MUDr. Jan CimickýZnámý český psychiatr, prozaik, básník a překladatel z francouzštiny. Pracoval v Psychiatrické léčebně v Bohnicích a v roce 1996 si otevřel privátní Centrum duševní pohody Modrá laguna. |
Máte dnes víc práce než před rokem 1989?
Hranicí není sametová revoluce, ale poslední roky, kdy se to projevuje v celé Evropě. Deziluze z politiky, ztráty jistot, k tomu překotné klimatické změny. Ostatně podobné zkušenosti mají i Francouzi a ta jejich revoluce byla před více jak 200 lety…
A co je podle vás v současné době hlavním problémem ve společnosti?
Narušená komunikace. Lidé přestali naslouchat druhým, místo dialogu jsou jen dva nezávislé monology "hluchých", jak trefně předvádí politická reprezentace. Pro harmonii těla a duše je třeba pocit jistoty, bezpečí a snadné orientace. Zdá se, že všechny tyto pilíře jsou narušeny. Technika měla sbližovat, ale spíše však izoluje a atomizuje. Už děti komunikují virtuálně s někým na internetu a ani není jisté s kým. Pětina patnáctiletých neumí číst a ani nečte, písemná komunikace se omezuje na SMS. To je k navození adekvátní a obsažné komunikace málo.
A ve vztahu mezi mužem a ženou?
Mění se především oficiální vztahy, přibývá velmi významně singles, osob žijících v celibátu a samotě, a mingles, osob, které mají sice partnera, ale žijí každý samostatně a jen podle chuti se setkávají. Změnila se struktura společnosti a podle ní se formují tradiční vztahy. Pokud se lidé berou, pak spíš ve vyšším věku než dříve. Obvykle až do třiceti let upřednostňují pracovní kariéru.
Myslíte, že je to i tím, že se muži bojí emancipovaných žen? Chtěli by mít doma spíše domácí puťku, nebo je to jen pověra?
Nebojí se, to není to pravé slovo. Ale protože muž je prestižní a ješitný a chce být podvědomě chválen, vadí mu, když je žena úspěšnější než on. Pro vytíženého muže je proto zajímavější žena, která bude podle jeho představ naplňovat tradiční ženskou roli, tedy starat se o fungující domácnost, a když zvládne i náročnější povolání, nebude jí v tom bránit. Musíme přiznat, že v tom hraje roli i kus mužského sobectví.
Co je z vašeho pohledu největší chyba dnešních žen?
Že se chtějí ve všem podobat mužům a snad s nimi mimoděk soupeřit, dokazovat si, že i v těch negativních specifikách, jako je třeba alkohol a nikotin, jim mohou skvěle sekundovat. Síla ženy je v jejím půvabu, citovosti, laskavosti a něze, nikoliv v silných či hrubých výrazech.
A proč podle vás některé ženy tak potlačují to ženské v sobě?
Snad proto, že by chtěly trochu vyzkoušet, jaké to je "být chlap". Většina z nich snad nakonec přijde na to, že je lepší nechat mužům jejich obraz a držet se svého. Jistou roli tu může hrát i rodičovský vzor a nebo vliv médií.
Zmínil jste generaci singles, jaký je váš pohled na tento životní styl?
Je to dnes jeden ze zajímavých a častých případů. Jedinců singles přibývá. Svůj způsob života vnímají jako pohodlný a vyhovuje jim. Není v možnostech krátké odpovědi vyčerpat podstatu jevu, ale velmi významně tuto situaci ovlivňuje konzumní vývoj společnosti. Singles nemusí být chápáni jako nešťastní lidé, ale ti, co se po zralé úvaze rozhodli, že tradiční rodinný vztah jim nevyhovuje. Jsou mezi nimi ovšem i ti, co jsou singles z donucení, protože promeškali dobu, kdy měli větší šance navázat vzájemný tradiční vztah.
Partnerské vztahy se neustále vyvíjejí, jaký podle vás bude vývoj mezi mužem a ženou v příštím tisíciletí?
Vycházejme z toho, že pro zachování lidstva je vztah mezi ženou a mužem stále jediný způsob, jak přežít do dalších let. Existují sice zkumavkové možnosti, ale tradiční způsob je přinejmenším zábavnější. Navíc žena a muž jsou vzájemně nositeli základního programu života: harmonie. A doufejme, že si to navzdory všem výstřelkům většina mužů a žen uvědomí.
A proč je podle vás u nás takové množství rozvodů?
Nejspíše proto, že se lidé domnívají, že jejich vztah bude pořád takový jako na začátku, že se nemění. Když něco takového nastane, vnímají to jako negativum a hledají opravu, nějak jinak, s někým jiným. Procento rozvodů je skutečně vysoké, dokonce jsem četl, že se rozvádí každé třetí manželství.
Může okolí poznat, že má někdo psychické problémy?
Jak kdy. Depresi asi pozná každý, když je dotyčný skleslý, smutný, nekomunikuje, je utlumený. Některé stavy se však nepoznají na tváři, ale musí je člověk poblíž vnímat, o to je to těžší. Bolest duše je nejhorší bolest, kterou si můžeme představit. Obvykle se ovšem pozná problém až ve chvíli, kdy se člověk svěří, požádá o pomoc. A protože je společnost dnes hodně nevšímavá, mnoho stavů zůstane nepoznáno a neodhaleno.
A může dotyčný sám na sobě poznat, že není něco v pořádku a začínají se u něj psychické problémy projevovat?
Lze poznat většinou změny nálady, případně příznaky stresového selhávání, spojené s poruchami spánku, zhoršenou koncentrací pozornosti, únavou, vyčerpáním a někdy i tělesnými bolestmi. Tihle lidé vyhledávají nakonec odbornou pomoc. Velké psychiatrické choroby dříve pozná okolí, protože takový člověk pokládá své představy a bludy za realitu. Protože je však pokládá za realitu, nehledá pomoc v pravém slova smyslu, ale třeba posílá žaloby na policii a na soud, případně před domnělými pronásledovateli utíká.
S čím se na vás lidé nejčastěji obrací?
Dnes to jsou stavy úzkosti, depresivní problémy a s tím spojené často poruchy spánku, záchvaty paniky a neurastenické potíže.
Máte nějakou univerzální radu, která platí vždy a pro každého?
Kdepak, univerzální rada neexistuje. Každý jsme jiný a originální, proto je psychiatrie tak zajímavá: musí se na jedné straně hledat to podobné, co je důležité pro diagnostiku, a pak odhalit to individuální a tomu terapii přizpůsobit. Ani u stovky lidí ověřený lék nemusí fungovat u sto prvního.
Jak se koukáte na americkou kulturu, kde je v módě, aby měl každý svého psychoanalytika?
Nejsou to jen analytici, ale i psychoterapeuti, kliničtí psychologové, psychiatři. Tyto profese nastoupily po dříve fungujících farářích, kteří svým způsobem naplňovaly představu vlídného a moudrého člověka, který hlavně vyslechne a dá nějakou radu, a po rodinných lékařích, kteří z druhé strany byli schopni poradit a jednoduchým způsobem pomoci. Dnes se všechny obory více specializují, není divu, že právě služby pro lidskou psychiku se v době zvýšeného stresu na člověka tak rozvíjejí a rozšiřují.
Myslíte, že tento trend přijde jednou i k nám?
Já bych řekl, že už je tady. Rozhodně se za docházku na psychiatrii naši pacienti nijak nestydí.
Co si myslíte, že je největším zdrojem nespokojenosti dnešních třicátníků a čtyřicátníků?
Frustrace je vnitřní pocit neuspokojení a do toho navíc vstupující prožitek nespokojenosti, nespravedlnosti a rozladěnosti. Ze všech stran se na člověka snášejí jen samé negativní informace, když si poslechnete zpravodajské relace, dozvíte se jen a jen věci, které vás buď naštvou, otráví, anebo vyvolají nejistotu. Je to, jako když se natahuje guma u praku: pořád to ještě jde a najednou praskne. A s vnitřní energií je to podobné. Nemůžete jen čerpat ze studny vodu: musí být i čas, aby se tam zase voda natáhla.
Stalo se vám někdy, že jste si s případem nevěděl rady?
To se ví, že něco takového se občas stane, ale proto je důležitý tým spolupracovníků, kteří mohou pomoci. Nejbližší spolupracovník je pro psychiatra psycholog a jejich spolupráce vždycky účelně do terapie zasáhne.
Říkáte si někdy, co s tou dnešní mládeží dneska je?
Ne, to si neříkám. Myslím, že vývoj si vždycky najde správné cestičky a nakonec se vše dostane do správných kolejí. Mládež není horší. Jen je jiná.
Navštěvují vás více ženy nebo muži?
Objektivně je třeba přiznat, že ženy o sebe více dbají, takže přicházejí relativně dříve, muži teprve v okamžiku, kdy je opravdu zle, když pochopí, že si sami nepomohou. Řekl bych, že je to 2:1.
Jak relaxujete?
Jednoduše, především psaním. Je to pro mne druhý svět, který mi umožňuje zbavit se napětí a stresujících situací. A pak pobytem v přírodě, na chalupě a konečně i cestováním. To jsou aktivity, které mne dokonale uvolní.
Dočetla jsem se, že jste čestným předsedou České sekce Mezinárodní organizace autorů dobrodružné a detektivní literatury? Co to znamená?
Píšu nejen detektivky, ale i verše, povídky, romány a taky překládám. Detektivka je žánr, který jde vždy dynamicky dopředu, zaujme a navíc má v sobě morální krédo, je takovou "pohádkou" pro dospělé, kde je zlo odhaleno a potrestáno. Mezinárodní organizace AIEP existuje skoro 25 let a jejími prvním předsedy byli takoví autoři jako Friedrich Durenmat nebo Georges Simenon. Naše česká sekce je zakládajícím členem té světové a naše tradice detektivky je pokládána za velmi významnou. Vždyť detektivní příběhy napsal nejen Čapek, ale třeba i Vladimír Neff nebo Jan Trefulka.
Inspirujete se pro své postavy svými pacienty?
To nejde, to by mi nikdo neuvěřil. Popisovat realitu ostatně ani není zábavné. V běžném životě nemůžete některé věci změnit, odehrávají se většinou bez vašeho přičinění, ani jako psychiatr nemohu někomu vrátit život, aby jinému odezněla deprese. Jako autor si mohu dovolit skoro všechno, protože jsem tvůrcem a vdechuji postavám život, což je nádherný pocit.
