Každá z nás občas večer zjistí, že z 56 věcí, které od rána udělala, jich od ní ve 49 případech chtěli druzí. Sestra volala, že potřebuje vyzvednout syna ze školky, protože se zdrží v práci. Maminka jde kupovat koberec a nutně potřebuje naši spolupráci. Kamarádka se chce sejít na kafe přesně v době, kdy se nám to vůbec nehodí – ale řekněte jí ne, když ji před týdnem opustil manžel!
Test: Kdo řídí náš život?
K následujícím výrokům přiřaďte buď ANO, nebo NE:
A Moji rodiče mě milují takovou, jaká jsem. Nikoli za to, co jsem v životě dokázala.
B Můj partner mě respektuje stejně, jako mě miluje.
C Nebojím se se svým partnerem občas pohádat.
D Jsem upřímná ke svým nejbližším přátelům a dovedu jim říct, když mě něčím naštvou.
E Mám zaměstnání, které odpovídá mému talentu i mým ambicím.
F Když můj partner udělá něco, co se mi nelíbí, nic neřeknu. Podle mé nálady sám pozná, jak se cítím.
G Mému partnerovi všechno hrozně dlouho trvá, tak si raději většinu práce doma dělám sama.
H Dovedu vycítit, když se mé nadřízené nelíbí něco na mé práci.
CH Dokonce i tehdy, když neřekne ani slovo.
I Chtěla bych být lepší partnerka/matka/kamarádka.
J Jsem zodpovědná, a tak ostatní nechávají důležité věci na mně.
VÝROKY A–E: VĚTŠINOU NE Jestliže jste odpovídala většinou záporně, pak si život neřídíte vy sama, ale vedou ho očekávání a potřeby jiných lidí. Je na čase zeptat se sama sebe, kdo jste, a hlavně: co doopravdy chcete.
VÝROKY F–J: VĚTŠINOU ANO Pravděpodobně jste spadla do pasti své vlastní snahy obšťastňovat jen ostatní, ale cítíte se zneužitá a zdá se vám, že váš život vám už nepatří. Zkuste být zase upřímná sama k sobě a ke svým potřebám.
VÝROKY F–J: VĚTŠINOU NE Možná nemáte pocit, že jste velitelkou svého života 24 hodin denně, ale naštěstí vám nechybí upřímnost ani schopnost říct si asertivně o to, co chcete. Takže pokud občas přistoupíte na kompromis, necítíte to jako prohru.
„První, co musíme na cestě ke znovuzískání vlády nad svým životem všichni udělat, je uvědomit si, že jsme ji ztratili,“ upozorňuje psycholožka Alena Jarkovská, která se věnuje poradenství v oblasti mezilidských a partnerských vztahů. Je fajn, když dovedeme naslouchat ostatním – my ženy jsme k tomu ostatně stvořeny. Ale měly bychom se taky naučit poslouchat samy sebe a svou intuici.
1. Nejdřív přijmeme odpovědnost
Někdy je zdánlivě pohodlnější nechat rozhodování na druhých. Má to však jednu nevýhodu – nemůžeme si pak stěžovat, že nežijeme podle svého scénáře. Měly bychom se přestat ptát „proč mi ten chlap s ničím nepomůže?“ nebo „Proč mi šéf ještě nepřidal?“, a zkusit spíš „Co s tím udělám?“. Ostatní lidi nezměníme, ale můžeme změnit sebe, tím tedy i to, jak na nás ostatní reagují.
Než s tím začneme, doporučuje nám Alena Jarkovská zamyslet se nad tím, co od života vlastně chceme. Jestli je vaším koníčkem pomáhat ostatním, dobrá. Pokud se však cítíte jako vymačkaný citron a snažíte se vyhovět každému jen proto, že máte strach, aby vás nepřestal mít rád, pak je nejvyšší čas s tím něco udělat. „Důležité je stanovit si priority a poslouchat svůj vnitřní hlas, který jsme si zvykly potlačovat,“ radí psycholožka. Jasně, že neodmítnete sestře hlídat synovce, když se z práce opravdu před půlnocí nevrátí. Ale čerstvě rozvedené kamarádce můžete doporučit veselou knihu a sejít se s ní jindy.
2. Nebudeme stavět ostatní před sebe
Cítíte se rozmrzele, protože jste uklidila celý dům i s přilehlými polnostmi, zatímco děti od rána do noci ,smažily‘ počítačové hry a manžel byl celý víkend zavřený v dílně? Jste frustrovaná, protože vaše šéfová sice registruje, že potřebujete odejít v půl páté domů, ale vůbec si nevšimla, že od osmi ráno vyřizujete jeden telefonát za druhým? Budete se možná divit, ale problém není ve vaší rodině nebo v neuznalé nadřízené. Je ve vás. Oni se k vám sice chovají špatně, ale vy jste jim to dovolila. Jakmile si uvědomíme, že naše zájmy jsou stejně hodnotné jako zájmy těch ostatních, už jsme udělaly první a zároveň ten nejtěžší krok.
„To, co chcete vy, je přinejmenším stejně důležité jako to, co chce vaše okolí,“ říká Alena Jarkovská. „Nedělejte nic jen proto, aby vám druzí byli vděční. Dělejte to proto, že to chcete udělat vy.“ Jinými slovy – přestaňte vyčítat ostatním to, jak se k vám chovají, a začněte se bránit.
3. Samy určíme správný okamžik
Už žádné „řeknu mu to, až bude mít dobrou náladu“ nebo „udělám to, ale až nastane ta správná chvíle“. Je jen jediný způsob, jak to udělat. Říct to. Hned. Jasně, přímo, bez výčitek a bez výmluv. Ten správný okamžik totiž určujeme jen my samy.
4. Naučíme se říkat NE
„Mnohokrát jsem se setkala s lidmi, kteří doslova umírali hrůzou, jak druhý přijme zamítavou odpověď,“ připouští Alena Jarkovská. „Často pak byli překvapeni, že se žádné peklo nekonalo.“ Dotyčný třeba jen pokrčil rameny a řekl: „Tak jo, zařídím si to jinak.“ Čím častěji budeme kouzelné slůvko ne používat, tím větší bude naše sebevědomí a tím menší bude strach z konfrontace. Věřte tomu.
5. Budeme dělat kompromisy
Spousta lidí vidí svět kolem sebe jen černobílý. „Ale není přece nikde psáno, že když odmítnu jít s mámou v sobotu kupovat koberec, protože mám jiný program, jsem špatná dcera, a musím se tedy kvůli tomu cítit provinile,“ protestuje pětatřicetiletá Marie, profesorka angličtiny a máma dvou dospívajících synů. A má pravdu.
Jsou tady přece i jiné cesty než poslušně říci ano, nebo odmítnout. Může třeba mamince nabídnout, že k ní zajde na kafe, až se jí to bude hodit, ona jí ukáže vzorník a ona jí pomůže s vybíráním. „Žádná situace není řešitelná jen dvěma způsoby,“ vysvětluje psycholožka. „Jediné, co musíme, je naučit se hledat střední cesty.“
6. Nebudeme zbytečně lhát
A to ani v případě, že si tím situaci krátkodobě ulehčíme. Asertivita není boj kdo s koho. Nechceme vyhrát na účet jiného. Chceme, aby mezi námi bylo jasno. A toho dosáhneme jen tím, že budeme říkat věci na rovinu.
7. Takže si samy stanovíme pravidla
My ženy jsme příliš často oběťmi pocitu, že láska je všemocná. Připusťme si, že je to blbost. Chceme být zároveň dokonalé matky, manželky a pracovnice, protože přece milujeme svou práci i rodinu. „Ale to se nedá zvládnout,“ vrtí hlavou Alena Jarkovská. „Tedy alespoň ne najednou.“
Je dobré si vymezit priority. „Sebrat synům, manželovi i vlastní mámě právo řídit můj život nebylo a není lehké. Je to každodenní malý boj,“ usmívá se Marie. „Lidi kolem vás mají pocit, že vám můžou organizovat čas, protože jste přece jejich. Nejtěžší bylo vysvětlit synům, že i když je mám ráda, nebudu je automaticky vozit na všechny tréninky a vyzvedávat po zápasech. Nakonec ale pochopili, že jsem máma a ne jejich osobní asistentka, a já mám díky tomu volnější víkendy i všední večery.“
1. Nejdřív přijmeme odpovědnost
Někdy je zdánlivě pohodlnější nechat rozhodování na druhých. Má to však jednu nevýhodu – nemůžeme si pak stěžovat, že nežijeme podle svého scénáře. Měly bychom se přestat ptát „proč mi ten chlap s ničím nepomůže?“ nebo „Proč mi šéf ještě nepřidal?“, a zkusit spíš „Co s tím udělám?“. Ostatní lidi nezměníme, ale můžeme změnit sebe, tím tedy i to, jak na nás ostatní reagují.
Než s tím začneme, doporučuje nám Alena Jarkovská zamyslet se nad tím, co od života vlastně chceme. Jestli je vaším koníčkem pomáhat ostatním, dobrá. Pokud se však cítíte jako vymačkaný citron a snažíte se vyhovět každému jen proto, že máte strach, aby vás nepřestal mít rád, pak je nejvyšší čas s tím něco udělat. „Důležité je stanovit si priority a poslouchat svůj vnitřní hlas, který jsme si zvykly potlačovat,“ radí psycholožka. Jasně, že neodmítnete sestře hlídat synovce, když se z práce opravdu před půlnocí nevrátí. Ale čerstvě rozvedené kamarádce můžete doporučit veselou knihu a sejít se s ní jindy.
2. Nebudeme stavět ostatní před sebe
Cítíte se rozmrzele, protože jste uklidila celý dům i s přilehlými polnostmi, zatímco děti od rána do noci ,smažily‘ počítačové hry a manžel byl celý víkend zavřený v dílně? Jste frustrovaná, protože vaše šéfová sice registruje, že potřebujete odejít v půl páté domů, ale vůbec si nevšimla, že od osmi ráno vyřizujete jeden telefonát za druhým? Budete se možná divit, ale problém není ve vaší rodině nebo v neuznalé nadřízené. Je ve vás. Oni se k vám sice chovají špatně, ale vy jste jim to dovolila. Jakmile si uvědomíme, že naše zájmy jsou stejně hodnotné jako zájmy těch ostatních, už jsme udělaly první a zároveň ten nejtěžší krok.
„To, co chcete vy, je přinejmenším stejně důležité jako to, co chce vaše okolí,“ říká Alena Jarkovská. „Nedělejte nic jen proto, aby vám druzí byli vděční. Dělejte to proto, že to chcete udělat vy.“ Jinými slovy – přestaňte vyčítat ostatním to, jak se k vám chovají, a začněte se bránit.
3. Samy určíme správný okamžik
Už žádné „řeknu mu to, až bude mít dobrou náladu“ nebo „udělám to, ale až nastane ta správná chvíle“. Je jen jediný způsob, jak to udělat. Říct to. Hned. Jasně, přímo, bez výčitek a bez výmluv. Ten správný okamžik totiž určujeme jen my samy.
4. Naučíme se říkat NE
„Mnohokrát jsem se setkala s lidmi, kteří doslova umírali hrůzou, jak druhý přijme zamítavou odpověď,“ připouští Alena Jarkovská. „Často pak byli překvapeni, že se žádné peklo nekonalo.“ Dotyčný třeba jen pokrčil rameny a řekl: „Tak jo, zařídím si to jinak.“ Čím častěji budeme kouzelné slůvko ne používat, tím větší bude naše sebevědomí a tím menší bude strach z konfrontace. Věřte tomu.
5. Budeme dělat kompromisy
Spousta lidí vidí svět kolem sebe jen černobílý. „Ale není přece nikde psáno, že když odmítnu jít s mámou v sobotu kupovat koberec, protože mám jiný program, jsem špatná dcera, a musím se tedy kvůli tomu cítit provinile,“ protestuje pětatřicetiletá Marie, profesorka angličtiny a máma dvou dospívajících synů. A má pravdu.
Jsou tady přece i jiné cesty než poslušně říci ano, nebo odmítnout. Může třeba mamince nabídnout, že k ní zajde na kafe, až se jí to bude hodit, ona jí ukáže vzorník a ona jí pomůže s vybíráním. „Žádná situace není řešitelná jen dvěma způsoby,“ vysvětluje psycholožka. „Jediné, co musíme, je naučit se hledat střední cesty.“
6. Nebudeme zbytečně lhát
A to ani v případě, že si tím situaci krátkodobě ulehčíme. Asertivita není boj kdo s koho. Nechceme vyhrát na účet jiného. Chceme, aby mezi námi bylo jasno. A toho dosáhneme jen tím, že budeme říkat věci na rovinu.
7. Takže si samy stanovíme pravidla
My ženy jsme příliš často oběťmi pocitu, že láska je všemocná. Připusťme si, že je to blbost. Chceme být zároveň dokonalé matky, manželky a pracovnice, protože přece milujeme svou práci i rodinu. „Ale to se nedá zvládnout,“ vrtí hlavou Alena Jarkovská. „Tedy alespoň ne najednou.“
Je dobré si vymezit priority. „Sebrat synům, manželovi i vlastní mámě právo řídit můj život nebylo a není lehké. Je to každodenní malý boj,“ usmívá se Marie. „Lidi kolem vás mají pocit, že vám můžou organizovat čas, protože jste přece jejich. Nejtěžší bylo vysvětlit synům, že i když je mám ráda, nebudu je automaticky vozit na všechny tréninky a vyzvedávat po zápasech. Nakonec ale pochopili, že jsem máma a ne jejich osobní asistentka, a já mám díky tomu volnější víkendy i všední večery.“
