Bílým dětem neříkejte:
1. Pssst, to se neříká!
Malé bílé dítě v dopravním prostředku, na procházce, v samoobsluze spontánně vykřikne: „Mami, černoch, černoška!” Případně se zeptá: „Proč je ten pán tak černý?” Častá reakce rodiče je, že dítě okřikne: „Psst, to se neříká. Rodič to myslí dobře, ale reakcí na slovo černoch, černoška vlastně dítě učí, že jde o nadávku. Mnohem lepší je říct: „Ano, ten pán je černý, protože se narodil v Africe. Tak jako ty seš bílý, protože ses narodil tady.”
2. No jo, co od ní/něj můžeš čekat.
Dítě nenese zodpovědnost za celé etnikum, ke kterému patří! Před svými dětmi nikdy nezevšeobecňujte, protože Zuzanka nemůže za to, že její rodina dělá do rána v bytě kravál nebo její matka ani otec nikdy nepracovali.
Čtěte v magazínu Rodina DNESTéma o výchově dětí k toleranci najdete v pátečním magazínu MF DNES Rodina spolu s velkým tématem o vychytávkách pro krásný úsměv v každém věku a rovnátkách pro dospělé.  |
3. Na barvě pleti mi nezáleží, důležitá je duše člověka.
Hm. Kdyby nám to bylo opravdu jedno, tak o tom prostě nemluvíme. Řečmi o vlastní rasové toleranci se před dítětem vlastně chlubíme, jak jsme pokrokoví. Ideální stav je, když k jiné barvě pleti přistupujeme stejně jako k zeleným očím.
Jiným dětem neříkejte:
1. Respekt v dětském kolektivu si musíš vydobýt!
Nemusí! Zakázaná věta, kterou by opět nemělo slyšet žádné dítě, jež vybočuje - ať rasou, hmotností, výškou, čímkoliv.
Odlišnost je součást života. Máme na ni právo od nejútlejšího věku. Děti bývají kruté a dokáží „slabé“ jedince instinktivně vylučovat. Jenže s tímhle způsobem jednání se nerodí, na začátku předsudky netrpí a jde o rodičovské i pedagogické selhání. Předsudkům učíme děti výhradně my, dospělí.
2. Musíš se dobře učit (hezky vypadat, být hodný) protože to budeš mít v životě těžší.
Pokud chce mít doma zakomplexovanou chudinku, která se při první překážce bude na svoji odlišnost vymlouvat, litujte ho.
3. Tak si ho nevšímej.
To, že mu někdo ze spolužáků nadává do cigošů nebo rákosníků, je pro něj v osmi letech stejně bolestné jako pro dospělého vyhazov z práce.
Rodič by si v žádném případě neměl říct: „Ať se s tím popere, se mnou se taky nikdo nemazal.” Naopak by měl situaci řešit. Zajít do školy, promluvit si s rodiči útočníka, nenechat to být! Děti by měly od malička vidět, že zlu se nesmí pasivně ustupovat, ač ne vždy zvítězíme.
