývají méně zodpovědní a častěji jsou submisivní. Raději přenechávají rozhodování, zodpovědnost a starosti na partnerce. Většinou je vychovávala hlavně matka a učitelky ve škole, není proto, čemu se divit. Pokud mají volit mezi cestou do Tibetu s kamarády a dovolenou s partnerkou, zvolí cestu do Tibetu. Dlouho zůstávají vázaní na partu, kde se cítí svobodně a mohou se před pohlcením partnerkou schovat za kamarády.
To se týká i starších mužů?
Ti zase, zejména když mají větší příjmy, častěji opouštějí své vyčítavé manželky a hledají si mladé ‚reprezentativní‘ partnerky. Konečně se cítí obdivovaní, rádi mladé partnerky vzdělávají a poučují. Na prahu stáří mají pocit, že si konečně užívají mužskou roli. Když pak jdou pro své dítě do školky, slyší, jak paní učitelka volá: „Honzíku, dědeček si pro tebe přišel!“ Ženy jsou více emancipované. Ve většině dvojic rozhodují o nejdůležitějších věcech ony, bez ohledu na věk svého ,chlapa‘. Vyčítají partnerům, že jsou pasivní, nerozhodní, neschopní naplánovat ani společné odpoledne. Muži jsou ve dvojici buď pasivní, sledují televizi a lenivějí, nebo unikají před partnerkou za sportem či kamarády. Ženy pokračují v boji za další emancipaci a říkají, že praví muži už dávno vymřeli.
Jak se právě ta emancipace žen na vztazích odráží?
Muži jsou ve vztazích méně jistí a cítí se méně vázaní, ženy se pak cítí méně chápány a ochraňovány. Partneři jsou více ‚volným sdružením‘ než párem – mohou spolu soutěžit o moc a prestiž. Nové role ještě nejsou dostatečně zažité. Lidé v nich vrávorají, častěji jsou úzkostní a depresivní. Dříve výjimečná situace, že žena vydělává mnohem více než muž, je zpravidla frustrující pro oba.
Jak to?
Protože muž to prožívá jako ekonomickou kastraci, bývá protivný a nespokojený, hledá na partnerce chyby. Roste jeho pasivita ve vztahu a jeho sebedůvěra se limitně blíží nule. Žena bývá na jedné straně pyšná a spokojená se sebou, na druhé však má sklony svého partnera podceňovat. Je pak obtížné u něj hledat oporu a bezpečí v době, když je potřebuje. Je těžké být těhotná, odejít na mateřskou a věnovat se dítěti, když se ekonomická situace ihned propadne.
Může mít změna rolí ve společnosti vliv na rostoucí výskyt domácího násilí?
Tím, že se lidé cítí frustrovaní? Jak víte, že je ho víc? Já sám jsem přesvědčený, že je ho dokonce míň. Dřív ale bylo nemyslitelné, aby si žena stěžovala na to, že ji muž doma bije. V nižších vrstvách to oba partneři často pokládali za ,normální‘. Dokonce se o tom pochvalně zpívalo i v písničkách, třeba v té slezské Měla robka, měla chlopka.
Kdo jsou muži, kteří své ženy bijí?
Typický násilník je zakomplexovaný muž, který si v hloubce velmi málo věří. Týráním druhých uvolňuje svoje napětí z života, který jen s obtížemi zvládá. Často má problémy s alkoholem a konfl ikty v práci. Násilím na ženě nebo dětech zdůrazňuje svoji moc a kontrolu. Jde o jakousi ‚pseudodominanci‘ pomocí týrání a ponižování druhého. Vytváří si tak iluzi vlastní hodnoty. Častěji jde o frustrované, méně vzdělané muže s nižšími příjmy a sociálním statutem. Není to však stoprocentní pravidlo, protože vzdělání, příjem a status proti pocitům méněcennosti nechrání. Naopak, přes pocity důležitosti, zejména v situaci, kdy jsou na zakomplexovaném jedinci ostatní ekonomicky závislí, to může násilí provokovat nebo posilovat.
Jsou rozdíly mezi muži a ženami, nebo je to jen mýtus?
Ženy jsou krásnější a něžnější. A muži zase přece jen o něco hůře kojí a rodí. Rozdíl mezi muži a ženami je na úrovni genetické, fyziologické, ale i psychologické. Pohlavní hormony ovlivňují emotivitu, způsob myšlení i chování. Není to jen civilizační nátěr daný rolí, výchovou a stereotypy. Podobně jako u moderního člověka, i v primitivních civilizacích jsou muži více cílově orientovaní, více ohraničení, agresivní a schopni samostatného fungování, odolnější ke stresu, vytrvalejší k nepohodě v zevních podmínkách.
A v čem jsou naopak znevýhodněni?
Jsou méně empatičtí, mají horší schopnost orientovat se ve vztazích. Ženy jsou citlivější, vnímavější k citovým potřebám druhých, laskavější, něžnější, mají větší tendenci chránit slabé a zraněné. Zároveň potřebují v zevním světě více ochrany a podpory, pocitu, že jsou milovány. To neznamená, že neexistuje řada výjimek. Jsou ženy velmi odolné ke stresu, schopné dobře organizovat, řídit, bojovat. A muži, kteří jsou nesmírně vnímaví k potřebám okolí, něžně pečující o děti. Ale v průměru je výbava obou pohlaví přece jen trochu odlišná.
Takže podle vás existují typické mužské a ženské vlastnosti?
Pokud bereme průměrného muže a průměrnou ženu, jsou rozdíly ve vlastnostech měřitelné. Muži se v průměru lépe orientují v prostoru, ženy jsou lépe jazykově vybaveny a častěji zvládají více činností najednou. Individuální variabilita je však velká. Jsou ženy, které nádherně čtou v mapách, a muži, kteří se snadno ztratí i v Ikee. Podobně jsou muži, kteří jsou schopni dělat deset věcí najednou, a ženy, které potřebují soustředění na jeden problém, jinak prožívají nadměrný stres.
Jak naše vztahy ovlivňuje například to, že máme nedostatek času?
Vždy máme dost času na to, co preferujeme. Čas si vždy uděláme na to, co považujeme za nejdůležitější. Pokud je prioritou úspěch nebo fi nanční zisk, může se vztah a rodina dostat v našem pořadníku někam dozadu. Úspěch ani peníze obvykle nemívají strop. Stále je potřeba být více úspěšný a mít více majetku. Proto na vztahy čas nezbývá. Pokud má druhý prioritu ve vztahu, je frustrovaný. Naléhá, vyčítá, bojuje o kontakt. To je otrava. Lepší je ho vyměnit.
Dřív se nerozvádělo tolik manželství jako dneska. Je to tím, že nám společnost říká, že žádný závazek není tak závazný?
Všude kolem nás jsou leasingy, splátky, věci na jedno použití. Naše pozdní konzumní společnost takové věci preferuje. Životní postoje jsou ovlivňovány médii a spotřebou. Auto se ojezdí a kupuje se nové, není třeba o ně moc pečovat. Časopisy jsou plné rozchodů celebrit a změny partnerů poutají velkou pozornost. Sebepřesah se nenosí a v médiích o něm nic není. Vztah je často modifi kován potřebou vlastnit a užívat si. Zamilovanost je považována za důležitější než láska. Touha je důležitější než péče o druhého. Když se partner ,obnosí‘, přestává být tolik vzrušující a povrchně zajímavý, hledá se nový, a ten funguje, dokud se ,neobnosí‘.
Co je zamilovanost dneska?
Zamilovanost je často zamilovanost do ideálů, které si do partnera promítám. Nemiluji jeho, jaký je, ale svůj ‚projekt‘. Pak, když se ukáže, jaký partner doopravdy je, zamilovanost se vytrácí. Lidé se chtějí navzájem předělávat, aby se ten druhý přizpůsobil tomu, co si promítají jako ideální. Ve vztahu přichází zákonitě krize – ten druhý je jiný a předělat se nechce. Není to dobrý partner! Je potřeba hledat dalšího, který bude ideálu blíže.
A láska?
Láska přichází zpravidla později než zamilování. Druhého nemiluji proto, že je ideální, ale proto, jaký doopravdy je. I s jeho odchylkami od mého ideálu, chybami a nedostatky. Láska vyžaduje sebepřesah. Vnímám, co druhý potřebuje, co jej dělá šťastným, všímám si jeho potřeb, myslím na to, jak mu je dopřát. Druhý přestává být zbožím, které je tu pro mě, ale vnímám jeho vlastní důležitost a potřeby.
Návod k použití manželství
Praktickou příručkou pro všechny, kdo se ve svém vztahu potýkají se zdánlivě malichernými problémy a chtějí je řešit, je zajímavá knížka Jána Praška Asertivita v partnerství, kterou vydalo nakladatelství Grada. Na názorných příkladech zkušený terapeut ukazuje různé typy problémových manželství, nabízí účinné způsoby, jak jednotlivé krize řešit, a učí čtenáře mimo jiné láskyplně naslouchat, asertivně jednat, nenásilně se prosazovat a dělat kompromisy. Více na www.grada.cz.
