Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Moje epilepsie je něco jako LSD, říká herec Jan Hájek

  0:47aktualizováno  0:47
Upozornil na sebe před dvěma lety rolí Tomáše ve filmu Kobry a užovky. Letos se výrazně zapsal do povědomí televizních diváků v seriálu Bohéma a nedávno jako ústřední záporák druhé řady krimi seriálu Labyrint. Před touto spanilou jízdou však Jan Hájek (38) zažil několik pekelných objížděk.

Vyhazov z JAMU, příliš krátké shledání s otcem, kterého neviděl od dvou let, a nakonec i výpověď z Národního divadla poté, co před premiérou prodělal epileptický záchvat. Onemocnění, které mnozí úzkostlivě skrývají, však tento rodák z Moravské Třebové poznal i jako vstup do jiné dimenze vědomí.

Od začátku letošního roku jste byl vidět v televizi v Bohémě, v Labyrintu a naposledy i v Zádušní oběti. V té souvislosti mě napadá jedna věc, které jsem si všimla i u některých vašich kolegů, kteří dlouhou dobu byli známí spíše v divadelních kruzích a najednou se začali objevovat na obrazovkách hned v několika projektech současně. Čím to je, našli si lepšího agenta?
Možná, ale taky je to iniciativa samotné televize. Tvůrci si musí hlídat, aby nebylo „předonutilováno“ nebo „přetrojanováno“. Konkrétně v mém případě jde trochu i o souhru okolností. U Zádušní oběti už jsem upřímně řečeno ani nečekal, že se ještě bude vysílat, protože se natáčela před nějakými třemi, čtyřmi roky. Přitom filmy se běžně vysílají zhruba rok od natáčení. Uvedení Zádušní oběti zřejmě zdržel zdlouhavý schvalovací proces, asi jim to připadalo moc drsné. Ona televize je hrozně málo odvážná. Druhá série Labyrintu se taky někomu mohla zdát sterilnější než ta první, protože některé věci se při schvalovacím řízení České televize zdály být příliš brutální. Přitom co všechno lze dneska vidět ve zprávách... Ale to je holt úskalí veřejnoprávního média.

Oslovily vás s nabídkou i komerční stanice?
Oslovily. Něco jsem odmítl a taky jsem něco vzal, protože jsem se zrovna chystal platit daně (smích). Nemám nic proti tomu, když někdo hraje v různých Ordinacích a tak, ale já bych to asi nedal. To už by se muselo něco stát.

Nemluví z vás teď trochu to, že už jste si tu svoji cestu vyšlapal a podařilo se vám udělat si jméno i bez nekonečného seriálu?
Z toho jsem docela překvapený. Myslel jsem si, že divadlo je schod k tomu, aby pak člověk mohl hrát ve filmech. Nespoléhal jsem se na to, že mě někdo objeví s tím, že „bych byl dobrej typ“, pozval mě na kamerovky a tam stál David Ondříček nebo třeba Marek Najbrt. Já jsem prostě chtěl dělat divadlo, tak ho dělám. Nikam jsem se necpal. Vím, že když jsem třeba odešel z Ostravy z Národního divadla moravskoslezského, hledali tam tehdy za mě někoho v mém věku kolem šestadvaceti, jeli do Prahy na představení kluků z DAMU, ale ti jim řekli, že je učitelé nabádají, aby zůstali v Praze. Ale ať si to každý dělá, jak chce. Já měl to štěstí, že kdykoli se mi v životě něco hodně podělalo, přišlo potom něco skvělého. Něco jsem zvoral, ale potom jsem měl zase štěstí.

Vaším prvním větším kiksem byl vyhazov z JAMU. Tam asi není snadné se dostat, nebo pro vás bylo?
Úplně ne, taky jsem se dostal až na druhý pokus. Říkal jsem si tehdy, že se asi chtějí přesvědčit, že o to opravdu stojím. Podruhé, když už mě přijali, jsem se dostal do ročníku, ve kterém byli třeba Iva Pazderková, Jana Plodková nebo Vašek Neužil. Učili nás Nika Bretschneiderová a Vladimír Kelbl, a jak jsem tak poznal chod školy...

Tak jste zjistil, že není až tak potřeba?
V podstatě není. Protože tihle dva profesoři byli ti nejlepší učitelé našeho ročníku. Pak už tam byla spousta těch, kteří se úplně nechytli jako herci, začali dělat doktorandské studium a učili. Myslím, že jsou tam zbytečně kladené nároky na teorii. Ta je fajn k určitému přehledu a vzdělanosti. Ale když potom postavíte herce na jeviště, tak i když si všechny ty knihy nacpe do hlavy, roli mu to ve finále neudělá.

Řekl byste jednou svému potenciálnímu potomkovi, že vzdělání není až tak podstatné?
Ale v herectví fakt není. Naopak, nejlepší je, když vás hodí na plac a musíte plavat. Já nejsem nějak uražený, že mě odtamtud vyhodili, ale jsem přesvědčený, že tam děcka zbytečně drží pod nějakým ochranným deštníkem, přitom by pro ně bylo daleko lepší, kdyby už od prváku někde hrála.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Rozhovor s Janem Hájkem vyšel v časopise Téma 2. června 2017.

Vás sice vyhodili, ale právě díky profesoru Kelblovi jste měl zároveň pověst jednoho z nejtalentovanějších z ročníku, díky čemuž jste hned po vyhazovu mohl nastoupit do angažmá. To asi není úplně běžné.
Není, ale i tak to pro mě bylo těžké. Moje sestra Katka třeba nešla na vysokou právě proto, že jsem na ni chtěl jít já, a máma by nás oba na škole sama neuživila. Jenže tehdy jsem takhle nepřemýšlel. Věřil jsem, že se to nakonec nějak zpunktuje, že není možný, že by mě vyhodili. Pak se ukázalo, že jsme se spolužákem Martinem Siničákem, kterého vyhodili spolu se mnou, byli tak trochu exemplární příklady, bylo potřeba pověsit hlavy na kůl.

Proč vás vyhodili?
Měli jsme hodně absencí, mysleli jsme si, že k tomu máme pádné důvody, třeba holky. Pro nás bylo prostě důležitější rande než některé předměty. Ale na herectví jsme chodili poctivě. Jenže když máte stařičkýho kantora, který vás učí zpívat a strká vám přitom kohinorku do zadku, abyste zpíval čistě, tak z té hodiny prostě utečete. A zdaleka jsme nebyli jediní. Slyšel jsem nádherné historky i z jiných ročníků, kam chodili Marek Daniel, Pavel Liška nebo Tomáš Matonoha. Ti se nás pak dokonce zastávali u děkana, ale marně.

Podstatně dramatičtější vyhazov jste pak před šesti lety zažil ještě v Národním divadle.
Ano, tehdy jsem zkolaboval před druhou premiérou. A moc dobře vím, kdo to pak okamžitě zavolal do Blesku. Někteří herci, když se ostatním něco stane, volají Blesk dřív než sanitku. Tady to mělo takovou hloupoučkou pointu, že ve stejný den a na stejné stránce, kde se psalo „Hájek zkolaboval“, byl hned vedle článek o tom dotyčném kolegovi a jeho plánech v Národním divadle. A mně to tím pádem do sebe jasně zapadlo. Ale tak to prostě je a tak to beru. Mohl jsem si za to sám. Jen mě pak naštvalo, když na webovkách Národního asi měsíc viselo, že kvůli mým zdravotním problémům nastávají změny programu, které už se mě vlastně netýkaly. Štvalo mě to hlavně kvůli mým blízkým, kamarádi a rodina si tehdy mysleli, že jsem snad někde na JIPce.

Tím jsme se dostali k tomu, proč jste vlastně zkolaboval.
Říkával jsem tomu, že mě venčí Epina. Ale teď už je to tak, že já spíš venčím ji. Tedy epilepsii.

Kdy se u vás projevila poprvé?
Mám poúrazovou epilepsii. V první třídě jsme se klouzali se spolužákem, on mě shodil, spadl jsem hlavou na kachličky. Až zpětně se neurologové shodli na tom, že tam někde to začalo. Epilepsie má mnoho různých forem, já to mám tak, že to její ložisko vyhřezne a pak zase zmizí, není tam pořád.

Fotogalerie

Co je tím spouštěcím impulzem? Pokud vím, v Národním vám dávali za vinu, že jste si záchvat přivodil alkoholem, ale vy jste se bránil, že za tím bylo přetížení, nedostatek odpočinku.
Bylo za tím přetížení i můj životní „neřád“. Dnes jsou léky takové, že si na ně můžu v klidu dát pivo. Samozřejmě, pokud bych se opíjel tři dny, vím, že už by se objevily nějaké tiky, poznal bych na sobě, že je něco špatně. Já tehdy doplatil na to, že jsem byl v angažmá spolu s jiným kolegou, o kterém bylo známé, že epilepsii má, a díky němu měl každý jasno a přesně věděl, jak to při téhle nemoci chodí. Takže ač by se zdálo, že on mi tím prošlapal cestičku, tak mi spíš vykopal díru, protože mě s ním hodili do jednoho pytle. A to je taky důvod, proč nemám problém o tom otevřeně mluvit. Chci, aby bylo zřejmé, že forem téhle nemoci a jejích příznaků je spousta.

Kvůli té výpovědi jste si pak najal právničku, ale váš tehdejší šéf Michal Dočekal jednání s ní odmítl. Měli jste pak ještě šanci si to vyříkat?
Ne. Když jsme se třeba potkali na tramvajové zastávce, jen jsme na sebe kývli. Myslím, že se Michal kvůli té právničce urazil, ale já mu ve finále nemám nic za zlé, protože on to se mnou myslel dobře, upozorňoval mě na rizika, varoval mě. Bohužel však víc dal na zkušenosti toho druhého nemocného kolegy. U mě ale opravdu nešlo o pivo, ale o to, abych dost spal. Když nespím dva dny za sebou, zvyšuje se mi pravděpodobnost záchvatu na devadesát procent.

Tato nemoc je natolik stigmatizující, že spousta lidí se ji ani neodvažuje pojmenovat a svou diagnózu schovává za různé neurologické potíže. Vy jste nikdy neměl problém přiznat, čím trpíte?
Jakmile jsem šel do angažmá, musel jsem projít vstupní zdravotní prohlídkou a bylo jasno. Ale třeba v Ostravě s tím žádný problém neměli. Pak už záleží na tom, jak se člověk k sobě chová. Pamatuju si, že jsem si vždycky říkal: „Proboha, hlavně ať se to nikdy nestane během představení“. Jediné, kdy jsem se kvůli epilepsii sesypal, bylo, když mi v deseti letech přišla poštou pozvánka na epileptický tábor. Věděl jsem, že tam budou lidi s různými formami té nemoci, některé museli třeba kurtovat, a u toho jsem nechtěl být. Druhá nepříjemná věc je, že když dostanete epileptický záchvat, úplně ztratíte vědomí a proberete se třeba až v sanitce, a máte pocit, že se musíte všem omlouvat. Je to takový pocit samoty a zároveň hrozné viny.

Ale proč? Že jste je přivedl do úzkých?
Nevím, možná, je to prostě silný pocit viny. Ale zároveň, když úplně neztratíte vědomí, dostanete se vlastně do jiného stavu vědomí. Není to snění, nedokážu to k ničemu připodobnit, ale díky tomu jsem tu diagnózu přijal jako dar.

Ten stav, když jste mimo, si pak pamatujete? Je to jako halucinace?
Těžko říct. Všechny hmotné věci jsou přitom pryč a vy přesně víte, jak co funguje. Víte, že mozek je vesmír, svaly jsou půda, chlupy a vlasy jsou lesy, stromy, oči jsou nebe, zuby jsou hory, krev je voda. To všechno prostě pochopíte, vyletíte ze svého já.

Popisujete to jako trip na droze.
Je to něco jako LSD. Víte všechno. Ale přitom to není návykové, nechcete to zažívat každý den. Když se mi to stalo poprvé, vlítnul jsem do baru, co byl na škole, nadechl jsem se a chtěl to všem vyprávět. Ale pak mi došlo, že spirála toho poznání je taková, že když se zastavíte a řeknete si „teď už všechno vím“, tak už po té spirále nemůžete pokračovat dál. A navíc bych jim asi připadal zralý na svěrací kazajku.

Nepřenositelná zkušenost.
To taky a pak je ještě zajímavé, že jak jsem to pár lidem vykládal, tak čím déle je to od té doby, kdy se to stalo, tím víc člověk ztrácí opravdovost a přesvědčivost. Když jsem to někomu vyprávěl do 48 hodin od záchvatu, bylo to, jako bych ho na ten trip vzal s sebou, jako by to se mnou viděl a chápal to. Pak už to ztrácelo intenzitu.

Takto to zní, jako byste ani neměl moc důvod snažit se těch záchvatů vyvarovat.
Dřív jsem byl neukázněný a tak trochu sám sobě léčitelem, ale postupně jsem si musel najít svůj vlastní řád, což mi trvalo dost dlouho. Ale teď docházím k jedné neuroložce a taky k lékařce čínské medicíny Guo-Li, která je u nás dost pojem, léčila i pana prezidenta Václava Havla. Nejde o žádné šarlatánství, ty dvě se dokonce znají ze studií medicíny. Mám nastavenou medikaci, která mi vyhovuje, a hlavně si dávám pozor na dostatek spánku.

Zmínil jste vaši sestru Katku, se kterou jste dvojčata. Ačkoli nejste jednovaječní, cítili jste se propojení více, než sourozenci obvykle bývají?
V dětství a dospívání úplně ne. To byl klasický socialismus na malém městě, dva plus jedna v paneláku, máma, ségra a já. Neříkám, že jsme se pořád jenom hádali, ale mívali jsme se plné zuby, takže jsme se často snažili demonstrativně oddělovat. Ale kolem patnácti jsme určité propojení zažili. Sestra tehdy strašně toužila jet do Chorvatska, horko těžko si na to našetřila, a když tam dorazila, bylo dost hnusně a z té zimy ji rozbolely zuby. A mě tehdy doma bolely taky. Těžko říct, jestli to bylo propojení, nebo jen náhoda, ale myslím, že čím víc jsme teď zbavení nějakých materiálních problémů, které musela řešit naše máma, a čím jsme starší, tím jsme si bližší.

Není taky dospívání se stejně starou sestrou výhoda ve vztahu k ženám?
Je, ale někdy se může naopak i obrátit proti vám, když do té ženy vidíte až moc. Jí asi připadáte hrozně empatický a říká si, jaký máte pronikavý pohled, ale když přesně víte, co se v ní odehrává, že sice dělá, že nic, ale vy víte, že se něco děje, tak...

Tak je v nevýhodě a pro vás to ztrácí tajemství.
Tak nějak. V každém případě nemám rád tiché domácnosti. Když se něco stane, má se to vyčistit a vyříkat hned.

Byla pro vás těžká pozice jediného chlapa v rodině, nebo jste z toho naopak těžil?
Ne, hodně jsme jezdili k babičce, kde tu chlapskou úlohu pro mě hrál strejda Zdenda. To je dodnes hlavní stmelovací člen naší rodiny a teď si to uvědomuju o to víc, když už nežije babička. Máma tvrdila, že když se zklamala v jednom chlapovi, našem otci, žádného jiného už nechce a zůstala sama. Vím, že si to pak vyčítala, že nám odepřela ten klasický rodinný model. Já ji uklidňoval, že to tak bylo lepší, než kdyby si našla někoho, s kým by byla jenom proto, aby nám dopřála úplnou rodinu. Taky jsem měl kamarády, kteří měli skvělé táty, a ti nás společně brali na fotbal nebo na ryby. K tátovi jsem ale nakonec cestu našel taky. To byl jeden z darů, který mi přinesl vyhazov ze školy, protože kdybych nehrál v Ostravě, asi bychom se už nepotkali.

Jak se to stalo?
Měli jsme před premiérou Hamleta a kolega Mirek Rataj tehdy musel na operaci srdce. A aniž by to tušil, na pokoji tam ležel vedle mého táty. Když se z té nemocnice vrátil, vyprávěl mi, jak tam ležel vedle chlapíka, se kterým si hrozně sedli a který se ho, když zjistil, že je herec, ptal, jestli nezná Honzu Hájka, že to bude jeho syn. Táta mu pak vyprávěl, jak objevil moji fotku v moravskoslezské příloze Mladé fronty u článku o té premiéře a že na toho Hamleta chtěl jet. Ale jak z toho byl nervózní, dostal infarkt. A po něm pak ležel na pokoji s Mirkem Ratajem.

To si děláte legraci?
Ne, takhle to opravdu bylo. Když mi to Mirek odvyprávěl a já se od něj dozvěděl, že táta žije v Bruntálu, hned jsme tam se sestrou jeli.

S vaší maminkou se rozvedl, když vám se sestrou byly dva roky. Jaké bylo to setkání po tolika letech?
Když už jsme byli ve výtahu, Katka ho v mezipatře zastavila, že dál nejde. Říkám: „Ségra, po třiadvaceti letech můžeme konečně vidět tátu, jsme čtyři metry od dveří a ty to chceš zabalit?“ Nakonec jsme tam došli, ale ona to nedala a asi po hodině odešla. Táta mi ukazoval fotky, na jedné z koupaliště v Moravské Třebové vidím sebe, tak jsem se ho ptal, jestli nás nepřijel tajně sledovat. A on řekl: „Ne, to jsem já.“ Neuvěřitelná podoba. Do té doby mi taky vůbec nechutnalo pivo, maximálně jsem si občas dal černé, že je nasládlé. Ale táta tehdy trval na tom, že si musíme dát. Tak jsme šli do hospody, on vyprávěl a já u toho hltal to hořké pivo a od té doby mi fakt chutná.

Takže jste našli společnou řeč.
Vykládal, jak to tehdy bylo. Ale ne že by nám máma něco zkreslovala, všechno to líčil stejně, akorát z mužského úhlu pohledu, přesto řekl, že udělal chybu. Když nám se sestrou byly dva roky, máma mu dala na výběr: buď hospoda a kapela, anebo rodina. A on si vybral to první. Řekl jsem mu tehdy, že mu rozumím, že já sám, když jsem udělal nějakou chybu, nepřiznal jsem si ji, schoval jsem se a tím jsem ji ještě prohloubil. A on mi řekl, ať už to nedělám, abych na to nedoplatil jako on.

Viděl vás pak ještě na jevišti?
Ne, hrát mě nikdy neviděl. Léčil se pak ještě na rakovinu a rok od našeho setkání zemřel. Ještě předtím mi vyprávěl, že kdyby mohl vrátit čas, chtěl by si otevřít hospodu na jednom místě v Moravské Třebové. Nevěděl ale, že ten barák mezitím zbourali a udělali tam rozprašovací louku. Tak tam pak máma rozprášila jeho popel.

Vy sám zatím rodinu nemáte. Souvisí to nějak s touto zkušeností?
Svým způsobem ano. S tátou jsem pořádně mluvil jen jednou v životě, ale dostal jsem od něj tehdy tu jedinou důležitou radu neopakovat jeho chyby. Ano, nemám ještě děti, protože si chci být jistý, že jsem na rodinu připravený líp, než byl on. Jak ale sleduju vyrůstat neteř Klárku, moje touha být tátou je čím dál silnější.

Klárka je dcera vaší sestry Katky?
Ano. Když tak o tom přemýšlím, jsme s Katkou opravdu propojení víc než běžní sourozenci. Když se Klárka narodila, necítil jsem se jen jako strejda, kéž by existovalo slovo pro někoho mezi strejdou a otcem. Protože jestli to, co ke Klárce cítím, je být strejdou, tak si neumím představit, co je to potom být táta. Katka nemá s herectvím nic společného, ale byla by naprosto skvělá produkční, protože má neuvěřitelný organizační talent. Myslím, že to vedle mě nemá úplně lehké. Nikdy se mnou vyloženě nesoupeřila a myslím, že je na mě dneska i docela pyšná, i když by měla právo být ukřivděná, protože mně to s průšvihy vždycky nějak vycházelo a jí ne. Přesto vím, že mi přeje a vážím si toho od ní úplně nejvíc. Je pro mě strašně důležité vidět, že to teď v životě vychází i jí.

Autoři:






Nejčtenější

Ilustrační fotografie
Nechte děti se nudit, podpoříte jejich rozhodnost, radí odborníci

Není dobře, když se dnešní rodiče snaží od rána do večera zabavovat svoje děti. Ony se totiž nenaučí nudit, což pro ně později může být na škodu, varuje...  celý článek

Nakupování online je sice pohodlné, ale přináší i svá úskalí. Často si nemůžete...
Zklamaná zákaznice? Už nikdy. Ukážeme, jak předejít hororovým nákupům

Nemilá překvapení při nakupování zažil asi každý z nás. Rozlepenou podrážku či díru na svetru můžete v kamenném obchodě snadno odhalit. Co ale dělat, pokud si...  celý článek

(Ilustrační snímek)
Uši se čistí samy, my to dělat nemusíme. Když už, tak jen jemně

Nahromaděný ušní maz svádí k odstraňování, někdo ho dokonce považuje za znak nedostatečné hygieny. A tak uši čistí víc a víc. Ve skutečnosti tolik pozornosti...  celý článek

ilustrační snímek
Není vaše dítě osamělé? Víme, jak mu pomoci získat nové kamarády

Pokud je vaše dítě spíše introvertnější typ, možná jste si již někdy položili otázku, zda se necítí osaměle a neprospělo by mu víc kamarádů. Přinášíme vám...  celý článek

Letošní podzim přeje barevným botám, stejně jako zdobení a různým texturám...
Obujte se do podzimu. Neokoukané kousky, které by vám neměly chybět

Poslední sluneční paprsky si můžete užít v pohodlných oxfordkách, elegantních kotníčkových střevíčkách nebo sexy upnutých kozačkách nad kolena. O slovo se...  celý článek

Další z rubriky

Sedmasedmdesátiletý renomovaný psychiatr Radkin Honzák
Psychiatr: Naše vědomí běží na 2 % mozku, většina pracuje v nevědomí

Co všechno dokáže lidská psychika? Jak mocná je síla vůle a myšlenky? Jaké jsou skryté možnosti mozku? A proč je dobré umět naslouchat své intuici? Renomovaný...  celý článek

Dámy dostaly na pódiu i příležitost si sáhnout
Pánský kabaret: svalnatá těla, tanec u tyče i hozená podprsenka

Pódium v obležení krásných mužných těl, která se svůdně kroutí, balancují ve vzduchu, přirážejí a obtáčejí kolem tyče na pole dance. Na druhé straně pak...  celý článek

Herec Zdeněk Piškula v diskusním pořadu Rozstřel na iDNES.tv (13. prosince 2016)
Zdeněk Piškula: Už mě nebaví hrát puberťáky bez charakteru

Zdeněk Piškula loni zvítězil v soutěži StarDance, ale hlavně - bylo mu osmnáct. Z blonďatého chlapečka ze seriálu Vyprávěj je mladý muž, který má velké plány....  celý článek

Další nabídka

Arome.cz

Tajemství dokonalého make-upu odhaleno! Nanesete ho vycpávkou podprsenky
Tajemství dokonalého make-upu odhaleno! Nanesete ho vycpávkou podprsenky

Nanést na pleť make-up tak, aby dokonale seděl? Pořádná alchymie. Beauty blogerky i obyčejné smrtelnice proto sahají k m... celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.