Ona

Barbora Jarošová Kinská - Komtesa se dvěma dětmi | foto: MF DNES

Jak žijí princezny. Tatínek nás píchal vidličkou do loktů, říká jedna z nich

  • 35
Taky vás někdy napadlo, jak pohádkově se žije dámám s modrou krví? Róby, bály a život na zámku... Možná vás překvapíme: komtesy z tří známých českých rodů Czerninů, Kinských a Bořek-Dohalských totiž žijí úplně normálně.

Líbilo by se vám žít jako princezna na zámku? - více

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 0:00 pátek 20. července 2007. Anketa je uzavřena.

ANO
ANO 261
NE
NE 171

Tereza Koch Czernin (42)

"Do svých pěti let jsem vyrůstala v paneláku v Chodově u Karlových Varů," vypráví Tereza. Její rodině, tak jako veškeré šlechtě, komunisté zabavili rodový majetek včetně nemovitostí. Tedy žádný zámek ani tvrz. "Když se rodičům narodilo třetí dítě, byt už byl příliš malý, a proto se rozhodli přestěhovat do chalupy v Krušných horách."

Tereza je druhá z pěti Czerninových dětí. Zásadním rozdílem, který ona i její sourozenci při výchově vnímali, byl fakt, že pro celou rodinu byla důležitá víra v Boha. "A také nás vedli k tomu, abychom byli pracovití, skromní a více než na sebe samé mysleli na ostatní." Podobně dnes vychovává své děti: ve víře, píli a k zodpovědnosti. "Tak, aby nedělaly ostudu svému křesťanství."
 
Tereza vystudovala gymnázium s ekonomickým zaměřením a po maturitě pracovala jako účetní. "Po svatbě jsem odešla za manželem do Německa, ale dnes již deset let bydlíme s rodinou znovu v Krušných horách." V současné době je ženou v domácnosti a stará se o své čtyři děti. "Na nedostatek práce si stěžovat nemůžu. Nejklidnější okamžiky si užívám po večerech, když jsou všechny děti v pořádku a - spí," popisuje Tereza jediné chvíle, kdy si dopřává trochu odpočinku.

Kromě výchovy dětí pracuje pro charitativní organizace Maltézského řádu, přesně v duchu výchovy "myslet více na druhé než na sebe sama". "Rodiče mě v žádných rozhodnutích nijak neovlivňovali," vypráví Tereza, "jen v tichosti doufali, že se budu dobře rozhodovat. Tak, abych byla šťastná." Nevyhledává záměrně aristokratické akce, ale tak jako většina z nás se často účastní rodinných setkání, jako jsou "tradiční" svatby, křtiny a pohřby. Jen na těch Tereziných je zkrátka vyšší koncentrace modré krve.


Historie rodu Czerninových

Otcem Terezy a Gabriely je Děpold, hrabě Czernin z Chudenic, matkou Polyxena, princezna z Lobkowitz První zmínka o Czerninech coby jednom z nejstarších českých šlechtických rodů pochází z roku 1192, kdy je jmenován Czernin komořím českého krále Přemysla Otakara I. Z původně velmi rozvětvené rodiny v současné době žije jediná, vinořská linie z tzv. nedrahovické větve rodu Czerninů.

K té také patří obě sestry. Proslulý je zvláště Otakar Czernin (1872-1932); působil nejprve jako vyslanec v Bukurešti a pak v letech 1917-1918 jako rakouský ministr zahraničí.

Byl velmi konzervativním státníkem a patřil k okruhu autoritativních politiků okolo následníka trůnu Ferdinanda d´Este. Na demokratické formy vlády si příliš nepotrpěl, což dokazují jeho výroky: "Velké masy lidí jsou vždy bezcharakterní a zbabělé" nebo "vox populi - vox hovězí".
Rod Czerninů drží ve střední Evropě historický primát: své sídlo v Chudenicích drželi ve svých rukou, aniž by ho zastavili nebo prodali, více než 700 let.

Po roce 1948, kdy jim komunisté znárodnili majetek, nastalo pro část rodiny, která se rozhodla zůstat v Československu, období perzekucí a pronásledování.

V současnosti je v držení vinořské linie rodu zámek Dymokury, navrácený v restituci. V něm byl za komunistů umístěn sklad ministerstva vnitra. 


Gabriela Kliegel Czernin (32)

"Doba, kdy šlechtické jméno bylo nevýhodou, se naší generace příliš nedotkla," přiznává Gabriela a druhým dechem dodává, že oné zvůle si "užili" její rodiče a prarodiče. "Ale dobře jsme si v době komunismu uvědomovali, že ne vše, o čem se doma mluví, můžeme vyprávět i mimo dům," vzpomíná Gabriela.

Nejmladší ze šlechtického rodu Czerninů strávila dětství v Rudné v Krušných horách. Tam vyrůstala společně se čtyřmi sourozenci. "Starší se často museli starat o nás mladší," říká."Naše velká rodina držela vždy pevně pohromadě."
 
Po roce 1989 se odstěhovali do Dymokur, kde otec restituoval rodinný majetek - lesy, pole, rybníky a zdevastovaný zámek. V jejich zámku byl za totality umístěn sklad ministerstva vnitra, přilehlý park byl prakticky zničen. "Návrat do zámku" tedy nebyl ani trochu pohádkový. Tak jako v době, kdy rodinu pronásledovaly režimy, i tentokrát jim pomáhala víra.

"Rodiče mi dávali plnou důvěru, ať už se jednalo o výběr povolání či životního partnera," vypráví Gabriela a dodává: "Jediné, co si přáli, bylo, aby můj budoucí manžel byl člověk věřící a poctivý." Po maturitě se Gabriela věnovala studiu cizích jazyků a absolvovala tříleté studium se zaměřením public relation a diplomacii. "Vrstevníci z aristokratických kruhů jsou mí přátelé, často se setkáváme," říká o svém vztahu k šlechtickému původu.

"V květnu jsem se provdala a přestěhovala za mužem do Kolína nad Rýnem," prozrazuje. "Zatím si užívám budování nového domova - podařilo se mi najít krásný starý byt, který ovšem potřebuje rekonstrukci."
 
Děti zatím Gabriela nemá. Přesto připomíná, že při jejich výchově bude čerpat ze vzoru svých rodičů. A se smíchem dodává: "Doufám, že nebudou příliš zlobit."

Barbora Jarošová Kinská (32)

"Při svatbě jsem přijala jméno svého muže, ale ponechala si i své rodné příjmení," vypráví Barbora. "Pouze manželovým jménem se představuji, když se chci vyhnout dotazu, zda jsem ,ta‘ Kinská." Když už své rodné příjmení ale řekne, lidé většinou reagují pozitivně. "V dětství se mě spíš ptali, jestli nejsem příbuznou herečky Nastasji," směje se Barbora. "Moje vrstevníky vůbec nenapadalo, že bych mohla být potomkem slavného rodu. Když to po revoluci prasklo, všichni se divili, že nemám rokokovou paruku, diadém a nejezdím do školy ve čtyřspřeží."
 
Barbořin veškerý čas nyní zabírá péče o dva malé syny: mladší Maxmilian se narodil v červnu 2006, starší Alexius v prosinci 2004. "Volný čas? No ano. Často si aspoň představuji, že můžu strávit celý den v posteli s knížkou," říká Barbora.

Vyrůstala v Dobřichovicích, v současné době žije na pražském Smíchově. Po gymnáziu pokračovala na Institutu základů vzdělanosti, před mateřskou dovolenou pracovala jako asistentka filmového architekta a jako překladatelka.

"Od útlého dětství jsme oba s bratrem Kristiánem věděli, že komunisti jsou e-e," vysvětluje Barbora, v čem se její výchova lišila od většiny spolužáků. "Taky nás rodiče naučili stolovat. Tatínek nás píchal vidličkou do loktů, pokud bylo něco špatně," směje se. I Barbora zmiňuje, že byli s bratrem vychováváni zejména ve víře a v úctě k rodičům. Podobně dnes vede své syny. "Maminka v nás nebudila žádné falešné naděje, že něčeho profesně dosáhneme," vzpomíná Barbora. "Chtěla nás ušetřit případného zklamání," vysvětluje. Jinak ale Barboru v jejích životních rozhodnutích neovlivňovali. Sice si nevzpomíná, jak se dozvídala o svých předcích, ale jde to s ní životem od začátku. "A já jsem na to hrdá."


Historie rodu Kinských

Otcem Barbory je hrabě František Kinský z Vchynic a Tetova, matkou Martina Forejtová.

Prvním známým předkem byl Martin z Medvědice, žijící na počátku 13. století; v r. 1596 byli Kinští povýšeni do českého panského stavu s přídomkem "ze Vchynic a Tetova".

Významnějšího mocenského i finančního vzestupu se rod dočkal až po třicetileté válce. Kinští po staletí a obzvláště v období vlády Habsburků patřili k nejvýznamnějším aristokratickým rodinám v zemi. Jejich příslušníci se do našich dějin zapsali zvláště jako mecenáši věd, umění i důležitých národních institucí. Bez podpory tohoto rodu by byl vznik moderního českého státu mnohem obtížnější. Za což byli za komunismu "řádně odměněni". Například Barbořin dědeček, hrabě Josef Kinský, strávil osm let v uranových dolech.



Pavla Bořek-Dohalská

"Moji předkové sice nikdy neměli žádné velké statky, zato umírali pro pravdu a ctnost," představuje Pavla svou rodinu. V úctě k pravdě ji také rodiče vychovávali, o svém původu ale mluví s nadhledem: "Když jsme ve škole narazili na zmínku o naší rodině, zarputile jsem tvrdila, že já jsem přece normální," směje se. Svůj rod vnímá především jako sílu tradičních hodnot.

Pavla maluje obrazy, organizuje své výstavy a pro potěšení své a svých přátel vyrábí šperky z všemožných darů přírody. To se naučila ve Španělsku a Patagonii od Kolumbijců. Kromě Jižní Ameriky, kde navštívila Uruguay, Chile nebo Argentinu, procestovala velkou část světa: mimo evropských zemí například Izrael, Turecko, Thajsko, Laos, Borneo, podívala se i na Antarktidu.

Pavla se vyučila v oboru kuchař-číšník a s nadsázkou o sobě tvrdí, že je číšník-šperkař. "Učiliště pro mě tehdy bylo velkým zklamáním," vzpomíná, "ale s mým jménem nebylo možné si vybírat." Po maturitě, tedy v době, kdy šlechtický původ už přítěží nebyl, chtěla studovat malbu. "Na přijímačky na UMPRUM jsem ale dorazila pozdě - a vzala jsem to jako jasný signál toho, že tam být zkrátka nemám. Dálkově jsem studovala výtvarnou školu v Polsku," dodává. Pavla říká, že se stýká se svými přáteli - bez ohledu na jejich původ. Většinu času v současnosti věnuje rekonstrukci domu a zahrady, které patří její rodině v Lysé nad Labem.


Historie rodu Bořek-Dohalských

Pavliným otcem je hrabě Antonín Bořek-Dohalský, matkou Iva Kotková. První zmínky o rodu pocházejí ze 14. století. V r. 1764 byl rodu udělen hraběcí stav Království českého.

Dvacáté století přineslo rodu řadu tíživých zkušeností. Zdeněk Bořek-Dohalský (1900-1945), právník a redaktor Lidových novin, se na počátku II. světové války stal účastníkem protinacistického odboje. V roce 1941 byl stejně jako jeho bratři zatčen a vězněn po celou dobu války. Krátce před koncem války jej převezli do Terezína, kde byl mučen a 7. února 1945 popraven.

I komunistický režim Dohalské pronásledoval. Jiří Bořek-Dohalský (1914-1990) byl ve zinscenované kauze odsouzen k 17 letům vězení. Jeho manželka Josefa, princezna Thurn-Taxis (1917-1990) byla vystavena nelidskému zacházení a perzekucím v době věznění jejího chotě.