Vyrovnat se s rozpadem vztahu svých rodičů je těžké zejména pro děti. „Během prvních dvou let děti mohou prožívat silné období vzdoru proti situaci, která nastala. Většinou se jim samozřejmě nelíbí, že se rodiče rozešli. Důležité je nebrat si to osobně. Většinou se vzdor nevztahuje k třetímu rodiči, tedy k maceše či otčímovi, ale k dané situaci,“ vysvětluje i na základě vlastních zkušeností Petrovská.
Čtěte v magazínu Rodina DNESTéma o třetích rodičích najdete spolu s rozhovorem s Lucií Vondráčkovou o bouřlivém rozchodu s Tomášem Plekancem v pátečním magazínu Rodina DNES.  |
Zároveň je podle ní důležité, aby si rodiče nastavili hranice, hodně dlouho si totiž obyčejně nechávají líbit všelicos. „Je v pořádku, když dospělý řekne: Takhle se mnou mluvit nebudeš,“ zdůrazňuje Kamila Petrovská, která vyvdala dvě děti a pak porodila vlastní dceru. Průměrná doba zvykání si na sebe trvá dva roky.
Srovnávat lásku k nevlastním a vlastním dětem nejde. „Láska k vlastnímu dítěti se odehrává v úplně jiné dimenzi než k nevlastnímu, pro mě osobně už to dnes, kdy mám kromě bonusových dětí i vlastní dceru, není ani srovnatelné. Vztah s nevlastními dětmi se buduje postupně, většinou stojí mnohem víc práce. Když si namlouvám, že musím mít ráda všechny děti úplně stejně, vytvářím na sebe tlak, ve kterém se nedá dlouhodobě fungovat,“ všímá si.
Když je zdravý a pevný partnerský vztah, pak ať jsou děti jakékoli, rodina to unese. Citlivým tématem je i vztah mezi dospělými – bývalými a současnými partnery a partnerkami. „Je v pořádku říkat si v duchu, co ta ženská s mými dětmi dělá, ale měli bychom se snažit o slušnou, respektující komunikaci. Třeba si vzájemně říci: „Vážím si, že se staráš o moje děti, trávíš s nimi spoustu času, ale byla bych ráda, kdybys… Chce to prostě odstup a nadhled,“ míní psycholožka Kamila Petrovská.
